pátek, 12. březen 2010

Stále nepřekonaný mistr bel canta

Napsal(a) 

Luciano Pavarotti, foto Decca/Nigel Parry Luciano Pavarottifoto: Decca/Nigel Parry

Při sledování hollywoodské romance Yes, Giorgio z roku 1982 v České televizi dne 25. července jsem musel myslet na smutné zářijové výročí a nemohl jsem se zbavit pocitu vakua. Sentimentální romantická komedie je žánrově ještě horší nežli někdejší slavný film Velký Caruso s Lanzou a smysl má jen a jen kvůli zpěvu Luciana Pavarottiho (kromě Vincera zvláště píseň If We Were In Love), jenž byl v 70. a 80. letech na vrcholu sil. (Musím dodat, že Pavarottiho filmový herecký výkon a scénář Normana Steinberga by si zasloužily zlaté maliny.) Pavarotti mě léta fascinoval svou technikou, hlasem a vnitřním nasazením a nadšením ze zpěvu, které se zračilo v jeho tváři. V neděli 6. září to budou dva roky, co podlehl rakovině slinivky, přičemž s chorobou bojoval více než rok. Uvědomil jsem si, jaká prázdnota po něm zůstala. Jeho lehce identikovatelný kovový, lahodně zbarvený tenor se stal symbolem především italského romantického repertoáru a díky open show a koncertům Tří tenorů byl ztělesněním opery pro celý svět. Přestože tato aura nedosažitelnosti kolem něho zářila ještě i po roce 1995, kdy již byl za svým zenitem a jako takového jsme jej poznali v Praze v roce 1996 a ještě více

Luciano Pavarotti a James Levine, foto Decca/Clive Barda Luciano Pavarotti a James Levinefoto: Decca/Clive Barda
v roce 2005, kdy byla Praha jednou ze zastávek jeho světové série Farewell Tour, tak se nenašel nikdo, kdo by se stal stejným nezpochybnitelným symbolem bel canta. Nahrávací společnost a média stvoří hvězdu a velké očekávání a po čase přijde rozčarování nebo v lepším případě pocit větší či menší nenaplněnosti. A že těch tenorových hvězd je: Alagna, Villazón, Cura, Vargas, Álvarez, Flórez, nejnověji Jonas Kaufmann... Přesto nikdo syna modenského pekaře nedostihl, nikdo neusedl na pomyslný tenorový trůn. Proč tomu tak je nevím. Možná to není jen o prostém talentu, ale i o době, která směřuje jinam, než k uctívání hudebních krás. Musím však dodat, že Pavarotti sice byl pěveckým gigantem, ale jsem přesvědčen, že kdyby nezačínal v umělecky a sociálně dynamické době 60. let a nebyl ovlivňován, inspirován a tvarován podobně silnými osobnostmi kolem sebe, tak by nebyl tím, čím pro historii je. Byl ve správnou chvíli na správném místě. Je vůbec možné s takovým talentem neuspět, když pracoval s Karajenem, Soltim, Levinem, Sutherland, Freni... a když se opíral o před třiceti lety nekonečné možnosti největší gramofonové společnosti?

Montserrat Caballé, Luciano Pavarotti a Joan Sutherland, foto Decca/Malcolm Crowthers Montserrat Caballé, Luciano Pavarotti a Joan Sutherlandfoto: Decca/Malcolm Crowthers
Louis Armstrong kdysi řekl, že „život je jako trubka, když do ní nefoukáš, nic z ní nevyjde“. A Pavarotti měl obrovské plíce, velké srdce a do konce 20. století se snažil neustrnout: „Má práce je pro mě vším. Zkouším překročit své limity a být nejlepší, jak to jen lze. Ve svém životě se nepovažuji za perfektního a je spousta věcí, které bych měl dělat lépe. Ale pokud stojím na podiu, udělám cokoli, abych nejlepším byl.“ Jestliže dnes obdivujete vysoká „C“ mladých tenorových hvězd, doporučuji poslechnout si jeho nahrávky ze 70. let, kdy dokázal například bez námahy vypálit v MET devětkrát dvoučárkované C v La fille du régiment, ovšem v plné síle, barvě a emocionalitě a bez pocitu sportovní exhibice.

Nevím, jestli jeho stadionové koncerty a open air přivedly do divadel více lidí, jak média spekulovala, určitě však v tu chvíli potěšil miliony. Stal se nejprodávanějším operním zpěvákem gramofonové historie. Přes jeho lidské chyby a omyly bylo v něm dobro, které často vytrysklo ven v podobě koncertů „Pavarotti and Friends“, nadace „United Nations Messenger of Peace“ a bezplatného vyučování zpěvu v rodné Modeně.

Luciano Pavarotti a Georg Solti, foto Decca/Jim Steere Luciano Pavarotti a Georg Soltifoto: Decca/Jim Steere

Přestože vinou totalitního režimu jsme měli možnost se s ním setkat dost pozdě, tak i v době, kdy jeho hlas i tělo už byly unavené, zpíval ve vysokém pěveckém věku technicky obdivuhodně, zachovával si nádhernou barvu hlasu a nenapodobitelnou interpretaci. Už ve zmíněném filmu Ano, Giorgio, který možná nechtěně odkryl jeho nervovou labilitu i touhu po uznání publika, je jeho pěveckou značkou Kalafova árie z Turandot Nessun dorma. Věřím, že jeho nedostižný závěr – Hvězdy, zmizte za hory! Za úsvitu zvítězím! Zvítězím! Zvítězím! – jej provází i v pěveckém ráji. Když se zamyslíte nad jeho životem, tak určitě dojdete ke stejnému závěru, jako já – Luciano Pavarotti žil pod šťastnou hvězdou.

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.