středa, 7. říjen 2015

Svět hudebních osobností je pro mne velkou výzvou

Napsal(a) 

Herbie Hancock a Bernhard Fleischer, foto archiv BF Herbie Hancock a Bernhard Fleischerfoto: archiv BF

Rakouský producent a výkonný ředitel Bernhard Fleischer je jedním z nejvýznamnějších televizních a filmových producentů v oboru vážné hudby. Na letošním 52. ročníku Mezinárodního televizního festivalu Zlatá Praha zastával post předsedy poroty, která hodnotila snímky z nejrůznějších zemí světa.

V rodném Salcburku založil před sedmnácti lety vlastní nezávislou produkční společnost „Bernhard Fleischer Moving Images“, která se specializuje na vysoce kvalitní hudební pořady určené pro televizi. Pracuje se světoznámými umělci především v Evropě a USA. Ve své úspěšné kariéře získal řadu prestižních německých ocenění Echo a byl nominován na televizní cenu Emmy. Na Mezinárodním televizním festivalu Zlatá Praha byl za mnohé pořady oceněn, v roce 2013 obdržel „Grand Prix“ za dokument „Cesta životem: Sir Georg Solti“ v režii  Georga Wübbolta a letos se stal držitelem Zvláštního uznání za mimořádný umělecký počin I. za film „Mise Mozart - Lang Lang a Nikolaus Harnoncourt.“

V Praze jsme se setkali k rozhovoru o jeho pozoruhodných tvůrčích aktivitách...

Mezinárodní televizní festival Zlatá Praha navštěvujete profesně velmi dlouho. V jakých směrech jste vnímal jeho specifika, negativní a pozitivní stránky organizace? Renomovaný festival Zlatá Praha navštěvuji od roku 1997 a velmi se mi líbí. Specifické je jeho zaměření na hudbu, tanec a performance. Velmi přínosná jsou pro mou profesi setkávání a diskuse nejen s odborníky, ale i s širší veřejností. Negativ mnoho nevidím, ale je pravda, že jsem zažil v Praze častější střídání lokalit jeho konání. Zřejmě vaše proslulá mezinárodní televizní přehlídka hledá své ideální místo k organizaci a prezentaci.

Samozřejmě považuji za skvělou příležitost zhlédnout koncentrovaně množství nových dokumentů a snímků z různých zemí světa. Je úžasné, že se otevírá Zlatá Praha tak vstřícně veřejnosti a lidé se mohou aktivně zapojit do festivalového dění, navštívit zajímavé debaty a zdarma se seznámit s aktuálními trendy a tématy snímků tuzemských a zahraničních autorů. Velmi se mi líbí, že soutěžní filmy jsou žánrově pestré a autoři nabízí každým rokem zajímavé dokumenty, záznamy přenosů největších hudebních událostí, koncertů klasické a jazzové hudby, aktuální operní a baletní představení, moderní tanec a world music, historické a současné portréty osobností z prostředí hudby a tance.

Jak se vám letos pracovalo s kolegy při hodnocení snímků z pohledu předsedy mezinárodní festivalové poroty? Fantasticky. Nejvíce se mi líbilo, že jsme byli při posuzování filmů na stejné úrovni. Naše názory nebyly roztříštěné a byli jsme ve shodě při hodnocení. Se zahraničními porotci jsem se znal již z dřívější doby, ale s panem Janem Burianem, ředitelem Národního divadla v Praze, jsem se více seznámil až nyní. Z českých snímků patřil k nejlepším záznam představení opery Leoše Janáčka Věc Makropulos, kterou na scéně Národního divadla Brno režíroval David Radok a režie televizního zpracování se ujal Jakub Kořínek. Dokument Jiří Kylián, který režíroval Michal Kubala, se neocitl v hodnocení porotců ani mezi Top 20 a film s názvem „Můj pokus o mistrovský opus – Jiří Bárta versus Bachovy suity pro sólové violoncello“ v režii Jakuba Sommera byl bohužel těsně pod hranicí úspěchu.

Jaký dojem na vás udělal baletní dokument Backstage – La Bayadère nebo záznam představení Romeo a Julie z prostředí Národního divadla v Praze? Je jistě přínosné, že balety ze současného repertoáru vaší první scény byly zpracovány pro televizi.  La Bayadère patří ke klenotům klasického baletu. I když mne tvorba mexického choreografa a režiséra Javiera Torrese zaujala, neměl jsem pocit, že by dokument České televize v režii Renaty Šáchová aspiroval v konkurenci jiných snímků na ocenění. Balet Romeo a Julie v nové verzi choreografa a režiséra Petra Zusky, šéfa Baletu Národního divadla v Praze, byl dobrý a emotivně silný. Nicméně koprodukční snímek, který o baletu natočila Sonia Paramo, měl slabší úroveň než Zuskův balet.

V Salcburku jste založil před sedmnácti lety svou produkční firmu Bernhard Fleischer Moving Images. Jaké prostředí a rodinné zázemí utvářelo vaši kariéru? Nepocházím z rodiny, která by se profesně věnovala umění vážné hudby. Můj tatínek se stal stavebním inženýrem a maminka se vždy zajímala o organizování sportovních aktivit, nicméně v mém dětství mne vodila na koncerty. Narodil jsem se v Salcburku, kde jsem již od útlého dětství navštěvoval hudební a divadelní večery. Díky matce jsem navštěvoval rád koncerty s dirigentem Herbertem von Karajanem na Salcburském festivalu a světoznámou přehlídku s koncentrací hvězd dodnes rád zahrnuji do svého kalendáře. V Mnichově jsem studoval marketing a média, ale univerzitní vzdělání nemám. Po studiích jsem se pohyboval mezi různými televizními firmami, kde jsem byl v produkci na vedoucích postaveních. Dařilo se mi, a tak jsem v roce 1998 založil vlastní společnost Bernhard Fleischer Moving Images,“ která se začala specializovat na klasickou hudbu. Dosud se mi daří přinášet divákům zajímavé dokumenty z baletního, koncertního a operního prostředí na vysoké úrovni. S rakouskou veřejnoprávní televizí ORF spolupracuji jen zřídka. Brzy jsem profesně expandoval se svou firmou do zahraničí a USA. Připravili jsme řadu produkcí i v Los Angeles. Má firma je nezávislá a svět hudebních osobností je pro mne velkou výzvou.

V rámci letošní přehlídky jste prezentoval na Nové scéně Národního divadla v programové sekci Golden Prague Première II. nový snímek s názvem „Dokonalost hlasu. Tenor Nicolai Gedda,“  který se zrodil v produkci vaší firmy. Proč jste se rozhodl k natočení snímku o švédském tenoristovi? Jsem přesvědčen, že Nicolai Gedda patří mezi největší tenoristy 20. století. Nebyl sice tak slavný jak Luciano Pavarotti nebo Plácido Domingo, ale stal se inspirativní osobností pro řadu svých kolegů. V polovině padesátých let zahájil svou kariéru, která byla velmi úspěšná, stanul na prestižních scénách světa a natočil více než dvě stě alb. Patřil především k lyrickým tenorům.

Váš snímek v režii Michaela Beyera vznikl v koprodukci se společnostmi BR/Arte a SVT.  Osobnost Nicolaie Geddy zachycuje z různých úhlů pohledů, přináší poutavě jak archivní ukázky jeho zpěvu, tak historické záběry a aktuální rozhovory s lidmi, kteří s ním profesně  přišli do úzkého kontaktu. Ve Vídeňské státní opeře zpíval v šedesátých a sedmdesátých letech, jste Rakušan a jeho vazby k prestižnímu divadlu jste do snímání nezařadili... Vídeňská státní opera je světoznámá scéna, ale snad to není hřích, že jsme jeho profesní vztah k Vídni nereflektovali. Nicolai Gedda zpíval dvacet let v Metropolitní opeře New York, kterou jsme velmi vyzdvihli i v diskusích. Co se týče mé vlastní firmy, vždy jsem se snažil překročit horizont Rakouska, odkud pocházím. Jsem rád, že se vám jinak jeho portrét líbil. Archívním záznamům a současným obrazovým a reportážním trendům jsme podrobili snímání i strukturu celého filmu.

Vaše profese je velmi náročná. Při čem nejraději relaxujete ve volném čase? Rád chodím na procházky. Relaxuji příjemně na horách, baví mne turistika a lyžování. Občas si zahraji na piano.

Klavír sehrál důležitou roli i v nabídce vašich letošních soutěžních snímků, z vlastní produkce jste zařadil do soutěže ve spolupráci s ZDF/Arte odborný dokument s názvem „Mise Mozart – Lang Lang a Nikolaus Harnoncourt.“ Jaké okolnosti vás inspirovaly při zrodu filmu o velkých hudebních osobnostech? Když jsem se dozvěděl, že Vídeňská filharmonie bude natáčet na jaře 2014 ve Zlatém sále Hudebního spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni album dvou kompaktních disků s legendárním rakouským dirigentem Nikolausem Harnoncourtem a fenomenálním čínským pianistou Lang Langem, rozhodl jsem se produkovat film o jejich tvůrčím procesu. Oba se v rakouské metropoli setkali se záměrem pořízení společné nahrávky vybraných klavírních děl Wolfganga Amadea Mozarta. Nikolaus Harnoncourt je představitelem intepretace klasické hudby na dobové nástroje a  výtečně diriguje orchestry hrající na nástroje současné. Lang Lang je mladý výjimečný virtuózní klavírista. Chtěli jsme přiblížit pohled do jejich tvorby. Oba mají velký vliv na hudební dění po celém světě.

Bernhard Fleischer a Gustavo Dudamel, foto Augusta Quirk Bernhard Fleischer a Gustavo Dudamelfoto: Augusta Quirk

Jak na vás působí Langovo umění v globálním měřítku? Je obdivuhodný klavírista, vystupuje nejen v prestižních sálech, ale i při významných společenských a sportovních událostech. Jeho postoj k šíření vlastního hudebního mistrovství po světě není spojen s politikou. Podobně jak tvůrčí umění ruského dirigenta Valerije Gergijeva nebo jeho venezuelského kolegy Gustava Dudamela, což se mi velmi líbí.

Na které z osobností rád vzpomínáte ze svých profesních setkání? Z operních pěvkyň bych rád vyzdvihl Annu Netrebko a Elīnu Garanču, z operních pěvců Plácida Dominga, z dirigentů Daniela Barenboima, Kenta Nagana a Christiana Thielemanna. V jazzovém žánru ve mne vyvoval nadšení klavírista Herbie Hencock. Produkoval jsem vedle filmů i reklamy, které souvisely s novými nahrávkami z oboru vážné hudby a v souvislosti s nimi rád vzpomínám i na Magdalenu Koženou.

Ve vaší kolekci aktuální produkce sehrává významnou roli např. choreograf John Neumeier, skladatel John Williams, tenorista Jonas Kaufmann nebo z dramatické tvorby Janáčkova opera Její pastorkyňa...  Neumeierovu tvorbu ve filmu Christmas Oratorio I – VI jsme zachytili v koprodukci s Dieterem Schneiderem z německé televizní společnosti ZDF / Arte, balet byl inspirován Vánočním oratoriem, BWV 248 Johanna Sebastiana Bacha. Ve filmu tančí Hamburský balet. Snímek A John Williams Celebration jsem produkoval s více partnery, patří k nim Lothar Mattner z WDR / Arte, John Walker ze Thirteen Productions LLC. for WNET z USA. Režisér Michael Beyer natočil Gala koncert 30. září 2014 ve Walt Disney Concert Hall, kde hrála Losangelská filharmonie a večer řídil Gustavo Dudamel. Mám velmi rád hudbu filmového skladatele Johna Williamse. Snímek You Mean The World To Me – Jonas Kaufmann Live from Berlin je v koprodukci se společnostmi ZDF / ARTE a Sony Classical a nabízí i jiné žánry než je opera, především operetu a evergreeny. Při záznamu operního představení Jenůfy v Německé opeře Berlín sehrál velkou roli celý tým a přiznám se, že se mi velmi líbí tvorba režiséra Christofa Loye. Rád bych upozornil i na dokument Sarah´s Music – Contemporary Classical, v jehož centru figuruje Sarah Willis, hornistka Berlinské filharmonie. Epizodní snímek produkovala společnost Rolfa Rische z Deutsche Welle a já jsem byl exekutivním producentem. Jiný portrét s názvem Through The Eyes of Yuja vznikl v koprodukci se společnostmi SRF ze Švýcarska a Deutsche Grammophon Gesellschaft z Německa. Z různých úhlů pohledu mohou diváci sledovat na obrazovce talent mladé klavírní virtuózky, protože Číňanka Yuja Wang má skutečně velké hudební nadání. V současnosti připravujeme dokument ke 100. výročí geniálního hudebníka Leonarda Bernsteina, který si v roce 2018 připomene celý hudební svět.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.