Pěvecký pár Daniela Dessi a Fabio Armiliato už více jak 30 let patří k nejobsazovanějším operním pěvcům dneška. Jejich kariéry se slibně rozvíjely nejprve individuálně. Daniela Dessi po vítězství v prestižní soutěži italské televize začínala jako koloraturní sopranistka v Pergolesiho komických operách. Prošla si řadou komických operních postav (Adina, Musetta, Norina, Serpina) a až jako vyzrálá pěvkyně obohatila svůj repertoár o postavy dramatického charakteru, které ji proslavily po celém světě (Desdemona, Tosca, Norma, Maddalena v Andrea Chénier). Letos v lednu mohli diváci v Palermu obdivovat její poslední debut – Ponchielliho Giocondu. Fabio Armiliato se po debutu v menších rolích během své dlouhé kariéry pomalu ale jistě za posledních 10 let propracoval do prvních obsazení nejslavnějších světových pódií. V srpnu 2011 Fabia čeká i zcela nová zkušenost. Do obsazení svého nového filmu Bop. Dekameron si ho vybral Woody Allen. Ve filmu bude účinkovat po boku Roberta Benigniho či Ornely Muti. Spolu s Danielou sklidili obdiv diváků například v představení Tosky v MET, v Butterfly a Fanciulla del West v rámci pucciniovského festivalu Torre del Lago, nedávné premiéře Sicilských nešpor v Parmě či v Pucciniho Turandot v divadle v Bari. Po představení Otella v Opera Wallonie v belgickém Lutychu jsem měla možnost položit Daniele Dessi několik otázek.
Paní Danielo, publiku po celém světě jste se představila v rolích subretního, lyrického, mladodramatického i dramatického repertoáru. Pozorovala jste během své kariéry výrazné změny na svém hlase? Mladý hlas je vždy světlejší barvy. Během let, pokud je hlasový orgán správně užívaný, změní barvu a je schopen zvládnout i dramatičtější repertoár. Ze subretního sopránu se stane lyrický soprán, z lyrického sopránu mladodramatický. Já jsem začala kariéru velmi brzy, v 22 letech, a tak jsem se na počátku snažila svůj už tehdy spíše lyrický soprán příliš nezatěžovat. 
Věřím, že žádný hlas by neměl do 25 let zpívat dramatické úlohy, a i v tomto věku je stále příliš brzy. Podle mě existuje vhodný repertoár pro každé životní období operního pěvce a pouze on podle svých vnitřních pocitů by měl rozhodnout, co je vhodné pro jeho další vývoj.
Jak se připravujete na představení? Provádíte nějaké speciální cvičení na zahřátí hlasu? Pokud večer zpívám, už od snídaně provádím hlasová cvičení se zavřenými ústy. Po obědě začnu hlas pomalu zahřívat, ale nejdu do závratných výšek. Postačující je poloha do g2. Před představením rozezpívám celou škálu až po c3 a několikrát si přezpívám obtížné pasáže. Pro mě je rozezpívání před představením stejně důležité jako nastudování role. Je to jako u sportovců. Zpívání je fyzický výkon. Je třeba rozehřát svaly, a to nejen hlasivky, ale celý dýchací aparát. Jen tak bude hlas elastický a dobře ovladatelný.
Zpíváte raději na velkém jevišti, nebo v šatně s koupelnovou akustikou? Cítíte výrazný akustický rozdíl mezi divadly, ve kterých účinkujete? Necítím ani tak akustický jako emoční rozdíl mezi šatnou a jevištěm. V šatně si většinou technicky rozehřeji hlas. 
Na jevišti se ze mě stane umělec, který dává divákům svoje nitro, vášeň nebo zlost, kterou cítí operní postava, a cítí emoční odezvu publika. Preferuji velké sály. Myslím si, že technicky dobře vedený hlas v nich lépe vynikne. Jediné, co mi na jevišti hlavně v létě vadí, je silná klimatizace, která hlasu dobře nedělá. Lepší akustika, kterou najdeme v historických budovách evropských divadel, samozřejmě hlasu pomáhá. Zpěvák by se však neměl nikdy poslouchat uchem diváka. Měl by dbát pouze na svůj vnitřní pocit. Cítit svůj hlas na správném místě. Netlačit na hlas a hlavně neposlouchat jednotlivé tóny během zpívání.
V roce 2009 jste vedla mistrovské kursy v prestižním sídle Accademie Santa Cecilia v Římě. Jaké rady jste dávala mladým adeptům na toto krásné, avšak náročné povolání? Pro mladého zpěváka je nejdůležitější technicky ovládnout svůj hlasový orgán a naučit se správně dýchat. Svědomitě nastudovat operní postavu po hudební stránce. Zpěvák by měl být i dobrý muzikant. Zamyslet se nad charakterem operní postavy, kterou nastudovává, a postav, které jí v dané opeře ovlivňují. Netlačit hlas do repertoáru, který mu nepřísluší, a poslouchat velké umělce minulosti, od kterých se dá naučit velmi mnoho. Během mistrovských kursů jsem se setkala s mnoha studenty zpěvu, kteří ani ne ve 20 letech mají už zkušenosti s nedomykavostí hlasivek, dokonce i s operacemi uzlíků. Většina profesorů zpěvu na konzervatořích nemá dostatek jevištních zkušeností a přirozený talent spíše zničí než rozvine. Jsem přesvědčená o tom, že každý úspěšný zpěvák by se v určité části své kariéry měl začít věnovat i předávání zkušeností mladé generaci. Pokaždé, když se mým studentům na mistrovských kursech povede zazpívat bez námahy fráze, se kterou se perou už měsíce, cítím velké zadostiučinění.
Kdo vás nejvíce ovlivnil během studia zpěvu? Má celoživotní učitelka zpěvu Carla Castellani. Jako mladičkou sopranistku ji ve sboru objevil sám slavný Toscanini. Po ukončení jevištní kariéry se věnovala výuce zpěvu na konzervatoři, kterou jsem v 15 letech začala navštěvovat. Ihned ji zaujal můj už tenkrát tmavý lyrický materiál. Po ukončení konzervatoře jsem k ní docházela na soukromé hodiny dalších 20 let, kdy nás ve věku krásných, avšak nedožitých 100 let opustila. Nikdy si za hodiny nebrala peníze. Říkala mi: „Dobře zpívej, to je to nejlepší, co mi můžeš darovat.“ Vděčím jí za svou dlouholetou kariéru. V dobách studia mě nikdy nenechala zpívat dramatické árie. Více jak šest let jsem zpívala pouze Parisottiho písně. Stále jsem se ptala, kdy už budu moci zpívat Verdiho Aidu. Moudrá paní profesorka odpovídala pokaždé: „Tak za pár let.“ Nakonec těch let do mého debutu v této roli uběhlo více jak 20.