sobota, 22. říjen 2011

Státní divadelní holding

Napsal(a) 

Na počátku června zveřejnilo Ministerstvo kultury svou reformní vizi státem podporovaného divadla v Praze. Místo dvou příspěvkových organizací – Státní opera (SOP) a Národní divadlo (ND) – bude jedna, tedy jedno IČO, přičemž silnějším hráčem bude ND. SOP se k 1. lednu 2012 majetkově propojí s ND. Má tím začít transformace pražské operní scény (činohru ND prý žádné dramatické změny nečekají), která se uskuteční v letech 2012 až 2015. Plán zachovává uměleckou samostatnost orchestrů a sborů obou institucí i s jejich značkami, počítá naopak se sloučením baletních souborů (údajně pod ambiciózním názvem Český národní balet) a souboru operních sólistů. Společné bude i umělecké vedení. Dlužno dodat, že opačný názor má nemalé množství zaměstnanců a sólistů obou divadel, někteří politici a novináři. Inspiraci pro radikální řez hledal ministerstvem ustavený tým odborníků ve Vídni a v Paříži. Je pravda, že v podstatě bezproblémové fungování Bundenstheater Holding Wien (Vídeňská státní opera, Lidová opera, Burgtheater) by mohlo v něčem být vzorem pro „pražský státní divadelní holding“ (Národní divadlo, Stavovské divadlo, Nová scéna, Státní opera), i když velké evropské metropole (Vídeň, Paříž, Berlín, Londýn) mají podstatně jiné prostředí a mantinely. Národní divadlo má pro rok 2011 rozpočet 685 milionů korun, příspěvek od ministerstva kultury je 422 milionů korun, o 48 milionů méně než v roce předešlém. S menším příspěvkem od státu musí pracovat také SOP, která má rozpočet 225 milionů korun a příspěvek od státu 117 milionů korun, o 22 milionů korun méně než loni. Podle veřejně dostupných údajů počet zaměstnanců ND činí 985 lidí, ve Státní opeře registrují 390 zaměstnanců na plný nebo zkrácený úvazek. Oba soubory mají po 120 hudebnících. Případné personální změny přicházejí podle ředitele ND Ondřeje Černého v úvahu až v sezoně 2012/2013. „Umělecké soubory budou zachovány ve stejné velikosti. Na druhé straně ve střednědobé perspektivě by mělo dojít k dílčímu snížení počtu orchestrálních hráčů,“ uvedl. Očekává se revize všech procesů, kontrola umělecké úrovně a jiná filozofie vícezdrojového financování. Podle ministra Jiřího Bessera se v druhé fázi transformace bude řešit výrobní, servisní a zkouškové zázemí Národního divadla, změny ve mzdové politice a příprava nutných legislativních kroků. „Chceme mít jistotu, že investice, které stát vloží do Státní opery Praha a Národního divadla, budou efektivně rozdělovány a povedou ke zlepšení podmínek pro jednotlivé soubory i umělce,“ uvedl ministr. Sympatickým záměrem ministerstva je proklamovaná snaha prosadit vyšší důchody pro umělce.

Podle sdělení Ministerstva kultury byly v případě SOP na stole tyto varianty řešení: odprodej budovy, zakonzervování prázdné budovy, provoz na bázi stagion, spolufinancování s Prahou ve formátu „metropolitní opery“. Nechat stávající model beze změn podle mně není možné. V tom případě je nějaká forma revitalizace či transformace opery v Praze nutná. Bohužel je zde zatím hodně otazníků. Odpovězme si nejprve na otázku, co dělá operní divadlo přitažlivým, světově renomovaným: 1. vysoká a stabilní umělecká úroveň a silné konkurenční prostředí uvnitř instituce, 2. špičkoví sólisté s nadstavbou hostování mezinárodních hvězd v rámci běžných představení, 3. soubory sboru a orchestru, které se mohou kdykoli úspěšně prezentovat i na koncertních pódiích, 4. kreativní dramaturgie, 5. silná, mezinárodně nezpochybnitelná osobnost šéfdirigenta, 6. výrazní hostující režiséři a scénografové, 7. bezproblémově fungující zázemí, 8. charismatický intendant či ředitel a šéfové opery, baletu a činohry, 9. nadstandardní finanční situace včetně fungujícího mecenášství a fundraisingu, 10. tradice. Sami si odpovězte, kolik bodů v současnosti SOP a ND splňují.

Je sice pěkné, když šéf ND říká, že bude fungovat vnitřní konkurence (zvýší se prý například úroveň samočistících procesů v operních souborech) a že víc nežli konkurence v Praze je hlavní synergie vzešlá z této fúze a soutěživost je nutné zaměřit na Evropu, jenže bez naplnění výše uvedených podmínek je reálná konkurence například s Londýnem, Berlínem či Vídní bullshitem. Napadají mě další otázky: jak zvýšit uměleckou úroveň, jak zavézt termínované smlouvy, které jsou pro odbory rudou muletou, jak zvyšovat finanční zdroje pro realizaci transformace, které nebudou malé? (Nehledě například na riziko zrušení celého procesu politiky, kteří jsou toho času v opozici.) Některé otazníky budou snad zodpovězeny už na podzim, kdy by mělo být ledacos konkretizováno.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.