sobota, 8. leden 2011

Špičkový skladatel – špičkové oslavy

Napsal(a) 

Špičkový skladatel – špičkové oslavy Špičkový skladatel – špičkové oslavy

Na začátek hádanka. Víte, co mají společného italský spisovatel Umberto Eco, kanadsko-americký architekt Frank Gehry, francouzský ministr kultury Frédéric Mitterrand, portugalský předseda Evropské komise José Manuel Durão Barroso a saúdskoarabský princ Turki Al Faisal? Že ne? Pak vězte, že všichni jsou členy výboru Chopinových oslav v jubilejním roce 200. výročí narození nejslavnějšího polského skladatele. Z hudebnického cechu přijali tuto čestnou funkci třeba Krzysztof Penderecki, Plácido Domingo, Krystian Zimerman nebo Daniel Barenboim. Výbor dodává jubileu náležitý lesk a jeho exkluzivní složení svědčí o tom, že Poláci letos nenechávají – pokud jde o Chopina – nic náhodě.

Finanční krize? Ta se Chopina netýká...

České oslavy skladatelských veličin probíhají – až na výjimky – tak, že naše orchestry a divadla naplánují, většinou nezávisle na sobě, že se budou hrát díla dotyčných oslavenců. Když jsou peníze, vymyslí se i zajímavé doprovodné akce. V určité chvíli někoho napadne, že by nebylo špatné dílčí nápady něčím zastřešit. Dá se tedy dohromady větší projekt, který se představí na tiskové konferenci. Pak to celé proběhne a skončí. Jde nezřídka o dobré aktivity, jenom vždy bývají trochu improvizované a ve výsledku krátkodeché. U chopinovských oslav v Polsku je to jiné už proto, že v roce 2005 vznikl – rozhodnutím polského parlamentu – Národní institut Fryderyka Chopina, aby chránil a dále šířil skladatelův odkaz. „Cítím se šťastný,“ říká jeho ředitel, muzikolog a současně schopný manažer Andrzej Sułek. „Vím, že něco takového, co se děje teď, se odehrává jednou za mnoho let. Jsem rád, že mohu být v centru Chopinových oslav. A současně přemýšlím, co budeme ve jménu Fryderyka Chopina podnikat dál. Ale teď jsem opravdu šťastný!“ Tedy žádný otrávený úředník, ale nadšený šéf, který k sobě má fungující tým podobně zapálených lidí, co nepočítají nějakou tu hodinu práce navíc. Jde přece o jejich Chopina!

Chopinův institut má přitom dost široký záběr. Stará se o Chopinovo rodiště, kterým je Żelazowa Wola, o Chopinovo muzeum, Chopinovo centrum, Chopinovu společnost, nadaci... Na bedrech institutu je také slavnostní náplň letošního roku: v únoru to byla série „narozeninových“ koncertů, kdy do Varšavy přijeli špičkoví klavíristé; v srpnu to bude festival „Chopin a jeho Evropa“, na kterém zazní Chopin v historicky poučené interpretaci, a v říjnu 2010 finále 16. ročníku Chopinovy klavírní soutěže. Celkový počet akcí, které institut v Polsku, ale i ve světě koordinuje (nebo aspoň propaguje), dosahuje ohromného čísla 2000!

Špičkový skladatel – špičkové oslavy Špičkový skladatel – špičkové oslavy
Organizátorům se navíc podařilo přesvědčit politiky, aby letos polský stát do Chopina investoval v přepočtu tři miliardy korun. Na otázku, jestli Chopinovy oslavy neovlivní dopady finanční krize, odpovídá polský ministr kultury Bogdan Zdrojewski s jistým překvapením: „Na Chopinovi rozhodně nebudeme šetřit!“

Géniové, kteří nepřijeli

Pokladna varšavské Národní filharmonie je každý večer v obležení. Především mladí lidé napjatě čekají, jestli se jim přece jen nepoštěstí získat vstupenku na některý z narozeninových koncertů věnovaných Fryderyku Chopinovi. Sál praská ve švech, ať už hraje Rafał Blechacz, Ivo Pogorelić nebo Jevgenij Kissin. Na osm narozeninových koncertů přijelo do Varšavy celkem 14 – vesměs špičkových – světových pianistů. Kromě už zmíněných třeba ještě Piotr Anderszewski, Daniel Barenboim nebo Leif Ove Andsnes. Koncerty měly vtipný rámec: konaly se totiž mezi 22. únorem a 1. březnem, tedy mezi dvěma možnými daty Chopinova narození. Organizátoři se sice kloní spíš k 1. březnu, ale zároveň s úsměvem říkají, že takový génius jako Chopin má právo i na dvě data narození. Možná si říkáte, že některá jména – a to docela klíčová – ve výčtu chybí: Krystian Zimerman, Maurizio Pollini a Martha Argerich. „Zimermana i Polliniho jsme zvali od samého začátku,“ poodhaluje zákulisí dramaturg koncertů Stanislaw Leszczyński. „Krystiana Zimermana se já osobně snažím pozvat od samého začátku své práce pro Chopinův institut. Je to ovšem člověk velmi specifický. Myslím, že od určité chvíle je nutné se na umělce dívat normálně, přestože jsou geniální. Vykonávají výjimečné povolání a my se před nimi skláníme, ale je tu určitá hranice: pokud nechtějí hrát, musíme to respektovat. Zimerman ale během letošního roku snad přijede. Slyšel jsem, že by mohl hrát všechny Chopinovy sonáty. – A Pollini? To je také velký excentrik. Poslední důvod jeho odmítnutí, který se ke mně dostal, a to už jsme měli téměř podepsanou smlouvu, zněl, že dá přednost z jeho pohledu komornějšímu festivalu v Salcburku... Přitom jsme nestanovili žádné limity – ani finanční, ani repertoárové. Objevil se dokonce nápad, že by Pollini mohl zahájit říjnovou Chopinovu klavírní soutěž, protože to bude právě 50 let, co ji vyhrál. A mohl by hrát klidně Schönberga. Proč ne? Jenže ani to nepřijal.“

Začátkem února 2010 přidělala organizátorům několik hlubokých vrásek ještě Martha Argerich, která náhle zrušila svoje vystoupení na posledním z narozeninových koncertů; pohotově zaskočil Garrick Ohlsson. Pro Krystiana Zimermana mají ovšem Poláci jistou shovívavost: „Na přelomu února a března hrál v Paříži a v Londýně, což je důležitá reprezentace Chopina ve světě, takže mu těžko můžeme něco vytýkat,“ vysvětluje koordinátorka projektu Monika Strugałová. „Určitě ale letos do Polska přijede, i když zatím neřekl, kdy a kde bude hrát. Domnívá se, že na jeho koncerty by se měli dostat především studenti, kteří nemají moc peněz. Proto nechce vystupovat v klasických koncertních sálech.“

Chopinova hudba? Neznám.

Jedním z nejskloňovanějších slov letošních polských oslav Fryderyka Chopina je vzdělání a nezdá se to být fráze. Zjistilo se totiž, že ani samotní Poláci na tom se znalostmi o svém slavném rodákovi nejsou nejlépe. „Chopin je obecně znám,“ říká Andrzej Sułek, „především jako monumentální socha ve varšavském Lázeňském parku. Je to tedy velká postava, bronzová, ale poněkud vzdálená; monumentální, ale ne příliš přítomná v našich životech. A Chopinova hudba? Tu znají Poláci čím dál méně. Velmi mě překvapil průzkum mezi polskými učiteli z roku 2008: jejich znalost Chopinovy Polonézy As dur – asi té nejznámější z polonéz – se rovnala nule. Nikdo ani nepoznal, že je to Chopin!

Špičkový skladatel – špičkové oslavy Špičkový skladatel – špičkové oslavy
To mě vyděsilo. Pak jsem si uvědomil, že připravovat velké koncerty, festivaly nebo soutěže je sice naše povinnost, ale musíme dělat taky něco chopinovského, s čím oslovíme běžné Poláky.“ A Monika Strugałová dodává: „Celá polská společnost samozřejmě ví, že Chopin žil a že se narodil v Żelazové Woli – i když občas slyším, že v Ocelové, což je také město v Polsku. Ta informace je tedy spíš povrchní, ale právě skrze ohromné množství edukativních programů se chceme dostávat do škol i do školek. Je to taková naše mise – šířit vědění o Chopinovi ve všech věkových skupinách.“ V dubnu 2010 tak proběhl program „Pojďme si zatančit Chopina“, do škol putují cédéčka se skladatelovou hudbou a hlavně modelové hodiny, jak o Chopinovi učit – samozřejmě ne ve stylu „narodil se... zemřel...“ . Poláci jsou v tomto ohledu na první pohled v horší situaci než my: následkem vzdělávacích „reforem“ se už ve školách neučí samostatně hudební výchova. O to větší je jejich odhodlání něco s tím udělat. Společný program současného ministra kultury a ministra školství návrat hudební výchovy podporuje.

Chopin podle nacistů a komunistů

K letošním oslavám patří i méně viditelné aktivity, například muzikologická reflexe Fryderyka Chopina. Dávno pryč jsou doby, kdy se na skladatele hudební vědci dívali jako na tvůrce pouhé salonní hudby, tvůrce, který nenapsal ani symfonii, ani operu, ani smyčcový kvartet – a byla tedy otázka, má-li vůbec přebývat v panteonu největších skladatelů. To už je skutečně minulost.

Poláci pořádají mezinárodní konference věnované Fryderyku Chopinovi každoročně od roku 2001. Letos na konci února na jednu takovou přijelo 100 hudebních vědců z celého světa. Referovalo se o vlivu Chopina a jeho hudby na tvorbu dalších evropských skladatelů – ruských, českých nebo třeba dánských; řeč byla o metafoře noci v Chopinových Nokturnech... A dva mladí polští badatelé přišli se zajímavými a potřebnými pohledy na to, jak se s Chopinovým odkazem zacházelo ve 20. století. Jejich příspěvky se po právu těšily největšímu zájmu.

Slawomir Wieczorek začal působivou statistikou: v roce 1949 zorganizoval polský stát 2000 koncertů s Chopinovou hudbou (ve školách i v továrnách), chopinovskou výstavu tehdy vidělo dvě stě tisíc Poláků. To vše ve snaze přizpůsobit Chopina potřebám stalinského Polska. Jak se tehdy říkalo, šlo o to „vytrhnout toho velkého muže z pomluv buržoazie a vrátit ho polskému lidu...“ Co přesně se dělo? „Došlo k reinterpretaci obrazu Fryderyka Chopina,“ shrnuje Wieczorek. „Nový obraz měl čtyři základní pilíře: Chopin jako přítel lidu, Chopinova nechuť k aristokracii, za třetí Chopinova hudba jako důkaz o jeho revolučnosti a konečně za čtvrté: pokrokovost či téměř socialistické naladění některých jeho přátel. To vše se promítlo třeba i do slavného filmu Chopinovo mládí, který vznikl v roce 1952. Představil Chopinův život přesně z toho socialistického úhlu pohledu. Přitom je to paradoxně jeden z mála filmů, který se Chopinovi věnoval s mimořádnou péčí. Koneckonců film je dodnes oblíben a s ním i některé aspekty skladatelovy osobnosti, které režim v 50. letech tolik zdůrazňoval. Chopin, naslouchající s plným porozuměním lidovým hudebníkům, čili Chopin jako přítel sedláků či rolníků, to je obraz skladatele v polské společnosti pořád živý a populární.“ A pro nás z toho plyne otázka, jestli by si pořádnou očistu od ideologických nánosů nezasloužil třeba takový Bedřich Smetana...

Špičkový skladatel – špičkové oslavy Špičkový skladatel – špičkové oslavy
Druhý pozoruhodný příspěvek na konferenci se vrátil ještě o pár roků zpátky. Katarzyna Naliwajek zkoumala Fryderyka Chopina „inter arma“, tedy v době druhé světové války v Polsku. „Chopinova hudba během nacistické okupace měla zvláštní funkci. Na jedné straně byla symbolem polské nezávislosti a svobody, na druhé straně ji německá propaganda používala s tím, že Chopin měl ve skutečnosti silný vztah k němectví a že nejdůležitější rysy jeho hudby tomu odpovídají. Říkali, že pod všemi ornamenty, prostě pod povrchem, je pravá esence německé hudby.“ Tato teorie však vznikla až v průběhu války. Na jejím začátku patřil Chopin k těm mnoha symbolům či hodnotám, vedle univerzit, divadel, orchestrů či knihoven, které v Polsku neměly dál existovat. V prvních letech okupace byla Chopinova hudba zakázaná, v roce 1940 byl zničen i jeho pomník ve Varšavě. Nacisté se snažili zlikvidovat i všechny existující kopie. Paradoxně ve stejné době v Berlíně se Chopinova hudba nejen mohla hrát, ale zněla čím dál častěji! Proč se tedy postoj nacistů proměnil? „Je to svým způsobem tajemství,“ říká Katarzyna Naliwajek, „ale myslím, že to souviselo s průběhem války. Po invazi do Sovětského svazu v roce 1941 si byli nacisté méně a méně jisti sami sebou a snažili se manipulovat lidi v okupovaných územích. Měli spoustu cílů, které chtěli uskutečnit, a potřebovali podporu alespoň části obyvatel. Když chtěli v roce 1943 zlikvidovat všechny varšavské Židy, snažili se mezi lidmi šířit antisemitskou propagandu. Ústupky třeba ohledně hudby, která se hrála, byly zamýšleny jako projev benevolence. Měly ukázat, že nacisté přece nemohou být tak špatní, když umožňují hrát polskou hudbu, dokonce Chopina.“

Chopin je poklad

Když člověk sleduje všestrannou péči Poláků o Chopinův odkaz, není důvod nevěřit, že myslí vážně, když říkají: „Chopin je náš největší poklad ve sféře vrcholných hodnot a špičková úroveň, obsažená v jeho hudbě, by se měla stát samozřejmou součástí naší národní identity.“ – Jak by se asi o významnosti nějakého kulturního „statku“ muselo argumentovat u nás? Že kultura vytváří nová pracovní místa? Že se podílí na růstu HDP? A přesvědčilo by to někoho? Poláci jsou ve šťastnější situaci. Mohou tedy v souvislosti se Chopinem přemýšlet o tom podstatném: „Je pro mě fascinující,“ uzavírá Stanislaw Leszczyński, „že člověk 21. století chce být v kontaktu s jeho hudbou. To znamená, že Chopin dokázal říct něco nesmírně důležitého. Myslím, že byl geniální s ohledem na pravdivost, na smysl a obsah toho, co v jeho hudbě je. V 19. století i dříve najdete mnoho skladatelů, kteří konvenčně produkovali velkou spoustu děl, kteří dokázali napsat hudbu pro jakékoli obsazení – pro symfonický orchestr, operu a tak dále. A Chopin? Ten si vybral jedno médium, pouhý jeden nástroj, zdánlivě velmi limitovaný – klavír. Jenže se ukazuje, že u něj nemá absolutně žádné limity. U Chopina je často v jednom malém motivku mazurky víc obsahu a hloubky než u jiného skladatele v celé velké symfonii!“

Petr Kadlec

Hudební publicista, popularizátor a organizátor zejména v oblasti symfonické hudby. Vede edukační programy v České filharmonii.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.