Jak na svého otce vzpomínáte jako na tatínka – jaký byl? Opravdu nebyl běžný člověk, byl mimořádná osobnost i ve svém postoji k dětem a k rodině – měl takový nadhled. Zajímal se, co nás těší nebo co nám ve škole jde nebo nejde, aniž by to nějak kritizoval, nebo byl nešťastný, že nemáme hudební sluch a tak dále. Bratr tíhnul k jazykům a já ke sportu, ke gymnastice. Bral to, abychom byli takoví, jací jsme se narodili, ne jak by nás někdo usměrnil. Dovedl se s námi bavit – hrávali jsme třeba „člověče, nezlob se“ – pokud byl doma, což například kolem Vánoc bylo často. Dovedl navázat kontakt hned po příjezdu z ciziny, spíš nám někdy dělalo obtíž si zvyknout, že je zase doma, že s námi žije a chodí pro změnu na zkoušky do ČF. Dovedl se ohromným způsobem ze svých duchovních výšin snést dolů – například jak býval dlouho pryč, byl náš kontakt hodně písemný. Naše dopisy byly všelijaké; zapsal mě totiž na mateřskou francouzskou školu – chtěl, abychom se naučili řeč a mohli jsme jít dál do francouzské školy a čeština byla trochu zanedbávaná. Otec jezdil do ciziny a nebyl často doma a maminka byla Slovinka a měla svou národní hrdost, takže jako mateřskou řečí s námi oběma mluvila slovinsky. Takže mi humorným způsobem vysvětloval chyby – přesně rozlišil osmiletý věkový rozdíl, který byl mezi mnou a bratrem, a každý jeho dopis byl psaný vzhledem k našemu věku jinak.
Proč vás tehdy dali do francouzské školy – uměl Václav Talich francouzsky? Ne, myslím že to bylo naopak. Bylo to v době, kdy začal jezdit do ciziny a tam si asi uvědomil, jak mu chybějí jazyky. Jako rakousko-uherský občan uměl pochopitelně němčinu, ale ani angličtinu, ani francouzštinu neuměl. Asi si tehdy uvědomil, jak jsou cizí jazyky důležité, a když se škola v Praze zakládala, rozhodl se mě tam zapsat.
Václav Talich trávil hodně let ve Švédsku – uměl švédsky? Uměl. Poměrně dost se naučil a s orchestrem mluvil švédsky, i když je to řeč velmi těžká. Potvrzuje to můj bratr, který tam žije.
Neučinil nikdy ani pokus, aby vás přivedl k hudbě? Ne, myslím že byl principiálně proti tomu. Protože maminka byla klavíristka, prošli jsme s bratrem její školou – když jsme se něco naučili, tátovo první bylo, jestli nás to těší. Já jsem navíc hrozně ráda a falešně zpívala. Oba rodiče měli absolutní sluch a připadalo jim to nemožné – asi mu i tohle stačilo, aby se o nic dalšího nepokoušel. S maminkou hrával na housle – doprovázela ho na klavír, přehrávali například symfonie, pak hrávali čtyřručně. Sám novou věc nejprve pročítal v partituře, a pak si ji také přehrával. Dělal spoustu poznámek, ale hlavně na něho pamatuji během prázdnin, jak v létě seděl venku, měl partituru v ruce a tužku. Jak do roku 1936 v bytě ve Vršovicích, tak v Berouně – tam měl i klavír, ale studoval v létě na zahradě.
Střídala se období, kdy tu Václav Talich byl a nebo nebyl – jak jste v tom jako rodina žili? Řekla bych, že ten střídavý způsob života byl vůbec vedoucím přídomkem k našemu životu. Když byl v Praze, byl život doma úplně jiný, než když byl v cizině. Každý dirigent je svým způsobem osoba silného charakteru a velkého vlivu, a moje maminka nás sama vedla, abychom v době, kdy tu byl, nepřekáželi, nehlučeli, aby měl doma klid a pohodu a ne rozčilování a neposlušnosti. Ale občas bylo zle – například když se bratr do telefonu začal představovat jako Talich junior – táta se rozčiloval „To mám říci Talich senior?“ Rád jezdil na nedělní turistické výlety. Pro nás gymnazisty byly časově náročné, nebral se ohled na to, že máme nějaké učení. Otec o tom moc neuvažoval. Naše ohleduplnost k němu a snaha, aby rodiny přece trochu užil, vedla k různým omezením. Když tu nebyl, byl klidnější domácí život. Jenže zase vyžadoval od maminky, a sám to také činil – aby si denně psali. V berounském muzeu je ohromná spousta dopisů, které jsem tam nakonec nechala, i když by se z nich asi nedal sestavit jeho životopis – psali si o běžných věcech, jen málo hudební věci. My jsme psali neradi – maminka často až večer a bratr pak běžel na Wilsonovo nádraží k vlaku, který odjížděl asi v půl jedenácté večer, aby to táta měl druhý den na stole.
Jak se vás jako rodiny dotkla absurdní situace po válce, kdy byl Václav Talich zavřený? Beroun bylo odjakživa komunistické město, protože to bylo dělnické město. Komunisté se tam okamžitě ujali radnice a přišli zabírat vilu. Maminka nebyla jinak příliš bojovná osoba, ale tam se projevila jako lvice a prohlásila, že Talich bydlel jenom nahoře, v takové vyšší místnosti s věžičkou, kde měl své knížky a věci, takže tam nalepili papír přes dveře „pod ochranou čs. státu“ – a uzavřeli to i pro nás. Ale jinak jsme mohli v domě zůstat. Pak zase jednoho krásného dne přišel jakýsi komunistický útvar s tím, že se vrátil z koncentráku nějaký komunistický pohlavár a potřebuje tam bydlet. Když se táta vrátil, tak to zase uvolnili. V tom pokoji nezbylo nic. Ani knížky, ani matrace, ani deky, všechno bylo pryč. I taková kožená bundička, kterou měl táta hrozně rád.
Když se váš otec vrátil, v Národním divadle už byl místo něho Jeremiáš. Po volbách se stal ministrem kultury Stránský a chtěl, aby se Talich do Národního vrátil. Váš otec se zdráhal, ale protože tím byla podmíněna finanční podpora činnosti Českého komorního orchestru, a tím i jeho další existence, nakonec souhlasil. Proč vlastně tehdy do Národního divadla nechtěl? Byla to příčina všech rozporů. V České filharmonii by se byl nedostal do takových situací jako v divadle, kdy tam přišel například Goebbels. Samozřejmě každý druhý řekne: nemusel dirigovat. Ale ono nebylo tak jednoduché se vždy hodit marod, když přišel nějaký potentát. Roku 1946 byl první koncert s ČF, dirigoval i v průběhu 1947 a zároveň byl v ND. Studoval Debussyho Pelléa a Mélisandu . Obnovoval opery z dřívějšího programu, do toho měl koncert s operním orchestrem. Neustále měl nějaká představení, i přes Vánoce 1947. Dne 25. 12. jel z Berouna do Prahy, 26. 12. měl představení Tajemství . Nikdo jsme s ním tehdy nejeli. Míval zvyk, že vždy před představením si po obědě vlezl do postele a spal. A když se tehdy probudil, zjistil, že nějak špatně vidí. Snažil se podívat na hodinky, neviděl na ně. Záhadně pak všechno absolvoval. Oblékl se, vyšel ven – neviděl, jaká tramvaj jede, přesto přešel ulici a nastoupil do ní. Z Vršovic jezdila jednička, která zabočovala k Muzeu a dvacítka jezdila dolů Ječnou a k ND. Omylem ale nastoupil, aniž věděl, do jedničky. Když začala na dnešním I. P. Pavlova zatáčet k Muzeu, ruče z ní vystoupil a přestoupil na 20. Dojel k ND, kde měl klíče od postranního vchodu – nemohl se ale klíčem trefit do zámku. Kolem šla Štěpánka Jelínková, která mu pomohla dveře otevřít. To už řekl, že není v pořádku, takže zavolali doktora, který zjistil, že je to nějaká malá mrtvice a odvezli ho do nemocnice na Starém Městě. Další den ho převezli k Prusíkovi na kliniku. Poznenáhlu se to zlepšovalo – dřív uměl ráno jen tak prolistovat, prolítnout noviny. To už potom neuměl, musel číst jednotlivě. Když ležel u Prusíka, zkoušeli, jak mu jde čtení. Prof. Pelnář varoval, aby mu nedávali číst noty, protože tam potřebuje jako dirigent vidět celou stránku, a to přitom bez potíží četl. Na klinice ležel dlouho, pak byl ještě ve Vráži v sanatoriu. Mezitím byl únor 1948, a protože viděl, že se situace blíží k ne dobrým obratům, poslal sám výpověď z ND. Nedostal na to žádnou odpověď; a v březnu dostal znova výpověď z ND. S Českým komorním orchestrem také nemohl pracovat, ani ten už žádnou subvenci nedostal. Až Beneš podstatně vyřešil jejich situaci.
Proč se o tom všem hovoří až teď? Protože se lidé báli, copak mohl někdo říct, že Beneš dal nějaké peníze? Vždyť to už bylo vlastizrádné, že se s ním vůbec mluvilo. Myslím, že v tomto ohledu je to opravdu taková česká nízkost. Nerada říkám to slovo, ale myslím, že tohle by se v mnoha státech nestalo: vyhodit člověka v dvaašedesáti letech na ulici. Byl právnicky očištěn a nemohl dalších osm let (1948-1954) v Praze dirigovat.
A přitom oficiálně už nikde nic nefigurovalo… Ne. Ovšem co dovede nízká lidská bytost – teď mám moc, tak se ho konečně zbavím. A to víte, když někdo přijel v pětačtyřicátém z Moskvy, tak byl víc než svatý. Je potom úplně směšné, když do Prahy přijel Mravinskij a šel se tátovi klanět; a Ladislav Slovák přijel za Mravinským s doporučujícím dopisem od táty a ten mu řekl: „Vy jste žák Talichův a jdete se učit ke mně? Vždyť já jsem se učil od Talicha.“
