Je jméno vašeho kvarteta obecně vnímáno ve spojitosti s vaším jménem a dříve s vaším otcem, nebo lidé vědí, že jde o jméno Václava Talicha? A tuší vůbec, kdo to byl?
JT: Jak kde a jak která generace. Té starší v Evropě to je docela jasné. Pro ty ostatní to máme vysvětleno v programech s ohledem na celou stručnou historii včetně úspěchů našich předchůdců. Podobně to je ostatně s Talichovým komorním orchestrem. Oficiálně kvarteto nese jméno po Václavu Talichovi.
Jak dlouho spolu tedy hrajete v současném složení?
JT: Vlastně teprve dva roky, od roku 2000. Přišel jsem do souboru v roce 1997 s Petrem Prausem, otec pak po dalších třech letech ze zdravotních důvodů odešel; měl za sebou šestatřicet let v Talichově kvartetu. Přišel Petr Maceček a kolega Bukač změnil pult.
Bylo obtížné „změnit pult“?
VB: Ani bych neřekl. Violu jsem poprvé měl v rukou už během studia na konzervatoři, poté sice až v roce 1990, avšak o rok později jsem se stal vedoucím skupiny viol v Orchestra Ensemble Kanazawa v Japonsku, kde jsem působil přes tři roky. Od té doby jsem na violu hrál souběžně s houslemi, a to i poté, co jsem už byl sekundistou „původního“ Talichova kvartetu, po návratu do Prahy v roce 1993.
JT: Hledali jsme violistu – a Vladimír řekl: „Proč hledáte violistu, když je tu vedle vás?“
Jak jsou rozděleny úkoly? Někdo je řidič, někdo se stará o noty, někdo o další věci?
JT: Řidiči jsme všichni. Někdo musí mít na starost administrativu mezi námi a agenturou.
VB: Snažíme se, aby toho primárius měl na bedrech co nejméně, protože jeho part je nejnáročnější. Je třeba například obstarat do některých států pracovní vízum nebo zajistit notový materiál, letenky, jeden z kolegů komunikuje s agenturou, dále je třeba být v kontaktu s našimi partnery, nahrávací společností, tiskem… Možná by se na takové práce hodila pátá osoba. Dokonce jsme ji jeden čas měli, ale neosvědčilo se to tak, jak jsme si představovali.
Jste u jedné agentury?
JT: Hlavní agenturu pro Evropu máme v Paříži. S jinou spolupracujeme pro USA a Japonsko. Právě nyní nás přijala prestižní agentura v Mnichově – pro německou oblast.
A doma?
VB: V Čechách nemáme nikoho. Hrajeme zde poměrně málo.
JT: Pravda je, že se asi moc nesnažíme. Nerozesíláme nabídky, sami nekontaktujeme organizátory. Bylo by fajn tu hrát víc, třeba to nějak časem přijde.
Co to znamená „málo“ koncertů? Kolik?
VB: Několik za rok. Na zářijovém festivalu smyčcových kvartet, pro Český spolek pro komorní hudbu, v Nostickém salonu… celkem asi tak tři čtyři do roka. Nedávno jsme dostali nabídku na koncert od Obecního domu, ale nakonec nám vzájemně neladily volné termíny.
A po vlastech českých nehrajete?
JT: Snad jen v Ostravě nebo v Brně, tam jsme už hráli… taky v Bystřici!
Vy, primárius, jste také uměleckým vedoucím Talichova komorního orchestru. Mají i další vedle kvarteta své vlastní hudební aktivity?
JT: Kvarteto je práce, která pohlcuje většinu mého času, takže orchestr se musel dost osamostatnit a já se snažím dělat jen těch několik důležitých, vypíchnutých koncertů. Když mám volno, diriguji, to mě baví a chtěl bych dirigování do budoucna dělat i víc. Připravuji samozřejmě programy, ale hrají z devadesáti procent sami. Každý z kvarteta se v rámci možností snaží dělat něco vlastního. Je to dobré, aby člověk získal nadhled, aby kolem sebe slyšel i něco jiného. Pro mě je proto práce dirigenta v rámci časových možností přínosem, osvěžením. Nemůže ale zasahovat do kvartetního provozu.
VB: Vím, že Petr Maceček příležitostně úspěšně koncertuje sólově nebo s triem, kolega Prause působí na pražské konzervatoři, a já jsem – kromě svých občasných sólových příležitostí – od podzimního semestru nastoupil jako profesor violy na Vysoké škole v Drážďanech, kde mám částečný úvazek.
Je to náhoda, že jste v kvartetu?
JT: Znám ostatní původní členy odmalička, vyrůstal jsem mezi nimi. Bývalý primárius Petr Messiereur byl mým vzorem s jeho technikou i úžasným smyslem pro tón. Než přišel Vláďa na sekund, zaskočil jsem na jedno kratší turné. Byla to úžasná zkušenost a možná to později ovlivnilo i mé rozhodování ohledně působení v kvartetu.
Po změně tří členů v kvartetu ještě zůstal váš otec. Pomohlo vám to, nebo vaši sestavu generačně narušoval?
JT: Měli jsme štěstí, že s námi další tři roky ještě hrál. Překonali jsme tak období, které mladé soubory, začínající na škole, budují třeba pět a více let – společné vyjadřování, společný jazyk, zvuk, náhled na muziku… Jeho setrváním jsme udrželi i kontinuitu. Otec-violista s pětatřicetiletou zkušeností nás přirozeně ovlivňoval, aniž by potlačoval náš vlastní hudební projev. Dva až tři noví členové byl zásah, ale byla to zároveň nesmírná výhoda.
VB: Nastávala postupná proměna v mladé těleso. Svým způsobem jsme díky působení Jana Talicha seniora přirozeně navázali na tradice Talichova kvarteta, které samosebou dotváříme svým vlastním hudebním projevem.
Na co přesně navazujete?
JT: Když studujeme nové věci, posloucháme pro zajímavost i nahrávky jiných – a vždy najdeme něco, nějakou jinou kvalitu, která nás u Talichovců ve srovnání se zahraničními soubory oslovuje. Samozřejmě můžeme mít výhrady k pojetí, frázím a tak dále, ale kvalita zvuku – vysoká zvuková kultura, maximální homogenita a přizpůsobivost každého člena – je vzorová. Zvuk je maximálně plastický a zároveň, když posloucháte nahrávku, máte stále přehled, co se tam děje, přitom zůstává kulatý, jako jeden, nedrobí se. Když posloucháte – i výborná – americká kvarteta, jsou vynikající, ale máte pocit, že z toho nemluví jeden člověk, ale čtyři individuality. Snad i díky tomu si Talichovci získali tak velké renomé.
VB: Z mých začátků v původním kvartetu i poslechu CD jsem vždy slyšel niternost, zanícenost, hloubku výrazu… to jsou hodnoty, ve kterých opravdu rádi pokračujeme.
Znamená to, že se nesnažíte o něco svého, ale spíše jen navázat, přiblížit se?
JT: Nechceme jen napodobovat, jsme jiní lidé.
VB: Interpretační úroveň, kvalita zvuku, přirozená muzikalita našich předchůdců… byly pro nás velmi inspirující, to však ještě neznamená, že bychom se je snažili jen napodobovat. Je to kvalita, ze které jsme vyšli a čerpali, ale samozřejmě máme své vlastní jasné představy o hudbě a hrajeme ji přirozeně jinak, protože jsme jiné čtyři osobnosti. Ale „oni“ byli nebo i stále jsou pro nás jedním ze vzorů kvartetní hry. Dodnes posloucháme jejich nahrávky a některým se velmi obdivujeme. To byl i jeden z důvodů, proč jsme třeba zachovali původní jméno. V tom rozhodnutí byla mimo jiné úcta k souboru, který tu byl před námi. Konečně – nejde o jméno naše, ale jméno dirigenta, které by mělo zůstat v povědomí široké veřejnosti. A dát si po personální změně před název adjektiv Nové – a za pár let ho zase vypustit…? Možná zrovna tak by se nás mohl dnes někdo ptát, proč jsme toto jméno nezachovali.
A říkal vám už někdo něco takového?
JT: Četli jsme po změnách v souboru různé nepříznivé ohlasy v novinách, vznikla z toho aféra, která nás mrzela. Vyjadřovali se převážně lidé, kteří o tom moc nevěděli. Bylo to zbytečné. Neměl jsem pocit, že by to jméno otec odcizil, jak jsem se také dočetl.
VB: Jsou to dnes již tři roky a asi nemá smyslu se k tomu příliš vracet. Řekl bych snad jen tolik. Každá změna v životě je výsledkem určitého předchozího vývoje, který zákonitě postihl po více než třiceti letech i Talichovo kvarteto. Z širšího hlediska je podstatné, že soubor i úroveň zůstává, je tu snaha být profesionálně co nejlepší. A to je to, co publikum i ostatní zajímá především.
Čelili jste také obviněním, že můžete za rozchod původního obsazení souboru?
VB: Asi ano, většinou k takovým situacím nebo kritikám dochází z nedostatku informovanosti.
JT: Objevily se i tak směšné názory, že jsme chtěli kvarteto záměrně rozbít, aby prý otec pro mne našel vhodné uplatnění.
A bylo to tak?
JT: Samozřejmě, že ne. Když jsem dostal nabídku na místo v kvartetu, tak jsem ji po delší rozvaze rád přijal, byť je to pro houslistu úspěšně zaběhnutého klavírního tria veliká interpretační změna. Kvarteto před mým příchodem nechtěně omezovalo svou činnost. Aby se zachovalo jméno kvarteta v povědomí veřejnosti ne na několik let, ale se štěstím na několik dekád, byla nejen podle mne nutná generační výměna. Tato myšlenka se ukázala správnou. Po změně agentury jsme se dostali z deseti koncertů ročně na dnešních šedesát až sedmdesát. Byla to velice těžká situace, ale nyní již myslíme na budoucnost.
VB: Po přerodu jsme se naopak dostali na dno, mnoho pořadatelů i zahraničních se k nám otáčelo zády. Hráli jsme jen asi deset koncertů za sezonu! Pravda je, že výchozí pozici jsme zřejmě měli možná jednodušší, ale tu svou jsme si stejně museli budovat znova – a vlastní. Jestli ne od nuly, tak téměř. Také hudební kritici byli značně zdrženliví, čekali, jakým směrem se vydáme, neznali nás. Kdybychom si ale nevybudovali tu novou pozici vlastními silami, nedostali bychom se do sálů, jako je Carnegie Hall.
To byl dosavadní vrchol?
JT: Jsou koncerty, které považujeme za svůj vrchol, protože se nám povedly, a pak jsou ty prestižní – Carnegie Hall v New Yorku, londýnská Wigmore Hall, pařížské divadlo Châtelet, Champs-Elyssée, Beethoven-Haus v Bonnu, Herkulessaal Mnichov… V některých jmenovaných sálech zaznělo toto jméno vůbec poprvé.
Kam jste směřovali letos?
VB: Máme relativně více koncertů v Itálii, Portugalsku, navštívili jsme poprvé Irsko, zajíždíme často do naší oblíbené Francie včetně frankofonní části Švýcarska. Podzim přinesl také venezuelskou metropoli Caracas, poté jsme byli opět v Paříži a ve Francii, v listopadu se chystáme do Japonska.
JT: Jednou za osmnáct měsíců absolvujeme turné po USA a Kanadě. Začali jsme nahrávat několik kompletů – mimo jiné kvartety Mendelssohna-Bartholdyho. Natočili jsme pro český rok 2004 Dvořáka, Janáčka, Smetanu a Fibicha, celkem tři CD s českou hudbou. Máme též roztočeného Šostakoviče – kompletní komorní dílo s klavírem, sonáty, tria, kvintet – a chystáme se na Schuberta.
Nahrávací společnost jste tehdy nezměnili?
VB: Label Calliope jsme nezměnili. Velmi nás v té těžké době podpořili, protože nám věřili. Odvádějí pro nás, potažmo pro ně samé, velký kus práce. Navíc se velmi dobře vzájemně doplňují i s naší agenturou v Paříži.
JT: Bez aktivní nahrávací společnosti na trhu a dobrou distribucí to dnes není možné. Propagace jde ze sedmdesáti procent z CD. Čím víc firma investuje, tím je soubor známější. Agentura by na to měla navazovat. V našem případě se to daří.
VB: Ptají se nás občas naši známí v Čechách, kde si mohou u nás koupit naše desky. Bohužel nabídka na českém trhu není bez předchozí objednávky příliš valná a my to nemůžeme ovlivnit, je to zcela v kompetenci distributora.
JT: Je to tvrdý hudební byznys, do kterého nevidíme a vidět snad ani nechceme.
Bojujete s ostatními českými kvartetními soubory na trhu?
JT: U nás se to říci nedá. Je víc mezinárodně známých a ceněných souborů, které zde v Čechách skoro vůbec nehrají. Ptáme se, proč tomu tak je, když v zahraničí jsou tyto soubory kolikrát známější než lokální kvarteta? Například ve Francii existuje něco jako soutěž v popularitě mezi Pražákovci a námi. Oficiální bulletin České sezóny ve Francii se v žertu obrací na publikum, zda je víc pražákovské, nebo talichovské.
Takže Francouzi jsou rozděleni jako Sparťané a Slávisti?
VB: Není to snad tak vážné. Na důkaz tohoto „válečného stavu“ jsme hráli spolu teď v říjnu v pařížském Theather Bouffes du Nord Oktet od Šostakoviče, protože to, o čem se občas píše nebo povídá, je čistě uměle vytvořená mediální záležitost. Jsme osobně přáteli.
JT: Co mě mrzí, že jsou na tom mnohá zahraniční kvarteta lépe: když ve své zemi dosáhnou určité kvality a uznání, tak si jich tam hledí jako „svého“ souboru, umožní mu zázemí: abonentní řadu, publicitu, výuku – snaží se soubor v té zemi udržet, připoutat ho, aby byl kulturním vyslancem té země. Fondy nebo banky mu půjčí nástroje. V Česku jsou mnohdy naše nejlepší soubory neznámé.
VB: Někdy mívám pocit, že někteří pořadatelé dávají přednost nebo se orientují spíše na mediálně známé tváře, možná někdy jen proto, že jim naplní sály. Jistě asi není jednoduché se orientovat v té velké nabídce souborů, sólistů, ale jsem si téměř jist, že frekvence „objevování se“ někdy i v bulvárních časopisech nemusí odpovídat kvalitě umělecké. Mimochodem mne překvapuje, že dvanáct let po „osvobození“ tu zatím nevznikla žádná seriózní koncertní agentura, která by zastupovala a pomáhala do velkého světa našim vynikajícím interpretům, které tu zcela určitě máme. Z dlouhodbějšího hlediska tím jednoznačně ztrácíme.
JT: A je to i věc peněz. U nás finanční nebo jiná podpora není. My ji třeba už nepotřebujeme, ale znám tři čtyři mladé soubory, které se jen zuby nehty drží, aby vůbec mohly cvičit. Možná by stálo za to přehodnotit rozdělení grantů u ministerstva kultury. Určitě by mohla zbýt nějaká částka na podporu vývoje talentovaných mladých souborů. Jsou zřejmě jiné priority a je škoda, že kvartetní tradici nikdo nevidí jako podstatnou část zachování kulturního fondu. Chlubíme se tím, ale nikdo pro to nic moc nedělá.
VB: Možná se mi to jen zdá, ale mám pocit, že na západ od nás jsou mnozí lidé momentálně více naladěni na kulturu. Nedělám si iluze, že je vůbec nezajímá jejich finanční situace, ale jsou už za tou zlatou horečkou a jsou schopni svůj volný čas věnovat i umění. Setkali jsme se s jedním sponzorem ve Francii, ředitelem stavební firmy. Finančně podporoval sedm festivalů. Jak ten přišel na náš koncert připraven: koupil si desky, partituru a znal skladby ještě před koncertem. Je to fascinující, když si představím, že by se něco podobného stalo u nás. Anebo kdyby alespoň jedno procento peněz, které jdou na sport, chtěl někdo přeinvestovat do kultury.
JT: Nebo si představte, jak přesvědčíte naši banku, že koupě cenného italského nástroje je velmi bezpečnou a vhodnou investicí do budoucna!
VB: Podle mne je to výhodný a kultivovaný způsob reklamy, když je takový nástroj zapůjčen sólistovi na začátku nebo v průběhu jeho kariéry.
JT: V Americe banky chodí k dealerům nástrojů každý rok, když po odevzdání daní ví, kolik mají přebytek. „Co stojí nejvíc?“, ptají se. Tady Stradivari, Guarneri… „Tak mi dejte oba.“ Dají nástroje do sejfu, nebo je půjčí. A kdyby banka potřebovala, nástroje zase za dva tři roky prodá s velkým ziskem. Za rok jejich cena roste asi o deset procent.
Na jaké nástroje hrajete vy?
JT: Nejsou to stradivárky, ale jsme poměrně spokojeni. Kolegové mají nástroje půjčené ze státní sbírky. Housle tam už ale žádné dobré nejsou, takže jsem si musel jedny dobré – J. Gagliano – koupit. Není to levná záležitost… Měli jsme štěstí, když nám na natáčení půjčil jeden Američan – dnes už náš kamarád Bill – vzácné stradivárky a guarnerky. Setkali jsme se s ním v Los Angeles, tehdy za námi přišel a nabídl nám, abychom na ně hráli druhou polovinu koncertu. Pak za námi přiletěl s nástroji dokonce na vlastní náklady do Prahy, abychom na ně natočili CD.
Jaké máte priority, pokud se týká repertoáru? Přidáváte nové věci, nebo se vracíte hlavně k tomu, co hrálo kvarteto v původním obsazení?
JT: Samozřejmě vycházíme z kmenového repertoáru kvartetní literatury s tím, že k tomu se snažíme dělat více hudbu dvacátého století. V Paříži jsme nedávno například hráli Lyrickou Suitu Albana Berga, kvartety Arnolda Schönberga a Alexandra Zemlinského. Rádi bychom zabrousili i do české moderní tvorby. Hrajeme samozřejmě více skladby, jejichž interpretací se „staré“ kvarteto proslavilo – Beethovena, Debussyho, Ravela, Mozarta, českou hudbu.
A ještě novější tvorbu?
VB: Nechceme se uzavírat do okruhu skladatelů jen po pozdní romantismus, ale ani být souborem s orientací převážně na soudobou tvorbu, jako třeba Kvarteto Arditti, to náš cíl asi není. Chtěli bychom však obsáhnout a rozpoznat kvality současné hudby a zařadit je na repertoár, hrát skladby současných autorů, které nejen nás, ale i posluchače něčím oslovují a zajímají. Někdy jsme ovšem ohraničeni poptávkou. Vyhranění pořadatelé mají své jasné představy o tom, proč si žádají právě Bartóka, Stravinského a podobně, ale ne vždy je tento program vhodný na každý letní festival.
JT: Také pořadatelé se někdy moderní hudbě vyhýbají, protože nemají na zaplacení práv spojených s provozováním díla. Co s tím…?
Na co konkrétně se zaměříte v příštích měsících?
VB: Určitě na prohlubování nebo udržování již nastudovaného repertoáru a chceme dokončit rozdělané nahrávací projekty. Dále bychom také rádi přiblížili klasickou hudbu i vysloveně mladé generaci posluchačů. K tomu účelu byl již rozjednán projekt několika neformálních koncertů pro mladé, ale prozatím ztroskotal. Snad se to podaří v blízkém budoucnu.
JT: Dosavadní dohánění repertoárového deficitu se pro příští rok asi trochu zklidní. Zdá se, že snad už opravdu budeme mít čas dělat i to, co chceme my, ne jenom to, co si žádají pořadatelé.
Chce se po vás v cizině česká hudba, Dvořák, Janáček…?
JT: Ano, hrajeme je rádi, je to hudba, která nám je asi nejbližší. Jako všem českým souborům. To je stejné, jako když Alban Berg Quartett hraje Beethovena nebo druhou vídeňskou školu – jako to svoje. My bychom takhle měli hrát Dvořáka. Je přirozenou součástí repertoáru, o které ani nemusíme uvažovat.
home page: www.talichquartet.cz
Prezentace Talichova kvarteta na labelu Calliope – HARMONIE 12/2002.
