Sonáta pro klavír Jaroslava Ježka podruhé aneb Poděkování profesoru Jaroslavu Mihulemu (2) – reakce

[block background=“#e5e5e5″]Toto je reakce Františka Cingera na článek Případ Sonáty pro klavír od Jarostava Ježka 2[/block]

(úvod)

Dojem o konstrukci nepřátelské polarity mezi Ježkem a Martinů, jak o ní jako o faktu napsal prof. Jaroslav Mihule, mohla vyvolat moje rekonstrukce Ježkova exilu.

Nepochybně jsem se měl vyjadřovat diplomatičtěji a s větším pochopením pro život lidí v exilu. A v závěru se neopírat o jedinou citaci prof. K. B. Jiráka z přednášky z roku 1963 v USA a pokusit se důkladněji objasnit otázku, čí skladby byly hrány „místo“ Ježka. Díky svědectví Miloše Šafránka (24) a amerického muzikologa prof. Michaela Beckermanna (25) a nakonec i stati prof. Mihuleho o tom dnes víme o mnoho víc.

V knize jsem se nejvíce zajímal, nakolik je pravdivá legenda, že V+W Ježka v USA „opustili“, kterou podle pamětníků trvale připomínala sestra Jarmila Strnadová, a Václav Holzknecht ji nevyvracel. Proto jsem se mj. snažil zjistit, v jakých podmínkách kdo žil a nakolik si kdo „pomáhal“. Druhý zájem jsem soustředil na otázku, jaká skladba byla „místo“ Ježka na květnové přehlídce v New Yorku 1941 hrána. Měl jsem za to, že to lze zjistit komparací zprávy z NYT s případnou recenzí koncertu.

O prvních společných letech „tří strážníků“ není pochyb, vystupovali spolu před krajany. Podle Ježkem podepsaných partitur navíc víme, že stále tvořil. Dne 22. října 1940 v Bucks County v Pensylvanii dokončil 2. větu Tempo di polka (moderato) Sonáty. V únoru 1940 odjeli V+W hrát do Clevelandu ve státě Ohio a v březnu t.r. zahájil Ježek v Dělnickém domě v New Yorku práci sbormistra mužského dobrovolného pěveckého sboru. V+W, kteří na rozdíl od skladatele získali profesní povolení veřejně umělecky vystupovat, ho však „neopustili“, podporovali ho dál a setkávali se s ním, jak to jen šlo. On jim oplácel stejným.

V+W Ježka v Americe „neopustili“

Dne 21. března 1940 jim mj. napsal: „Moji drazí spolupřistěhovalci! […] Snad je ale přesto všechno v ouplném pořádku, soudě z toho, že jste tak dobří a poslali jste mě mince, za které Vám všem zcela vroucně děkuji! Snad při mém pokročilejším věku s nimi také rozumně naložím…“ Z korespondence víme, že 27. března 1940 byl Ježek přítomen na premiéře jejich hry Heavy Barbara – Těžká Barbara v Clevelandu. Dne 22. června 1940 pořádala v New Yorku Čs. družina jejich společný „Večer satiry, zpěvu a hudby“. Dne 24. srpna 1940 dokončil v New Yorku 1. větu Allegretto moderato své Sonáty. A dne 6. listopadu byl opět v Clevelandu na premiéře hry The Ass and The Shadow – Osel a stín. O vánocích – dne 21. prosince 1940 – přijel na tři dny za V+W do Washingtonu.

Werich vzpomínal, že mu posloužili i v posledních chvílích. „…zbylá ledvina vypnula úplně. Ležel v nemocnici na East Side pod kyslíkovým stanem, blouznil a dirigoval. Řídil zkoušku, zastavoval orchestr a žádal: ,Prosím, od písmene b, znovu ty čtyři takty…‘ Dostával transfúze, které jsme s Voskovcem platili v naturáliích, naší krví, protože takový tam byl zvyk.“ (26) Tak se přece k sobě nechovají lidé, kteří jeden druhého „opustili“.

Ježek předtím stále pracoval na své Sonátě. Dne 24. února 1941 dokončil 3. větu Lento a 6. března 1941 4. větu Allegro a tím celou skladbu. Připomeňme, že zpráva NYT je ze 16. března t.r.

Jak bylo jeho zvykem, přestože viděl pramálo, zajímal se o českou uměleckou komunitu. Onoho 21. března 1941, kdy děkoval V+W za peníze, v dopisu ještě dodal: „…Večír jsem hrál na příšerně rozbitém piáně své polovážné blbosti a mluvil jsem tam se Šafránkem, který mě zvěstoval, že mu psal Martinů, že se mu daří moc špatně. Že nemá peníze ani na trochu uhlí. Tak se zde začaly pro něho sbírati peníze. Mimo to psal, že jej a mě vyškrtli z Ochr. sdružení a že jsou naše skladby v domovině zakázané. Já jsem namítl, že mě maminka psala, že 27. ledna se hrála moje orch. skladba, na kterou dostala pozvání, no a Šafránek se rozzlobil. Pak mě tentýž den tel. Zeman, že se dozvěděl, že mi Zdenička dala před odjezdem lístek na loď. Byl z toho hrozně dojat a musel jsem mu slíbit, že zatím nepojedu. Inu, mají strach, abych doma nic neříkal, co se mezi krajany děje…“ Oč opravdu šlo, vědí jen Šafránek a Ježek.

Martinů do USA přijel s manželkou 31. března 1941. „Miloš Šafránek se svou tehdejší manželkou, pianistkou Germaine Lerouxovou, a konzul Hajný nám přišli naproti do přístavu,“ napsala manželka Martinů ve vzpomínkách. (27) Šafránek zanechal svědectví: „Jeho začátky v Americe nebyly nesnadné ani po stránce hmotné, finanční, ani pokud jde o provádění jeho skladeb. Svaz amerických skladatelů přijal nového příchozího v bytě předsedkyně výkonného výboru Svazu, paní A. E. Reisové, na přátelské recepci, o niž se hlavně zasloužil americký skladatel Frederick Jacobi. Významný a vlastně nejvlivnější americký kritik Olin Downes z deníku New York Times (kde jsem 18. června 1939 uveřejnil o díle Martinů podrobný článek), měl s ním v mé přítomnosti delší rozmluvu. Setkal se brzy se Sergejem Kusevickým, který už měl v ruce partituru Concerta grossa a slíbil mu dílo brzy provést…“ (28)

Pro tvůrce, jehož „Vřavu“ (La Bagarre) uvedl Kusevický už v době Ježkova pařížského studijního pobytu, to bylo zcela pochopitelné přijetí na úrovni jemu odpovídající a není důvod „to“ Martinů vyčítat. Jenomže… Dovolil jsem si dát vedle sebe Šafránkovo svědectví o míře finanční podpory Martinů a Ježkovy vzpomínky. „,Od května 1941 do roku 1942 získával Martinů obnos ve výši 150 dolarů (!) [vykřičník připojil František Cinger; jakou měnou a kolik se asi mělo v New Yorku platit? JM],‘ píše autor s narážkou na Ježkovu odměnu – pouhých 30 dolarů za činnost v dělnickém sboru.“ (29)

Můj „vykřičník“ nezdůrazňoval dolary, ale výši částky 150 $, právě na rozdíl Ježkových 30 $. „Finanční starosti jsme neměli, protože čs. konzulát v New Yorku nám posílal 300 dolarů měsíčně. Bohuš chodil tehdy denně do kina, aby se naučil co nejdříve anglicky,“ uvedla dále choť Martinů Charlotta a já ji citoval. (30)

Srovnání jsem neuvedl proto, abych postavil nesmyslnou antitezi „utrápený proletářský Ježek“ versus „zbohatlík a úspěšný buržuj Martinů“, jak, věřím že s humornou nadsázkou, tvrdí prof. Mihule. Svou knihu jsem přece psal, abych ukázal, že Ježek nebyl nikdy „chudý proletářský“ chlapec. Srovnání jsem provedl v souvislosti s tím, jak jsem dokazoval, že ho V+W nikdy neopustili, i když působili v Clevelandu nebo v Hollywoodu. Naopak se podle korespondence ukazovalo, že pomoc Ježkovi ze strany konzulátu a vyslanectví byla jen v míře nejmenší. Navíc se mu dostávalo varování, aby nechodil do Dělnického domu, „že může někdy k něčemu dojíti“.

V dopisu Zdeně Werichové ze 17. října 1940 přímo uvádí: „Steinbach mě tam [na konzulátě] velmi důvěrně také řekl, že si snad ani dobře já neuvědomuji to, že chodím zkoušeti svůj sbor do baráku, a dává mně výstrahu a abych počítal také s tím, že tam může jednou také k něčemu dojíti. Já jsem mu řekl, že tam nic špatného nedělám a právě že naopak dělám jen záslužný čin, a ještě k tomu od nich za to dostávám třicet dolarů měsíčně. A že si musí uvědomiti, že i tyto malé peníze jsou nakonec také peníze a že ví jistě dobře, jak moc jich také já potřebuji. Tak nevím, co mám dělati…“

Text jsem touto citací zřejmě učinil maličko složitější, protože prof. Mihule v druhém svém pokračování cituje: „,Naopak víme, že kolega z ambasády našeho hrdinu varoval, aby nechodil mezi dělníky, že si snad ,dobře neuvědomuje‘, co činí.‘ (str. 183). Proč ironizuje [Cinger] Šafránka, vyslaneckého radu a významného muzikologa, označením ,náš hrdina‘?“

Z předcházející citace je snad jasné, že oním „kolegou z ambasády“ byl pan Steinbach, s nímž se Ježek na konzulátu setkal, a označení „náš hrdina“ patřilo Ježkovi, abych ho v textu neustále neoslovoval příjmením. „Hrdinou“ knihy Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka opravdu nebyl a není Miloš Šafránek, i když se ukáže, že pro vyjasnění průběhu festivalu v květnu 1941 podal cenné svědectví.

Kdo přiměl Rogera Sessionse ke změně programu?

Holzknecht napsal –a věděl jen on, z čeho čerpal – že po ohlášení tiskem, „navštívil předsedu poroty jiný skladatel, který před porotou neuspěl, a přemluvil předsedu, aby Ježkovo dílo vzal z pořadu a místo něho zařadil skladbu jeho. Předseda se dal přemluvit a proti všem pravidlům a proti veškeré lidské slušnosti vyhověl nemožnému přání.“ (31)

Víme o tom i z Ježkovy korespondence 7. května 1941 Voskovcovi, kterou jsem citoval: „Milý Jiříku! […] Já sem, zaplať bůh, prozatím zdráv a ba i dokonce vesel. Sice nemám nikterak proč, ale co se vlastně dá dělat! Musíme bejt spokojeni s tím, co nemáme a věřiti, že to dopadne konečně jednou líp, a když ne tak, tak jistě docela ne nejhůř. Touto myšlenkou se stále ukájím a proto dosud klidně spím. Vlastně Ti přece jen dnes musím napsat jednu novinku, abys byl také Ty tam, jakož i ostatní, pokud možno o všem informováni. Jak jsem vám posledně říkal, dočetl jsem se v Times, že na Mezinárodním hudebním festivalu, pořádaném v New Yorku tento měsíc, je hlášeno provedení také mojí skladby. Tak už se se mnou těšit z toho nemusíte, protože moje věc tam provedena nebude. Důvody přesně nevím, ale postupně si celou tu věc, pokud je to možné, vyšetřuji. Jeden to totiž svádí na druhého a žádný se k tomu přiznat nechce.[…] Jak je tedy až doposud vidno, mně tady zatím taky štěstí nekvete. […] Ale to je jedno. Začnu tedy znovu a uvidím později. Zatím si pokračuji v kompozici dál, a doufám, že ještě na tomto světě tady něco napíšu…“

V literatuře nebylo dosud popsáno nic, jen v pozůstalosti Ježkova kamaráda ze slepeckého ústavu Josefa Škody jsem „objevil“ výstřižek přednášky prof. K. B. Jiráka. Prof. Mihule jeho zveřejnění považuje za dovedení „teorie spiknutí ad absurdum“. Věstník Čs. národní rady americké z února 1963 informuje o tom, že profesor Rooseveltovy univerzity v Chicagu K. B. Jirák promluvil 18. ledna v lóžové síni budovy ČSA v Ciceru. Přednášku pořádala Čs. národní rada americká spolu se Společností pro vědu a umění a on se zmínil i o „historii“ Ježkovy Sonáty.

„…Byla porotou vybrána k provedení na I. mezinárodním festivalu moderní hudby v New Yorku r. 1941, ale nějakým záhadným způsobem z programu zmizela a místo ní se z české hudby na festivalu provozovaly ,Tři ricercary‘ Bohuslava Martinů, také tehdy nově přibylého skladatelského emigranta. Ztrpčilo to poslední týdny Ježkova života,“ řekl tehdy Jirák a dodal: „Málokdo z tisícihlavého obecenstva Osvobozeného divadla však věděl, že Jar. Ježek je původně a ve svém nitru hlavně a převážně, jedním z nejnadanějších skladatelů ,vážné‘ a velmi modernistické hudby. Když jsem byl letos požádán o přednášku o Ježkovi, která byla uspořádána péčí chicagské Společnosti pro vědu a umění a Československé národní rady americké, stalo se to na základě toho, že se zde v soukromé sbírce objevil na zvukovém pásu soubor skoro všech Ježkových ,šlágrů‘, přetočený ze starších a patrně již nedostupných desek. Naštěstí se mi podařilo dostat zásluhou redaktora Ivana Herbena také zvukový pás, na nějž náš klavírní virtuos Rudolf Firkušný svého času nahrál Ježkovu Klavírní sonátu, napsanou krátce před jeho smrtí v Americe. Obecenstvo, které přišlo na mou přednášku, nepřišlo jistě kvůli této modernistické sonátě, ale neváhám říci, že po jejím poslechnutí se mu Ježek objevil v novém světle, ne jen jako pouhý skladatel zábavné hudby, ale jako znamenitý originální umělec, který se za jistých okolností a kdyby mu bylo bývalo dopřáno dožít se vyššího věku, mohl stát jedním z nejlepších českých moderních skladatelů.“

Takže K. B. Jirák, Ježkův učitel z konzervatoře a mj. byvší dirigent České filharmonie, sdělil z dávného exilu po více než čtyřiceti letech české i slovenské hudební veřejnosti, že v New Yorku v květnu 1941 „místo ní [Ježkovy Sonáty] se z české hudby“ hrály Tři ricercari Martinů, premiérově uvedené v roce 1938 na festivalu v Benátkách.

Prof. Mihule o tomto faktu nenašel nic v monografii Milana Kuny Exulantem proti své vůli (32), nalezl tam však „zajímavé detaily, dokreslující Jirákův lidský profil: žárlivost na úspěšného vrstevníka…“ Mě však nezajímalo moralizování, ale fakta.

Kdo tedy Ježkovu Sonátu „nahradil“? Jak připomíná prof. Mihule, tuto otázku pomohl zodpovědět Miloš Šafránek. Čtvrtstoletí po jeho skonu vyšla kniha vzpomínek a v ní v kapitole „Pangermánská muzikologie“ podal pětašedesát let poté svědectví z první ruky: „Narážel jsem na ni a pral se s ní půl života. Na začátku mého působení v Paříži to byl docent pražské německé univerzity dr. Paul Nettl. (33) […] Pana docenta vyhnal Hitler z Prahy do Ameriky a ani tam mu [nápad zařadit vývoj české hudby do orbitu německé kultury – pozn. FC] nedal pokoj. Zmařil uvedení klavírní Sonáty Jaroslava Ježka na Mezinárodním festivalu současné hudby v New Yorku, krátce před Ježkovou smrtí. Paul Nettl zasáhl v Princetonu u amerického skladatele a předsedy festivalového výboru Rogera Sessionse (34) a dal Ježkovu přijatou dokonalou skladbu nahradit banální sonátou ostravského Němce Viktora Ullmanna. Paulu Nettlovi se navíc podařilo nahradit Firkušného německou klavíristkou, mimochodem jeho manželkou.“

Hrát exulanta nebo „vězně“ z Protektorátu?

V roce 2006 jsem patřil k těm, kdo v Praze oslovili přítele české hudby prof. Michaela Beckermanna z New Yorku, a jsem rád, že se tématu Ježkovy Sonáty věnoval ve výše zmíněné studii. Prof. Mihule z ní nejdříve cituje pasáž týkající se problému asimilace. „Viděl úspěch svých kolegů jako Bohuslava Martinů a Rudolfa Firkušného, ale měl potíž se zapojit a dát se do práce na větších projektech,“ napsal. Uvádí rovněž osobní svědectví Rudolfa Firkušného: „Ježek očekával velký úspěch ve Státech, a nepřekonal fakt, že narazil na takové obtíže.“

Škoda, že nikdo z „připravených hudebních dokumentaristů“ nezískal svědectví tohoto Ježkova přítele, virtuóza a nadmíru vlídného člověka, když po listopadu 1989 jezdil do vlasti.

Prof. Beckermann se dále obrátil na syna Paula Nettla, prof. Bruno Nettla, (35) který souhlasil s uvedením vzpomínek a soudů i ve stati prof. Mihuleho. „Pochybuji, že by měl zájem vylučovat kohokoli a že by měl takový vliv,“ napsal prof. Nettl ml. A prof. Mihule komentuje jeho vyjádření: „Je nanejvýš sympatické, že připouští [prof. Nettl ml.] důsledky této intervence: jestliže jeho otec získal souhlas výboru pro Viktora Ullmanna, (36) ,mohlo to potom samo o sobě rozhodnout, že se udělal pro změnu prostor.‘“

Pro prof. Mihuleho je zřejmé to, co podle něho muselo být jasné každému: že od počátku: nepopiratelný kontakt otce [doc. Paula Nettla] s newyorským výborem ISCM se v „žádném případě nevázal na zařazení či nezařazení Ježkovy Sonáty“. Proběhl údajně proces, o němž mluvil v začátku svých statí: jde přece o běžný jev, vracející se při všech soutěžích na celém světě… Kdo o tom ale rozhodl? Otázka zůstává.

Odpověď zní: výbor za předsednictví Rogera Sessionse, nikdo jiný k tomu neměl kompetence. Podle všeho na přímluvu pražského německého muzikologa Paulla Nettla. Místo Sonáty exulanta Ježka v podání Rudolfa Firkušného hrála Sonátu Viktora Ullmanna pražská rodačka Gertruda Hutterová-Nettlová. Ullman byl tehdy spolu s dalšími bratry Davidovými v Protektorátu Čechy a Morava obětí rasové segregace. (Že půjde o systematické vyvražďování, to tehdy předpokládal málokdo.) (37)

Je sympatické, že prof. Mihule cituje další vyjádření prof. Nettla ml., která zní jasně, avšak v rozporu s jeho závěrem o intervenci-neintervenci i o „běžném jevu“výběru hraných skladeb: „Kladu si však otázku, zda můj otec nemyslel, že zařazením Ullmannovy skladby mohl pomoci Ullmannovi uprchnout. Bylo to v roce 1941, kdy už ze střední Evropy neodcestoval nikdo, vyjma určitého způsobu úniku podzemní cestou. Nadto my jsme odjeli v září 1939, téměř dva roky dříve, a i to – neboť vypukla válka, bylo považováno za jakýsi zázrak. Ale i kdyby on nicméně věřil, že by to mohlo Ullmannovi pomoci, zdá se ještě pravděpodobnější, že se pokusil odstartovat uměleckou dráhu mé matky.“

A Firkušný, který měl Ježkovu Sonátu už nazkoušenu, ji hrál až později a mimo dosah festivalového publika a hlavně rádia a médií, která měla tehdy srovnatelný vliv s dnešním přímým přenosem televize přenášeným po celém území Spojených států.

Škoda, že prof. Mihule necituje z Beckermannovy studie více. „Podíváme-li se na kritiku koncertu, který se konal 21. května 1941, zjistíme, že vedle skladatelů jako například Seibera, Dessaua či Weberna je zde zmiňována také Sonáta Viktora Ullmanna. Je možné, že tato sonáta nahradila Ježkovu skladbu? A pokud ano, tak proč? Zatímco definitivní důkaz je těžké získat a v tomto případě ani nic takového neexistuje, více světla může vnést následující diskuse,“ napsal Beckermann.

Jeho hlavní zdroj pro německy mluvící české muzikology byl mu vždy vynikající etnomuzikolog prof. Bruno Nettl, jehož otec Paul byl jedním z předních muzikologů předválečné doby — a „skutečně, jeho jméno figuruje jako osoba, která sestavovala program tohoto koncertu“. [Zdůraznil FC] Když Beckermann pracoval na studii, obrátil se na prof. Bruno Nettla v záležitosti této „záhady“ a on mu obratem odpověděl, že si „myslí, že jeho otec do toho mohl být nějakým způsobem zapleten, a uvedl, že o tomto koncertu velmi dobře věděl, protože jeho matka byla klavíristkou, jež hrála Ullmannovu klavírní sonátu.“ [Zdůraznil FC]

Prof. Nettl ml., syn židovských exulantů hledajících v roce 1941 v USA záchranu života i možnost umělecké realizace, dále napsal: „Myslím si, že je možné, že se Paul Nettl snažil, aby byla Ullmannova sonáta zahrnuta do programu ISCM, i když si lze jen stěží představit, že by v tu dobu mohl mít takový vliv. Velmi ale pochybuji, že by způsobil, aby tato Sonáta v programu nahradila sonátu Ježkovu. Kromě snahy pomoci proslavit Ullmanna v Severní Americe možná také doufal, že pomůže kariéře mé matky, Gertrudy Hutter-Nettl, (38) koncertní pianistky, kariéře, která byla v Evropě v roce 1938 přerušena, a na kterou se jí do té doby v USA nepodařilo navázat.“

Paul Nettl, rodák z Vrchlabí, o sedmnáct let starší než Ježek, dobře znal jeho i jeho tvorbu. Až do útěku v roce 1939 působil v Praze, mj. v letech 1933 až 1939 jako ředitel německého vysílání Radia Prag. Ve stejné budově v Praze na Vinohradech, kde Ježek i V+W často a s úspěchem nahrávali. A K. B. Jirák byl v letech 1930 až 1945 vedoucím hudebního vysílání Čs. rozhlasu. Stejně tak ho znala jeho žena, klavíristka Gertruda Hutterová-Nettlová, pražská rodačka, narozená ve stejném roce jako V+W, tedy 1905. Takže Ullmanna do festivalového programu podle citovaných vyjádření pomáhali dostat představitelé pražského německého hudebního života. Nebo spíš opačně: Ježkovu Sonátu usilovali z programu vyřadit představitelé pražského německého hudebního života.

Prof. Beckermann: „K Ježkovi se zachovali nečestně a nespravedlivě“

Bez ironie je možné dodat, že k „nenavázání“ oslnivé klavírní kariéry Gertrudy Hutterové-Nettlové přispěl i květnový festival 1941. Beckermann totiž cituje nám už dobře známého kritika NYT Olina Downese, který Ullmanovu Sonátu i celý koncert strhal u nás nebývalým arogantním způsobem.

„Dále byla na programu sonáta Viktora Ullmanna – ,nezávislého‘ skladatele – narozeného v Česko-Slovensku. Tato skladba byla ve svém základě tak konvenční, jako byla Seiberova skladba vyumělkovaná a násilně nacpaná do nepřesvědčivé formy. Tento skladatel se nedokáže oprostit od romantismu Schumannova a Brahmsova typu, přestože tyto dnes již nemoderní a zastaralé výrazy přikrášluje rádoby moderními ozdobami, přičemž nadužívá poměrně konvenční rytmy a klavírní motivy, a to všechno bez dosažení skutečného organického vývoje. Ale jak by tak konvenčně imitativní hudba mohla skutečného vývoje vůbec dosáhnout? […]

Okna byla nyní již zavřená, protože, jak nás upozornili, jemná Webernova hudba by nebyla slyšet, pokud by okna zůstala otevřená. Této hudbě neprospíval čerstvý vzduch ani neklidný okolní svět. Jednalo se totiž o metodickou a promyšlenou dezintegraci. Pouhé záblesky náznaků myšlenek a záchvěvy tónů. Tato dovedně zaranžovaná skladba je příkladem obdivuhodně šikovného způsobu, jak nevyjádřit vůbec nic. Může se člověk divit, že kultura, ze které vychází, nyní mizí v plamenech? A zde ještě doplněna o nářek komára. [Narážel snad Downes na Křišťálovou noc a pálení „židovských“ knih v nacistickém Německu?? FC.]

Včerejšími interprety byli Roth Quartet, který se statečně zhostil své povinnosti; Gertrud Nettl, klavíristka, která hrála Ullmannovu Sonátu; Olga Forrai, sopranistka, s Brunno Eisnerem a Josefem Wagnerem, klavíristy, interpretující Dessauovo dílo, a Lydia-Hoffmann-Behrend, klavíristka interpretující Sonátu Artura Schnabela. Dessauova skladba byla napsána pro zpěv, klavír, harmonium a dva bicí nástroje a nese název ,Les voix de Paul Verlaine a Anatole France‘. Tento reportér ji ovšem neslyšel, stejně jako neslyšel Schnabelovu sonátu. Důvodem bylo, že v okamžiku, kdy skončil Webernův kvartet, byla místnost stejně smrdutá jako ona skladba; po přestávce zůstala okna hermeticky uzavřená a zavřená zůstala až do konce koncertu; v tomto okamžiku se příroda vzbouřila. Váš korespondent odešel. Zrovna jako hudbu potřeboval i čerstvý vzduch.“ (!)

Beckermann se snaží „tíhu“ situace, nad níž se dnes vznáší budoucí smrt Ježkova i Ullmanova, (39) maličko odlehčit. „Z pohledu současné doby má celá tato tahanice dojemnou až patetickou stránku,“ napsal. „Představte si to jako zápas v boxu, kde pouze jeden zápasník bude postaven před kritika New York Times. V jednom rohu máme slepého chudého českého jazzového pianistu, zoufale se snažícího, aby si ho ve světě vysoké newyorské kultury někdo všimnul, jenž má zanedlouho zemřít na selhání ledvin. V druhém rohu stojí německy mluvící český antropozof židovského původu, jehož od cesty do Terezína a poslední cesty do Osvětimi dělí jen několik měsíců a mnoho významných děl. Je možné vůbec zaznamenat utrpení exilu a představit si, jak bychom mohli vybrat mezi těmito dvěma?“

Je nanejvýš vhodné dále citovat i Beckermannův vážný soud: „Nemáme jasnou představu o tom, co se stalo, ani o motivech zúčastněných osob, ale je alespoň možné pochopit, proč někdo, kdo uvízl v Praze, mohl dostat přednost před někým, kdo byl v té době již ve Spojených státech. Ať už to bylo jakkoliv, není pochyb o tom, že se k Ježkovi zachovali nečestně a nespravedlivě a neexistuje žádná omluva pro to, že byl ponechán v nevědomosti.“ [Zdůraznil FC]

Do takto moralizující role jsem se v knize nechtěl dostat, ale prof. Beckermann na ni má jistě plné právo. A díky za jeho vyjádření.

Hrály se Tři ricercari na festivalu?

Ve vztahu ke stati prof. Mihuleho stále zůstává „podotázka“. Hrály se Tři ricercari v New Yorku v květnu 1941? Opravdu se tu projevila „nedostatečná připravenost hudebního dokumentaristy“, protože by mi bylo jinak hned jasné, že dílo Martinů se nemohlo hrát „za“ Ježkovo komorní. (40) Na otázku, zda se „z české hudby“ hrály Tři ricercari, však musí následovat kladná odpověď a konstrukce o Jirákově byvší žárlivosti odvádějí pozornost.

Prof. Mihule cituje dopis Martinů Frances Ježkové (41) ze 4. prosince 1956. „Taky jsem tam [v Holzknechtově textu] našel ten artikl, jak nějaký skladatel zkazil to Ježkovo provedení na festivalu [v New Yorku 1941], a to vypadá, zrovna jako bych to byl já, ačkoliv jsem to nebyl, protože jsem žádného předsedu festivalu neviděl ani předtím, ani potom, a ostatně jsem přijel, když už programy byly hotovy, na nichž byla J. [Ježkova] sonáta a také moje Ricercari, na jejichž provedení jsem také nešel, nýbrž je poslouchal v rádiu.“ A název skladby Ricercari doplňuje: „[byly ostatně provedeny v jiném programovém bloku festivalu, až druhý den po komorním koncertu, JM]“.

Přiznám se, že jsem tento dopis znal, ale otevřením vztahu Martinů-Frances Ježková bych se dostal tam, kde jsem se nechtěl pohybovat, a navíc svým časováním přesahuje Ježkův život. Přesto je to velké téma obou osobností, Frances Bečákové – Ježkové i Bohuslava Martinů. A třeba i historie Nadace Jaroslava Ježka z let 1946-1959. Končil jsem Ježkovou smrtí a uložením urny s jeho popelem dne 5. ledna 1947 v Praze na Olšanech. Dál jsem jít nechtěl, mimo jiné právě proto, abych se vyhnul nezbytným muzikologickým soudům o hraní-nehraní Ježkovy hudby v poválečném Československu.

Ptám se tedy znovu: Hrály se Tři ricercari na festivalu, nebo nehrály? Jistěže ano. Vyčítat však skladateli, že byl hrán, je nesmysl. Podobný ovšem tomu, který uvedení jeho díla přehlíží. Všechny monografie Šafránkovy i prof. Mihuleho připomínají příjezd Martinů 31. března 1941, ale pojednou „děj“ poskočí o několik měsíců, nejčastěji do června, kdy Miloš Šafránek pozval manžele Martinů na letní pobyt do Pleasantville, několik desítek kilometrů od New Yorku.

Věděl Holzknecht o provedení skladby Martinů v další části newyorského festivalu? Pochybuji že nikoli, navíc znal všechny „zúčastněné“ osobnosti dobře z Prahy; o to víc věřím, že měl dobrý důvod k mlčení. Proč mluvil o intervenci „skladatel“, ví jen sám. Zkratkovité spojení, jehož jsem se dopustil ve své knize, by ve své době proti „exulantovi“ Martinů bylo s největší pravděpodobností využito k vražedné palbě. „Místo Ježka Martinů!“ Měl jsem však za to, že v roce 2006 je tento fakt česká kulturní veřejnost schopná reflektovat bez emocí. Nakonec moje „objevitelská“ citace Jirákovy přednášky posloužila k ještě hlubšímu pohledu na poslední rok Jaroslava Ježka.

Prof. Mihule mluví o katarzi pomyslného „kriminálního činu“. O Ježkovu urnu se postarala jeho žena Frances, Bohuslav Martinů se vrátil do Poličky v zaletované rakvi […], K. B. Jirák se dožil vítězoslavného návratu do vlasti v roce 1968.[…] A Viktoru Ullmannovi, jednomu z nejvýznamnějších židovsko-německých skladatelů spjatých s Prahou, ani symbolická pomoc Paula Nettla nepomohla. A připomíná „Boha“ Karla Čapka z Případu několikanásobného vraha Kuglera. „Proč vlastně ty, Bože, nesoudíš sám?“ „Protože všechno vím,“ zní spisovatelova odpověď.

A tak jen Čapkův „Bůh“ ví, proč nikdo téměř po sedmdesát let nepsal o tom, čí Sonáta se hrála v květnu 1941 v New Yorku na přehlídce soudobé hudby ISCM i jaká skladba českého skladatele se tam rovněž uváděla. Proto patří profesoru Mihulemu opětovný dík, že se tomuto tématu – i když vyprovokován mou knihou o Ježkovi – věnoval. A časopisu Harmonie i serveru www.muzikus.cz dík za to, že moji nezkrácenou odpověď publikovaly.

František Cinger

(reakce)

[block background=“#e5e5e5″](24) Šafránek Miloš: Setkání po padesáti letech. Torst, Praha 2006.

(25) Beckermann Michael: The Dark Blue Exile of Jaroslava ježek (Tmavomodrý exil Jaroslava Ježka). Music&Politics 2, Number 2 (Summer 2008), http://www.music.ucsb.edu/projects/musicandpolitics/past.html

(26) Janoušek Jiří: Rozhovory s Janem Werichem. Mladá fronta, Praha 1994, str. 153.

(27) Martinů Charlotte: Můj život s Bohuslavem Martinů. Editio Bährenreiter, Praha 2003, str. 91.

(28) Šafránek Miloš: Bohuslav Martinů, Život a dílo. Státní hudební vydavatelství, Praha 1961, str. 227-228.

(29) Mihule Jaroslav: Případ Sonáty pro klavír od Jaroslava Ježka 2, Harmonie 9/2009, str. 35.

(30) Martinů Charlotte: Můj život s Bohuslavem Martinů. Editio Bährenreiter, Praha 2003, str. 92.

(31) Holzknecht Václav: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo. SNKLU, Praha 1957, str. 55.

(32) Kuna Milan: Exulantem proti své vůli. Život a dílo Karla Boleslava Jiráka. Editio Bärenreiter, Praha 2003.

(33) Paul Nettl: (10. ledna 1889 Vrchlabí–8. 1. 1972, Bloomington, Indiana, USA). Vystudoval na pražské německé univerzitě, mj. zvláštní zájem věnoval hudbě 17. století v Praze i ve Vídni. V letech 1933-1939 působil jako ředitel německého vysílání Radia Prag. Před rasovou segregací uprchl s manželkou Gertrudou a synem Brunem v roce 1939 do USA. Od roku 1946 prof. muzikologie Univerzity Indiana v Bloomingtonu.

(34) Roger Huntington Sessions (28. 12. 1896 Brooklyn, New York–16. 3. 1985 Princeton, New Jersey), významný americký skladatel, kritik a pedagog.

(35) Bruno Nettl (14. března 1930 Praha). Z ČSR uprchl spolu s rodiči. Prof. hudby a antropologie University of Illinois.

(36) Viktor Ullmann (1. 1. 1898 Cieszyn-Těšín–18. 10. 1944 Osvětim), německý skladatel, syn židovských rodičů. Žák Arnolda Schönberga. Na festivalu ISCM v červnu 1929 v Ženevě byla hrána jeho Variace na Schönbergovo téma pro klavír, na festivalu ISCM v Londýně v červnu 1938 jeho 2. smyčcový kvartet. Mj. v letech 1927-1928 byl šéfem opery německého divadla v Ústí nad Labem, kde mezi 7 jím uvedenými operami byla Smetanova Hubička, tehdy vůbec první česká opera v dějinách scény. Podle www.ceskyhudebnislovnik.cz.

(37) O „konečném řešení židovské otázky“ rozhodla konference ve Wannsee na okraji Berlína „až“ 20. ledna 1942.

(38) Gertruda Hutterová-Nettlová (1905 Praha-1952). Klavíristka koncertující v Praze, Vídni, Frankfurtu. V roce 1928 se vdala za doc. Paula Nettla. Více: Stewart Paul: My first piano teacher Gertrud Nettl. American Music Teacher. FindArticles.com. 16 Feb, 2010. http://findarticles.com/p/articles/mi_m2493/is_5_54/ai_n13504331/

(39) Ježek zemřel 1. 1. 1942. Ullmann ho přežil v děsivých podmínkách ghetta Terezín a vyhlazovacího tábora Osvětim o necelé dva roky. Do Terezína byl transportován 8. září 1942. Jeho dvě děti Johannes (1934) a Felicie (1936) se dostaly z ČSR díky iniciativě Nicholase Wintona. Nejmladší Paul zemřel (1943) v Terezíně, nejstarší Max (1941) v Osvětimi. On sám byl transportován do Osvětimi 16. září 1944, dva dny na to byl zaplynován.

(40) Prof. Mihule připomíná: Na webových stránkách Martinů.cz píše o skladbě Jan Mužík – „komorní obsazení (flétna, 3 [!] hoboje, 3 [!] fagoty, 3 [!] pozouny, 3 housle, 3 violoncella a dva klavíry) a děravá instrumentace podtrhují její subtilní povahu“ ; s tímto obsazením by moc subtilně asi nezněla.

(41) Františka – Frances Bečáková – Ježková (15. července 1900 Tupesy u Uherského Hradiště–15. srpna 1986, Praha).[/block]

Sdílet článek: