Dagmar Pecková je známá nejen svým pěveckým uměním, ale i tím, jak umí zvládat různé náročné životní situace. Přece jen mě však udivilo, když jsem se dozvěděl, že její hostování s Pražskými symfoniky 19. prosince bylo od narození dcery Dorothey 25. 9. už jejím třináctým koncertem. Navíc nezpívala žádný oddechový repertoár. Pět písní na verše Mathildy Wesendonk Richarda Wagnera je sice velmi náročným cyklem, ale Pecková ho má alespoň v repertoáru. Tři kusy z opery Vojcek Albana Berga však zpívala veřejně poprvé, nastudovala je kvůli tomuto hostování (zaskočila za Evu Urbanovou) a dlužno dodat, že způsobem, proti kterému nelze mít námitek. Její prolnutí zpěvu a mluveného slova, vypjatého dramatismu a záblesků lyriky bylo dokonalé. Určitě se zde rýsuje další operní titul, se kterým může ve světě vítězit. Všimnul jsem si, že pro řadu lidí bylo těžko překonatelným problémem absence českého překladu. Co je platno, že zpěvačka má vzornou německou výslovnost, když divák neví, o čem zpívá. V případě vokálních koncertů je lepší včlenit do programu překlad na úkor často příliš rozbředlých životopisných seznamů. Kratší první polovinu koncertu zaplnila Mozartova Symfonie g moll K. 550 . Orchestr byl bohužel slyšitelně nesoustředěný, v detailech nesehraný, v Menuetu sekali hráči noty „jako řezníci“ a v poslední větě jsem měl místy neodbytný dojem sypajících se brambor. Škoda, že dirigent Libor Pešek nevnutil orchestru podobnou energii a nasazení jako ve Wagnerovi a Bergovi.
