pátek, 4. duben 2003

Sophiina volba

Napsal(a) 

Sophiina volba Sophiina volba
Když přední britský skladatel Nicholas Maw přečetl román Wiliama Styrona Sophiina volba , byl jím naprosto fascinován. Nemohl se zbavit myšlenky, že k Sophiině výpovědi napíše hudbu a postupně mu došlo, že myslí vlastně na operu. Dosud ještě nikdo nevytvořil operu oscilující kolem nejbarbarštějšího výplodu druhé světové války - koncentračních táborů. Maw si velmi dobře uvědomoval, že to bude vážné, možná až příliš vážné, protože od tohoto smutného historického období nás dělí jenom necelých šedesát let a vzpomínky jsou v mysli mnoha lidí ještě příliš čerstvé. Nicméně když mohou vznikat filmy jako například bezskrupulózně realistický Schindlerův seznam nebo i Sophiina volba s Meryl Streepovou v hlavní roli, proč ne opera? Mawovi nešlo ani tak o detailní zobrazení života v koncentračním táboře, nebo co se stalo poté, když se Sophie musela rozhodnout, které ze svých dvou dětí pošle na smrt, aby zachránila alespoň to druhé. Usedlému Mawowi koneckonců nešlo o žádnou senzaci. Na mysli měl spíše zobrazení otázky "Kde byl Bůh v Auschwitzi?" a tázající se odpovědi "Ale kde byl člověk?". Tyto řádky jsou také i koncem jeho nové opery. Ještě když byl Bernard Haitink uměleckým šéfem v londýnské Královské opeře Covent Garden, Maw, tehdy již velice respektovaný na poli symfonické hudby, mu zaslal svůj návrh napsat operu podle novely Williama Styrona. Odpovědi se však nedočkal. Když se vedení v opeře vyměnilo, nebo lépe, když se po počátečných zmatcích povedlo najít slibného Antonia Pappana, který byl ochoten vzít opratě chaotické instituce pevně do rukou, Mawovi přátelé mu poradili, aby se pokusil ještě jednou. Kupodivu se mu někdo ozval, navázal se kontakt a dohoda byla uzavřena. Mawa tehdy ani ve snu nenapadlo, že do jeho nové operní produkce Královská opera zapojí umělce takového kalibru, jako jsou Sir Simon Rattle nebo Trevor Nunn . Volba Simona Rattlea byla spíše přirozená, protože to byl právě on, který před několika lety dal nahrávací firmě EMI podmínku, že s nimi podepíše smlouvu, jenom když bude mít v kontraktu klausuli o nahrávce celého Mawova Odyssea . Odyssea je skladba pro velký symfonický orchestr, která se může chlubit tím, že je to pravděpodobně nejdelší čistě orchestrální dílo plynoucí bez přestávky. Je dlouhé více než 95 minut. Pro tuto odysseovskou pouť je charakteristická právě melodie, kterou dnes již 68 letý Maw považuje za jednu ze svých základních vyjadřovacích složek. "Jako mladý muž jsem si velmi rychle uvědomil, že nechci být členem poválečné skupiny skladatelů píšících seriální skladby. Uvědomil jsem si, že použitím těchto vyjadřovacích prostředků nebudu moci dosáhnout toho, co bych chtěl udělat. Jak například zkomponujete seriální metodou komickou operu? Hned po studiích, když jsem byl osloven, abych něco takového udělal, jsem si uvědomil, že můj hudební jazyk budu muset vystavět na jiném konceptu. Akceptoval jsem, že elementy mého jazyka musí souviset s mnohem větším obrazem, než jaký prezentoval serialismus. Považoval jsem za velice neuspokojující, že tento systém zúžil všechno na abstrakci, nebo lépe na gesto a texturu. Bylo to zjištění, které jsem tehdy neuměl vyslovit. Rozmluvami s řadou lidí jsem přišel na to, že taková hudba, nebo alespoň většina z ní, je o přechodné sekundě. Jinak řečeno element paměti, který byl v hudbě vždy tak důležitý, je tu potlačen a nebo úplně zničen. A když si představíte, že paměť tvoří základ naší imaginace, tak je to hrůza. Později jsem si uvědomil, že něco z toho bylo také nebezpečně blízko k nejhorším aspektům politiky 20. století. Právě ta byla založena na destrukci paměti, například Stalinovo chování, nebo Hitler. V hudbě to byla jakási kulturní diktatura. Pamatuji si, že Boulez řekl, že jeho generace měla neuvěřitelné štěstí, protože začala s čistým listem. To zcela určitě nebyla pravda. Tento výrok je sám o sobě již destrukcí paměti. Uvědomil jsem si, že si budu muset vybudovat vlastní hudební slovník, který bude určitým způsobem spjat s minulostí i s přítomností. Chtěl jsem si uchovat základní prvky minulé hudby, což pro mě znamenalo hlavně zapamatovatelný materiál. A takovýto materiál může být melodický, motivický nebo harmonický, a někdy dokonce i textura. Rytmický element je pro mě také velmi důležitý. Někteří lidé si myslí, že je to samolibost, ale nic není tak daleko od pravdy."

Sophiina volba Sophiina volba

Maw doposud překvapivě vytvořil jen dvě opery. Obě jsou komické a obě byly vytvořeny v šedesátých letech. První s názvem One Man Show je komorního typu a autor ji napsal hned po svých ne příliš vydařených studiích u Nadii Boulanger. Druhé dal název The Rising of the Moon a je to romantická komedie dokončená v roce 1970 pro Glyndebourne Festival Opera. Poté sice zkomponoval mnoho symfonických a komorních skladeb, ale k opeře se vrátil až po více než 40 letech. Důvodem dlouhé operní pauzy byla skladatelova deziluze z toho, jak operní domy zacházejí se soudobými operami. "Když mi provedli moji druhou operu v Grazu, bylo to na konci 70. let, udělali tak drastické škrty, že to zničilo celou operu. Ale strašné nebyly jenom škrty, nýbrž úroveň celého provedení. I když byla tehdy inscenace velmi úspěšná, byl jsem z toho zničený. Mnoho operních domů vidí stále ještě žijící skladatele jako nějaký existující nesmysl. A i dnes se v Evropě setkáte s divadly nebo s producenty, kteří nedovolí, aby byl skladatel přitomen na zkouškách. Nicméně zkušenost z Royal Opera House úplně změnila moje vnímání. Byl to veskrze pozitivní zážitek. Mají tady vynikající management a vypadá to, že si všichni navzájem rozumí. Myslím si tedy, že vyhlídky Královské opery jsou vynikající a Pappano se určitě stane jejím legendárním hudebním ředitelem. Nejenom, že je otevřený všemu novému, ale také se o všechno i upřímně zajímá. Skutečně chce být zapojen do praktického procesu. U minulého vedení tomu tak vždy nebylo. Navíc je vynikajícím dirigentem a klavíristou."

Skladatel Maw měl jistě radost, že v téměř čtyřhodinové opeře tentokrát nebyl udělán ani jeden škrt. Jak se ale změnil Mawův skladatelský sloh po čtyřiceti letech? "Nepochybně je pravda, že psaní opery je kompletně jiná věc nežli psaní koncertní hudby. Chybí tu abstrakce a hudba najednou musí být specifická. Skladatel se musí ptát, zda tento moment je popisující, nebo se snaží prezentovat živou skutečnost, jako je zlost, ironie, vášeň a podobně. Takže chcete-li napsat operu, musíte mít slovník, který je schopen zobrazit velké množství odlišných věcí. Všichni dobří operní skladatelé minulosti ho měli." A do seznamu většinou německých skladatelů zahrnuje i Janáčka. Maw se snažil ve své nové opeře o úzkou integraci. Celý text měl být prostě slyšen a proto také má na jevišti vypravěče. Věděl, že postava vypravěče bude pro kritiky obzvlášť nebezpečná, ale ani to ho od jeho úmyslu neodradilo. Skladatel to vysvětluje tím, že u mnohých soudobých oper divák jednoduše neví, co se na jevišti děje. Maw se tomu chtěl úmyslně vyhnout. Nepřál si, aby divák musel potřebovat program. Pravdou však zůstává, že vypravěč v jeho opeře působí poněkud rozpačitě. Pokud nevíte, že jím má být spisovatel Stingo, který se dívá zpět na své vzpomínky a do své minulosti, tak tato postava nedává velký smysl. Vypravěč je do děje také velice emocionálně zapojen a reaguje na to, co se kolem něho děje. Příběh opery se odehrává v Brooklynu, kde jsme svědky toko, jak Nathan ponižuje Sophii, protože žárlí na doktora, u kterého Sophie pracuje jako sekretářka. Nathan je popsán jako pokažený (zkažený, divný, vadný) génius, který se kamarádí s mladým Stingem. Sophie je polskou emigrantkou, která prošla koncentračním táborem v Auschwitzi. Tam právě ztratila obě své děti. Sophie je katolička, ale před Auschwitzem ji nezachránil ani fakt, že její otec prosazoval antisemitské myšlenky.

Sophiina volba Sophiina volba
Opera se odvíjí od momentu, kdy se Sophie seznámila s Nathanem v Brooklynské knihovně. Poté se Sophie vrací ve svých vzpomínkách do předválečného Polska, do období okupace i k cestě ve vlaku do Auschwitzu. Tam musela udělat již známé životní rozhodnutí, které mělo být emocionálním centrem Mawovy opery. Potom se děj znovu vrací do Brooklynu, odkud Sophie utíká se Stingem před žárlivým Nathanem. Konec je tragický, Stingo, který se mezi tím do Sophie zamiloval, ji najde společně s Nathanem mrtvou. Oba si dobrovolně vzali život. Děj opery není pravděpodobně až tak komplikovaný, aby byl zapotřebí komentátor. Ten již poměrně pomalu plynoucí děj ještě více brzdí.

S Nicholasem Mawem jsem měla možnost hovořit před tím, než jsem viděla představení, protože asi nikdo neočekával, že na všechny čtyři reprízy i s premiérou budou vstupenky úplně vyprodané. Spíše prozíravě jsem mu tedy položila otázku, zdali teď, když viděl celé dílo na jevišti, by se k němu chtěl vrátit a udělat nutné zásahy. "Ne, udělal jsem jenom některé malé alternace, ale žádné zásadní změny nemám v plánu dělat," zněla krátká odpověď. Tehdy jsem ještě nemohla tušit, že otázka "Jak to?" bude ve mně postupně naléhavě narůstrat během několikahodinové, jen velmi pomalu se posouvající opery. Maw kromě jiného také řekl, že takový námět prostě nejde vyjádřit během 20 minut. Možná že by nestačila ani půlhodina, ale více než tři a půl hodiny byly skoro neúnosné. Maw by však přesto pravděpodobně trval na svém, protože dále pokračoval: "I jednotliví protagonisté mi dosvědčili, že se jim velice líbí rychlost dramatického spádu. Přítel mi včera řekl, že pokaždé, když to vidí, se mu to zdá být kratší." Myslím, že se v tom skladatel zapletl do své vlastní pavučiny a také se nepoučil z minulosti a chyb druhých. Vždyť můžete spočítat na prstech jedné ruky množství libret, napsaných samotnými skladateli, která vytvořila také vynikající operu. Zdá se tedy, že Mawova výmluva, že tehdy neznal žádného libretistu, neobstojí. Kamenem úrazu jeho Sophie je právě zdlouhavé a neforemné libreto. Hudební stránka naštěstí představuje o něco trvalejší hodnotu. Možná jsem na počátku byla poněkud zklamaná z přílišné konzervativnosti, ale i přesto by se některé části, jako například jednotlivá interludia, dala označit jako nádherná. Určitě k tomu dopomohla naprosto přesná taktovka Simona Rattlea i velmi nadstandardní obsazení. V hlavní úloze se představila Angelika Kirchlager , která pochází z Rakouska a tak fakt, že hrála polskou zajatkyni, může znít docela ironicky. "V jejím případě to prostě bylo tak, že hned jak jsem ji uviděl, ztotožnil jsem si ji s postavou Sophie," říká Maw. "Viděl jsem i jiné zpěváky, kteří byli také úžasní, ale vždy tam bylo něco, proč jsem si myslel, že by se pro tuto roli moc nehodili. Většinou to bylo kvůli fyzickému vzhledu. Byla tam jedna vynikající zpěvačka, ale byla příliš vysoká..." Maw se zadíval do dálky a pokračoval: "Nikdy jsem neviděl Angeliku na jevišti, ale zato jsem viděl její video. Dělala Octavia v Růžovém kavalírovi . Byl jsem tím okamžitě nadšen. Myslím, že to byl nejlepší Octavio, jakého jsem kdy viděl. Tak tehdy jsem poznal její zpěv, ale nikdo mi neřekl, že je také opravdu talentovaná herečka. A když máte námět jako ten v mojí poslední opeře, musí to být i výborně zahráno. A to je vlastně jeden z nejpozoruhodnějších aspektů této produkce, všichni jsou i vynikající herci, což platí i o lidech v malých rolích."

Sophiina volba Sophiina volba

Uvedení Mawovy opery předcházela bezbřehá mediální kampaň. Pravděpodobně v každém důležitějším národním a londýnském deníku vyšlo něco o "Sophie's Choice ", a to nepočítám hudební tiskoviny, kde vyšlo i několik článků najednou. Vstupenky za poloviční cenu se tedy rychle prodávaly. Naplnila ale produkce obrovská očekávání? Podle mě je úplně nesplnila. Kdo nezná jméno režiséra Trevora Nunna, tak jen připomenu, že byl do roku 2002 uměleckým šéfem Národního divadla v Londýně, v letech 1968 až 1986 byl uměleckým šéfem Royal Shakespeare Company. Byl též režisérem megaprodukcí muzikálů Les Miserable , Starlight Express a Cats . A právě jeho výpověď mě zklamala nejvíce. Vypadalo to tak, jakoby se tu jenom na skok zastavil před závěrečnými zkouškami v Národním divadle na druhém břehu Temže. Kdyby neměl nápaditou scénu Roba Howella , kterou použil jako berličku, pravděpodobně by polovina lidí odešla už o přestávce. Maw sám si však režii chválil, a tak je možné, že je moje hodnocení příliš subjektivní, i když se také ostatní recenze v tomhle směru shodovaly. "Když jsem operu psal, představoval jsem si všechno úplně jinak. Trevor postavil na jeviště hodně herců - 18 až 20. Používá je zejména v interludiích mezi jednotlivými scénami, což má určitě jistý vizuální efekt. Takže vy vidíte jakousi vizuální aktivitu, kterou jsem si při psaní vůbec nepředstavoval. Myslel jsem si, že na těchto místech bude jenom vypravěč/komentátor nebo jenom hudba. Myslím, že to udělal výborně. Je tam ještě mnoho dalších scén, které jsem si stvořil v moji představě úplně jinak. Například scéna s vlakem směřujícím do Auschwitzu. Já jsem měl na mysli vnitřek jednoho vagonu. Trevor má tři vagony, které vidíme na jevišti společně se všemi vězni, kteří jsou vevnitř. Vlak se poté začne přibližovat a my rozeznáváme Sophii, její děti a Wandu, její přítelkyni. Funguje to kupodivu dobře." Na to, že každé představení stojí v přepočtu 5 milionů korun, by všechno dobře fungovat přece jen mělo. Pokud operní domy budou mít jenom čtvrtinu z těchto peněz na produkce soudobých oper, nemáme se ještě vůbec čeho obávat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.