neděle, 4. červenec 2021

Stipendijní akademie MenART v roce 4

Napsal(a) 

Jan Fišer, foto Zdena Hanáková Jan Fišerfoto: Zdena Hanáková

Stipendijní akademie MenART již čtvrtým rokem propojuje významné umělce s těmi, kdo teprve stojí na prahu své umělecké kariéry. Nové inspirace a zkušenosti předávají špičky svých oborů žákům základních a středních uměleckých škol a jejich učitelům.

Jak pěstovat talent, aby nezapadl a rozvíjel se? Jak předejít vyhoření těch, co sotva otevírají dveře pořádného kumštu? A jak povzbudit pedagogy, kteří v mnohdy ubíjejícím vyučovacím procesu těžko hledají prostor a energii věnovat se velmi nadaným žákům? S těmito otázkami přišla v roce 2018 Stipendijní akademie MenART, jež vznikla v rámci Nadačního fondu Magdaleny Kožené. Podle Dany Syrové, zakladatelky MenARTu, je vedle podpory talentů důležité i posílení sebevědomí samotných základních uměleckých škol. Žáci a jejich učitelé, kteří prošli výběrovým řízením, se s mentorem svého oboru setkají na počátku školního roku na kroměřížském soustředění a poté na čtyřech celodenních konzultacích během roku.

Oslovili jsme umělce-mentory v hudebních oborech a položili jim následující otázky:

  1. Co považujete pro talentované studenty, kteří se rozhodují o své další cestě, v procesu výuky za nejpodstatnější?
  2. Co je ve vedení často malých dětí pro vás nejtěžší? Jak vystihnout rovnováhu mezi už nastupující profesionální prací a pořád ještě dětskou hravostí?
  3. Co byste ve svém oboru ZUŠkám doporučil v přístupu k výuce?
  4. Jak se cítíte jako člen triády žák-učitel-mentor? Co vás nejvíce naplňuje na poslání mentora?

 

Ivo Kahánek (klavír)

  1. Za důležité považuji najít správný individuální mix dostatečně brzkého profesionalismu a dětské radosti, možná i určité naivity a srdce na dlani. Dnešní doba tlačí skvělé výkony i možnost prosazení se do stále nižšího a nižšího věku, a proto i počátek profesionalismu přichází brzy. Ovšem s tím souvisí riziko vyhoření, protože dítě je přirozeně hravé a dává přednost věcem, které chce dělat, nejen těm, které dělat musí. Kariéra umělce je však dlouhá, a proto je důležité nevyhořet, a přitom být v dostatečně raném věku hodně dobrý.
  2. Nejmenším dětem, s kterými jsem se v MenARTu setkal, bylo kolem osmi let. A pro mě to znamená najít hranici mezi nároky, kdy po nich chci to, co po svých studentech na AMU, a přístupností přiměřenou jejich věku, tedy abych jim to vysvětlil způsobem, který by pochopily. Musím se vyjádřit tak, aby to nebylo zjednodušující, a zároveň nebylo na hony vzdálené dětskému vnímání. V MenARTu mám to štěstí, že dětem vysvětluji koncepční věci a komentuji jejich výkony z odstupu. Ta každodenní náročná mravenčí práce je na jejich učitelích. Děti, s kterými se setkávám, učím myslet – zahraju jim skladbu, kterou si přivezly, a snažím se jim vysvětlit, co se v tu chvíli děje v jejich hlavě a jejich ruce a proč se to tak děje. Z dlouhodobého hlediska to má efekt v tom, že pak už tak často nebudou potřebovat pedagoga, budou znát potřebné mechanismy a samy si klást otázky a odpovídat si na ně.
  3. Poslání ZUŠek je jiné, než čím se zabýváme v MenARTu. Jejich posláním je hudbu propagovat, dělat radost prostřednictvím hudby a vychovávat posluchače a lidi, kteří ji budou mít celoživotně jako koníčka. Bráním se jakémukoli jasnému doporučení. Nechci si hrát na vševěda před učiteli, kteří pět dní v týdnu sedí odpoledne co odpoledne ve škole a setkávají se jak s pilnými, tak ne příliš připravenými žáky. Byl bych moc rád, kdyby po většinu času byla přítomna láska k dětem. Když tam je a děti ji rozpoznají, může pak pedagog být i vcelku drsný. A učitelům, kteří si tuhle lásku udrží, lze pak doporučit, chtějte po dětech ještě víc. Můžete si to dovolit, protože ony vědí, že je máte rádi.
  4. Mentor je velmi příjemná pozice, protože je přirozená autorita a má onen zmíněný odstup. První týden v Kroměříži je oťukávací, cítím jistou zvědavost od rodičů i učitelů, jak moc se budu vytahovat, ale záhy se všichni uklidní a velice rychle se utvoří vzájemná komunita. Utváření těchto příjemných kolektivů a komunit mě velice baví.

Kateřina Kněžíková, foto Zdena Hanáková Kateřina Kněžíkováfoto: Zdena Hanáková

Kateřina Kněžíková (zpěv)

  1. Nejdůležitější je podle mého láska k hudbě a potřeba se hudbou vyjadřovat. Člověk se během života dostane do spousty slepých uliček a mnohdy je to velmi tvrdý chleba. A právě tato vnitřní potřeba člověka utvrzuje v tom, že je na správné cestě. Netvrdím, že to nestojí velké úsilí. Neméně důležité jsou i další aspekty jako odhodlání, vytrvalost, poctivost, a především trpělivost.
  2. Vždy je velmi obtížné, aspoň na začátku, během poměrně krátké doby rozpoznat a pochopit, s kým pracuji. Odhad osobnosti dítěte a její následné uchopení a směřování je to nejtěžší. Dle mého názoru se profesionální práce a dětská hravost nevylučuje. Ba naopak. Obohatit se mohou obě strany a mě osobně to velice nabíjí a motivuje. Alfou a omegou je důvěra, kterou si musím získat prakticky hned. Jinak se ztrácí drahocenný čas.
  3. Chovám velký obdiv ke každému pedagogovi, který svou práci dělá poctivě a sám hledá další stimuly pro sebe samotného. Děti jsou jako houby a umí poměrně v krátké době nasát a osvojit si spoustu informací. Doporučila bych nebát se občas zaexperimentovat a snažit se jim nabízet nové impulzy. Děti jsou nadmíru kreativní a častokrát pomohou eliminovat jistou dávku stereotypu, která se může čas od času vloudit do vedení každého z nás.
  4. Jsem tímto modelem nadšená. Už během prvních dvou měsíců práce jsem u každého stipendisty zaznamenala neuvěřitelný pokrok. Není to otázka jen zpěvu samotného, tedy techniky, ale obecného přístupu k tomuto oboru. Jejich nadšení a také nadšení pedagoga, který ho zcela přirozeně na své žáky přenáší, je nesmírně inspirující a nakažlivé. Pro žáky ZUŠ je tento model naprosto nutný. Já funguji jako navigace. Během prvního setkání, které je rozloženo do tří dnů, poznám, s kým mám tu čest, a pak už jen motivuji, objevuji a navrhuji případné směřování. Práce v hodinách je opravdu náročná, nejen pro mě, ale především pro studenta. Ale nejdůležitější práci, tu mravenčí, odvedou jejich pedagogové.

 

Jan Fišer (housle)

  1. Věcí, které jsou nesmírně důležité, je několik, přestože celkově jich je celkem dost. Asi první je láska k tomu, co dělají, protože i když se zrovna nedaří, s láskou k hudbě se takové období překonává lépe. Neméně důležitá je disciplína při cvičení, radost při hraní a touha se zdokonalovat. A potom také štěstí na pedagogy a lidi, kteří v pravý čas posunou kariéru žádoucím směrem.
  2. To je velmi individuální. S někým, kdo je věkem sice mladý, ale mentálně i motoricky vyspělejší, můžete diskutovat o různých aspektech houslové hry v úplně jiné rovině než s někým, kdo nemá třeba plně zvládnuté některé zásadní technické prvky. Takže asi nejtěžší je naladit se na společnou vlnu a záhy „prokouknout“ každého, abych zjistil, co na toho či onu platí. Někdo potřebuje především povzbuzovat, otevírat a jít na věci s humorem, aby se eliminoval strach z technických výzev. A někdo naopak potřebuje spíš důslednost a jasný rozbor. 
  3. Na to je těžké odpovědět. Chci věřit a myslím, že všechny pedagožky a pedagogové vydávají směrem k dětem ze sebe maximum. Snad jednu radu, byť možná obecnou, ale zato dost podstatnou. Tedy aby nezůstávali utvrzení v tom, co se sami jednou naučili, a měli chuť poznávat nové metody, přístupy, aby se snažili rozšiřovat obzory jak v pedagogickém, tak v interpretačním smyslu. Tak mohou sami být „čerství“, lépe motivovat svoje žačky a žáky, a tím snadněji rozdmýchávat jejich nadšení.
  4. Jsem velmi rád, že mohu mladým houslistkám a houslistům ukázat, co obnáší být profesionálním hudebníkem, a otevřít jim dveře do dalších místností toho skvostně bohatého domu zvaného hudba. Tím, že mohu působit na obě složky výuky na ZUŠ, tedy na žáka i jeho pedagoga, se znásobuje účinek a přetrvává déle, což je v systému jen několika setkání během školního roku také podstatné.

Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VII/2021.

Alena Sojková

Publicistka, redaktorka Týdeníku Rozhlas. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Poté několik let působila v časopise Naše rodina. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. S Týdeníkem Rozhlas je spjata od roku 2010. Základní hudební dovednosti získala v LŠU Kolín (klavír) a posléze u Bohumíra Rabase (varhany). Významný vliv na rozvoj jejího hudebního vnímání měl i kolínský Kruh přátel hudby. Specializuje se na rozhovory s muzikanty, zajímá se o mladé interprety. Myslí si totiž, že mladé, šikovné a zapálené hudebníky je třeba soustavně uvádět do povědomí publika. Vedle klasické hudby potřebuje k životu i rock a jazz, spolehlivé lidi a hory všech výšek.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.