úterý, 5. březen 2013

Splněný sen Adama Plachetky

Napsal(a) 

Splněný sen Adama Plachetky, foto Supraphon/Petr Kurečka, Michael Pöhn Splněný sen Adama Plachetkyfoto: Supraphon/Petr Kurečka, Michael Pöhn

Setkání první: Brusel, 27. března 2011

Za barytonistou Adamem Plachetkou jsem se rozjel do Bruselu. V Théâtre royal de la Monnaie zpíval roli Narda v Mozartově opeře La finta giardiniera, ve které již předtím slavil úspěchy v pražském Stavovském divadle.

Blížíme se k Bruselu, když se ozve telefon.

„Proboha, kde jste! Představení začíná za chvíli.“

Měli jsme domluveno, že se ohlásíme hned, jak přijedeme. Adam nám (tedy mně a mému asistentovi) zajišťoval vstupenky, protože odpolední představení bylo totálně vyprodané.

„Vždyť je teprve tři čtvrtě na jednu,“ opáčím.

„Za dvacet minut jsme u divadla, už jsme v Bruselu.“

„Ale kdepak, dnes se přece mění čas.“

„No jo, to je průšvih, já na to docela zapomněl. Dá se něco dělat?“

„Pokusím se.“

Za pár minut volá už klidný: „Je to zařízené, ve vstupní hale vás budou čekat a uvedou vás do lože.“

„Moc děkuji, už jsem měl obavy, že do pauzy skončíme někde u televize.“

Byli jsme vítáni se vší okázalostí, ještě jednou jsem vysvětlil okolnosti letního času a byli jsme uvedeni přímo do královské lože. Jedině tam byla ještě volná místa. Šlo se zvláštním vchodem, lože měla pochopitelně předsíň s rokokovým nábytkem a věšáky, zde jsme si odložili a livrejovaný uvaděč poodhrnul purpurový závěs se zlatými třásněmi a pokynem ruky nám nabídl místa v nádherných křeslech. Pocit, že sedím tam, kde sedává belgická královna, mě povznesl do nadoblačných výšin. Ale na jevišti se právě objevil Adam Plachetka, a tak nezbylo, než se pohroužit do sledování geniální Mozartovy buffy.

Po představení, které trvalo více jak čtyři hodiny, jsme zapadli do restaurace hned proti zadnímu traktu divadla.

„Tak co budeme pít? Já piji zásadně červené.“

„Tak co tam máte,“ ptá se Adam Plachetka perfektní angličtinou.

„Chcete lehčí nebo těžší?“

„Já bych raději těžší,“ pronesu a shodli jsme se na Beaujolais.

„Tak na zdraví!“

„Ten Nardo patří k vašim parádním mozartovským rolím, že?“

„Ano. Škoda, že se Finta giardiniera poměrně málo hraje. Mě tu ‚rajcuje‘ zejména scéna, kdy Nardo, tedy de facto Roberto, převlečený sluha hlavní postavy, markýzy Violante Onesti, která se tu skrývá coby zahradnice Sandrina, paroduje různé národnosti s jejich elokvencí a také se zlozvyky a manýrami. Mám také paralelní milostný příběh s komornou Serpettou, kterou tu hraje Kačka.“

„Už jsem slečně Kněžíkové blahopřál na chodníku.“

„Na milostném duetu s mojí partnerkou, kde se navzájem provokujeme, si opravdu zgustnu.“

„Jako Nardo jste dnes také po zásluze sklidil bouřlivý aplaus.“

„Obecenstvo v Bruselu je skvělé, když se mu zamlouváte, dovede to dát patřičně najevo.“

„Jak se vám pracovalo s manželskou režisérskou dvojicí Herrmannových?“

„Jak Karl-Ernst, tak Ursel jsou jedineční, mají přesně rozdělené funkce a vědí, co chtějí. V duchu soudobých inscenačních trendů sice posouvají děj směrem k současnosti, ale ne přespříliš.“

„Mně se jejich práce také líbí. S Mozartem mají své zkušenosti. Viděl jsem v Salcburku svého času jejich Tita a Così fan tutte. U Finty mi trochu vadí postava trpaslice coby Amora. Strhávala na sebe přílišnou pozornost a v podstatě sem nepatří.“

„Ta trpaslice je činoherní herečka, jejich kamarádka, která účinkovala již v původní inscenaci v 80. letech. O vhodnosti vložení Heinových veršů můžeme samozřejmě diskutovat.“

„No, myslím, že v celku se ta postava docela vsákla a na úspěchu představení nenechala žádný šrám. Co vás vlastně vedlo ke specializaci na mozartovské role?“

„Prvním impulzem byla jednoduše poptávka, ale brzy jsem poznal, že mozartovský styl mi skvěle vyhovuje, že se na něm učím a že mi otevírá možnosti pěvecké techniky dokořán.

Měl jsem štěstí, že jsem se na samém začátku své pěvecké kariéry setkal s takovými rolemi, jako je Don Giovanni a Figaro.“

„Co bylo dřív?“

„Dřív byl Giovanni. Nejprve jsem ho dělal v létě ve Znojmě a potom na letní stagioně v Praze. Takže Znojmo bylo 2006, Praha 2007.“

„Ještě jsme zapomněli na Guglielma v opeře Così fan tutte.“

„Ono těch rolí bylo ještě víc. Ve Figarce jsem dělal dokonce tři role: Antonia, Bartola a Figara. V Donu Giovannim vedle titulní postavy ještě i Masetta. Měl jsem domluveného i Leporella, ale nakonec museli zrušit produkci, protože nebyly peníze. A ve Flétně jsem ve Státní opeře zpíval Papagena.“

„To jsem viděl, máte ho dělat také ve Vídni, nebo už jste ho zpíval?“

„V červnu.“

„A jak se vám líbí ve Vídni? Jste tam, nemýlím-li se, první sezonu.“

„No, zavalili mě prací, musel jsem nastudovat asi sedmnáct nebo osmnáct rolí a z nich jsem jich asi deset už ztvárnil na jevišti. Snad největší radost mi udělal Don Basilio v Lazebníku sevillském, jehož slavnou árii o pomluvě jsem mohl zpívat ve vyšší, originální poloze. Pokoušel jsem se to prosadit už při představení ve Státní opeře v Praze, ale tady to tehdy z technických důvodů nešlo.“

„Čím to je, že ve Vídni má každé představení tak špičkovou uměleckou úroveň?“

„Dokonalou přípravu dostanete již při práci s korepetitorem a každý takový seriál je po hudební i režijní stránce připraven. Je obdivuhodné, jak to ve Vídni všechno klape, všechno do sebe zapadá, prostě takový dokonale seřízený hodinový stroj. Na Vídni si cením především toho, jak je ve vedení, u obecenstva, tak i u kritiky hluboce zakořeněná představa umělecké kvality. Tu si tady opravdu drží.“

„O to víc musíte být dokonale připraven, dokonale hlasově i psychicky.“

„Je to svým způsobem vyčerpávající, ale zatím to zvládám.“

„Ovšem postmoderní záměry v režii pronikly i sem, třebaže místní obecenstvo, alespoň to k stání, dlouho hlasitě protestovalo. Dnes se s tím do značné míry smířili, co jim také zbývá. Museli by přestat chodit do opery a to by přes srdce žádný nepřenesl.“

„Myslím, že kvalitní nebo mizerná režie může být stejně tak u klasického, jako u moderního pojetí, záleží na tom, jak jsou pravdivě a přesvědčivě vyjádřeny vztahy mezi postavami, zda mají jednotlivé scény napětí a celek inscenace má svůj styl.“

„Jak jsem již mnohokrát říkal a napsal, a stále to opakuji, neuznávám z principu jakékoli aktualizace a posuny děje, i když na druhé straně uznávám, že nikde není napsáno nebo řečeno, co smí nebo nesmí na jevišti být. Ale jsem v hloubi duše přesvědčen, že to je operní skladatel, který svou hudbou, rytmem a stylem má vždy, ať se to někomu líbí nebo nelíbí, poslední slovo. A je to dirigent, který se zpěváky rozhodne o úspěchu toho či onoho večera.“

„Chápu vás. Je milé, když se hraje o tom, co bylo napsáno.“

„Pozoruji občas, jak se vídeňské obecenstvo tváří po skončení představení, a zdá se mi, že reagují naprosto stejně, ať už jde o klasické inscenace à la Tosca nebo Madama Butterfly či o takové vylomeniny, jako byl Lohengrin, Síla osudu nebo Sicilské nešpory. Aplausem hodnotí pěvce a dirigenta, režie se naučilo prostě nevnímat.“

„Je zvykem, že se režisér děkuje pouze na premiéře, takže obecenstvo nemá možnost jeho výkon nahlas ohodnotit.“

„Každá doba si žádá své. A všichni tvoří v podstatě stejně. Je to syndrom stádnosti, kdy se jeden opičí po druhém. Jak jinak si vysvětlit, že je všude tolik krve a že se všude tak preferuje nahota. Například režisér Calixto Bieito na tom postavil svou režijní kariéru. Pro Parsifala ve Stuttgartu hledali na inzerát těhotnou ženu v osmém měsíci, která by byla ochotná na jevišti vystupovat nahá, nakonec ji našli a ona se producírovala nahá při předehře. Úplně nahý vstupoval i Amfortas do lázně, nahý vyskočil také Titurel z rakve a dokonce i samotný Parsifal se při závěrečné scéně při odkrývání svatého Grálu svlékl úplně do naha. Podobně tomu bylo i u jeho dalších režií v Basileji a v Berlíně.“

„A není sám.“

„Vám by nevadilo vystupovat na scéně úplně nahý?“

„No, kdyby to patřilo k věci, asi bych s tím problémy neměl.“

Víno pomalu mizelo. Tak přišla na stůl další láhev a posléze třetí.

U čtvrté už Adam Plachetka namítal: „Abychom to nepřehnali...“

„Přece tu nebudeme sedět na suchu,“ podíval jsem se na hodinky a zjistil, že už tu sedíme bezmála čtyři hodiny.

„Víte co, Mistře, já bych to naše povídání přerušil, pokračovat budeme příště.“

„Ale brzo.“

Splněný sen Adama Plachetky, foto Supraphon/Petr Kurečka, Michael Pöhn Splněný sen Adama Plachetkyfoto: Supraphon/Petr Kurečka, Michael Pöhn

Setkání druhé: Salcburk, 1. srpna 2011

Dostat se do snad vůbec nejprestižnějšího festivalu jako jsou Salzburger Festspiele není zas takovou samozřejmostí. Musí být k tomu nejen talent, ale i pořádný kus štěstí: Adam Plachetka navíc od samých začátků na sebe upozorňoval v mozartovských rolích, takže zpívat v Mozartově rodišti byla pro něj pobídka i závazek. Právě Salcburk mu otevřel cestu do Vídně. Svou cestu do souhvězdí mezinárodně uznávaných pěvců musel tvrdě „vyšlapat“, talent a přitažlivá image nestačí. Úspěch je dlážděn usilovnou prací, pílí a v neposlední řadě i sebekázní. Letos tu byl již pátým rokem.

„Mohu vás pozvat na kávu a trochu vyzpovídat?“

„Ale jistě.“

„Zdalipak si vzpomínáte, že jsme se před lety potkávali ve vídeňské Státní opeře na místech k stání v přízemí a občas jsme spolu prohodili i pár vět?“

„To víte, že si vzpomínám. A pamatoval jsem si vás dobře i z Prahy. V té době jsem si coby student konzervatoře přivydělával tím, že jsem trhal vstupenky ve Státní opeře a vy jste tam byl ‚štamgast‘.“

„To jste netušil, že zanedlouho budete kmenovým sólistou Wiener Staatsoper?“

„Máte pravdu. Snil jsem o tom. Ano, špičkových operních domů je na světě vícero, ale Vídeň je jenom jedna.“

„Navíc je tu široký repertoár. Nemýlím-li se, takových čtyřicet padesát titulů v sezoně a také osm premiér nových inscenací.“

„Důležité je ovšem, že se hraje v blocích a že každá taková série má důkladnou přípravu. Právě díky těmto zkouškám jsem mohl všechny ty role, co mi byly přiděleny, v pohodě absolvovat.“

„Řekl bych, že od ryze basových začátků teď spíše tíhnete k barytonu.“

„Barytonová poloha mi vyhovuje, mohl bych zpívat třeba i Escamilla a Scarpiu, ale zatím se držím basbarytonových partií.“

„V Salcburku zpíváte v Mozartově opeře poprvé?“

„Už jsem tu zpíval zahradníka Antonia ve Figarově svatbě, ale debutoval jsem tu v jedné z postav v Berliozově opeře Benvenuto Cellini, další rolí byl hajný v Rusalce. Ale je otázkou prestiže zpívat právě v Salcburku mozartovský repertoár. Letos k zahradníkovi Antoniovi přibyl Masetto v Donu Giovannim.“

„Jste ale podle mě ideální představitel pro Dona Giovanniho, už kvůli své vizáži. Jste vysoký, elegantní. A pak máte uhrančivý pohled. Takové oči měl onen černý myslivec, co svedl Viktorku, jak líčí Božena Němcová v Babičce.“

„Snad ano. Ale že bych byl takový prostopášník, tak to asi ne.“

„Ale dovedete to přesvědčivě zahrát.“

„To je kompliment.“

„Nemyslíte, že se aktualizacemi společenské bariéry mezi postavami stírají? U Mozarta jsou dané nepřekročitelné společenské kasty – pán nebo sluha, pán nebo kmán. Dnes sice stále majetek a určité postavení ovlivňují životní možnosti a determinují šance každého, ale ne do té míry. Platí spíše: ,Já pán, ty pán!‘.“

„A stále platí, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr.“

„To vy ale nemáte. Jste zato ale obdařen od pánaboha jinými přednostmi. Osobní charisma, krásný hlas a vrozená muzikálnost. To jsou přece důležitější věci!“

„To se hezky poslouchá! Ale tohle všechno samo o sobě ještě nestačí. Umělecká dráha je také pořádná dřina a ještě je třeba, abyste přišel na správné místo ve správný čas.“

„A to se vám daří, ne?“

„No, ťukám na dřevo.“

Adam Plachetka třikrát zaťukal na desku stolu, já zase na opěradlo židle, bylo také dřevěné.

„Vraťme se ještě k tomu hajnému v Rusalce.Vy jste touto rolí právě v Salcburku vlastně odstartoval svou mezinárodní kariéru?“

„No, to bych zrovna neřekl, ale je fakt, snad i kvůli tomu, že se zpívalo česky, že jsem byl za tento výkon chválen ze všech stran.“

„To představení jsem viděl. Hajný zde dostal takovou expoziční roli. Pánové režiséři Jossi Weiler a Sergio Morabito totiž situovali Rusalku do bordelu, jehož majitelkou byla Ježibaba, vodník častým hostem, a samozřejmě také princ. Rusalka za ním vylezla z kanálu, pod kterým byla situována vodní říše. A právě hajný už při předehře ,šmíroval’ a dalekohledem zvenku sledoval, co se děje uvnitř. Nápad za všechny prachy!“

„Hajný s kuchtíkem mají v libretu funkci jakéhosi tlampače plebejských názorů, prostě vnášejí do děje jednak komediální prvek a jednak lidovou filozofii.“

„Hajný by měl být už pán v letech, ale pokud si vzpomínám, tento věkový posun vám problémy nedělal.“

„Jistě, už vzhledem k textu ‚myslivec jsem starý‘ se předpokládá, že to zpívá starší člověk.“

„Ale hajný je psaný pro tenor.“

„Ano, tenor buffo, měl by být už v důchodovém věku, ale barytonisti jej zpívají celkem běžně. Já tu roli zpíval párkrát a snažil jsem se dělat, co po mně režiséři požadovali.“

„No, tak jste se ocitl, jako ostatně všechny postavy, často ve fantasmagorických režijních koncepcích, protože to, co se s Rusalkami v poslední době děje, je téměř neuvěřitelné.“

„Ale zato se stala Rusalka jednou z nejhranějších oper.“

„Samozřejmě, že postmodernismus pronikl i sem, a z lyrické pohádky se stává podobenství o erotických záležitostech s různými dějovými peripetiemi.“

„Pro mě je důležité, aby mi padla režisérova představa na tělo. Co se týče hajného, tak musím přiznat, že to bylo úsilí téměř nadlidské, vpasovat se do režijních představ. Ale snažil jsem se být na jevišti přirozený a uvolněný.“

„V Praze v Národním divadle dostal hajný zvlášť kuriózní úkol od režiséra Jiřího Heřmana, který rozhodně nechtěl autorovi škodit, ale s postmodernismem držet krok. To ho samozřejmě také přivedlo do problematických poloh. Hajný tu dostal za úkol osadit svícemi, které si přinese v krabicích, několik obrovských lustrů, takže ho tato činnost zaměstná natolik, že to zatemní skutečný smysl celého výstupu. Nemám pravdu?“

„Když mi režisér naordinuje, abych během výstupu osázel tři lustry, tak to udělám. Za všech okolností chci totiž odzpívat a odehrát, co je potřeba.“

„Hajného jste zpíval také na francouzské Riviéře, v Nice. Zde vám režisérka Marion Wasserman naordinovala zvlášť zapeklitou situaci. Protože z prince udělala homosexuála, rusalčiny touhy byly od začátku pitoreskní. Do své koncepce se snažila zapojit i hajného. Pokud si dobře vzpomínám, měl jste tu za úkol před princem pokleknout, obnažit hruď a rozepnout si kalhoty. Vzpomínám si dobře?“

„Opravdu to tak bylo. Přiznám se, že toto místo mi dělalo starosti. Neměl jsem totiž jasno v tom, zda je hajný stejného založení jako princ anebo jenom takový prostitut.“

„A neuvažujete o tom zkusit si také Vodníka? Je to přece také basbarytonová poloha.“

„Samozřejmě, že tato představa mě láká. Vodník je krásná postava. Ale je tu určitý rozpor. Lyricky jímavá árie s podmanivou kantilénou chce temnou barvu, opravdový bas. V ostatních výstupech, které mají vesměs velice dramatickou razanci, to může být baryton. Tedy na jednu stranu dobrotivý tatíček, na druhou stranu hrozivý vládce vodní říše.“

„Režijní koncepce si s touto postavou mnohdy nevědí rady. Jednou je to elegantní pán v tmavém obleku, podruhé notně zmaškařený podivín. V Basileji to byl majitel výletní jachty, kde se prováděly bujaré orgie, a u Martina Kušeje v Mnichově sexuální maniak, který provozoval s rusalkou incest, a u Stefana Herheima v Drážďanech a Bruselu dokonce i fémový vrah, který provozoval nekrofilii, a na závěr ho dopadla policie. Zatím v současné době snad jediná Rusalka, kde je vodník pohádkovou postavou se vším všudy, je Troškova inscenace ve Státní opeře.“

„Tu jsem ještě neviděl, ale myslím si, že i u Heřmana je vodník prezentován v duchu Dvořákových a Kvapilových představ. Ale rozhodně si na vodníka ještě počkám, pokud ho budu vůbec kdy zpívat.“

„Takže se zatím budete držet především Mozarta. Nedávno jste zpíval Narda v opeře La finta giardiniera v Bruselu, nabídky na mozartovské role se tedy jen hrnou...“

„Zaplať pánbůh. Ozývají se i prestižní festivaly. Příští rok mám zpívat v Glyndebourne Figara.“

„Takže hodně zdaru! A zase brzy na shledanou!“

Splněný sen Adama Plachetky, foto Supraphon/Petr Kurečka, Michael Pöhn Splněný sen Adama Plachetkyfoto: Supraphon/Petr Kurečka, Michael Pöhn

Setkání třetí: Praha, 17. září 2012

Další setkání se uskutečnilo v Praze, ten večer se hrála ve Stavovském divadle, tedy v domě, kde Mozart dirigoval a hrál, Figarova svatba. S Adamem Plachetkou jsme měli sraz v pizzerii pár kroků od divadla a srdečně jsme se vítali. Sotva jsme dosedli, všiml jsem si, že se Adamu Plachetkovi třpytí na čtvrtém prstu levé ruky snubní prsten.

„Co to vidím, Mistře, snad jste se během prázdnin neoženil?“

„Oženil, v červenci.“

„S Kačkou?“

„Ano, praštili jsme do toho. Byli jsme hodně dlouho zasnoubeni a já jsem poznal, že Kačka má všech pět ‚pé‘ a že mě dokáže i podržet, když tápu a mám pochybnosti. Prostě si po všech stránkách rozumíme.“

„Ona také zpívá mozartovské role, takže si můžete i profesně pomáhat, konzultovat spolu své zkušenosti.“

„Pokud nám na to zbude čas, tak jistě. Pravda je, že se Kačka ‚udělala‘ na Mozartovi zrovna jako já. I když samozřejmě zpívá i jiné role.“

„Obdivuju její Terinku v Jakobínu a teď Julii v Gounodově opeře v Ostravě.“

„Je pracovitá a zpívá s maximálním nasazením.“

„Ještě k dnešnímu představení. Klobouk dolů, jak jste roli propracoval! Recitativy mají ještě větší razanci, měníte výraz a gradujete emoce, kde to jenom je možné.“

„Uvědomil jsem si, že motivací Figarova jednání je několik. Nechci jeho ‚boj‘ s hrabětem o Zuzanku vykládat pouze třídně, sociálně, i když tento motiv tu jistě také svou roli hraje. Ale komorník hraběte je zase dost vysoká šarže na to, aby si dobře žil a poroučel kdekomu. Jde spíše o to, že láska a žárlivost jsou u něj stále přítomné, že je třeba v každé scéně poměřovat jejich vzájemnou míru.“

„Zvláště jsem ocenil, jak jste dotáhl místo, kdy se nechcete jako Figaro přiznat k podstrčenému dopisu, i když Zuzanka i hraběnka ho k tomu tlačí.“

„Ano, tady se řídím heslem ‚zatloukat, zatloukat‘, protože přiznat se, že je intrikán, by mohlo stát Figara místo, a tak by se mu mohlo o sňatku se Zuzankou jenom zdát a ztratil by před hrabětem morální kredit.“

„Ale pak to stejně přizná, alespoň v náznaku, když prohlašuje, že to byl on, kdo skočil z okna.“

„Není jiné východisko, s Cherubínem počítá Figaro jako s důležitou figurou pro svůj plán. Z jeho popudu nejel Cherubín do Sevilly k pluku a vůbec. A navíc mu nahrála situace, že hrabě zapomněl Cherubínův patent vybavit pečetí, a tak byl důvod mít dokument stále u sebe.“

„Pak jsem obdivoval, jak jste komediálně prohloubil scénu, kdy předstíráte, že se dvoříte hraběnce, ačkoli Figaro podle hlasu poznal, že v hraběnčiných šatech vězí Zuzana.“

„Je to opravdu scéna, na kterou se těším, i když v jejím závěru dostanu pořádně ‚nabančeno‘. Řekl jsem totiž, ať partnerky nic nemarkýrují, ale buší do mě hlava nehlava, že to vydržím.“

„To musí být zvlášť pikantní, když Zuzanku zpívá Kačka, tedy, pardon, paní Kateřina Kněžíková.“

„Kačka je ještě ohleduplná, ale od Kačírkové jsem to dneska schytal pořádně.“

„Budete, doufám, zase zpívat Figara v Praze?“

„Ano, přinejmenším dokud se na repertoáru udrží současná inscenace.“

„Průdkova režie je ještě tradičnější než ta ve Vídni.“

„Ano, ale mně plně vyhovuje. Třeba scéna na začátku 2. dějství, kdy Figaro posouvá flaštičkami od voňavek coby šachovými figurkami, a tak demonstruje svojí intriku připravenou vůči hraběti. To je skvělý režijní nápad, který si opravdu vychutnávám.“

„A co to tam na začátku tak urputně vyměřujete?“

„Místo pro postel, protože ta je pro šťastné manželství to nejdůležitější.“

„No nevím, o jaké jde míry, ale patrně jde o centimetry. Do 36 cm by se žádné čelo postele nevešlo.“

„Nemusí jít o centimetry. Například v coulech by to smysl dávalo. V Průdkově režii se sice měří v centimetrech, ale na stavebním plánu.“

„Láska a žárlivost jsou hnacím motorem jednání většiny klíčových operních postav, protože opera v podstatě kombinuje pouze dvě témata – dílem naplnění erotických tužeb anebo pomstu za zklamání na tomto poli, dílem boj o moc, o prestiž. U Giovanniho je to ovšem jiné. Ten lásku jenom předstírá, aby si užil a pak každou ženu odhodil.“

„Ano, ale předstírá to dokonale. Občas tak dokonale, že tomu sám uvěří. Například v duetu s Zerlinou nebo v serenádě pro komornou Elvíry. Proto je mi cizí interpretovat tato čísla s odstupem.“

„No, svůdcovství, to je právě téma této postavy a její vytrestání je vyvrcholením, takové etické memento mori, této ,opery oper‘. Dramma giocoso je to proto, že ten den má Giovanni totální smůlu. Nic se mu nedaří.

Jsou ovšem snahy Dona Giovanniho všelijak aktualizovat, viz třeba Skútr, ale i Claus Guth se všemi situacemi v lese.“

„Jak jsem řekl, je třeba se s tím vyrovnat, nešidit pěvecky ani výrazově skladatelův notový zápis, i když se všichni těmto jevištním extravagancím přizpůsobí.“

„No jo, co jim také zbývá.“

„Ne marně se říká, že maminka a režisér mají vždycky pravdu.“

„To jistě platí. Ale za mého mládí se také říkalo: ,Důvěřuj, ale prověřuj!‘.“

„Ano, ale pokud chcete v klidu tvořit, zachovat alespoň vnitřní podstatu vaší role, nevyplatí se příliš výbušně revoltovat, jde spíš o to, pokradmu zachránit, co se ještě zachránit dá.“

„Takže se režisérům na odpor nestavíte?“

„Protože v konečném stadiu přípravy inscenace, do které jsem obsazen, by to stejně nebylo nic platné. Snaha ‚na vlastní pěst‘ vylepšovat nazkoušené se většinou projeví spíš negativně.“

„A co hrabě Almaviva v Montpelier, realizoval se?“

„Ano, byla to pro mne dobrá zkušenost, role mi seděla, s výškami jsem neměl problém, i to obávané fis v árii mi sedlo jako ulité. Dokonce jsme uvažovali, zda se nevrátíme k původní árii na tomto místě, kde se to výškami jenom hemží. Ale nakonec zvítězila dramatická lapidárnost před pěveckou virtuozitou. Árie, která se běžně zpívá, je totiž dramaticky i hudebně daleko účinnější, je mnohem razantnější a má dokonalou stavbu. Bylo to jisté zpestření mého mozartovského jídelníčku, dobrá zkušenost, kam až můžu v barytonové poloze ‚šplhat‘, ale pokračovat raději budu ve Figarovi. Ta role mi skýtá nepřeberné výrazové i hlasové možnosti. Je tam stále co brousit, co komediálně vyhrocovat.“

„Nedivte se, Mistře, vždyť podle této postavy se nazývá jeden z nejčtenějších francouzských deníků.“

„Ano, máte pravdu. Figaro není jenom divadelní postava, ale je to takový společenský i historický fenomén.“

„Něco jako u nás Švejk, ale ten je ještě daleko vykutálenější... Když jsme spolu mluvili v Salcburku, ještě jste ve Vídni Dona Giovanniho nezpíval, i když to bylo na spadnutí. Neuplynulo ani půl roku od našeho rozhovoru a v roli jste přivedl publikum do takového nadšení, že to už dlouho nepamatuji.“

Splněný sen Adama Plachetky, foto Supraphon/Petr Kurečka, Michael Pöhn Splněný sen Adama Plachetkyfoto: Supraphon/Petr Kurečka, Michael Pöhn

„Byl to také záskok, celou sérii jsem převzal za Bo Skovhuse. Ale byl jsem připraven. Škoda že už ho nezpívám v Praze.“

„No, nemusíte litovat. Nová inscenace, co má na svědomí režisérské duo Skútr, zřejmě splnila zadání, ale mládenci toho o opeře asi příliš nevědí. Jak by také mohli při nejdramatičtější scéně opery, kdy se Don Giovanni propadá do pekla, na jevišti ukazovat asi tak pětiletého hošíka s Komturem, který není ani mrtvý, ani živý, a základní situace, která hru Tirso de Moliny proslavila, a je tudíž klíčovou scénou všech pozdějších adaptací, totiž příchod sochy – ,kamenného hosta‘ – na večeři je tu eliminována. To už mluví samo za sebe. Nehledě na to, že je to první inscenace z těch stovek, co jsem dosud viděl, kdy se škrtá Giovanniho árie Metà di voi qua vadano, kde se snaží odlákat od Masetta jeho ozbrojené kamarády, zůstat s ním o samotě a pak ho zmlátit. A také škrt závěrečného sextetu je víc než nepochopitelný.“

„Co naděláte. Dnes se na jevišti můžete dočkat všelijakého překvapení.“

„Bohužel.“

„A co Papageno? K tomu se vrátíte?“

„Zatím ne. Později určitě ano.“

„Co to, vždyť už jste ho zpíval v Praze?“

Cítil jsem při našem posledním rozhovoru v Salcburku, že se s Papagenem ve Vídni něco přinatrefilo a že to bude bolavé místo, proto jsem šel od toho. Ale mezitím Plachetkova hvězda stoupla do strmých výšin, tak jsem si dovolil tuto „španělskou stěnu“ pootevřít. Rád bych tomu totiž přišel na kloub, protože v loňském obsazení celé sezony byl uveden a letos už ne.

„Já vám to tedy řeknu: roli mi zatím sebrali. Chápu to, protože bych zrovna ve Vídni v próze nemusel obstát. A Papageno ve Vídni vždy nese na bedrech úspěch večera.“

„A Královna noci ...“

„Ta jistě také. Ale roli jsem neodložil úplně, na próze pracuji.“

„Mozart, mám ten pocit, to psal na tělo svému libretistovi Emanuelu Schikanederovi, který byl činoherec, takže pěvecký part není relativně obtížný a je velmi vděčný. Z divadelního hlediska táhne tento ptáčník celou operu.“

„Papagena mám rád, už také proto, že těžištěm role je činoherní projev, což je pro zpěváka milá změna a výzva... V každém případě je to parádní role.“

„Je to parádní role, taky je na pomezí, spíše basová.“

„Pěvecká poloha partu je pro mne ideální. A byla by škoda v tomto případě házet flintu do žita. Přiznám se, že to byla pro mne nečekaná rána. Dlouho bolela, ale už se zacelila. Nešlo o to, že jsem se někomu jako Papageno nezdál úplně ideální, ale o to, jak mi to bylo oznámeno. Mailem a dosti narychlo. Ale co, život není procházka růžovým sadem.“

„Myslím, Mistře, že si na štěstí nemůžete stěžovat. Kdo by dostal v 25 letech angažmá ve vídeňské Státní opeře, a k tomu ještě tak velké a krásné role. Dočetl jsem se, že jste po dlouhé době jediný, kdo zpíval v jedné sezoně ve vídeňské Státní opeře tři klíčové mozartovské role – Figara, Dona Giovanniho a Guglielma.“

„A teď k nim přibyl ještě Publio v Titovi. Papageno je přece jen trochu o něčem jiném.“

„A co vás čeká v nejbližší době?“

„Ve Vídni to bude především vedle Publia Hercule v Gluckově Alceste a opět Figaro a Dulcamara. A také Harlekýn v nové inscenaci Straussovy Ariadny na Naxu. V  létě přijde na řadu zmíněný Figaro v Glyndebourne.“

„A také v nejbližších týdnech nebo respektive dnech by mělo spatřit světlo světa vaše cédéčko pro Supraphon, které vás představí v dosti širokém rozpětí žánrových i hlasových poloh. Jaké bylo natáčení desky?“

„Celý projekt se povedlo velmi dobře zorganizovat. Letos v létě jsem neabsolvoval žádnou operní produkci, takže jsem měl víc času na koncertní činnost. Program CD jsme v nezměněné podobě provedli již v červenci na Znojemském hudebním festivalu, kde bylo dost času vše nazkoušet. Poté jsme jej nechali téměř měsíc uležet, poslechli si nahrávku a ujasnili si, co chceme změnit. V Třebíči, kde se koncert natáčel, už jsme sice neměli mnoho času na rozdávání, ale díky předchozí práci nám ani nescházel.“

„Roman Válek nepatří mezi ultraortodoxní vyznavače tzv. autentické interpretace hudby baroka. Jaký je výklad Händela tandemu Válek – Plachetka?“

„S Romanem máme k hudbě velmi podobný vztah. Samozřejmě je dobré vědět, za jakých podmínek vznikala a jakými pravidly se autor a interpreti řídili. Neméně důležité pro nás ale je, aby z hudby sálala radost a aby byla prováděna osobitě. Vždy budu preferovat srdečné pojetí, obsahující drobné nestylové prvky před dokonale učesaným, ale nudným. Doufáme, že tento záměr bude z desky patrný.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.