neděle, 21. srpen 2011

Strážkyně grálu Magda Olivero

Napsal(a) 

Strážkyně grálu Magda Olivero Strážkyně grálu Magda Olivero

Co stačili lidé v Evropě vybudovat po první světové válce, bylo znovu pohřbeno válkou druhou, ještě ničivější, která ještě tučnější čarou oddělila „staré“ od „nového“, která ještě radikálněji ukázala, že všechno vědění nenahradí elementární smysl pro hodnoty jako demokracie, humanita či solidarita. Jestliže tradiční evropská měšťanská kultura první světovou válkou byla vyprázdněna, selhala, pak druhá světová válka víru ve smysl a hodnoty kultury a umění jako takového pohřbila nadobro. Literatura i filozofie, stejně jako jejich interpretace, si musely hledat nové záchytné body, nová východiska, nové hodnotící přístupy. Radikální proměnou prošla kinematografie i hudba. Jednou z mála oblastí lidského umění, jež hned po válce mohla navázat na své nejlepší tradice, byla opera. Ubylo svébytných autorit tvůrčích, jakými byli v první polovině 20. století Richard Strauss, Benjamin Britten či Leoš Janáček, zato se však rozkvětu přímo nevídaného dočkalo operní (a vůbec hudební) umění interpretační. Renesanci zažila díla epoch dávno zapomenutých, zazářily desítky uměleckých zjevů, které nám dnes připadají již jako legendy. Zvlášť ve stále zrychlujícím se tempu současného konzumního života se často k neuvěření zdá sám fakt, že ještě žijí lidé pamatující meziválečné a válečné časy. Jsou však též osobnosti, jež kulturu své doby aktivně spoluvytvářely a tu dnešní mohou pozorovat do značné míry jako „nevlastní rodiče“. Takto může degenerující svět dnešní opery sledovat lépe než kdo jiný zřejmě nejstarší žijící operní legenda, proslulá italská sopranistka Magda Olivero , jež 25. března oslavila neskutečné 101. narozeniny!

Magda Olivero se narodila v městečku Saluzzo v severozápadní Itálii roku 1910 a debutovala roku 1932 v Turíně v oratoriu I misteri dolorosi Nina Cattozza, jako operní pěvkyně pak rolí Lauretty v Pucciniho Gianni Schicchim tamtéž následujícího roku. Pověst Magdy Olivero rychle rostla, v průběhu 30. let se na italských scénách pevně usadila, takže si ji roku 1938 dirigent Franco Ghione vybral jako představitelku Liù pro svou (vůbec první) nahrávku Turandot . Turandot na této obdivuhodné nahrávce zpívala fenomenální Gina Cigna, která se sama dožila 101 let (1900 – 2001). Na počátku čtyřicátých let se Olivero vdala a přerušila svou uměleckou dráhu. Pokračovat

Strážkyně grálu Magda Olivero Strážkyně grálu Magda Olivero
v ní ji přesvědčil až Francesco Cilea, který ji považoval za ideální představitelku své Adriany Lecouvreur. (S velkým úspěchem se v této roli vrátila na scénu roku 1951 v Brescii.) V 50. a 60. letech patřila k nejlepším italským sopranistkám, specializovala se na veristický repertoár. Spolupracovala s vynikajícími pěvci a dirigenty italskými i světovými, svým způsobem však, jako řada jejích mladších kolegyň, doplatila na dobovou „vládu“ dvojice Callas-Tebaldi, během níž v italském repertoáru většina sopranistek zůstala v pozadí mezi těmito jedinečnými, extrémně protikladnými uměleckými individualitami. Maria Callas si podmanila publikum ohnivými, heroickými výkony, smyslným hlasem téměř mezzosopránového zabarvení a poutala na sebe pozornost i bouřlivým soukromým životem; Renata Tebaldi, Toscaninim označená za „una voce d’angelo“ („andělský hlas“), Pavarottim za „una persona d‘angelo“ („andělského člověka“), přiváděla dirigenty i posluchače k úžasu mimořádnou vyrovnaností, intenzitou a citlivostí, „andělskou“ čistotou svého projevu. Wagnerovský a straussovský vysokodramatický repertoár po Kirsten Flagstad opanovala famózní seveřanka Birgit Nilsson, v koloraturním bel cantu triumfovala Joan Sutherland, postavy lyrické opery francouzské ztělesňovaly jedinečně Victoria de los Angeles a Beverly Sills. Olivero měla štěstí a smůlu zároveň, že působila v době mimořádně bohaté na velké operní pěvkyně, mezi nimiž ty nejlepší si byly navzájem takovými protipóly a těšily se takové pozornosti médií, že ostatní umělkyně zůstávaly jakoby „něco mezi“. Ani tebaldiovsky „andělské“, ani callasovsky „tygří“, jak by se dala často shrnout dobová i dnešní hodnocení plejády špičkových zpěvaček jejího druhu, jež by dnes platily za primadony první velikosti. Ve své době, kdy konkurence byla nesrovnatelně větší, však do jisté míry trpěly přímo historicky výjimečnými kvalitami svých současnic. Dnešní zachovalost a krása hlasu Magdy Olivero svědčí o jeho velmi důkladném školení a udržování a o standardech, o nichž si u dnešních sopranistek můžeme nechat jen zdát.

Magda Olivero si zakládala na propracovanosti a citlivosti svého pěvecko-dramatického projevu. Dokázala dobře odhadnout možnosti svého hlasu a podle nich, vždy velmi promyšleně, si volila repertoár. Podobně jako Tebaldi své role skutečně studovala a prožívala do nejmenších podrobností, neusilovala o co nejrychlejší a nejsenzačnější úspěch jakýmikoli prostředky, o co nejatraktivnější role, nejlépe placená angažmá a mediální ohlas, ale o co nejautentičtější interpretaci uměleckého dědictví svého národa, jež nade vše milovala a miluje. Postavy Pucciniho a veristů se vždy snažila chápat v co nejširších kulturních souvislostech a také je interpretovat s maximálním možným psychologicko-dramatickým porozuměním. Publicitu ani senzace nikdy nevyhledávala, život naopak zasvětila kráse a pravdě umění. Stejně jako pro Renatu Tebaldi pro ni Colauttiho verš „Io son l’umile ancella del Genio creator“ („Jsem jen prostá služebnice Génia stvořitele“) znamenal nikoli jen básnicky a hudebně úchvatnou frázi, ale umělecké a životní krédo. Zpívala vždy pro umění samo, ne pro osobní popularitu, peníze...

Strážkyně grálu Magda Olivero Strážkyně grálu Magda Olivero
Přizpůsobovala se požadavkům operních děl, nepřizpůsobovala díla sobě, jak tomu bývá u mnohých současných pěvců. Zatímco Bryn Terfel dnes za obecného potlesku prohlašuje, že jeho cílem je především dobré pobavení a spokojenost diváků (pročež na koncertech duchaplně střídá Wagnera s muzikálovými či rockovými hity), Magda Olivero patřila ke generaci nekomerčních, spíše skromných a důstojných pěvců, v jejichž případě ještě označení umělec znamenalo humanitní vzdělání, důstojnost a kultivovanost. Nechtěla svými kreacemi publikum bavit – chtěla je vzdělávat, spojovat s pravdou a krásou umění jako jeho interpretka.

Vzhledem k vyhraněnosti a epochální velikosti uměleckých individualit typu Callas či Tebaldi se Magda Olivero a řada jejích mladších kolegyň nedočkala tolika příležitostí ke studiovému nahrávání operních kompletů. Prestižní nahrávací společnosti jako Decca, Deutsche Grammophon či EMI spojily svou činnost s ikonami typu Callas, Sutherland či Schwarzkopf, „ostatní“ velké sopranistky pro ně nahrávaly příležitostně. Pro společnost Decca Magda Olivero pořídila svou druhou (a bohužel poslední) studiovou nahrávku – Giordanovy Fedory (1969). Pod taktovkou Lamberta Gardelliho se v ní hlavních úloh ujali Mario del Monaco a Tito Gobbi. Ačkoli již všichni tři hlavní protagonisté byli na operní pěvce v pokročilém věku, jejich výkony jsou omračující a nahrávka nastavila laťku moderní interpretace této neprávem opomíjené opery podobně jako Gavazzeniho Andrea Chénier . Jedinečná síla dnes již prakticky neexistujícího pěveckého umění typu toho, jaké na Gardelliho nahrávce v Monte Carlu předvedli uvedení pěvci, tkví především v absolutním pochopení hudebního a slovesného (!) materiálu, jež umožňuje dokonalé zvládnutí rolí nejen po stránce pěvecké techniky, ale i psychologického a dramatického vývoje. Pravé mistrovství se totiž projevuje v první řadě schopností rozpoznat hranice svých možností a maximálního uplatnění v jejich rámci! Nikoli ve střídání Oněgina, Siegmunda, Manrica a Ottavia, ale v důkladném uchopení a promyšlení individuálního, specifickým dispozicím umělce vyhovujícího repertoáru. Sám Tullio Serafin přesvědčoval po léta Renatu Tebaldi, aby s ním studovala Normu – odmítala, protože věděla, že Normou není ! Nebyla proto menší umělkyní než Anita Cerquetti, která Normu zpívala, ač měla menší (ale zase pro Normu ne nevhodný) hlas – byla velikou umělkyní právě proto, že jí nebyla pro sebe, ale pro své umění, ve svém repertoáru. Alfredo Kraus zpíval po celou kariéru hrstku rolí, stal se však legendou a vzorem pro příští generace tím, že tyto role „revitalizoval“! Jeho Masaniello ve Fultonově Němé z Portici má větší význam než desítky nevkusných, ale mnohem populárnějších nahrávek Traviaty či Bohémy po celém světě. Totéž platí o Magdě Olivero. Nezpívala sice Brünnhildu ani Annu Boleynovou, zato byla dokonalou Fedorou, Francescou da Rimini, Toscou či Iris. Průměrnost dnešní operní provoz ovládá proto, že většina diváků, pěvců, dirigentů i režisérů si přeje raději průměrnou Annu Boleynovou než vytříbenou Iris – protože Anna Boleynová je slavná opera, Iris ne. Také repertoár domácích operních divadel překypuje, uvažujeme-li do důsledků, arcidíly, přesto bývá označován za „provinční“ a inscenace za „průměrné“ – protože není myšlen, ale sestaven jako puzzle, protože

Strážkyně grálu Magda Olivero Strážkyně grálu Magda Olivero
inscenace se nestávají (například v rilkeovském smyslu) kulturní událostí, ale ozdobou maloměšťácké šedi konzumní každodennosti, příležitostí pro výdělek a exhibici vybraných umělců, kteří zapomínají na to, že jsou pouhými interprety!

Vždy především tak obdivuhodně vroucí hlas Magdy Olivero můžeme obdivovat kromě dvou zmíněných studiových nahrávek z celé plejády nahrávek živých, ponejvíce z 50. a 60. let. K nejlepším patří dvě nahrávky Mascagniho Iris – pod taktovkou Angela Questy (1953) a Fulvia Vernizziho (1962) – a tři Adriany Lecouvreur Francesca Ciley z let 1959 (dir. Mario Rossi), 1965 (dir. Oliviero de Fabritiis) a 1973 (dir. Alfredo Silipigni), přičemž kvalitě Rossiho neapolské verze z roku 1959 (vedle Magdy Olivero v hlavních rolích s Francem Corellim, Ettore Bastianinim a Giuliettou Simionato) se může vyrovnat snad jen Capuanova nahrávka s Renatou Tebaldi a Mariem del Monacem. Diskografie Magdy Olivero obsahuje dále většinu významnějších oper Pucciniho a jeho současníků a pokrývá kariéru pěvkyně od počátku 50. do konce 70. let 20. století. Vzorem dokonalé veristické interpretace zůstává také televizní inscenace Toscy Fulvia Vernizziho z roku 1960, v níž Cavaradossiho zpíval Alvinio Misciano a Scarpiu Giulio Fioravanti. Pro české operní znalce jistě není bez zajímavosti nahrávka Její pastorkyně („Jenufy “) z milánské Scaly (1974) s Magdou Olivero, Grace Bumbry a Renatem Cionim v hlavních rolích pod taktovkou Jerzyho Semkova. Poslední kompletní nahrávka pochází z roku 1979 a je jí Tosca, Magdě Olivero snad nade vše drahá, s Lucianem Pavarottim a Cornellem MacNeilem (dirigoval James Conlon). Také v 80. a 90. letech však tato obdivuhodná umělkyně čas od času vystupovala s ukázkami árií a písní. 17. dubna 2009 v Miláně s klavírem provedla několik pasáží z árie „Datemi pace “ s tím, že se jí v noci vracel sen s vnuknutím o povinnosti tyto verše ještě jednou předat světu. U příležitosti svých stých narozenin loni poskytla interview italským médiím. Vzdejme tak žijící legendě alespoň připomenutím si jejího nezapomenutelného umění hold – v době povrchního a komerčního výkladu hudebního divadla jako pouhé zábavy a zploštění kultury na přívěsek života jedněmi a „hru se skleněnými perlami“ druhými je nejdůležitější nezapomínat na velké tradice, prověřené časem, bez jejichž chápání a aktivního zpracování se stejně populární nové nemůže stát v historickém srovnání stejně velkým jako ono minulé, jak nás o tom poučuje krátkodechost kariér a úspěchů mnohých současných operních hvězd!

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.