úterý, 25. říjen 2016

Svět vybudovaný z chvění vzduchu

Napsal(a) 

Sedící vpředu Tomislav Volek a Mirko Očadlík, stojící v první řadě zleva Vladimír Sommer, Jan Kouba, Růžena Mužíková, Libuše Kurková, František Mužík. Za nimi zleva Olga Miklóssy (knihovnice), před ní Slávka Kadlecová (lektorka klavíru). Vzadu uprostřed Eva Mikanová, Petr Eben a František Hrabal, za Mužíkem Jaroslav Bužga Sedící vpředu Tomislav Volek a Mirko Očadlík, stojící v první řadě zleva Vladimír Sommer, Jan Kouba, Růžena Mužíková, Libuše Kurková, František Mužík. Za nimi zleva Olga Miklóssy (knihovnice), před ní Slávka Kadlecová (lektorka klavíru). Vzadu uprostřed Eva Mikanová, Petr Eben a František Hrabal, za Mužíkem Jaroslav Bužga

Muzikolog Jan Kouba nepatří mezi mediálně známé osobnosti. Celý život pracoval soustředěně na svých tématech, aniž by ho zlákala představa nějaké zvláštní kariéry, funkcí či titulů. Věnoval se práci hudebního historika a především psal a vydával texty. Většina z nich patří obsahově i metodologicky k tomu nejlepšímu, co česká muzikologie za posledních padesát let vytvořila. Za celoživotní práci a přínos hudební kultuře mu byla 24. října udělena cena ministra kultury ČR pro oblast hudby.

Pane doktore, jste mimořádně skromný a pracovitý člověk. Jak jste tuto cenu přijal? Rád bych na úvod tohoto rozhovoru uvedl, že před několika měsíci jsem se dožil kmetského věku 85 let. To je číslo, kterému bych nikdy předtím nevěřil. Ve vzpomínce na svého otce jsem počítal nejvýše se sedmdesátkou. Proto si už delší dobu říkám onen známý titul novely paní Pawlowské, který se mně velmi líbí, totiž „díky za každé nové ráno“. Pokud se pak týče ministerské ceny,  je to pro mě velká a zcela nečekaná pocta.  Děkuji upřímně všem, kteří se o ni přičinili. K tomu ale musím dodat, že hudbou se nezabývám jako výkonný umělec nebo skladatel, nýbrž jako hudební historik. Tahle speciální profese není ovšem příliš známá a potřebuje pár slov na vysvětlenou.

Budiž mi však dovoleno začít nejdříve dvěma poznámkami k chvále hudby. Zdá se mi, že hudba je možná nejúžasnější ze všech oblastí  lidské kultury. Je to celý velký a vlastně zázračný nový svět vytvořený z tónů, tedy z materiálu, který se v přírodě nevyskytuje; svět budovaný z pouhého chvění vzduchu. Druhá moje chvála pak náleží evropské hudbě. Právě v Evropě totiž vznikla hudba jako vysoké umění, které se začalo zapisovat notami a přitom se neustále vyvíjelo. Je to obrovský repertoár kompozic různých druhů i stylů, který tu vznikl v průběhu jednoho tisíciletí, od středověkého chorálu až k Bachovi nebo třeba Stravinskému. Je to hudba, která se nakonec svými hodnotami prosadila i v ostatních světadílech. Pozoruhodné je, že tuto hudbu vytvořily původně jen ty evropské země, v nichž se prosadilo západní římské křesťanství. Proto je neméně pozoruhodné, že se v nich rodila nejen duchovní, ale i necírkevní umělecká hudba všech žánrů. Což jsou vlastně záhady, které zůstávají v poslední instanci tajemstvím.

Jan Kouba Jan Kouba
Jak jste se dostal k hudbě? Pocházím z hudebnické rodiny. Když roku 1894 nastoupil na pražskou konzervatoř profesor Otakar Ševčík, stal se můj tehdy čtrnáctiletý otec, spolu se stejně starým Janem Kubelíkem a několika dalšími, žákem první Ševčíkovy houslové třídy; od roku 1900 pak působil jako koncertní mistr Nového německého divadla. Doma jsme začali muzicírovat všichni tři sourozenci. Zůstal jsem však u toho jen já. Strávil jsem v mládí spoustu času hrou na klavír a na housle. Ale bavilo mě spíš přehrávat si a poznávat co nejvíc hudby než pilovat přednes několika vybraných skladeb.

A vaše rozhodnutí věnovat se hudební historii? K profesi hudebního historika jsem se dostal absolvováním oborů hudební věda a historie na pražské filozofické fakultě. Studoval jsem tam v letech 1950–1955, což byla ovšem u nás léta nejhoršího bolševismu. Naštěstí tehdy zůstalo na personálně zdevastované fakultě aspoň několik cenných učitelských osobností. Pro mě hlavně tehdejší vedoucí katedry profesor Mirko Očadlík, znalec díla Smetanova a také ctitel meziválečné hudební avantgardy, v oněch letech proskribované. Profesor Očadlík mě tenkrát nasměroval na hudební historii a po absolutoriu mně také nabídl zaměstnání v oboru. Svou práci jako asistent katedry hudební vědy jsem tehdy zahájil společně se třemi kolegy soupisem hudebních památek na území Čech. Konkrétně to bylo několik let putování s batohem po muzeích, archivech i kostelních kůrech, od města k městu, autobusem, na kole i pěšky. Od těch dob si mimo jiné uvědomuji, že mým domovem je jedna z nejkrásnějších zemí Evropy, čehož si, myslím, mnozí nestačili všimnout.

V čem spočívá práce hudebních historiků? Jsme obdobou většího a známějšího oboru, jemuž se slangově říká kunsthistorie, tedy dějiny výtvarných umění. Tihle naši kolegové vydávají skvostné knihy o české gotice nebo české secesi, pořádají výstavy, rozhodují o údržbě památek atd. Nás je podstatně méně, a jsme proto také jako obor chudší. Ale materiálu k objevování a objasňování máme rovněž nepřehledně. Rozsah dochovaných hudebních památek z českých zemí se ovšem nemůže měřit s Itálií nebo Francií. Naše teritorium je    však v tomto ohledu  určitě nejbohatší v celé východní polovině Evropy od Polska přes Maďarsko až na Balkán.

Na co jste se v tom množství hudebně historických témat zaměřil? Ve vší lidské práci je běžná specializace a také všechny uměnovědy se specializují; obvykle hlavně na umění vlastního národa. Spíš než hudba Janáčkova nebo Dvořákova, která se nabízí koncertním umělcům sama, mě přitom jako pracovní téma lákala spíše starší doba, kdy se musí hudba nejdřív v archivech najít, pak často velmi složitě přepsat ze starých notací a nakonec ještě vysvětlit. Jedinečným výsledkem takovéto práce mých hudebně historických kolegů posledních desítiletí je například hudba Jana Dismase Zelenky, která nově ožívá na světových koncertních pódiích jako hodnota souměřitelná s dílem samého Johanna Sebastiana Bacha. Osobně jsem se zaměřil na dějiny české vokální hudby starších období, zejména na duchovní píseň. Z této sféry staročeského zpěvu je dnes obecně znám vlastně jen svatováclavský chorál, hymnus Božích bojovníků a několik písniček Adama Michny. Je to ale velká a  význačná oblast české kultury minulosti, a to nejen hudební, ale i literární. A jsou v ní i hodnoty mezinárodně pozoruhodné. K této tematice  mě kdysi přivedl profesor Očadlík, což je vlastně kuriózní, protože diplomní práce o křesťanském  zpěvu mně tenkrát  bez problémů prošla na ideologicky ostře sledované filozofické fakultě 50. let. Zasloužil se o to vlastně nepřímo sám tehdejší neblahý ministr školství Zdeněk Nejedlý. Nejedlý byl totiž před první světovou válkou zakladatelem pražské katedry hudební vědy a současně autorem své asi nejlepší práce vůbec, Dějin husitského zpěvu. Takže dějiny české duchovní písně se daly prezentovat jako navázání na dílo teď už ortodoxního komunisty.

Jak se díváte na výsledky své muzikologické práce? V tomhle věku si především uvědomuji, že se nad nimi zavře hlubina času, jako nad veškerým lidským konáním. Nicméně se utěšuji, že by to zapomínání mohlo probíhat alespoň  trošičku  různou rychlostí. Do nenávratna odezněly moje pořady o evropské hudbě pro Československý rozhlas a do stoupy putují mé početné průvodní texty ke gramodeskám Supraphonu. Z popularizace po mně zbývá jen učebnice o dějinách evropských hudebních slohů. Mé původní příspěvky ke starší české hudbě pak jsou jako obvykle rozptýleny po různých odborných časopisech a sbornících. Bylo mně však dopřáno zabývat se hudební historií ještě v důchodu, takže jsem právě letos po více než desíti letech dokončil svůj Slovník staročeských hymnografů. Je to o sedmdesáti hlavních tvůrcích našich starých duchovních písní a kancionálů, od arcibiskupa Jana z Jenštejna přes Jana Blahoslava  k Třanovskému, Komenskému, Michnovi, Šteyerovi a dalším. Pokusil jsem se zde jednak shrnout dosavadní všelijak roztroušené poznatky, jednak je doplnit něčím vlastním. Mohla by to být docela tlustá knížka, pokud se podaří ji vydat. 

Jak vzpomínáte na svůj dosavadní život? Hlavně s pocitem vděčnosti. Dostalo se mi velkého daru zabývat se celoživotně hudbou. Koncertní umělci slouží hudbě na veřejnosti, je to umění pódií a reflektorů. Hudební historii je možno provozovat ve skrytu, což mně vyhovovalo, protože pódiím jsem se vždycky vyhýbal. Takže muzikologie a  zejména hudební historie je  tím nejkrásnějším povoláním, které bych si pro sebe dovedl vymyslet. Přiznám se, že jsem míval před lidmi i pocit jakéhosi provinění, že jsem se mohl zabývat svým soukromým hobby jako legálním zaměstnáním.

Jaký smysl má zabývat se dnes dějinami hudby? To je otázka, kterou si kladu na konci svých let: k čemu je česká hymnografie, a vlastně česká historie vůbec, v tom dnešním krutém světě? Naše národní obrození 19. století vyšlo z objevování minulosti a dokončení Palackého Dějin národu českého roku 1876 se stalo celonárodní slavností. Dnes se historie dostává k  lidem nejčastěji jen jako jedna z otázek televizních kvízů. Možná ale v té naší globalizované současnosti, v níž mizí všechny hranice a vše se začíná chaoticky prostupovat, znovu ožije otázka, co bylo u nás a před námi; otázka našich kořenů, naší národní identity. Snažil jsem se vyzvedat ze zapomnění památky staročeského zpěvu. A ve svém slovníku hymnografů znovu vyvolat jménem také tvůrce tohoto zpěvu, naše známé i méně známé předchůdce na poli křesťanské kultury.

Děkuji za rozhovor, přeji stálé zdraví a gratuluji k udělení Ceny ministra kultury.

Připraveno ve spolupráci s výzkumným centrem Musica Rudolphina.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.