Zažil jsem dobu konjunktury let 1990- -1994, kdy nebyla o práci nouze a zakázky se doslova hrnuly v takovém množství, že jsem vážně uvažoval o odchodu z rozhlasu na „volnou nohu“. Dnes, kdy s ostatními prožívám velmi frustrující období útlumu z přesycenosti trhu a insolventnosti potenciálních zájemců o naši práci, děkuji prozřetelnosti, že mě od tohoto kroku ochránila. Tato neblahá situace však přispěla k tomu, že jsem se rozhodl být na režisérské práci existenčně nezávislý, což se mi zatím daří, a já si tedy mohu bez obav dovolit zcela otevřeně napsat své názory. Počítám totiž s tím, že po jejich zveřejnění se okruh těch, kteří budou chtít se mnou, jakožto hudebním režisérem, nadále spolupracovat, možná výrazně ztenčí.
Záznamová technika se vyvíjí závratným tempem a dnes se již usmíváme nad „převratnou érou“, kdy jsme pomocí digitálního převodníku natáčeli zvuk na videokazety a stříhali na systému U-matic, který nám kromě nepředstavitelných časových prostojů vynucených neustálým přepisováním z nosiče na nosič velmi často připravil skutečně horké okamžiky. Zatím se stále stříhalo podle sluchu a stále platilo, že každý střih je potenciálním zdrojem problémů, proto i sami interpreti uvažovali v tom smyslu, že žádoucí je stříhat co nejméně . Dnes je doba taková, že k tomu, aby člověk byl schopen nahrávku celkem slušně sestavit z natočených fragmentů (záměrně neříkám „sestříhat“), musí především vidět a umět se orientovat v obrázcích, které zvuk vytváří na počítačovém monitoru. Stále vyvíjející se technika nám umožňuje kroky, o jakých se nám nikdy předtím ani nesnilo, což je sice žádoucí, ale vytváří trend, který mě, jakožto hudebního režiséra „staré školy a střední generace“ stále více děsí!
V posledních několika letech si stále více všímám a uvědomuji, že interpreti (tedy zpěváci, instrumentalisté a stále více často i dirigenti) mají snahu co nejvíce odpovědnosti za výsledek přenášet na bedra hudebních režisérů a „editorů“ (jak je dnes módní říkat). Projevuje se to prostě a jednoduše tak, že to, čemu se dříve říkalo „střih“ nebo „úprava snímku“, se stále více a v doslova děsivě narůstajícím počtu případů podobá velmi náročné výrobě elektroakustické hudby v audiolaboratoři! Hudebníci s úsměvem a s vědomím, že pro zdárný výsledek udělali skutečně maximum, co bylo v jejich silách, opouštějí studio a jen málo z nich si uvědomuje, že pro hudebního režiséra a „editora“ právě tímto okamžikem začínají ty nejtvrdší „galeje“, proti nimž je vlastní práce ve studiu vcelku příjemnou „společenskou zábavou“. Stalo se totiž nepsaným pravidlem, že po provedení tzv. „hrubého sestřihu“ (který již sám o sobě dá výše jmenovaným často pořádně zabrat), hudebníci vyžadují poslech tohoto sestřihu. Na tom by nebylo nic špatného, já osobně to dokonce považuji za nezbytné. Praxe je ale taková, že „editor“ tento „hrubý sestřih“ hudebníkům vypálí na CD a oni si toto CD odnesou domů. Tam jej s největší pravděpodobností mnohokrát a stále dokola poslouchají, zaměřují se na nejjemnější detaily (pro celkové vyznění nahrávky zjevně často zcela nepodstatné), začínají se v nahrávce „šťourat“, vymýšlet si a po hudebním režisérovi s editorem v další pracovní fázi, která vznikla zcela samovolně a mimo jakékoliv smluvní závazky požadovat neskutečné. Přitom ale zapomínají, že jsou pouze lidé se svými limity a že dokonalý interpretační výkon je stejnou iluzí jako představa dokonalosti v jakémkoliv jiném oboru lidské činnosti. Požadavky na vystříhání a přestříhání jednotlivých intonačně méně čistých tónů se staly samozřejmostí, zpěváci si přejí neustálé dolaďování a přelaďování (samozřejmě jednotlivých tónů, nikoliv celých frází, takže pak se spojování vzniklých fragmentů stává neřešitelným problémem, který je však „editor“ povinen vyřešit), sólista zcela pravidelně požaduje zesílení sebe sama na úkor „méně důležitého“ orchestru (což je řešitelné pouze ve vícestopém záznamu a čímž se výroba snímků vážné hudby postupně začíná přibližovat výrobě pop-music) a tak dále a tak dále. Zatím se ještě stále snažíme těmto požadavkům (často nesmyslným a pro celkové vyznění nahrávky jednoznačně nepodstatným) vyhovět, ale z mnoha rozhovorů s ostatními kolegy – hudebními režiséry začínám cítit, že i jim začíná docházet trpělivost.
Dovoluji si zde upozornit na „ticho před bouří“. Konflikt mezi hudebními režiséry a výkonnými umělci je sice zatím poněkud latentní, ale troufám si předpovědět jeho brzké vypuknutí ve značné intenzitě, pokud trend včas nenabere jiný směr! Jistou změnu do tohoto nezdravě se stupňujícího napětí může vnést subjekt, který celou situaci z povzdálí tiše sleduje, aniž by si její vážnost uvědomoval (zatím). Rozhodující slovo totiž bude mít ten, kdo disponuje penězi a ten, který to všechno bude platit – vydavatel! Ten bude totiž muset vyčlenit značnou část rozpočtu určeného na konkrétní snímek ve prospěch jeho editace a druhovýroby v elektroakustické laboratoři , nikoliv tedy „prostého střihu“! Pronájemci elektroakustických laboratoří – nikoliv „střižen“ (a nikoliv pouhých počítačů s odpovídajícím programem, protože nezbytnou součástí je i akustické řešení prostoru a podobně) si toto musí uvědomit a každou minutu práce navíc nekompromisně účtovat vydavateli, stejně tak jako se budou muset velmi rapidně zvýšit odměny hudebních režisérů! Pak bude zcela nezbytné, aby vydavatel jednoznačně určil finanční částku, jakou je ochoten do elektroakustické druhovýroby snímku investovat a na jejím dodržení striktně trvat a v okamžiku, kdy hrozí její překročení, práci na výrobě zastavit, případně navýšení nákladů odečíst interpretům z honorářů. To je totiž zřejmě jediná možnost, jak výkonné umělce donutit k tomu, aby byli ochotni za nahrávku, která reprezentuje především jejich jméno, opět převzít veškerou odpovědnost v plném rozsahu a aby přestali pohodlně spoléhat na vymoženosti techniky! Je pak samozřejmé, že vše toto musí být jednoznačně stanoveno smluvně a že dle toho bude nezbytné i upravit stávající „formuláře“ smluv. A aby nezůstalo jen u slov, dovolím si touto cestou vybídnout pronájemce zařízení a zvukaře, aby začali nemilosrdně účtovat každou minutu „editace“ snímku navíc a aby se vše toto začalo promítat ve výši nákladů účtovaných vydavatelům! V opačném případě se totiž nestane nic a o to horší pak bude vyhrocení situace, která skutečně začíná být neudržitelná!
Dovedu si představit reakce výkonných hudebníků, které budou po zveřejnění tohoto mého příspěvku následovat a psychicky se na ně připravuji. A tak si nyní pro potěšení poslechnu třicet let starý snímek jistého nejmenovaného velmi slavného francouzského varhaníka, který na svoji profilovou desku „s čistým svědomím“ nechal projít snad až neuvěřitelný „kiks“ v pedálovém sólu. Takové „kiksy“ je dnes módní přidávat k lepšímu jako „bonus track“. Jenže tady to „bonus track“ není a ten „kiks“ se pařížskou katedrálou Notre Dame nese dobrých deset vteřin! A právě proto mám tu nahrávku tak rád a právě proto toto provedení považuji za jedno z nejlepších, jaké znám! Ono má totiž na rozdíl od „laboratorně vypreparovaných a vypiplaných“ produktů „šmrnc a duši“ !
