Surfujte! Hudba a architektura (podruhé)

Operní domy a koncertní síně se obvykle vyznačují netuctovou architekturou, v prostoru města hrají už jejich budovy samotné důležitou estetickou roli. Jméno architekta ovšem začasté smaže čas – zůstane v povědomí jen úzkého okruhu znalců a milovníků staveb.

V Essenu, kde v roce 1958, otevřeli velkolepé moderní hudební divadlo, se ovšem proti takovému zapomínání pojistili. Zdejší Musiktheater (www.theater-essen.de ) nese přímo jméno svého projektanta. Jak by ne, jménem finského architekta Alvara Aalta by se ráda pyšnila nejedna stavba kdekoli na světě.

Aalto patřil k průkopníkům dobré pověsti severského skandinávského designu a architektury. To nyní zmnožili i tvůrci z ateliéru Snøhetta, kteří za novostavbu budovy Norské národní opery a baletu v Oslu loni získali velmi prestižní architektonickou cenu nesoucí jméno moderního architektonického klasika Ludwiga Miese van der Rohe, architekta brněnské vily Tugendhat.

Norská opera a balet (www.operaen.no ) dlouhá desetiletí neměla vlastní sídlo. Poslední půlstoletí působila provizorně v budově Lidového divadla. Novou stavbou míří rovnou na světovou špičku – tedy alespoň pokud se architektury týká. Nová budova leží na břehu fjordu, ke kterému Oslo přiléhá, tedy nedaleko centra města a v bezprostřední blízkosti hlavního nádraží. Energeticky úsporná budova pokrytá bílým mramorem skrývá tři operní sály. Největší pojme 1356 sedících diváků, dvě menší jsou spíše experimentálního rázu.

Podle novodobého zvyku je ovšem divadlo nejen místem uměleckých produkcí, ale také místem setkávání, proto jsou tu restaurace či vyhlídkové terasy. Tiskové agentury citovaly ředitele Národní opery a baletu Bjoerna Simonsena, který v nové budově vidí příležitost změnit způsob, jakým svět vnímá Norsko a jakým Norové nahlížejí sami na sebe. Otevření opery bylo pro Norsko stejnou událostí jako kdysi olympijské hry v Lillenhameru. (Jen na okraj: norský ateliér Snøhetta, který se do povědomí širší veřejnosti zapsal návrhem nové budovy knihovny v Alexandrii, spoluzakládal český architekt Martin Roubík, žijící v norské emigraci).

Žhavým kandidátem na loňskou cenu Miese van der Rohe byla i koncertní hala Zénith ve Štrasburku (www.zenith-strasbourg.fr ), kterou navrhl ateliér Doriana a Massimiliana Fuksasových. Oválná hala s nezaměnitelným tvarem poskytuje dobrý výhled pro všechny diváky, nabízí kvalitní akustiku i optimalizované provozní náklady. Na architektonických webech lze najít srovnání stavby se sochou: Na poměrně jednoduchou betonovou konstrukci je navlečeno pět kovových elips, které dávají stavbě dynamický výraz, dočteme se. Fasádu tvoří oranžová textilní membrána, která díky své průsvitnosti vytváří v noci působivé světelné efekty a proměňuje fasádu v rozměrný bilboard. Dění uvnitř se pomocí transparentní fasády okamžitě přenáší ven. Hlavní sál je dokonale izolován od vnějšího prostředí a lze v něm docílit specifickou divadelní atmosféru.