Jaký je vlastně Göteborg, sídlo Bedřicha Smetany v letech 1856-61, dnes? Druhé největší město po Stockholmu se metropoli ve vážné hudbě vyrovná a ještě i překvapí. Před pár lety se tady stal hudební zázrak. Operní budova (jejíž otevření tady v roce 1859 Smetana zažil) byla uznána za definitivně zastaralou a město se rozhodlo zbudovat novou scénu. To se občas stává, ale zde došlo k uskutečnění velké vize. Původní nijak mimořádnou menší provinční operu, se během pěti let podařilo proměnit v nový, mladý soubor nadprůměrné kvality. Jeho představení v nové operní budově přitahují publikum z celé země. A co je hlavně na tom všem výjimečné – největší pozornost budí vynikající orchestr, který vloni dokonce dostal za svoji činnost mimořádnou cenu švédské hudební kritiky!
Nová budova opery, otevřená právě před deseti lety, stojí přímo v přístavu a elegantními rysy nápadně připomíná loď. Její interiér je typicky seversky prostý. Technicky patří k nejmoderněji vybaveným divadlům. Slyšela jsem zde premiéru Verdiho Síly osudu (3. 4.) a jen jsem žasla nad dokonalým provedením, kdy orchestr pod taktovkou Piera Giorgia Morandiho doslova dýchal s děním na jevišti. Nejjemnější nuance, každé sólo z orchestru vyzařovalo pozornost a zaujetí k celku. Nádherné pěvecké i herecké výkony sólistů učinily z večera nezapomenutelnou událost. Hvězdou představení byla Alessandra Rezza v roli Leonory, ale ostatní nezůstali o nic pozadu. Orchestr opery mne fascinoval hned následující večer, kdy byl na programu balet s hudbou Corelliho, Mozarta a Vivaldiho (La Folia v elektroakustické kompozici Diega Dall' Osta). Čistota a stylovost hry orchestru v tak rozlišných dílech mi jen potvrdila, že orchestr göteborgské opery je naprosto mimořádné těleso. Bonbonkem večera byl fakt, že ze tří nápaditých choreografií byla nejzdařilejší a publikem nejvíce oceněna kreace Jiřího Kyliána .
Z koncertu Göteborgských symfoniků na mne asi nejvíce zapůsobila budova Konserthusetu. Prostorný celodřevěný sál je stejně jako opera proslaven dokonalou akustikou. Orchestr špičkové úrovně, posledních dvacet let vedený Neeme Järvim, teď hrál pod Christianem Zachariasem docela mdle a nepřesně.
Na rozdíl od Smetany, který po pěti letech cítil nutkání vrátit se do kulturního světa střední Evropy, jsem po pěti dnech jen nerada opouštěla příjemné a životem pulsující přístavní město, které nabízí tak vynikající hudební zážitky.
