K nejvýznamnějším basistům mladší generace patří právem slovenský pěvec Štefan Kocán, který brzy po svém odchodu do zahraničí začal slavit své úspěchy na největších světových operních scénách. Jeho operní repertoár je velmi pestrý, neboť nastudoval řadu rolí od baroka až po hudbu z počátku 20. století. U firem Deutsche Grammophon, Decca, Opus Arte a přední japonské nahrávací firmy NHK Software byly vydány jeho nahrávky operních produkcí z MET New York, Teatro del Liceu Barcelona či Tokyo Opera Nomori. V současnosti se intenzivně připravuje na svou premiéru v Národním divadle, na jehož scéně Státní opery ztělesní titulní roli opery Mefistofeles Arriga Boita, jejíž premiéra se uskuteční 22. ledna 2015. Ve Smetanově síni Obecního domu v Praze vystoupí na koncertě britského barytonisty Simona Keenlysida. V srpnu 2015 ztělesní Štefan Kocán opět Vodníka ve Dvořákově opeře Rusalka před Otáčivým hledištěm v Českém Krumlově. K našemu příjemnému profilovému rozhovoru jsme se setkali v Čechách…
Pocházíte ze Slovenska, kde jste vystudoval bratislavskou konzervatoř a Vysokou školu múzických umění v Bratislavě. Proč jste odešel po absolutoriu do Rakouska? V Bratislavě na VŠMU jsem byl bohužel vedený jako lyrický baryton, což byl velký omyl, a proto jsem se rozhodl po absolutoriu změnit svůj směr. Nechtěl jsem již studovat na škole, ale jen navštěvovat soukromé hodiny u profesora, který by mne primárně vedl v oboru bas. Náhoda mi pomohla a hned v létě po skončení školy jsem se rozhodl jít na mistrovské kurzy profesora Jevgenije Nestěrenka, kterého jsem požádal o privátní lekce. Bohužel prý tehdy neučil soukromě, ale jen na konzervatoři ve Vídni, a tak jsem neměl jinou možnost než se na rakouskou školu přihlásit. Úspěšně jsem složil zkoušky a profesor Nestěrenko si mne vzal do své třídy. Chtěl jsem předzpívat tehdy i ve Slovenském národním divadle v Bratislavě, ale zájem o mne neprojevili. Po dobu studií ve Vídni jsem však předzpíval v Zemském divadle v Linci, kde mne hned přijali, a tak jsem zůstal v Rakousku.
V Zemském divadle v Linci jste získal první stálé angažmá a progresivně jste se začal prosazovat i na jiných zahraničních scénách. Na jakých úrovních bylo pro vás členství v souboru přínosné? Členem jsem byl čtyři sezony. V prvním roce angažmá v Rakousku jsem již zpíval v Teatro del Liceu v Barceloně a na sklonku první sezony mne slyšel Ioan Holender, intendant Vídeňské státní opery, který mi nabídl na první scéně rakouské metropole hostování. Ve třetí sezoně 2004/2005 jsem již zpíval ve Vídeňské státní opeře i v Opeře v Nice ve Francii. I když jsem od počátku svého rakouského angažmá brzy hostoval v zahraničí, byl jsem rád, že jsem v Linci mohl ztvárnit mnoho různých rolí. Pro hlas to mohlo být i trochu nebezpečné, ale když se profese vezme za správný konec, je pestrost rolí velmi přínosná.
Po dobu svého působení v Linci jsem musel odřeknout velmi zajímavé nabídky, což mne mrzelo, protože pro mladého pěvce rozvíjejícího kariéru je důležité, aby přijal nové smluvní závazky, neboť pak může ztratit s jinými důležitými divadly kontakt. Po čtyřech letech jsem věděl, že chci definitivně odejít. Předzpíval jsem ve švýcarském Theater Basel, kde mi nabídli stálé a výhodné dvouleté angažmá. V Basileji jsem dělal jen exkluzivní produkce a hostoval jsem i v zahraničí. Švýcarské angažmá jsem si nemohl již po dvou letech dovolit, protože jsem působil stále častěji v různých zemích, a tak jsem odešel na volnou nohu.
Když jste začal v zahraničí poznávat různá divadla, viděl jste různé reakce lidí odlišných mentalit. Zažila jsem ve Španělsku během svého vystoupení na flétnu se swingovým orchestrem, že se návštěvníci při koncertu roztancovali na rozdíl od zdrženlivějších tleskajících Čechů. Jaké jsou vaše zážitky s publikem v cizině? Španělé jsou skutečně mnohem živější než lidé v tuzemsku. Operní publikum je přeci jen zdrženlivější než swingové. Když jsem zpíval v Barceloně v Teatro del Liceu, líbilo se mi, jak lidé reagovali, velmi aktuálně a živě. Publikum bylo nádherné. Vše přijímali nebo případně dali najevo svou nelibost, ale nerozčilovali se a neprojevovali se nervózně. Zažil jsem rázné reakce a velmi správné, což mne překvapilo, protože v metropoli Katalánska je mnoho turistů, kteří možná opeře příliš nerozumí, ale divadlo chtějí ze zájmu navštívit. Podobně velmi aktivně reaguje publikum v Itálii. Když jsem se byl podívat na druhé obsazení Mozartovy opery Don Giovanni v Teatro alla Scala v Miláně, v prvním jsem ztvárnil Masetta, viděl jsem, jak si lidé prozpěvovali, hudbu znali a pohybovali se do rytmu. Italské publikum je známé svými bouřlivými emocemi, aplausy a bučení velmi ohnivě projevují. Líbí se mi jejich živost, ale reagují poněkud jednostranně. Italové si stále chtějí dokazovat, že jsou v opeře nejlepší.
V Teatro alla Scala jste zpíval nejen Masetta, ale i Banca ve Verdiho Macbethovi, Velkého inkvizitora a Filippa II. v Donu Carlovi. Jak na vás při nastudování zapůsobilo profesní divadelní prostředí? V divadlech vysoké úrovně se vždy schází velmi zajímavá konstelace umělců a už jen tým se během zkoušek stává pracovně výjimečným a velmi inspirativním. K atmosféře se ještě přidá celá historie opery, kterou představuje La Scala, a máte velmi intenzivní adrenalinový mix, který vás na jedné straně inspiruje a posouvá dopředu, na druhé straně naplní možná až přílišnou odpovědností, která může být svazující a kontraproduktivní, když se s daným tlakem nevypořádáte.
V roce 2009 se před vámi otevřelo hostování v newyorské Metropolitní opeře, kde jste ztělesnil řadu krásných rolí. Stal jste se oblíbeným pěvcem. Jak jste si režiséry a návštěvníky divadla získal? V New Yorku jsem debutoval ve Verdiho opeře Aida, kde jsem ztvárnil Krále, což byla ideální basová role pro mé první operní nastudování v tak věhlasném divadle. Později jsem přistoupil i k dalším novým výzvám. Ztělesnil jsem Končaka v Borodinově opeře Kníže Igor, Gremina v Čajkovského opeře Evžen Oněgin. Komtura v Mozartově opeře Don Giovanni, Ferranda v Mozartově opeře Così fan tutte a Sparafucila ve Verdiho opeře Rigoletto. V mém hlasovém oboru není příliš mnoho velkých rolí. V malých, středních i velkých postavách si mne návštěvníci v Metropolitní opeře v New Yorku velmi oblíbili. Režiséry a publikum jsem si získal, protože jsem splnil pokyny režiséra a jeho úvahy jsem ještě dál rozvíjel. Při zkouškách jsem pochopil inscenační směr a tvořil jsem společně s týmem. Na druhé straně někteří pěvci se svých výkonů zhostí velmi dobře, ale splní jen záměry režiséra a do ztvárnění role nevloží víc, což je bohužel vidět. V důsledku utrpí koncepce. Žijeme v období moderní operní režie a režisérismu, a i když se nám pěvcům návrhy režiséra občas nelíbí, musíme myslet koncepčně.
Jak náročný je provozní systém v MET? V divadle strávíme někdy celé dny. Zkoušíme sice osm hodin denně, ale v průběhu nastudování absolvujeme i jiné hudební zkoušky, a nebo se v soukromí učíme roli. Po dobu zkouškového procesu máme v průběhu dne minimální oddech a jsem rád, když se najde čas i na relaxaci.
Máte velkou výhodu, že hrajete na klavír i varhany. Doprovázíte se, když se učíte roli? Ano, vždy se učím sám. Vyhovuje mi samostatná příprava, a jakmile se naučím u klavíru maximum, tak případně ještě požádám o společné zkoušky korepetitora. Když je čas, studuji roli vždy s předstihem, hudba i texty se tak lépe uloží v paměti. Fáze nastudování nové role jsou někdy podobné jak u sportovců, kteří dlouho cvičí, aby podali optimální výkon. Každý zná svá zákoutí a těžké pasáže, které rozpozná hned na začátku, průběžně a častěji je procvičuje, aby se mu posléze na jevišti vydařily s lehkostí.
Metropolitní opera v New Yorku a Teatro alla Scala v Miláně mají odlišné provozní systémy. Co vás ve srovnání s tuzemskem na obou scénách upřímně překvapilo? Vždy vyzdvihuji způsob práce v Americe. V MET funguje vše profesionálně, nejen na scéně, ale i za scénou. V New Yorku zná každý svá práva i povinnosti, které maximálně vyplňuje. Když nastane problém, hned se vyřeší. Nehledá se viník a nesvaluje se vina na druhého. Všichni jsou připraveni a lidé si své práce váží. Vím, že v Americe je práce jinak placená než v tuzemsku, ale na druhé straně, pokud člověk není spokojený, ať si hledá jiné zaměstnání. Nevyřeší své záležitosti způsobem, že bude o nich povídat nebo dokonce nadávat a poukazovat na chyby jiných lidí. Tak se nic nepohne. Pokud se bude každý starat sám o sebe, dělat si svou práci na sto procent, tak nebude tolik problémů. Měli bychom se učit od pracovního amerického stylu.
V našich krajinách je způsob práce těžký, nechci generalizovat fungování provozního systému v tuzemsku, ale například v Národním divadle v Praze, Jihočeském divadle v Českých Budějovicích i ve Státní opeře v Banské Bystrici celá organizace během představení nebo při nastudování nové produkce probíhala perfektně. Na druhé straně, jak si vážím La Scaly, přezdívané „kolébka opery,“ v jejím systému panuje italský chaotický přístup, který je zcela odlišný od Metropolitní opery. Způsob práce vychází od lidí.
Jistě je velmi náročné podávat stále špičkové výkony? V opeře je těžké stále podávat nejlepší výkon, protože záleží na mnoha faktorech. Speciálně u zpěvu. Nástroj si nosíme stále s sebou. Na hlas může mít vliv cesta letadlem, počasí, strava, únava, vlhkost vzduchu, změna apartmánu. Samozřejmě soukromí a zdraví. Celková adaptace organismu trvá déle a člověk je podvědomě v neustálém stresu. Posluchače právem nezajímají naše problémy. Touží se trochu odreagovat a vstoupit do nereálného světa. Všichni umělci zpívající po světě ví velmi dobře, jak je těžké podávat nejlepší výkony, které se právem od nich očekávají. Časté cestování jim však většinou neprospívá. Operní zpěv je velmi náročné povolání.
Pomáhá vám, když máte v publiku blízkou osobu? Když se učím novou roli, velmi rád pracuji sám. Své kolegy mám rád, ale před výstupy na scéně nepotřebuji žádné povzbuzení. Je příjemné, když mám v hledišti spřízněnou duši, ale z profesionálního hlediska se snažím vždy spoléhat sám na sebe. Sedí-li v hledišti můj pedagog, cítím se být pod kontrolou, což je přirozený lidský reflex. Pokud mne navštíví mí profesoři po představení, mám sice větší trému, ale vždy je velmi rád uvidím.
Když cítíte příznivé reakce publika, zpíváte zřejmě i s větší radostí? Každé složení publika se projevuje jinak, ale na pěvce, sbor i orchestr působí velmi příjemně a povzbudivě, když lidé v hledišti reagují během představení živě. Skutečně nám pomáhají, protože my se pro ně na scéně rozdáváme… V závislosti od složení publika, zvyků a mravů daného státu nebo města se občas stává, že lidé jsou v divadle po dobu představení velmi zdrženliví, ale po skončení opery hned v hledišti propuknou bouřlivé ovace.
Převážně zpíváte velké a střední role vážného charakteru, ale v pestrosti repertoáru máte i postavy komické. Pro letošní sezonu jsem s radostí přijal pro mne nové nastudování Leporella z Mozartova Dona Giovanniho. V roli se objevím ve starší inscenaci ve Slovenském národním divadle v Bratislavě a v nové produkci ve Vlámské opeře v Antverpách. V současnosti ji zpívají barytonisté nebo basbarytonisté, pro které je její nastudování procházka růžovým sadem, ale pro mne je jeho hlasová poloha dost vysoká, a tak musím vynaložit na ztvárnění postav velmi mnoho úsilí. Z komických rolí jsem zpíval například Falstaffa ve Veselých paničkách windsorských Otty Nicolaie v Zemském divadle v Linci, Osmina v Mozartově opeře Únos ze serailu nejen v Linci, ale i v Theatre Basel, Teatro Communale v Modeně a Teatro Ferrara. Roli jsem měl zpívat i ve vídeňském Burgtheateru, kde se konala v Mozartově době premiéra opery, ale z finančních důvodů se produkce neuskutečnila. Dotací na kulturu je stále méně, každé divadlo má finanční problémy, hodně peněz jde do fotbalu nebo na hokej. Jsem rád za fotbalisty, ale spolutrpím za umělce.
S finančními problémy souvisejícími s plánováním nových produkcí jste se prý setkal i v Americe během příprav naší národní opery Bedřicha Smetany Prodaná nevěsta. Měl jsem nastudovat Kecala pro newyorskou Metropolitní operu v letošní sezoně, ale i když smlouvy byly podepsané, došlo ke zrušení plánované inscenace z finančních důvodů. Krize zasahuje i operní domy typu newyorské MET… Před čtyřmi lety se začala nová produkce plánovat a dlouho se zvažovalo, zda opera zazní v češtině nebo angličtině. V Americe našemu týmu režisér Stephen Wadsworth ukazoval již koncepci a povídali jsme si o jeho záměrech, ale bohužel před rokem byla plánovaná inscenace zrušena. (V Zemském divadle v Linci zpíval Kecala německy a v Paříži v historické budově Palais Garnier ve Smetanově opeře ztvárnil Míchu, produkci v roce 2008 režíroval Belgičan Gilbert Deflo, Orchestr Národní opery v Paříži dirigoval Jiří Bělohlávek a Jeníka zpíval Aleš Briscein. Kecala nastudoval Franz Hawlata a ŠK čekal na záskok. Opera byla uváděna v češtině – pozn. MJ.)
V letošní sezoně si rozšíříte repertoár o velkou titulní roli. V Národním divadle na scéně Státní opery ztvárníte Mefistofela v opeře Arriga Boita. Samozřejmě že rozšiřování osobního repertoáru patří k profesi a někdy by bylo i nudné setrvávat v kruhu oper stejných skladatelů. Na druhé straně je důležitá také určitá hlasová hygiena, takže není nutné zpívat vše, všude a za každých okolností. Nastudování nových rolí přispívá k zajímavější práci, pěvec roste a rozvíjí se. Titulní postava je dramatická a v basovém oboru jde o jednu z nejnáročnějších.
Ve Státní opeře se setkáte opět s italským dirigentem Marcem Guidarinim. Jaký je váš profesní vztah? Marco Guidarini je můj dlouholetý kolega, se kterým se znám už dvacet let. Poznali jsme se v době mých studií v Itálii a později jsme se setkali ve Francii v Nice, kde byl v Opeře v Nice šéfdirigentem. Zpíval jsem v Mozartově opeře Idomeneo a Andrese v opeře Albana Berga Wozzeck. Jsem velmi rád, že Mefistofela nastuduje italský dirigent. Marco Guidarini disponuje správnou přísností a perfektně cítí italskou hudbu. Při jednáních je příjemně profesionální a dá se s ním kreativně pracovat. Boitova opera se hraje velmi zřídka. Rád bych ukázal v Praze maximum, kterého jsem schopen. Opera je velmi náročná pro bas, tenor i soprán a má krásné velké sborové scény. Již delší dobu jsem hledal divadlo, které by operu realizovalo, a které by se mnou v obsazení souhlasilo, protože na tak krásnou titulní roli čeká mnoho basistů. Jsem velmi rád, že ji budu zpívat.
Titulní role vám byla svěřena i před dvěma lety v Teatro Municipal de Santiago de Chile, kde jste zpíval ve Verdiho Attilovi. Jaké bylo nastudování díla? Basové titulní role se hrají velmi zřídka a na Attilu jsem čekal také velmi dlouho. Nastudování se mi velmi líbilo. Měli jsme štěstí i na velmi příjemného režiséra. Mladý Španěl Curro Carreres operu inscenoval klasicky a tradičně, do svého výkladu vložil jen několik aktuálních myšlenek. Jsem rád, že se mne na mé působení v Chile ptáte, protože s obdivem vzpomínám na lidi, kteří v divadle nadšeně pracovali. Když jsem se dozvěděl, jak jsou financováni, tak jsem byl až dojat skutečností, za jak málo peněz podávají skutečně krásné výkony a dávají do divadelní práce všechno, co mohou. Každému na divadle velmi záleželo a spolupráce se všemi byla fantastická.
Příjemné profesní prostředí jste zažil i v Čechách. V létě jste poprvé zpíval v krásném přírodním areálu Otáčivého hlediště v Českém Krumlově. V nové inscenaci opery Rusalka Antonína Dvořáka jste ztvárnil Vodníka, kterého jste zpíval i v pražském Národním divadle v režii Jiřího Heřmana. Jaký jste měl pocit ze spolupráce s týmem, se kterým jste se setkal v Českém Krumlově? Velmi dobrý, některé lidi jsem již znal ze společné produkce opery Rusalka v Národním divadle v Praze. Spolupráce se všemi byla opravdu velmi příjemná od organizace divadla přes kolegyně a kolegy. Český Krumlov nabízí pěkné prostředí a režisér byl skvělý. Profesně jsem byl spokojený, měl jsem skoro pocit, že jsem na dovolené. Rusalka na Otáčivém hledišti v Českém Krumlově vypadá opticky jinak než v Národním divadle, ale ideově vychází ze základní scény a psychologie postav, které nám již tehdy Jiří Heřman nastínil a už je neměnil. Novou inscenaci jen rozvedl do jiných dimenzí. Scénické obrazy se snažil i jinak zaplnit. Chtěl, aby nová produkce nebyla kopií jeho pražské režie. V plenéru rozehrál Lesní žínky a více vycházel z okolní přírody.
Během představení mají pěvci k dispozici reproduktory rozmístěné v parku a velké obrazovky v horní i dolní části Otáčivého hlediště. Zvuk se šíří jinak v plenéru a kamenném divadle. Jaké je vnímání hudby v přírodě? Sólista se při zpívání nemůže nechat vyprovokovat otevřeným prostorem, aby začal trochu forzírovat, tlačit do hlasu nebo křičet, což by se neblaze odrazilo na kvalitě. Posluchači na Otáčivém hledišti slyší velmi dobře ozvučení orchestru. Pěvci z míst, kde zpívají, orchestr tak ze čtyřiceti procent většinou neslyší. Akustika se velmi mění, když jsme na otevřeném prostoru. Velmi záleží na počasí. Když je příliš sucho, není akustika dobrá. Při vlhkém vzduchu, bývá zvuk hustý a tlumený. Přírodní areál je pro pěvce těžší, protože v plenéru jde zvuk nahoru. Orchestr v Bellarii byl ozvučen mikrofony. Po celé ploše zahrady byly rozmístěny reproduktory. Když jsem zpíval, slyšel jsem hudbu z nich slabě, jinak velmi dobře a někdy až příliš hlasitě. Problémem je, že se s dirigentem během představení nevidíme. V kamenných divadlech se odráží zvuk zpět k posluchačům, a proto je akustika a souhra v uzavřeném prostoru lepší. Jisté akustické nevýhody plenéru zase vynahradí pěkný přírodní terén.
Nejsou dvě obrazovky s dirigentem málo? Ano, mám také pocit, že jich je málo. Kdybychom měli po stranách hlediště ještě dvě menší projekce, tak by nám při souhře velmi pomohly, neboť jde o náš jediný kontakt s dirigentem.
Měl jste štěstí zpívat Ramfise ve slavném přírodním amfiteátru Hollywood Bowl v Los Angeles. Jaké zkušenosti jste získal z plenérového koncertního uvedení Verdiho Aidy v Kalifornii? Nabídku jsem dostal, když jsem v roce 2012 zpíval Komtura s Losangelskou filharmonií pod vedením Gustava Dudamela. Velmi jsem se na spolupráci těšil, protože orchestr a dirigent jsou vynikající. S Dudamelem se nádherně bezproblémově spolupracuje a muzicíruje. Exkluzivní prostředí Hollywood Bowl radost ještě zvýšilo a celému koncertu dodalo prestižní a luxusní ráz. Samotný Hollywood Bowl je velký amfiteátr s kapacitou přes 17 000 míst. Kdo zná teplé večery v Kalifornii, umí si určitě představit, že asi není ideálnějšího místa na koncerty podobného typu. Vše spolu s majestátní hudbou Giuseppa Verdiho ve mne zanechalo jednu z nejkrásnějších vzpomínek mé kariéry. Koncert s ohledem na velikost prostoru byl ozvučený audiotechnikou, což nemám příliš rád, neboť žádná technika jednoduše nedokáže přenést věrné barvy nástrojů a už vůbec ne hlasu, ale musím uznat, že se tamější zkušení technici své úlohy zhostili výtečně.
Zpíváte na nejprestižnějších světových scénách. Je vaší další vysněnou metou Královská opera Covent Garden v Londýně? Nikdy jsem si nekladl mety a nesnil jsem o konkrétních divadlech, ve kterých bych chtěl zpívat. Kdybych musel jmenovat operní scény, v nichž bych chtěl ještě účinkovat, tak Covent Garden je z pochopitelných důvodů určitě na jednom z předních míst.
Jaký máte vztah ke koncertní hudbě českých skladatelů? Češi mají mnoho vynikajících skladatelů, nechci se stavět do pozice jejich hodnocení, který z nich je lepší nebo horší, ale hudba Antonína Dvořáka je mi nejbližší. Jeho díla mám velmi rád, zpíval jsem z jeho koncertních skladeb například Biblické písně, Cikánské písně nebo Requiem. Bohužel jsem musel třikrát odřeknout své vystoupení ve Stabat Mater kvůli jiným důležitým závazkům, ale doufám, že se mi naskytne opět příležitost. Cikánské písně jsem si i sám transponoval a vždy si je rád zazpívám.
