pátek, 16. říjen 2009

Tajemství Smetanovy nemoci

Napsal(a) 

Bedřich Smetana Bedřich Smetana

Čas od času se odborná veřejnost vrací k tématům, jež nedávají po léta na nevyřešené otázky jasnou odpověď. Často jsou zahalena mýty a pověstmi a nejsou příjemná. K nim patří dohady o nemoci Bedřicha Smetany, jež ke konci jeho života vyústila do dramatického závěru. Před lety se z některých úst medicínských kapacit jen nesměle objevila nová tvrzení, ale teprve současnost umožnila prokázat jejich oprávnění. Odborná expertíza, spojená s velkou dávkou badatelského štěstí, vynáší na světlo světa potvrzení pravdy a vyvrací pomluvy, i vědomé lži, o často přetřásané, společensky degradující chorobě umělce.

Vědecký přístup doc. MUDr. Jiřího Ramby, DrSc., dnes ke zkoumání Smetanovy nemoci hovoří jasně. V jeho studijních základech byla stomatologie a posléze i všeobecná medicína, z nichž se hned na počátku praxe na dětské stomatologické klinice zaměřil na obor obličejové a čelistní chirurgie. Po atestaci začal samostatně operovat v nemocnici v Motole (přednostou kliniky byl tehdy prof. MUDr. Jaroslav Komínek, DrSc.) a setrval v oboru dalších třicet let. Záhy dosáhl kandidatury a později také doktorátu lékařských věd. Potud v krátkosti jeho curriculum vitae.

Mezi praxí, vědou a objevy

Dost logicky vyplývaly z činnosti, tehdy už doktora věd, další odborné zájmy. Konkrétně, v osmdesátých a na počátku devadesátých let, antropologicko-medicínská zkoumání kosterních nálezů historických osobností. Zájem se od sedmdesátých let soustřeďoval na ostatky našich panovníků. Byli mezi nimi Karel IV., Václav IV., Ladislav Pohrobek, Jiří z Poděbrad, také Rudolf II. a Eleonora Habsburská. Spíš náhodně došlo i ke zkoumání ostatků Bedřicha Smetany.

V listopadu 1987 se zjistilo, že při jakýchsi okolních úpravách byl na Vyšehradském hřbitově do blízkosti Smetanovy hrobky sveden pramen, takže do ní začalo zatékat. Docent Ramba byl uprostřed svých služeb a operací na klinice upozorněn prof. Emanuelem Vlčkem na to, že umělcovy ostatky byly exhumovány a budou podrobeny odbornému výzkumu. Sdělil mu k tomu zajímavé zjištění, že totiž Smetana měl asymetrickou lebku, a že by to jistě mohlo být předmětem Rambovy odborné pozornosti. Dohodli se, že mu ji prof. Vlček po laborantovi Jiřím Jonáškovi pošle. Zhruba tři týdny se nic nedělo a původní domluva s prof. Vlčkem upadla v zapomenutí.

I ve vědě jsou náhody

Jednoho dne v pátek zahlédl doc. Ramba na lavici u východu z kliniky hnědou papírovou krabici, ovázanou chlupatým provazem. „Dobrý den, Jirko, co nám přinášíte,“ řekl s příjemným úsměvem laborantovi. „Odnáším Smetanu,“ odpověděl. „Nic o tom nevíte? Vždyť jste ho tu měli přes týden. A pospíchám, protože prof. Vlček potřebuje už dnes sestavovat ostatky. Nechal jsem vám vzkaz u sekretářky, že máte být v pondělí ráno v devět hodin v Národním muzeu, kde se budou ostatky ukládat do nové rakve. Musíte přijít podepsat doklady, které pak půjdou do Památníku národního písemnictví, kanceláře prezidenta republiky a na další místa.“ Doc. Ramba se chytil za hlavu: „Vždyť jsem ještě tu lebku ani nevyšetřil!“ Lebka se totiž zatoulala. Byla sice profesorem Vlčkem nakonzervovaná a připravená k uložení, měl se ale na ni podívat ještě jeden odborník. A pak se to nějak zadrhlo.

Týden končil a zbývala jen krátká doba, kdy mohla ještě být k dispozici medicínskému zkoumání. Oba tedy v ten osudný pátek, doc. Ramba a laborant, doběhli rychle na rentgen, udělali speciální projekce lebky ze všech stran a po spěšné prohlídce a přeměření musela být odnesena. Naštěstí pořídil anatom, prof. Čihák, podrobné fotografie, a tak byl vlastně proces odborného zkoumání se zajištěním dokladů úplný.

Co bylo možné, stihlo se, a v pondělí se už doc. Ramba účastnil ukládání ostatků Bedřicha Smetany do malé olověné truhličky. Bohužel, skladatelova rodina nepovolila tehdy účast tisku, televize a profesionálních fotografů. Potichu se tak ostatky vrátily na místo umělcova věčného odpočinku.

Nečekaně šokující zjištění

Když oficiální obřad skončil, měl další den doc. Ramba noční službu. Na oddělení byl klid a tak si vzal rentgeny do knihovny, vložil je do prosvětlovače a začal je studovat. A potom strnul. Vtom přišla sestra a ptala se: „Proč nejdete spát? Máte ráno ambulanci!“ „Kolik je hodin?“ odvětil nepříjemně vyrušen z práce. Netušil, že je půl třetí k ránu, tak byl tím zkoumáním zaujat. Uplynulo totiž pět hodin bádání a přemýšlení, ale to už mu bylo jasno. Na lebce Bedřicha Smetany se ukázaly patrné znaky zánětu, který jednu tvář výrazně pozměnil. „Najednou jsem tušil, že jsem na úplně nové stopě výkladu zdravotního stavu umělce a příčin jeho budoucích závažných obtíží, které vedly až k tragickému závěru života.“ Tu noc mohl sotva lékař-badatel v klidu dospat rána.

Co tedy doc. MUDr. Ramba, DrSc. zjistil? Musíme se spolu s ním probrat trochou medicínské terminologie. „Na Smetanových ostatcích byly známky vývojové anomálie, způsobené v dětském věku zpomalením růstu pravé poloviny obličeje. Tím byla celá tato část lebky menší,“ vysvětluje doc.

Jiří Ramba Jiří Ramba
Ramba. „Na obličejových kostech se daly vypozorovat známky typického infekčního zánětu, takzvaná osteomyelitida. Ta vzniká přímou nebo přenesenou infekcí. Je to onemocnění velmi urputné, končící někdy až resekcí kosti tohoto okrsku, někdy i smrtí postiženého. Vazivová blána, která kryje kost (okostice, periost), ji vyživuje. Příčinou osteomyelitidy je přítomnost infekce v kosti, která vede ke vzniku dutin, v nichž může ležet odumřelá částka kosti (sekvestr). Je to důsledek komprese a trombózy krevního řečiště postižené kostní oblasti. Zásobování živinami přestává fungovat. Zánět tak zůstává v kostní dřeni (spongióza) a okrsky, které nejsou zásobovány krví, odumírají. Dochází v nich k ischémii, stejné, jako je tomu u srdce. Odumřelé sekvestry je třeba chirurgicky odstranit. Dva takové okrsky jsem na rentgenu dolní čelisti skutečně našel. Navíc okostice vytvářela střídavě vrstvičky kosti, což se jeví jako vrstvení cibulových slupek, přičemž kost v některých úsecích nemá hladký povrch, je jakoby rozbrázděná. Typická osteomyelitida! Za mých třicet let na klinice jsem jich operoval, stejně jako všichni moji kolegové, poměrně dost. Za doby života Smetanova se však tyto operativní metody nedělaly a tak postižená tvář doznala ve vývoji změnu.“

Jeden ze zajímavých dokladů o tvaru Smetanova obličeje je mimochodem patrný na bustě Josefa Václava Myslbeka, umístěné ve foyeru Národního divadla. Tam je zřetelná deformace, oploštění pravé poloviny obličeje. Busta byla sice vytvořena až po skladatelově smrti, ale Myslbek Smetanu dobře znal, a zhruba od jeho padesátky se s ním často scházel. Z toho je jasné, že dokázal přesně postihnout věrnost tváře s viděnou realitou.

Jako v detektivce

Situace v rukou doc. Ramby se rozvíjela dál. „Chodíval jsem na přednášky lékařské historické společnosti, kterou vedl primář MUDr. Jaroslav Vlček (shoda jmen s prof. Emanuelem Vlčkem), a tam jsme se potkávali také s dětským neurologem, prof. MUDr. Ivanem Lesným, DrSc. z Motola, a s primářem MUDr. Otakarem Boříkem, DrSc. z ORL oddělení nemocnice v Karlových Varech. Právě on to byl, kdo vždycky tvrdil, že Smetana neměl syfilis. Vlastně mi napověděl, co jsem sám objevil jako původ jeho onemocnění.“

Když ještě Smetanova rodina bydlela v Jindřichově Hradci, došlo k závažné příhodě, o níž referoval už skladatelův současník, jeho mnohaletý ctitel a důvěrník, hudební spisovatel Josef Srb-Debrnov. Smetana mu ten příběh sám vyprávěl. Přesnější data oné události se dají odvodit z řady okolností. Po dvou ročnících navštěvování hlavní školy nastoupil Smetana do gymnázia v Jindřichově Hradci, kde začal velmi slušně studovat. Náhle ale došlo ke zvratu. V jedenácti letech, v sekundě, dostal na konci prvního semestru samé nedostatečné, vyjma známky z mravů. Ročník nedokončil a studium v Hradci tím uzavřel.

Srb-Debrnov o té době píše v zápise ze Smetanova vyprávění z roku 1880. Tehdy chlapci zakopali na poli u břehu rybníka Vajgaru láhev naplněnou střelným prachem, ten zapálili a čekali na výbuch. Když se nedostavil, šel se Bedřich přesvědčit co se stalo, a v tom došlo k explozi nálože, která mu vmetla do obličeje střepy s čerstvě pohnojenou ornicí a prachem. Jeden z chlapců Smetanovi krvácející ránu vymyl vodou z Vajgaru, který byl v té době nejen nádrží, ale i kalištěm města. Tam musela do rány nepochybně vniknout infekce ze směsi střelného prachu, skla, zeminy a rostlinných částeček ornice, hnojené nejspíše chlévskou mrvou. Smetana po úrazu dva dny doma ležel a projevila se u něj i přechodná ztráta sluchu. Matce i babičce bylo jasné, že přísnému otci nemohou sdělit pravou příčinu synova zranění, protože příliš lpěl na prvorozeném synovi, o jehož zdraví mimořádně dbal. A tak mu musely namluvit zástupné onemocnění.

„Přechodnou ztrátu sluchu vysvětluje dnes známý smetanolog, karlovarský emeritní primář otorinolaryngologie, MUDr. Otakar Bořík, DrSc., tím, že u malého Bedřicha mohlo jít díky třesku o oboustrannou traumatickou rupturu ušních bubínků, hlavně však o poškození ušních labyrintů.“ Smetana, podle Debrnovova zápisu, měl později říci, že zřejmě právě tato příhoda mohla být začátkem jeho ohluchnutí.

„V současné době potvrzuje tento stav i elektronová mikroskopická analýza as. RNDr. Aleny Němečkové, CSc. z ústavu histologie a embryologie plzeňské lékařské fakulty UK, která vyšetřila kůstky skladatelova ucha. Zjistila, že obě vyšetřované ušní kůstky pravé strany lebky jsou prohlodány chodbičkami (lagunami), vyplněnými granulační tkání. Je toho názoru, že v těch místech musel probíhat zánět, který přešel do chronického stadia. Při tehdejší neznalosti antibiotik malý Smetana přežil jen zázrakem, přičemž na dva dny přechodně ohluchl. Zánět mohl později přivolat mnoho dalších obtíží, jak je popisuje dnešní moderní medicína: postupnou ztrátu imunity, alergie, krční katary, zvracení, závratě a nejspíš i zánět ušních kůstek, což vedlo v průběhu doby k postupné ztrátě sluchu. K tomu se dostavily i psychické potíže a bolestivý zánět kůže, nežity (furunkly), které byly laicky, ale i některými lékaři, mylně pokládány za příznaky nebolestivých luetických vředů, tedy za projev syfilidy.“

Pozoruhodné dohady a bádání

Na samém počátku svého zkoumání se doc. Ramba domníval, že osteomyelitida mohla u Smetany vzniknout od zkaženého zubu, možná od poranění tváře, nebo od zánětu středouší. Až sdělení Srba-Debrnova ho uvedlo na novou cestu. „Zánět podle mne postupoval z dolní na horní čelist, lícní

Lebka Bedřicha Smetany Lebka Bedřicha Smetany
a spánkovou kost a přes pravou očnici na čelo, kde na vrcholu pravého čelního hrbolu byla navíc prohlubenina s převislým valem. To je typické pro krevní výrony, které vzniknou pod okosticí. Ty se buď vstřebají nebo zkostnatí. Podle Smetanových deníků se tato příhoda musela stát v jeho padesáti třech letech, kdy se svěřoval, že dostal závrať, spadl ze židle na roh stolu, a udělala se mu na čele ‚malá dírka, která dost krvácela‘.“

Pozdějšími úvahami nad Smetanovým onemocněním vznikla řada dohadů a teorií. Spor byl veden o progresivní paralýzu nebo arteriosklerózu. Prof. MUDr. Vladimír Vondráček, DrSc., bývalý přednosta psychiatrické kliniky, hovoří ve svých Vzpomínkách o tom, že dobová diagnóza Smetanovy nemoci zněla anoia, což znamená pošetilost, pomatenost. Tvrdí, že to bylo zcela nepochybně na podkladě pokročilé arteriosklerózy. Tehdejší doba neznala samostatné degenerace mozku (korové atrofie, dělící se na nemoc Alzheimerovu a Pickovu). Dnes ale podle prof. Lesného lze chorobu zjevně označit za Pickovu nemoc. Je prokazatelné, že infekce na čelním laloku způsobovala Smetanovi po léta velké bolesti a závratě, které musely závažným způsobem deptat jeho psychický stav. Syfilis vyloučili i čtyři profesoři patologie.

Zvláštní, druhotný doklad, hovořící proti nařčení ze syfilidy, najdeme ze dnů kolem skladatelových šedesátin. Vytvořil totiž velmi zdařilou kresbu lesních zvířátek, jak mu přicházejí gratulovat k narozeninám. To byla ironická výtka zástupcům Umělecké besedy, kteří mu opomněli přijít blahopřát. Je to ale i psychologický důkaz toho, že v šedesátce, krátce před smrtí, byl umělec schopen tesknit a vyjádřit svoje rozladění uspořádanou kresbou. Z té doby je uchované také jeho kaligraficky čisté písmo. To vše prakticky vylučuje progresivní paralýzu, a mluví to naopak pro Smetanův stav definovaný dnes jako stařecká pošetilost a zmatenost.

Zlobná osočení proti Smetanovi šířil tehdy zejména ješitný pěvecký pedagog František Pivoda, jeho zavilý úhlavní nepřítel, ale i další, kteří nebyli nijak medicínsky vzdělaní. Přidávali k tomu s potěšením nepravdivé pomluvy o umělcově kontaktu s ženami lehkého založení.

Nové odborné poznatky

Základní fámu o umělcově nemoci se ve spolupráci s řadou odborníků podařilo dnes zcela vyvrátit. „Například množství rtuti v jeho ostatcích, jak to ověřili chemici, ukázalo na možnost vdechování rtuťové masti, kterou se v době jeho úrazu léčilo všechno možné, záněty, otoky, rány,“ vysvětluje doc. Ramba. „Tu mast mu nepochybně celé roky přikládali na tvář, jak to dokazují i fotografie s otokem, ještě z pozdější doby jeho studia v Plzni. To mi ostatně potvrdil odborník farmakolog, doc. RNDr. PhMr. Václav Rusek, CSc., sídlící dnes ve farmaceutickém muzeu na Kuksu. Stejně tak prof. PhMr. RNDr. Jan Kalvoda, DrSc., žák akademika Jaroslava Heyrovského. Svůj další poznatek přinesl i prof. MUDr. Ctibor Povýšil, DrSc., přednosta 2. patologického a anatomického ústavu 1. lékařské fakulty UK, který vyšetřoval Smetanovy kosti. Popisuje, že zatímco u Albrechta z Valdštejna bylo zjištěno výrazné ztluštění povrchu (kortexu) holenních kostí, což nepřímo potvrzuje přítomnost syfilitického onemocnění, to u Smetany nebylo potvrzeno.“

Doc. MUDr. Jiří Ramba, DrSc. se zabývá smetanovskou tematikou řadu let a z mnoha odborných pohledů. Začal zkoumáním ostatků, hlavy a obličeje, a dalším studiem dochází k mnoha poznáním, která skládají dohromady mozaiku pravdy. Ten obraz se vytváří dál, a je čím dál zřetelnější. Co se ještě podaří odborně zjistit a doložit, to ukáže teprve budoucnost. Jeho zaujetí pro odhalení skutečnosti o Bedřichu Smetanovi, o jeho nemoci, životních strastech a lidském hrdinství, s nímž skladatel nesl svůj trpký osud, to bude nejspíš natrvalo součástí jeho studia, zkoumání a publikační činnosti. I v jeho knize Slavné české lebky (Galen, Praha, 2005, 2009) patří tomuto tématu významná část.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.