pondělí, 8. březen 2010

Sonáta pro klavír Jaroslava Ježka podruhé aneb Poděkování profesoru Jaroslavu Mihulemu (1) – reakce

Napsal(a) 

Toto je reakce Františka Cingera na článek Případ Sonáty pro klavír od Jaroslava Ježka 1

S odstupem tří let od vydání životopisné knihy Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka (1) se k její části rozhodl vyslovit prof. Jaroslav Mihule, významný vědec, pedagog i diplomat, přední znalec Bohuslava Martinů. Chtěl bych mu za to poděkovat.

Patří mu dík o to větší, že se vyjádřil k tématu, které čtenář ve všech jeho mimořádných a úctu si zasluhujících knižních pracích o této osobnosti české i světové hudby marně hledal. Totiž k zařazení díla Bohuslava Martinů Tři ricercary na program festivalu – série koncertů pořádaných Mezinárodní společností pro soudobou hudbu (ISCM) v květnu 1941 v New Yorku. Právě toho festivalu, s nímž Ježek spojoval své naděje. Jeho klavírní Sonáta byla podle zveřejněného rozhodnutí poroty (2) vybrána k provedení. Rudolf Firkušný (3) se už těšil, nastudoval ji a měl ji hrát, navíc v přímém radiovém přenosu po území USA.

Prof. Mihule dvoudílnou stať nazval Případ Sonáty pro klavír od Jaroslava Ježka (4), který „má podivné znaky kriminálního činu v morálním smyslu slova, vyskytnou se v něm těžko pochopitelná udání, několik žalobců, vážná obvinění a dokonce i smrt. Ale také závěrečná katarze.“ Píše, že jsem se „opřel o náhodně sestavená fakta“, na nichž dokumentuji „vykonstruovanou a nikdy neexistující nepřátelskou polaritu mezi Ježkem a – Bohuslavem Martinů“ i že je to „v podstatě novinářská honba za senzací, kde zpravidla nemá smysl vůbec o něčem podobném uvažovat, jde-li o naprosto běžný jev, vracející se denně při všech konkursech a soutěžích na celém světě: potencionálně úspěšné jméno či skladba se do definitivního výsledku nedostane.“

Rozhodně a naprosto odmítám nařčení z konstrukce nepřátelské polarity mezi Ježkem a Martinů, natož z honby za senzací. Pozorný čtenář mé knihy se mohl přesvědčit, že známou scénu Ježek-Rudolf Friml, která se v Holzknechtově podání jeví jako výraz arogantního nezájmu bohatého Čechoameričana o „našeho hrdinu“, jsem doplnil vysvětlujícím komentářem Jana Wericha z konce 50. let i unikátním Holzknechtovým svědectvím z let 80., která celou „kauzu“ nasvěcují naprosto jiným než původně „nepřátelským“ způsobem. (5) Nekonstruoval jsem nepřátelství Ježka vůči komukoli; odmítl jsem však přehlížet fakta – možná známá, možná ne, to ví každý z aktérů diskuse sám.

Vzhledem k zaměření statí prof. Mihuleho i k dezinterpretaci, či spíše neporozumění jedné pasáži mé knihy, odpovídám jemu i čtenářům Harmonie i serveru www.muzikus.cz.

Ježek nebyl „utrápený proletářský“ chlapec

Díla Martinů si vážím, jako Čech mám navíc radost z jeho trvalého úspěchu. Mám za to, že to byl Evropan, avšak v době, kdy se po nedlouhém míru chystala na starém kontinentu opět válka, a Evropa byla později rozdělena tzv. železnou oponou. Jednou z obětí dějinných událostí byl Martinů. (Ale i V+W i Jaroslav Ježek.)

Zvláště po pětileté přípravě životopisné knihy-rozhovoru se spisovatelem Arnoštem Lustigem 3x18, portréty a postřehy (6), kdy byl jedním z důvodů vzniku právě zájem o poznání exilu, jsem s větším porozuměním četl vše, co s touto otázkou nejen v životě Martinů souviselo.

Prof. Mihule nepojmenoval žádné tajemství, že moje vzdělání i profesní zaměření není hudební. Můj prvotní odborný zájem je literární. Po setkáních s řadou osobností (W. Saroyan, B. Okudžava, J. Heller, B. Hrabal, L. Fuks, F. Kožík ad.) jsem se rozhodl napsat knihu reportážních portrétů těchto tvůrců (7). Adolfu Müllerovi, duši exilového nakladatelství Index v Kolíně nad Rýnem, jsem spolu s Hrabalem a Otou Pavlem vzdal hold v knize Tři portréty (8).

Právě zkušenost z poznávání života Arnošta Lustiga v Praze-Libni, Terezíně, Osvětimi, Izraeli i USA, kde se v roce 1972 jako s prvním „kolegou“, jenž ho přivítal, setkal s Ježkovým příznivcem Egonem Hostovským, mi dodala odvahu přijmout nabídku vytvořit na základě části nazvané Klaunova antická tragedie ze seriálu ČT Soukromé životy její literární verzi. Vznikla tak kniha Smějící se slzy aneb Soukromý života Jana Wericha. (9)

Bylo mi jasné, že o něm nelze psát bez znalosti života a díla Jiřího Voskovce a Jaroslava Ježka. Znovu jsem se proto vrátil k Holzknechtově knize Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo, mj. proto, že po dlouhou dobu představovala prakticky jedinou publikaci o Osvobozeném divadle, jehož písničky jsem měl rád. Právě svědectví Arnošta Lustiga, který dobře znal Wericha a v exilu i Voskovce, a zvláště jeho syna Josefa Lustiga, rovněž pedagoga a filmového režiséra, který provázel Voskovce během jeho posledních měsíců jako asistent a osobní šofér, mi pomohla jak pochopit tak i ukázat radost a tíhu exilu. (10)

Prof. Mihule se tak vlamuje do otevřených dveří, jestliže upozorňuje na mou „naprostou nepřipravenost hudebního dokumentaristy“. I proto jsem se nepouštěl do žádných odborně muzikologických interpretací a držel se faktů, byť je prof. Mihule označuje za „náhodně sestavené“. Opakuji, že mi nikdy nešlo o „konstrukci nepřátelské polarity“ mezi kýmkoli. Pokaždé jsem se snažil, s pochopením až pietou vnímanou vůči osobnímu životu umělců, připomenout neznámá nebo zapomenutá fakta patřící k naší historii. O tom, že jich je stále dost, svědčí i příspěvek prof. Mihuleho. Mluvme tedy o něm.

Vzpomíná publikaci znalce Martinů, jeho přítele a příznivce Miloše Šafránka (1894-1982). (11) Tento čs. diplomat prožil léta 1927-1938 v Paříži a 1939-1945 v USA. „...druhou napsal novinář František Cinger, který se zabývá beletrizováním rozmanitých reálných témat a bohužel se ujal i výkladů ze života Jaroslava Ježka,“ uvádí prof. Mihule. O jaká „reálná témata“ v mé publikační činnosti jde, to jsem ve stručnosti představil. Dovolil bych si opravit pořadí vydání obou knih, nejdříve vyšla moje a až poté Šafránkovy posthumní vzpomínky. Je mi upřímně líto, že od jedinečné Holzknechtovy práce nevyšla další nejméně tak důkladná od vzdělaného „hudebního dokumentaristy“ věnovaná Ježkově vážné i populární hudbě, o divadelní a scénické nemluvě. Odborná veřejnost mu to stále dluží. Není to však úkol pro prof. Mihuleho ani pro mě.

Právě s vědomím své „naprosto nedostatečné připravenosti“ v tomto směru jsem se nezaměřil na hudební stránku Ježkova díla, kde jsou základem zasvěcené a autentické rozbory současníka, přítele, interpreta a popularizátora jeho tvorby. Jenomže v době, kdy Holzknecht prakticky v letech 1946 až 1957 (12) chystal knihu o Ježkovi a „jeho“ divadle, nemohl se o plno faktech i tématech vyjadřovat svobodně, navíc řada věcí nebyla tehdy vůbec známa.

I proto jsem v úvodu knihy napsal: „Například ,chudobu‘ Ježkovy rodiny a to v dobách dětství i po otcově smrti zdůrazňoval nejen on [Holzknecht], ale i Jaroslav sám. Jana Strnadová, první manželka jeho synovce ,Mirka‘ Strnada, však autorovi knihy sdělila, že skladatelův otec, krejčí Adolf Ježek nikdy nepracoval ,sólo‘, ale provozoval vždy krejčovskou dílnu minimálně s dvěma, třemi zaměstnanci. Svou dceru Jarmilu Ježkovou-Strnadovou nechal vyučit pánskou krejčovou u Heleny Podolské, což byl prominentní pražský salón, a posléze ji jako dámskou krejčovou vyučil sám. Jarmila vystupovala u Podolské i jako modelka a blízkým vyprávěla, že byla mj. ,na zkušené‘ ve Francii, jak bývalo v té době zvykem. V Paříži nakonec v roce 1928 navštívila i bratra. Po určitou dobu vedla svůj vlastní krejčovský ,salon‘.“

A pokračoval jsem: „Sám Ježek netrpěl po konci studií finančním nedostatkem, jeho příjem v dobách Osvobozeného divadla podle Werichova vyjádření činil ročně až 120 tisíc předválečných korun. (Není proč tomu nevěřit. Z Voskovcova ,dotazníku‘ vyplňovaného 27. března 1948 pro UNESCO víme, že jako ,Direktor and Producer‘ OD přiznal 360 tisíc Kč také předválečných ročně!). Ježkovy skladby navíc vycházely tiskem i na deskách, což přinášelo další finanční prostředky [...] Jak by ale mohl [Holzknecht] přiznat v dobách, kdy oficiálním synonymem slova živnostník bylo jednoznačně hanlivé ,vykořisťovatel‘, že Ježkův otec zaměstnával minimálně dva, tři lidi? A že rodina měla ve Hvězdonicích pronajatou vilu, kam jezdili všichni každoročně na ,letní byt‘? A že si sestra Jarmila vzala za muže syna obchodníka s auty? (Který pak pracoval po léta jako šéf Autodružstva…) I že Strnadovi měli na Propasti v Jevanech u Prahy chatu, kterou nazvali – jak jinak – Ježura?“

Proti třem legendám

Při přípravě své knihy jsem si uvědomoval, že s jeho životem jsou spojeny určité fámy-legendy. „Krutá smrt uprostřed druhé světové války daleko za oceánem i klatba vyřčená později v jeho zemi nad jazzem a exulanty dala vzniknout mnoha legendám,“ napsal jsem v ní. Třeba že jeho přátelé V+W šli v Americe jen za svým a on umřel nešťastný a opuštěný. Nebo že to byl člověk natolik postižený nemocí a zrakovým handicapem, který mu neumožňoval plně tvořit. Existuje také představa, že se Ježek v Osvobozeném divadle prosadil až díky V+W, kteří mu nabídli spolupráci, a jen s nimi se nejvíc projevil jeho hudební talent. Tři legendy, které se střídavě vynořují z temnot zapomnění tam, kde zazní jeho stále moderní hudba nebo padne jeho jméno. Přitom nic není tak vzdáleno pravdě jako tyto přísně vymezené charakteristiky lidského a uměleckého osudu. I proto jsem se rok a půl věnoval pozůstalosti uložené v Českém muzeu hudby, znovu pročetl desítky knih, desítky deníků i časopisů, navštívil desítky svědků života jeho, sestry Jarmily i synovce Jaromíra, znovu vzal za kliku dveří domů i kaváren a vináren, jimiž kdy procházel, a se znalostí zdánlivě ztracených dokumentů a bez vnějších omezení se pokusit pomyslným štětcem přidat k ustálenému portrétu několik barev a tahů.

Díky Škole Jaroslava Ježka v Praze na Hradčanech se např. podařilo jakoby zázrakem nalézt tři třídní knihy z časů, kdy tam v Soukromém ústavu pro vychování a léčení slepých dětí a na oči chorých Ježek pobýval, a sice od 16. září 1916 do 26. února 1921, tzn. po celých 6 let a 6 měsíců. Jsou z prvních dvou ročníků, tedy 1914/15, 1915/16 a z ročníku 1919/20. Vypovídají mj. o tom, že budoucí skladatel jako dítě byl klasifikován i ze hry na klavír, klarinet, violoncello a na citeru. O „čtení a psaní Braillova tečkovaného písma notového“, o „znalosti všeobecné soustavy notové“, o „nauce o harmonii“ či zpěvu nemluvě. Byl to tedy slepecký ústav, kde se Ježek poprvé „dotýkal“ kouzla hudby, jež se mu stala láskou i osudem.

Studiem archivů jsem mj. doložil, že Ježek vystupoval v původním Osvobozeném divadle dříve, než Voskovec a Werich, dokonce ještě před jejich Vest Pocket Revuí (19. dubna 1927). Ve dvoraně Umělecké besedy se totiž 26. února 1927 konal „Veselý večer“ Osvobozeného divadla, kde improvizátor Ježek uvedl píseň Šla Nanynka do zelí podle Mozarta, Liszta, Wagnera, Smetany, Hašlera. Nikdo menší než Jindřich Vodák o tom napsal 1. března 1927 v Českém slově: „...Ježek div se neproboří do piana, jak vášnivě vytlouká z něho své divoké, nezvedeně pošklebné zpřeženinky a výchrstky not. [...] Osvobozené divadlo se rádo přijme. Osvobodilo-li se od čeho, tedy tentokrát dozajista od řádu, jehož umění vyžaduje.“

A první společné vystoupení V+W+J se uskutečnilo v původním Osvobozeném, respektive v Divadle Dada E. F. Buriana, které se z něho vydělilo, a to nikoliv až v roce 1929 v Brně na Výstavišti nad prvními písničkami, jak na to vzpomínali oba velcí klauni V+W.

Revuální pořad „Visací stůl č. 2.“, který se odehrál 8. května 1927, totiž „autorsky spojil E. F. Buriana, Ježka, Išu Krejčího, Lacinu, Mařánka, Slípku a Voskovce&Wericha“. Toto bylo první vystoupení V+W+Ježka v jednom představení. Improvizace se ale pokaždé nepovede. Kritička deníku Národní osvobození paní Fischerová (If) napsala: „Po své úspěšné předchůdkyni Visacím stole č. 1 [9. dubna 1927, kde mj. Ježek rovněž s úspěchem vystupoval] zdědila č. 2 mnohé, následkem toho úspěch ne. Tato ,revue o módě, dětech, poesii, volbách, ulici a věčnosti‘ má několik dobrých scén (novou první, starou Lacinovu ,Slovanskou politiku‘, za kterou autor a interpret J. Trojan sklízejí stále bouřlivý úspěch), i několik však řídkých a nepodařených (hlavně Voskovec-Werichovu, ve které ,zpěv‘ tří zabitých bylo opravdu trapno poslouchat) a herce vesměs dobré. Z této revue divadla Dada je možnost mnohému se naučit. Předně: Pozor s nadprodukcí! [...] Hudebně byl nový nápad: produkce Ježkova na dvě piana. Pravou rukou hraje na malé jarmareční dětské pianko bez půlnot melodii, levá doplňovala a basovala. Takováhle trošku brnkavá a doplňovaná byla tahle revue číslo dvě celá,“ citoval jsem v knize pí Fischerovou. (13)

„Bez emocí a s plným respektem k uměleckému přínosu dvou klaunů podle dobového ohlasu vychází, že ze ,tří strážníků‘ dosahoval nejvyšší úrovně právě Jaroslav Ježek,“ dodal jsem o té chvíli. A jestliže jsem v knize ještě napsal: „Takže první společné vystoupení J+V+W na jedné scéně slávy nedobylo. Není divu, že o tom V+W nechtěli mluvit. Protože Ježek opět zazářil,“ opravdu jsem to neuvedl proto, abych konstruoval „nepřátelskou polaritu“ mezi Ježkem a V+W. Při uvádění konkrétních faktů ze života Martinů a Ježka tomu nebylo jinak, i když odrážely odlišné směřování jejich aktivit nebo materiální zázemí.

Šafránek v knize o Martinů Ježka neuvádí

Při stopování Ježkových osudů mě zaujalo, že se při studijním pobytu v Paříži i v exilu v USA setkal s diplomatem Milošem Šafránkem a s Bohuslavem Martinů. Prvního z nich připomíná Václav Holzknecht: „Hned po příjezdu se ho ujali na čs. vyslanectví a našli mu levný a slušný pokoj. Dr. Miloš Šafránek, pozdější životopisec Bohuslava Martinů a manžel pianistky Germaine Lerouxové, který byl tehdy úředníkem vyslanectví, zajímal se o nového skladatele a snažil se mu prospět tím, že ho uváděl do salonů, kam by asi jinak nenašel přístup.“ (14)

Vzhledem k tomu, že Holzknecht v knize uváděl jako dobu Ježkova příjezdu „září 1928“ a já z pozůstalosti věděl, že Ježek spolu s Išou Krejčím vystoupil 9. října 1928 v Bratislavě na večeru „najmladšej generácie skladateľskej“, věnoval jsem se časovým nesrovnalostem v Holzknechtově podání pozorněji. A zjistil jsem, že do Paříže přijel už 6. prosince 1927. (15)

Prostudoval jsem český tisk a v Lidových novinách (LN) dne 27. ledna 1928 jsem objevil další dosud nepublikovanou zprávu: „Do Paříže přijel mladičký skladatel Ježek. Před několika dny pozvala paní Osuská [manželka vyslance Štefana Osuského-pozn. FC] menší hudební společnost na intimní čaj, při němž bylo hráno trochu české hudby. Skladatelé Bartoš a Ježek hráli několik menších svých klavírních skladeb, které se velmi líbily. Pan Ježek překvapil posléze hosty paní vyslancové svou pohotovostí improvizační, ať volnou, ať na čtyři udané tóny a vyžádanou formou (valčík, gavota, charleston atd.).“ (16) Ve stejném čísle LN uvedly zprávu, že úspěch skladby „Vřava“ (La Bagarre) Bohuslava Martinů provedená právě bostonským symfonickým orchestrem, řízeným dirigentem Sergejem Kusevickým, byl vskutku výjimečný. „Kusevický prý provede ,La Bagarre‘ na jaře v Paříži.“

Martinů bydlel „za rohem“, Ježek si v deníku zapsal mj. setkání s ním na 10. ledna 1928, využil jsem proto ke srovnání zprávu LN: „Vrací se mi myšlenka, jak se asi díval elegantní, o šestnáct let starší Martinů na začínajícího, téměř nevidomého kolegu. Určitě si měli co říci, tehdy oba milovali jazz, Martinů měl za sebou úspěch jazzové skladby ,Half-Time‘. Hovor o konzervatoři už musel být veden z nadhledu. Pro Ježka to bylo naplnění životního snu, studovat na vzdělávacím ústavu nejvyšší možné kvality. Pro Martinů deprimující vzpomínka. V roce 1906, když se Ježek narodil, tam začal studovat s nadějí, že se z něj stane houslový virtuóz, druhý Jan Kubelík. Studium mu moc nešlo, v roce 1910 byl dokonce vyloučen pro ,nenapravitelnou nedbalost‘. Po dvou letech složil na druhý pokus závěrečnou zkoušku na konzervatoři a obdržel osvědčení o způsobilosti.

V roce 1919, po nástupu Vaclava Talicha na post šéfdirigenta České filharmonie, získal Martinů místo řádného člena orchestru, přičemž seděl vedle přítele obou Stanislava Nováka u prvního pultu prvních houslí. Po krátké době byl přeřazen ke třetímu pultu druhých houslí. Talich odmítl nastudovat jeho skladbu ,Malá taneční suita‘. V roce 1922 začal Martinů studovat u Josefa Suka v nově vzniklé mistrovské třídě pražské konzervatoře a svěřil se mu, že chce ,komponovat jako Debussy‘. Po roce se však studií u Suka vzdal a odjel do Paříže, kde zůstal následujících sedmnáct let. Ukázalo se, že jeho cestu neprovázejí housle, ale skladatelská invence.“ (17) Nedodal jsem, že Ježek mistrovskou školu u Suka absolvoval.

Věřím, že pro ctitele Martinů jsou připomínky jeho studijních komplikací nedůležité ve srovnání s budoucím dílem. Souhlasím. Mně však šlo o komparaci témat, o čem se dva mladí lidé mohli bavit. Jistě o společných studijních zážitcích, stejných učitelích, vždyť Ježek si pobytem v Paříži studium konzervatoře vlastně přerušil.

O to víc jsem se zajímal o vyjádření dr. Miloše Šafránka směrem k Ježkovi. V jeho monografii Bohuslav Martinů: Život a dílo (18) zmínka o Ježkově pobytu v Paříži (ale i v USA) neexistuje. Abych byl spravedlivý, Ježek je v rejstříku zaznamenán, protože Šafránek v poznámce pod čarou připomíná, že scénu Pierot holičem z opery Divadla za bránou „hrála u nás taneční skupina Laurette Hrdinové s hudbou Jaroslava Ježka v roce 1954“. (19) Nutno dodat, že v anglické verzi (20) ani ve verzi německé (21) už není po této jediné poznámce věnované Ježkově „existenci“ stopy.

Prof. Mihule cituje z dopisu Martinů Fině Tausikové z prosince 1927: „Ježek je tady, trochu se oň starám, ale ne moc. Je to hodný hoch, ale já už nesnáším dobře tu atmosféru Devětsilu a všelijakých Bloků, protože vím na své kůži, že to chodí docela jinak…“ (22) K tomu jsem jen dodal: „Jak? Už ne tak ,kolektivně‘ a po kamarádsku? Nad prázdnou partiturou zůstane každý tvůrce opravdu sám, ke svému prosazení ,protéžé‘ potřebuje.“ Měl jsem na mysli právě situaci, kterou prof. Mihule v mé kritice charakterizuje slovy: „...naprosto běžný jev, [...] skladba se do definitivního výsledku nedostane.“

Kdybych měl v úmyslu konstruovat „nikdy neexistující nepřátelskou polaritu mezi Ježkem a – Bohuslavem Martinů“, stačilo by ocitovat Holzknechta: „Protože ani duch tehdejšího čs. vyslanectví se neshodoval s Ježkovou povahou, vyzněla všude Šafránkova snaha nadarmo. Hlavní příčinou byl ovšem Jaroslav, který nesnášel společensky upjaté prostředí, pokaždé v něm provedl docela záměrně nějakou neplechu, a místo aby předvedl dámám a jemným estétům něco elegantního, hrál jim na piano rabiácké disonance.

Nespřátelil se valně ani s Bohuslavem Martinů, který v tu dobu žil v Paříži a dostal se do styku s Ježkem asi prostřednictvím Šafránkovým. Snad to způsobila rozdílnost obou skladatelských nadání a odlišnost povah. Jisté je, že si oba skladatelé, jeden na začátku své dráhy a druhý na začátku již světového úspěchu, valně neporozuměli a nesblížili se.“ (!) (23)

Já jsem však nic takového neuvedl, šlo mi především o Ježkův život a dílo, přesto mě prof. Mihule v druhém příspěvku nařkl: „...s jakým klidem byly v Cingrově knize pominuty doklady o vzájemném přátelském vztahu mezi Ježkem a Martinů, ale právě tak i veskrze pozitivní vazba Holzknechta na Martinů.“ Srovnáním citátů nechť si udělá názor čtenář sám.

O tom, že nekonstruuji nepřátelskou polaritu, svědčí poznámka z mé knihy týkající se léta 1928, tedy z doby po Ježkově návratu. S Išou Krejčím a přítelem Janem Knobem se tehdy zastavili – nepochybně přátelsky – v Poličce u Martinů. A co se týká rovněž nepochybně přátelsky vlídného a obdivného vztahu Holzknechta a Martinů, ten měl jistě vliv na skutečnost, proč se Holzknecht nikdy nezmiňoval o tom, že se na festivalu v New Yorku 1941 hrála skladba Martinů. I s odstupem času ho naprosto chápu a jeho postupu si vážím i dnes.

František Cinger

(Pokračování)

(reakce)

(1) Cinger František: Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka. Nakladatelství BVD, Praha 2006, 247 str., 24 str. fotografických příloh.

(2) New York Times, 16. března 1941. Pozůstalost Jaroslava Ježka, České muzeum hudby.

(3) Rudolf Firkušný (11. 2. Napajedla u Zlína–19. 7. 1994 New York).

(4) Mihule Jaroslav: Případ Sonáty pro klavír od Jaroslava Ježka 1. a 2. část, Harmonie 8/2009, str. 22.-25 a 9/2009 str. 34-37. Zároveň www.muzikus.cz

(5) Cinger František: Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka. Nakladatelství BVD, Praha 2006, ss. 177-179.

(6) Cinger František, Lustig Arnošt: 3x18, portréty a postřehy. Nakladatelství HAK, Praha 2002, třetí vydání nakladatelství Mladá fronta, Praha 2007.

(7) Cinger František: Bylo jich deset, Rozhovory se smrtelnými nesmrtelnými. Eminent a Knižní klub, Praha 2001. Přepracované vydání František Cinger: Prokletí slavných. Nakladatelství Mladá fronta, Praha 2005.

(8) Cinger František: Tři portréty. Nakladatelství Erika, Praha 2004.

(9) Cinger František: Smějící se slzy aneb Soukromý života Jana Wericha. Nakladatelství Formát, Praha 2004.

(10) Následovalo 12 podob Jana Wericha, spolu s Jaromírem Farníkem Voskovec a Werich aneb Válka s lidskou blbostí a Tiskoví magnáti Voskovec&Werich. K této reedici časopisů Osvobozeného divadla jsem napsal dvě stati přibližující osobnosti, které se na vydávání Vest Pocket Revue a Lokálního patriota podílely, mj. zcela opomíjenou redaktorku a překladatelku Stašu Jílovskou. Naposledy jsem se knižně „vrátil“ k literárnímu tématu titulem Arnošt Lustig zadním vchodem, kde jsem několik kapitol věnoval právě jeho exilu.

(11) Šafránek Miloš: Setkání po padesáti letech. Torst, Praha 2006.

(12) První kapitoly Holzknechtovy knihy Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo. SNKLU, Praha 1957, vznikaly v letech 1946-1949. Uvádí to v ní sám, navíc od 3. července do 25. září 1949 v takřka doslovném znění vycházely v seriálu nazvaném Tak žil hudební skladatel Jaroslav Ježek v časopisu Haló-Nedělní noviny (vydávala je Svoboda, tiskařské a nakladatelské podniky v Praze).

(13) If: „Visací stůl č. 2“. Národní osvobození, 10. května 1927, str. 4.

(14) Holzknecht Václav: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo. SNKLU, Praha 1957, str. 28.

(15) Potvrzení Pařížské prefektury uvádí, že „correspondant du journal“ přijel 6. prosince 1927, a dodává i místo bydliště: „Avenue du Maine 64, Maine Hotel, Paris XVI.“ Pozůstalost Jaroslava Ježka, České muzeum hudby.

Je to vlastně za rohem Café de la Rotonde, odkud je i společný snímek s Martinů. Podle Ježkem podepsané partitury skladby En Caffé à Place de la Bastile: „Café de la Rotonde, 14./12 1927“, jsem si tak potvrdil Holzknechtův omyl se zářím 1928. To už byl Ježek dva měsíce v Praze. Z Paříže odjel 7. června 1928.

(16) Cinger František: Šťastné blues aneb Z deníku Jaroslava Ježka. Nakladatelství BVD, Praha 2006, str. 40.

(17) Tamtéž.

(18) Šafránek Miloš: Bohuslav Martinů, Život a dílo. Státní hudební vydavatelství, Praha 1961.

(19) Tamtéž str. 181.

(20) Martinů Bohuslav: His Life and Works by Miloš Šafránek. Artia for Allan Wingate, Praha 1962.

(21) Šafránek Miloš: Martinů Bohuslav: Leben und Werk. Artia, Praha 1964.

(22) Mihule Jaroslav: Martinů, osud skladatele. Nakladatelství Karolinum, Praha 2002, str. 163.

(23) Holzknecht Václav: Jaroslav Ježek a Osvobozené divadlo. SNKLU, Praha 1957, str. 28.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.