Na české hudební scéně působí v současné době několik hudebních sdružení, založených a při životě udržovaných svými členy, mladými skladateli a hudebníky – absolventy českých středních a vysokých hudebních škol. Existence a aktivita těchto skupin se podobá webovým stránkám na internetu: některé – jdete-li po nějakém tématu – naleznete ve skvělém stavu a pravidelně aktualizováné, jiné ulpěly ve virtuálním prostoru a visí tam netknuty třeba po několik let – ale nemizí. Tak se mi vedlo při mapování mladých muzikantských sdružení – early reflections patří k těm živým. O tom, jak snadno či nesnadno se mladému tvůrci jde za vlastní vizí, by měl být tento rozhovor s Michalem Trnkou (M, *1972) a Sylvou Smékalovou (S, *1974).
Soubor early reflections se předtím jmenoval Tuning Metronomes. Proč taková krkolomná jména?
M: Early reflections není přejmenovaný soubor Tuning Metronomes. „Metronomy“ fungovaly tři roky a my jsme pochopili, že v českých podmínkách není možné udržet existenci souboru závisejícího na grantech. Dneska sice kolem sebe stále nalézáme vynikající muzikanty, kteří jsou ochotni hrát za symbolické honoráře, ale taková práce je možná dvakrát, třikrát do roka a udržovat soubor, který by byl schopen permanentního nasazení, není možné. Unavení hudebníci už ani neměli dostatečnou motivaci a nebylo možné neustále využívat jejich dobrou vůli a ochotu, a tak nakonec „Metronomy“ zanikly skoro až cimrmanovským způsobem – po prázdninách se členové jednoduše už nesešli. Z původního souboru jsme jako early reflections pokračovali my dva, občas s námi hrají Petr Cígler a Anna Veverková, o ostatních lidech prakticky nevím a ambici provozovat stálý soubor dnes už nemáme.
Proč si říkáte early reflections?
S: Early reflections je terminus technicus z oblasti akustiky a znamená to „brzké odrazy“ (když se při nahrávání snímá zvukový signál, jsou to ty první odrazy zvuku, které vedou k mikrofonu), a ty by měly být základní ideou našeho souboru. Hledáme první odrazy, první nebo co nejrychlejší odezvy na novou hudbu.
Odrazy odkud nebo od čeho – ze sebe, z hudby, od publika?
S: Myslím, že oboustranně. Pokud se sami prezentujeme jako autoři, tak hledáme odezvu v publiku, a interpreti, pokud hrají soudobou hudbu nebo hudbu 20. století, nutně hledají nějaké své představy v této hudbě – a i oni potřebují odezvu publika.
M: Uvedu příklad. Až budeme koncem října se Sylvou premiérovat mou skladbu pro housle a klavír, bude to její první odraz – uvidím, jestli je hratelná, jak bude znít, jak na ni budou reagovat posluchači i my samotní, jestli se uchytí, nebo jestli bych ji raději neměl stáhnout, prostě první odraz.
Pravděpodobně počítáte se vzdělaným a specializovaným publikem, protože early reflections je jednak těžké si zapamatovat a myslím, že málo lidí ví, co to doopravdy znamená, a i po vysvětlení je to pořád ještě dost složité.
M: Já jsem se náš název dodnes nenaučil správně vyslovit a když ho mám použít v oficiálním jednání, musím to říkat i třikrát, ale myslím, že publikum může přijít na koncert i bez toho, aby vědělo, co tento termín znamená. Nemusí všichni rozumět všemu. A já jsem od počátku říkal, že si to nikdo nezapamatuje.
S: V logu early reflections je vyobrazen i mořský koník. Ten by měl napovědět, že odrazy zvuku se ve vodě šíří mnohokrát rychleji než ve vzduchu. Sice jsme žádnékoncerty ve vodě ještě nepořádali, ale odraz by se takhle dal získat mnohem rychleji.
Máte v early reflections nějaký umělecký program, estetické krédo, které by se dalo postihnout v kontextu stylových okruhů hudby 20. století?
M: Dramaturgii se snažíme orientovat na západní Evropu – na západoevropskou modernu a avantgardu. Cítím to jako určitý protipól k tomu, co se dnes dováží z Ameriky, co je sice populárnější, má zřejmě větší počet příznivců, ale já to považuji za jakýsi zkažený spotřební postminimalismus, hudbu, která je napůl amatérská a sází na první dojem, první vyznění, jsou to spíš podbízivé hudební skeče načichlé všemi možnými žánry, ale nedá se v nich nic původního a cenného nalézt. Všechno jenom tak vypadá, že tam je – jinými slovy kompoziční šmíra. Naproti tomu se snažím preferovat hudbu, která je dokonale vystavěná, má styl, formu, originální jazyk. Skladby, které mají důvod k přežití, které vydrží padesát, sto let. Dělám to možná na úkor návštěvnosti našich koncertů. Sem tam mě někdo přesvědčoval, že kdybychom dali na program to či ono, přijde více posluchačů, ale my chceme udržet úroveň a neskončit jako kapela, o které se neví, hraje-li ještě vážnou hudbu nebo už nějakou alternativní, bigbít nebo rock, ba jestli mají ještě vůbec profesionální ambice.
Takže – pomineme-li vaše skladby – sestavujete repertoár z děl, která už čas prověřil, a novějším se vyhýbáte?
M: To zcela ne, v listopadu loňského roku jsme například uvedli poměrně novou kantátu Harrisona Birtwistla Žena a zajíc . Dále jsme oslovili mladého rakouského skladatele Volkmara Kliena, napsal pro nás lehce feldmanovský kousek s elektronikou a chystáme premiéru díla nevypočitatelné ruské skladatelky Maral Yakshievy. Přijede slovinský dirigent Marko Hribernik, který má od nás volnou ruku přivézt s sebou něco zajímavého z mladých slovinských autorů. Pochopitelně hrajeme i díla osvědčená, vyložené bonbonky světové klasiky jako třeba Stravinského Septet nebo Webernovy komorní kusy a děláme je nesmírně rádi.
Jaká hudba vám je jako dramaturgovi stylově nejbližší?
M: Uvedu hrané autory: Stravinskij, Webern, Schönberg, Stockhausen, VarÉse, Maderna, Birtwistle, Zimmermann, Kagel, Šnitke, Morton Feldman a Ligeti. Co mají společného – je to poctivě psaná hudba, která vyžaduje značné intelektuální a duševní nasazení od posluchače a ještě větší od muzikantů. Není to muzika na první efekt, která by počítala s tím, že stačí posluchače nadchnout hlučností, rytmickým drivem, teatrálními gagy nebo je uvést do transu. Hledám-li v historii nějaké hranice, stačí jít po řemeslné úrovni a hranice se samy velice rychle objeví. Nemyslím tím, že bych se bránil jevům, plošně označovaným jako polystylovost. Vedle B. A. Zimmermanna zařazujeme i skladby Alfreda Šnitkeho. Kdo Šnitkeho hudbu lépe zná, všimne si čistého stylu, čisté struktury a myšlení, všimne si, že to není žádný amorfní paskvil, jaké se dnes často produkují. Šnitke je pro mne přesto autor nebezpečně blízko oné pomyslné hranice – za tuto hranici už ne. Podobně vidím balancovat na hranici hudbu Johna Cage. Kdyby jeho kusy nebyly tak delikátně až kaligraficky strukturovány, neměly by pro mě špetku přitažlivosti.
Mívali jste pravidelné koncerty v Atriu. Neosvědčilo se to?
M: Pro koncerty early reflections jsme si našli sál ve středu Prahy v Krocínově ulici, což je zkušebna Pražské komorní filharmonie a pro naše dosavadní projekty nám perfektně vyhovuje. V sále je výborný klavír, základní zvuková aparatura, lze promítat na zeď a na druhém říjnovém koncertě budou spoluúčinkovat jeden až dva mimové, k čemuž se štukovaný sál dokonale hodí.
A máte své stálé publikum?
M: …ne, já bych nikoho konkrétně nejmenoval, aby nepřestali chodit – jsou i přátelé, kteří nám volají, že nemohou přijít, protože jsou právě mimo republiku, což je od nich moc hezké, neboť na druhé straně nám vítězně volají jiní, abychom jim rezervovali lístky na večer, a nakonec nepřijdou. Rovněž nás mrzí, že naše koncerty důsledně nenavštěvují někteří specialisté na současnou hudbu, často působící v jiném sdružení. Možná nám svou přítomností nechtějí zvyšovat návštěvnost.
Michale, ale na tohle se neptám. Máte své stálé publikum v tom smyslu, že kdybyste třeba déle neměli koncert, tak byste jim chyběli?
S: Nejen že bychom snad chyběli publiku, ale oni by především chyběli nám! Jsou to naši přátelé, zčásti kolegové z oboru, zčásti i náhodní kolemjdoucí nebo takoví, kteří se o koncertě dozvěděli nějak jinak než z pozvánky. Jsme rádi za každou duši a nesmírně nás těší, když sál nezeje prázdnotou.
Jak to vypadá v současné tvorbě s vaším komponováním?
M: Mou poslední provedenou věcí byl smyčcový kvartet Kostlivci ve skříni , který nastudoval a dvakrát provedl Apollon kvartet. Je to půlhodinová, nesmírně těžká a infarktově expresivní skladba s mikrointervaly. Apolloni na ní nechali mnoho času, potu a nervů. Pro mě bylo provedení zároveň velkým povzbuzením, že co se skladatel v Čechách bojí z provozních důvodů napsat, je realizovatelné a není třeba se tolik bát a zpětně se muzikantům omlouvat.
Máte pocit, že se v každé nové skladbě, kterou napíšete, dostáváte někam dál nebo jinam?
M: V současné době mám na komponování velmi málo času. Někdy až půl roku vymýšlím, jak pokračovat dál, jak vystavět příští skladbu. Během té doby vzniká řada krátkých studií, na kterých testuji, je-li to či ono možné. Každá má další skladba je tedy jako by skokem vpřed. Zrovna tak nové duo pro housle a klavír. Přesto že vím, že použitá technika funguje, mám stále hrozný strach z jejího zvuku. Kdesi v jádru všeho je serialita, nepracuji ovšem lineárně s řadami, ale plošně se sítěmi tónů a čísel, které se na sebe vážou logicky, leč křehce jako pavučina. Můj pomalý kompoziční proces je myslím přesto lepší variantou než tzv. psavost, kdy skladatel nemůže bez denního komponování přežít a jeho vývoj je vlastně takovou pracovitostí paradoxně brzděn.
Jak to, že máte málo času na komponování?
M: Jsem čerstvě ženatý a to člověku samozřejmě změní život.
Sylva je zase čerstvě vdaná. Také máte málo času na komponování?
S: Já také dělím svůj čas mezi obživu a komponování. Kromě toho, že dokončuji studia ve Vídni, tady v Čechách na volné noze pracuji jako hudební režisérka. V early reflections hraji jako klavíristka a skládám – naštěstí to všechno souvisí s hudbou. Sice je to občas z různého soudku, nicméně mi to vyhovuje. I když nejde vždy o hudbu 20. století, je to alespoň hudba vážná. Pokud jde o kompozici, komponuji vlastně ve dvou „rovinách“ – studuji EA kompozici, kde se nápady vážou na realizaci ve studiu, zatímco pro early reflections si mohu dovolit napsat hudbu i pro ansámblové obsazení.
Oba vás znám jako autory EA hudby – byť vy se jí, Michale, zřejmě už nevěnujete. Současná EA hudba má v kontextu české – vážnohudební! – kultury docela problematickou pozici. Čím myslíte, že to je?
M: Rok jsem řádně studoval EA hudbu na akademii, leč nepodařilo se mi oficiální cestou proniknout do studia. To mě natolik znechutilo, že jsem jen na vlastním počítači vyrobil několik studií, první tři nebo čtyři jsem zveřejnil, následující už ne, neboť EA hudba bez nasazení profesionální techniky nemůže obstát. Tedy, nemohu-li ji dělat profesionálně, nebudu ji dělat vůbec. Mnoho nápadů jsem si však odnesl do akustické hudby – i těch nejapných.
S: Hlavní problém je asi ve vybavení. Nejde jen o počítač. Je to spousta věcí, které si člověk musí opatřit, vydělat si na ně postupně krůček po krůčku. Technika zastarává, je to nekonečný koloběh a člověk se ho pořád snaží dohonit. Bohudíky se pak i s málem dá vystačit a třeba se občas zúčastnit nějaké soutěže nebo koncertu (myslím tím na vysoké škole ve Vídni). Já mám dnes tu výhodu, že mohu využívat školní studia, která jsou přístupná všem studentům EA kompozice 24 hodin denně. Zatímco na AMU nebylo možné elektroakustickou kompozici studovat jako samostatný obor, ale jen jako povinnou přednášku a seminář v rámci oboru hudební skladba.
V Čechách v současné době není mnoho mladých skladatelů, kteří by se systematičtěji věnovali EA hudbě, a všichni si tuhle cestu prošlapáváte přes zahraničí – co byste poradila svým mladším kolegům?
S: Do situace, ve které se nacházím, mě přivedla shoda okolností. Už na konzervatoři v Ostravě jsem se začala zajímat o hudební režii, prošla jsem tříletým kurzem, začínala jsem tam v Českém rozhlase, kam dodnes občas zabrousím. Vstup do rozhlasového studia mi otevřel dveře ke zvukové technice, takže mám představu, co to obnáší. A když jsem si sama dokázala obstarat alespoň minimální vybavení, tak jsem postupně – po konzultacích s odborníky – docílila toho, že jsem se mohla privátně EA kompozici naplno věnovat. Pokud skladatel nemá přístup do studia, tak se tomu opravdu věnovat naplno nemůže. To je jistě handicap spousty skladatelů a já nevím, jestli jsem měla takové štěstí, spíše jsem se chopila příležitosti, která se naskytla. EA je pro mě zvukový svět, který skýtá více jiných barev než hudba instrumentální. Je to pro mě svět, který objevuji naprosto intuitivně a spontánně.
V čem spatřujete úskalí soudobé hudby?
M: V Čechách je přemíra vyškolených skladatelů, z nichž většina nemá potřebný skladatelský fond, ale dokážou si alespoň najít takovou pozici, aby mohli rozhodovat o jiných. Už od akademie si všímám, že u nás má největší existenční šance ten, kdo píše hudbu plytkou, nevýraznou, takovou, jak se zde oficiálně psalo po celá desetiletí, hudbu, která nikomu nevadí a ani nemá čím vadit.
S: Soudobá hudba se musí provozovat. Snažím se dělat to, co mám v hlavě, a ne vždycky je to jednoduché prosadit. Není to jen o tom, že tu funguje zaběhaný systém, do kterého nelze proniknout. Každý má svoji sílu a ambici a jedině na ni se může spolehnout. Proto jsem také zakládali early reflections .
