pátek, 19. červen 2020

Srdcový bas Hany Flekové

Napsal(a) 

Hana Fleková, foto FOK Hana Flekováfoto: FOK

Jdete-li v Praze na koncert barokní hudby, nemůžete ji přehlédnout. Kadeř plavých vlasů na čele, usměvavá tvář, hřejivý tón violoncella či violy da gamba, hráčský prožitek. A ještě k něčemu přitáhne vaši pozornost… ke zdánlivě doprovodné, ve skutečnosti však řídící jednotce barokního organismu, pružně pulzujícímu (basovému) continuu. A právě o něm bude řeč.

Odkud se studentka konzervatoře za minulého režimu dozvěděla o existenci starých nástrojů? Za to vděčím spolužačce Markétě, protože mě přivedla do slavného Quodlibetu, který založil její otec, flétnista a performer Jiří Stivín. Scházeli jsme se pravidelně a přehrávali neuvěřitelné množství not, které Jirka vozil ze zahraničí nebo získal od kolegů. Vyrostla jsem v rodině, kde se ctila až prvorepubliková mravnost, takže mě hra v Quodlibetu vyškolila nejen v muzikantské pohotovosti, ale i podstatně změnila mé představy o bohémském životě a uvolněném prostředí umělecké tvořivosti.

Věděli jste, jak starou hudbu interpretovat? Já jsem nevěděla nic. Prostě jsme hráli. Jiří má improvizaci a flexibilitu v krvi a to samé je potřeba rozvinout v barokním muzicírování. Když mě přijali na pražskou akademii, věděla jsem, že víc než moderní cello mě zajímá autentický nástroj. Shodou šťastných okolností jsem se jako jedna z prvních studentek zúčastnila studijního pobytu v Anglii, a ten už se týkal přímo gamby.

Ale cellistovi přece nestačí vzít violu da gamba do jen tak ruky. Liší se počtem strun, menzurou, smyčcem… Jasně, je to úplně jiný nástroj. Teď se vracíme do období ještě před mým pobytem v Anglii. Souhlasila jsem se záskokem v Collegiu Flauto Dolce charismatického kapelníka Jiřího Kotouče, kde jsem si na mnoho věcí musela přijít sama. A rychle. Uměla jsem rozeznít basový nástroj a s přispěním Petra Hejného jsem začala objevovat odlišnou gambovou techniku. Nástroj do jisté míry člověka vede a samozřejmě přesná zvuková představa pomůže. Viola da gamba bezpochyby lidi fascinuje a mnohým zlomila srdce.


„Continuo je pro mě řád. Překypující, ale ukázněně tlukoucí srdce, tep bohabojné umělecké epochy, pružně měřený krok.“


Jsi spíš typem sólistky nebo sedíš spokojeně ve skupině hráčů continua a užíváš si svůj podíl na hudebním plynutí? Musím se přiznat, že jsem se zcela našla v bassu continuu. Pro mě je to řád. Překypující, ale ukázněně tlukoucí srdce, tep bohabojné umělecké epochy, pružně měřený krok. Je zajímavé, že s koncem baroka funkce harmonického continua zmizela a objevila se až po několika staletích v jazzu, rocku. Continuisté na sebe bývají těsně, i lidsky, napojení: cello, kontrabas, fagot, varhanní pozitiv, cembalo, theorba, harfa... Zkrátka basové a harmonické nástroje. Jsme ve stavu absolutní a intimní komunikace, nemusíme se vidět, (často nám to ani podmínky na pódiu neumožní), ale přesně vycítíme společnou energii. S kolegou Liborem Maškem jsme například u jednoho pultu tak sehraní, že když se jeden na poslední chvilku vyhne chybičce, ten druhý ji udělá… (smích). Jsem šťastná, že dlouhodobě spolupracuji právě s ním. To je člověk tak férový a poctivý, oprávněně průbojný ale i dávající prostor druhým, že je radost s ním pracovat a přátelit se. No, a vedle bassa continua se těším, kdykoli si můžu zahrát sólově. Nejradši mám ale zase sóla z orchestru. Čistě sólové kariéře bych se věnovat nechtěla, mojí radostí je hra komorní.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Jako zpěvačka musím říct, že když sedíš v base ty, mám pocit, že se nemůže nic stát. Většinou si dovolím víc riskovat, víc tvořit. Co to je? Hráčská empatie, povinná muzikantská výbava anebo profesní povinnost continuisty podpořit sólistu ve všech jeho nápadech? Mohla bys třeba v recitativu bloudícího zpěváka usměrnit? To mi příliš lichotíš. Jsem přesvědčená, že případné nesoulady se musí vyřešit na zkouškách. Na koncertě jsme pouze a jenom partnery. I kdybych mohla občas někoho „vyškolit“, tak to neudělám. Bylo by nefér ukazovat, že něco umím lépe. I po letech zkušeností se totiž můžu mýlit a pravdu může mít ten druhý. Navíc mě baví vychytávat ostatní muzikanty, připravit sólistovi ty nejlepší podmínky. On stojí vepředu, nese hlavní tíhu divácké pozornosti a na mě se může spolehnout, že jsem s ním. Na pódium s sebou vždy nesu vědomí pokory vůči tvořivosti a talentu druhých. Ráda přebírám jejich nápady a činím pro ně prostor nebo je dál rozvíjím. Pohybuji se na hranici vůle své a kolegovy.

Může komunikaci pomoci nebo naopak pokazit i dirigent? Samozřejmě. Obecná hierarchie v kapele je jasná. Jsou ovšem dirigenti, kteří když slyší, že continuo šlape, tak mu dají prostor a příležitost k jisté autonomii. A jsou tací, kteří mají zcela jasnou vlastní vizi a vše podřizují svému pevnému vedení. Těžko říct co je lepší. Já mám štěstí, že ve většině orchestrů, v nichž hraji, se continuo těší poměrně velké nezávislosti a tudíž i důvěře šéfa.


„Málokdo zvládne po koncertě zůstat sám. A tak se ještě nějaký čas tráví nad pivem a nevedou se zrovna ušlechtilé hovory. Ale to nevadí, protože vedle nás pomalu dožívá paralelní a mohutná realita, časný zázrak.“


Co je pro tebe na hudební profesi nejpodstatnější? Asi silný prožitek přítomného okamžiku v sále, množství individualit, které se v jednom okamžiku spojí, aby uvedly v život určité dílo, bohatství lidských vztahů i emocí, různorodost přetavená v jednotu. Chvilky, kdy se zastaví čas. Podstatné přitom je, že nepředvádím hotový produkt, tvořím teď a společně s druhými. Jsou koncerty, kdy muzikant odnáší z pódia svou duši doslova vydanou a nahou. Málokdo zvládne zůstat sám nebo jít hned domů. A tak se ještě nějaký čas tráví nad pivem pospolu a nevedou se zrovna ušlechtilé hovory. Ale to nevadí, protože vedle nás pomalu dožívá paralelní a mohutná realita, časný zázrak. Jako bychom si ho ještě chtěli chvilku podržet, než zmizí...


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VI/2020.

Markéta Cukrová

Narodila se v Praze, kde na Univerzitě Karlově vystudovala angličtinu. Pěvecké vzdělání získala v rámci tříleté stáže na Státní konzervatoři v Bratislavě a soustavně je doplňovala hodinami u vynikající hlasové pedagožky Marie Urbanové. Pro svou všestrannost a cit pro styl je vyhledávanou interpretkou hudby od středověku po 20. století. Dlouhodobé úspěchy v interpretaci tzv. staré hudby jí přinesly spolupráci s renomovanými domácími i zahraničními orchestry (La Risonanza, Mala Punica, Collegium Vocale Gent, ad.), sólově vystupuje po celé Evropě, v Japonsku nebo USA. Vedle rozsáhlé koncertní činnosti se věnuje opeře (Láska na dálku, Monument, Dido a Aeneas v ND Brno; Juliette, Zneuctění Lukrécie v NDM Ostrava, ad.). Pravidelně vede pěvecké kurzy, do češtiny přeložila publikaci Skutečný zpěv a pro Harmonii vede rozhovory se svými muzikantskými kolegy (když jí to nabitý program dovolí).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.