Hudba Bohuslava Martinů je ve Velké Británii provozována mnohem častěji než v kterékoliv jiné zemi s výjimkou České republiky. Je nicméně smutným faktem, že jen málo z více než 400 kompozic Martinů zde bylo premiérováno. Většinou byly jeho skladby poprvé provedeny ve skladatelově vlasti, ve Francii, v USA, kde Martinů přebýval po dobu druhé světové války, a také ve Švýcarsku, kde sehrály důležitou roli zejména jeho kontakty s Paulem Sacherem.
Miloš Šafránek píše ve své biografii Bohuslav Martinů – Život a dílo z roku 1961, že Concertin o pro klavír a orchestr (1938) premiérovala Líza Fuchsová v londýnské Royal Albert Hall 5. srpna 1948. Další závažné biografie od Harryho Halbreicha (ve které bylo Concertinu přiděleno katalogové číslo H. 269), jakož i kniha Guy Erismanna také uvádějí, že se premiéra Concertina uskutečnila v roce 1948 na Promenádních koncertech, které se konaly vždy v létě v Royal Albert Hall.
Protože mi tato informace nepřipadala příliš pravděpodobná, začal jsem v květnu minulého roku shánět informace o Concertinu se záměrem publikovat své výsledky v Newsletteru Institutu Bohuslava Martinů. Nejprve jsem si v archivu BBC (jehož součástí se Promenádní koncerty později staly) pořídil kopii originálního programu tohoto koncertu. Ten, jak je dobrým zvykem, osvětluje nejprve okolnosti vzniku skladby, přináší ale i další překvapivou informaci: „Československý skladatel Bohuslav Martinů studoval kompozici u Josefa Suka, později přesídlil do Paříže, kde se stal studentem Alberta Roussela. Jeho díla byla uváděna na festivalech Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu v mnohých zemích, pozornost veřejnosti vzbudila jeho skladba La Bagarre (Vřava!), inspirovaná Lindberghovým přistáním na letišti v Le Bourget po úspěšném přeletu Atlantického oceánu. Poznámka v partituře poměrně krátkého Concertina uvádí jako datum, důvod a místo vzniku 'Paříž, červen 1938: pro Juliette d'Aráni'. Podle našich informací byla tato skladba napsána pro skladatelovou přítelkyni – klavíristku, která tragicky zemřela v koncentračním táboře během druhé světové války. Na samém počátku války předala sólistka partituru do úschovy Syndikátu českých skladatelů v Praze. Po válce Syndikát vybral pro světovou premiéru v Československu Lízu Fuchsovou (březen 1947)“.
Takže ani premiéra tohoto díla se neuskutečnila, jak se až doposud uvádělo, v Londýně, ale někde v Československu! Stručné dobové kritiky britské premiéry Concertina poukazovaly sice na brilantní výkon sólistky Lízy Fuchsové, mnohem méně však byly nadšeny kvalitou samotného díla. Všechny se však shodly v tom, že se jednalo o britskou premiéru – ani jedna z nich netvrdila, že šlo o premiéru světovou.
Klavíristka a první interpretka Concertina , Líza Fuchsová, se narodila v Brně v roce 1913. Později studovala na konzervatoři v Brně a Praze. Musela být zřejmě výjimečně talentovaná, protože vystoupila již ve svých deseti letech na koncertu s Českou filharmonií. Do Velké Británie odešla krátce po německé okupaci v roce 1939. Zahájila zde úspěšnou kariéru sólistky a členky Klavírního tria Dumka , řadu let se také objevovala na početných nahrávkách stanice BBC.
Vilém Tauský, před nedávnem ve věku 93 let zesnulý moravský skladatel, dirigent a klavírista, jeden z posledních žáků Leoše Janáčka, který za války sloužil v Británii, kde nakonec zůstal i po válce, a pro kterého Martinů napsal svou Polní mši , znal Lízu Fuchsovou také velice dobře a vzpomínal mimo jiné na dobu, kdy sloužil v československé armádě a Fuchsová hrávala ve válkou zmítaném Londýně díla Antonína Dvořáka a Bedřicha Smetany. Karel Janovický, anglický skladatel českého původu, si na ni pamatuje jako na jednu z tehdy nejlepších interpretek Janáčkova klavírního díla. Líza Fuchsová zemřela v roce 1977 a nezanechala po sobě v Anglii žádné příbuzné, kteří by její účast na Concertinu mohli osvětlit.
Informace z programové brožury koncertní řady Proms stála na počátku neúnavného pátrání, které jako by vypadlo z nějakého detektivního příběhu: objevování nemnohých pramenů, jejich postupné spojování, dedukce, sledování různých vodítek a vyvozování nespočetných hypotéz. S mými českými přáteli jsme zjistili, že Royal Overseas League pojmenovala jednu ze svých klavírních cen své soutěže po Líze Fuchsové, která, jak vyšlo při rozhovoru s pracovníky této organizace najevo, byla členkou její poroty. Kromě této informace se však ani po důkladném prohledání jejich archivu nepodařilo bohužel vypátrat žádné další informace.
Další indicie, které naznačovaly, že s Lízou Fuchsovou vystupovala cellistka Eleanor Warren, se ukázaly jako nepravdivé. Paní Warrenová nám ale navrhla, abychom kontaktovali Suzanne Roszu – bývalou houslistku a členku klavírního tria Dumka. Tato dnes již stařičká paní nám ochotně poskytla veškerou pomoc. Najednou jsme spatřili fotky klavíristky, kterou jsme si do té doby mohli představovat jen v naší fantazii. Paní Rosza nám také vykreslila dojemný portrét Lízy Fuchsové.
Suzanne Rosza popisovala Lízu jako laskavou a velkomyslnou osobu, která se vždy usmívala, ale když došlo na hudbu, převládl u ní čistý profesionalismus. S triem zkoušeli obvykle v bytě Lízy Fuchsové ve čtvrti Willesden Green, nacházející se v severním Londýně. Uvítala své spoluhráče vždy něčím dobrým na zub, ale vehementně trvala na tom, aby zkoušky začínaly přesně v určený čas. Manžel Lízy Fuchsové byl významným chirurgem a milovníkem hudby, často vozil členy tria na jejich koncerty. Jeho smrt znamenala pro Lízu Fuchsovou velkou ránu, krátce nato zemřela i ona.
Současně s tímto pátráním jsme se snažili vyhledat v pražských hudebních časopisech koncertní kritiky z roku 1947, kdy se uskutečnila československá premiéra Concertina . Jediné, co jsme našli, byla krátká zpráva, potvrzující, že Fuchsová v Praze v té době opravdu vystoupila (napsal ji Přemysl Pražák v časopise Naše doba v dubnu 1947). Pravděpodobně se ale jednalo o jiné z řady jejích tehdejších vystoupení v Československu, protože tam se v ní nevyskytla žádná zmínka o Concertinu .
Obrátil jsem se tedy s prosbou o pomoc na pracovníky Institutu Bohuslava Martinů v Praze, kteří začali usilovně hledat v brněnských archivech. Neproběhla-li premiéra Concertina v Praze, pak se Brno – druhé největší české město a rodiště Lízy Fuchsové nabízelo jako další možnost! I tentokráte byl však výsledek našeho pátrání nulový.
Zauvažoval jsem tedy o Bratislavě jako jedné z posledních eventualit – bylo by snad možné, že by nedostatečná publicita premiéry velkého koncertantního díla Martinů byla zapříčiněna okolností, že by se nejednalo o koncertní premiéru, ale o studiový záznam? V té době jsem prakticky již nedoufal, že se něčeho dopátrám, vždyť do uzávěrky publikace tohoto článku zbývalo už jen několik dní.
V posledním okamžiku však dorazila zpráva z Institutu B. Martinů – jejich spolupracovnice Lucie Berná našla při svém pátrání v Technické knihovně v Olomouci důležitou recenzi, publikovanou 1. dubna 1947 ve Svobodných novinách. Stálo v ní mimo jiné, že premiéra Concertina se uskutečnila 30. března 1947 v rozhlasovém studiu v Bratislavě, sólistku Lízu Fuchsovou doprovázel rozhlasový orchestr pod taktovkou Ivana Paríka. Záhada byla konečně rozluštěna! Stihl jsem ještě spěšně revidovat svůj text, který byl vzápětí publikován ve Zpravodaji Mezinárodní společnosti a Institutu Bohuslava Martinu (říjen 2003).
Jednou z možných odpovědí na otázku, proč se premiéra Concertina uskutečnila právě v Bratislavě, se zdá být dedikace této skladby pianistce Juliette d'Arányi (známé též jako ,Baba' Arányi). Tato hudebnice se narodila v roce 1912 v Brezne na středním Slovensku, nedaleko Banské Bystrice. Studovala v Bratislavě a ve Vídni, svou sólovou kariéru odstartovala v roce 1927 v Bratislavě. Později se přestěhovala do Prahy, kde se mimo jiné setkala s Bohuslavem Martinů a zúčastnila se premiéry jeho opery Julietta aneb Snář . Krátce poté si u něj objednala Concertino .
O více než 20 let později oslovil Supraphon Evu Bernáthovu, další mladou a talentovanou klavíristku, která právě začínala sklízet své první úspěchy, aby natočila Concertino s Brněnskou státní filharmonii a dirigentem Jiřím Pinkasem na svou první desku.
Bernáthová se narodila v Budapešti, a tam i vystudovala, pak se provdala do Prahy. Po událostech roku 1968 zvolila za své nové bydliště Velkou Británii, kde tehdy její manžel pracoval na československém velvyslanectví. Od první chvíle, kdy se jí dostaly noty Concertina do ruky, byla tímto dílem přitahována. Oslovily ji mnohé charakteristické znaky skladatelova rukopisu, zejména v krajních větách. Zvláštní vztah si vytvořila k pomalé větě, ve které se podle ní nejlépe zrcadlila citlivost a expresivita skladatele i interpreta.
Po supraphonské nahrávce z roku 1967 začala Bernáthová Concertino často zařazovat do svých programů, a to nejen v tehdejším Československu a v zemích bývalého sovětského bloku, ale v sedmdesátých letech také v tak rozdílných zemích, jako například Izrael a Jihoafrická republika. V Anglii provedla Bernáthová Concertino nejprve v lednu roku 1968 s Bournemouth Symphony Orchestra pod taktovkou Constantina Silvestri, později ještě s Českou filharmonií za řízení Václava Neumanna na festivalu v Brightonu.
Concertino bylo napsáno v roce 1938 v jakémsi „sendviči“ mezi dvěma stěžejními skladbami Bohuslava Martinů, Smyčcovým kvartetem č. 5 a Dvojkoncertem pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány . Snad právě proto se u některých kritiků vyskytla tendence považovat tuto skladbu za druhořadé či dokonce bezvýznamné dílko. Podle nepodložené informace si této skladby dokonce příliš nevážil ani sám její autor. Pokud je to pravda, změnil by svůj názor na základě poslechu prvotřídní interpretace Concertina v podání Evy Bernáthové, kterou tehdy bohužel neměl možnost slyšet?
Našli se však i tací kritici, kteří se ke Concertinu postavili pozitivněji. Například Malcolm Rayment po vyslechnutí díla na koncertu v Bournemouth napsal: „Tohle je nejatraktivnější a v každém ohledu nejméně problematická skladba, navíc s výborně napsanými party orchestru i sólového nástroje. Dílo má všechny předpoklady k tomu, aby se velice snadno stalo populárním.“ Jiný kritik komentoval provedení v Brightonu následujícími slovy: „Ve skladbě B. Martinů prokázala [sólistka] svoji rytmickou přesnost a brilantní techniku, která Concertinu znamenitě slušela – zdrobnělina užitá v názvu této skladby je určitě zavádějící, alespoň ve vztahu k partu sólového nástroje.“
Concertino vzniklo díky objednávce Juliette d'Arányi, která brzy poté tragicky zemřela, aniž by měla možnost tuto skladbu byť jen jedenkrát provést. Líza Fuchsová Concertino sice uvedla ve světové premiéře, nicméně interpretkou, která se nejvíce zasloužila o prosazení tohoto díla, zůstane Eva Bernáthová, která i přes důchodový věk zůstává i nadále jeho vytrvalým zastáncem. Podle jejího přesvědčení je Concertino v porovnání s jinými skladbami Bohuslava Martinů, vzniklými v roce 1938, diskriminováno neprávem a zasloužilo by si, aby bylo posuzováno čistě na základě svých vlastních osobitých kvalit.
Při interpretaci tak věrné, jakou přináší právě nahrávka Evy Bernáthové, je Concertino s naprostou určitostí dílem velmi životným. Nezbývá než doufat, že Supraphon najde cestu jak tuto nahrávku znovu vydat, a umožní tam nové generaci posluchačů obdivovat umění a bravuru Evy Bernáthové.
