úterý, 8. září 2015

Soňa Červená: umění nejvyšší disciplíny

Napsal(a) 

Soňa Červená, foto Benedikt Renč Soňa Červenáfoto: Benedikt Renč

O svých narozeninách, které v těchto dnech slaví, mluví Soňa Červená nerada. Stejně tak o vzpomínkách, které byly mnohokrát vyřčeny v desítkách rozhovorů a které popsala ve své autobiografii Stýskání zakázáno. Přesto jsme se při rozmlouvání v jejím pražském bytě s výhledem na Vltavu retrospektivám nevyhnuly.

Začněme vaší nedávnou cestou do New Yorku, kde jste v květnu uvedli komorní operu Toufar. Když jsme se domlouvaly na našem setkání, psala jste o zázraku, že ta cesta vyšla. Díky čemu jste se do New Yorku s Toufarem dostali? A jaký měl ohlas? Začalo to tím, že jsem se kdysi spřátelila s Janou Kánskou, dcerou Milady Horákové, která občas z Washingtonu přijede do své rodné Prahy a ráda tady chodí do di­vadel. A dokonce přijala pozvání na naši inscena­ci o Miladě Horákové; Jana v první řadě a já – Milada Horáková! Nás to dojetí sblížilo... Při poslední návštěvě viděla i Toufara a řekla, že s tím musíme vyjet do světa a že nám zkusí vyjednat vystoupení v New Yorku. V Americe se ihned spojila s paní Barbarou Karpetovou, ředitelkou Českého centra v New Yorku, které sídlí v Bohemian National Hall, kde je i krásné diva­délko. Paní Karpetová se tím nápadem ihned nadchla. Spojila se s ředitelem Národního divadla panem Burianem a s ředitelkou opery ND paní Hroncovou a prosila je, aby jí tu inscenaci vyslali, že bude pořádat v New Yorku měsíční festival Česká statečnost a že by byla velice ráda, kdybychom to mohli zahájit právě Toufarem. Hned ale řekla, že na to nemůže poskytnout vůbec žádné finance, jenom to překrásné diva­délko s technikou! Vůbec jsme nedoufali, že by se celá inscenace povedla dopravit do New Yorku. A přece, jednoho rána nás všech dvacet sedělo v letadle a kulisy a hudební nástroje dopravila loď. I ubytování se nakonec vyřešilo. Já dokonce dostala pozvání od newyorského generálního konzula pana Martina Dvořáka, který mi napsal, že by pro něj bylo ctí, kdybych přijala nabídku bydlet v jeho apartmentu pro hosty, ale že je tu jeden problém: mají velice mazlivého pejska a že doufá, že mne to nebude obtěžovat. A já mu odepsala: „To je ta nejlepší zpráva, kterou jste mi mohl napsat!“ Když jsem přijela, přivítal mne velikánský irský setr, Jackyna, která mne také ihned přijala do rodiny. Společně s námi jelo pět děvčat z Kühnova dětského sboru, další dva sólisté: Honza Mikušek a Petr Louženský, dirigent Jiří Štrunc a instrumentalisté. Doletěl i Aleš Březina. Odehráli jsme dvě vyprodaná představení s velkým ohlasem. Myslím dokonce, že jsme v New Yorku měli větší ohlas než v Praze. Mezi obecenstvem přítomní Čechoameričané se nás po představení ptali: „Je to možné, opravdu se tohle dělo?“ Říkali jsme jim: „Ano, to jsou texty z archivů, my jsme si nic nevymysleli.“ Myslím, že jsme udělali v N.Y. dobrý kus práce.

Aleš Březina pro vás nejdřív napsal operu o Miladě Horákové a teď jste spolupracovali na Toufarovi – nabízelo by se, aby to byl začátek nějaké trilogie… Vy to říkáte a já si to myslím!

Takže na co se čeká? Nevím, že by se něco takového chystalo, a ani jsme o tom s Alešem nemluvili. Je teď spoustu jiných věcí k řešení. S Toufarem jsme museli přejít z Kolowratu na Novou scénu a ta má příliš široké hlediště; já se potřebuji dívat publiku do očí, ale tam ten kontakt nemůže vzniknout. V prosinci budeme natáčet Toufara pro televizi a paní Dominika Kolowratová-Krakovská nám na to laskavě poskytne divadlo Kolowrat. Takže aspoň televizní záznam bude autentický.

Kolik představení je ještě naplánováno? Nevím, problém je v tom, že Nová scéna je předimenzovaná činohrou, baletem, operou… My bychom potřebovali komorní divadlo. A to z Nové scény neuděláte.

Bavíme se tu o operách, které jsou založeny na skutečných tragických událostech. Přistupujete k nim jako interpret jinak než ke smyšleným předlohám? Když jdu na jeviš­tě, jdu tam jako Milada Horáková, ne jako Soňa Červená, která hraje Miladu Horákovou. Ovšem když v Toufarovi hraji Klementa Gottwalda, přiznávám se, že se mu tou rolí mstím. Za nás za všecky.

V opeře Toufar V opeře Toufar

Jak začala vaše spolupráce s Alešem Březinou? Seznámili jsme se přes režiséra Hřebejka, který mě angažoval do filmu Pupendo. Hrála jsem tam Frau König, tajemnou Němku s replikou o několika větách, ke které jsme do filmu potřebovali roli překladatele. Aleš, který k filmu skládal hudbu, řekl, že se toho rád ujme. Vznikla z toho veselá scénka. Brzy na to mi tehdejší ředitel Národního divadla Jiří Nekvasil nabídl dvě role s tím, že by mě rád viděl na prknech Národního; já jsem obě role uctivě odmítla. Snažím se přijmout roli jen tehdy, když vím, že pro ni mohu něco udělat, než abych kalkulovala, co ta role může udělat pro mě.

Jaké to byly role? Víte, že už si to ani nepamatuji? Ale Jiří Nekvasil to akceptoval a řekl mi: „Tak si něco vymyslete a já to uvedu.“ Setkala jsem se tedy s Alešem a ptala jsem se ho, jestli by do toho šel se mnou. On říká: „Šel, ale o čem to bude?“ Chtěli jsme, aby to byla nějaká velká česká žena, Ema Destinnová, Božena Němcová? Napadala nás i jiná jména a najednou jak když do nás střelí blesk – Milada Horáková – ta si teď nejvíc zaslouží pozornost široké veřejnosti! Začala jsem potom hledat v archivech materiál, nosila jsem Alešovi stohy záznamů, Jirka Nekvasil pracoval na scénáři a na režijní koncepci…

V jednom rozhovoru jste řekla, že máte ráda režiséry, kteří vědí, co po vás chtějí, a že v tom případě jste poslušná. Co se děje, když spolupracujete s někým, kdo neví, co chce? Dáte mu svou nespokojenost najevo? Ne, já jsem prvorepubliková, ze staré školy. Nenamítám, nedělám cavyky, splním smlouvu – ale už s ním nikdy víc nespolupracuji.

S kým ze současných režisérů byste ráda pracovala? Radok... Špinar je výborný. Viděla jste jeho Othella? Skvělé! Ale pro mne není nad Roberta Wilsona. Řeknu vám, Jan Werich a Jiří Voskovec byli moji první šéfové, moji první učitelé; ti mě naučili umění improvizace. A můj poslední režisér mě naučil umění nejvyšší disciplíny a preciznosti. To je krásný oblouk, že?

Mluvila jste o Wilsonovi jako o režisérovi, který vás naučil být na jevišti hlavou. Ano, stát na jevišti hlavou, to také.

Jak toho docílil? Bylo to během zkoušky, myslím, že v Hamburku, v Thálii. Bob osvětloval moji ruku. Stála jsem dvě hodiny, dvě a půl hodiny a my stále osvětlovali ruku. Říkala jsem si, že to snad nevydržím, jenom nesmím omdlít… A už se stalo. Jak jsem letěla dolů, ještě jsem slyšela Boba, jak říká: „Do we have a cover?“ Když mě za chvilku vzkřísili, tak jsem se mu ještě omlouvala, že už mě hrozně bolely nohy. A on: „Ale vy nesmíte stát na jevišti nohama. Hlavou! Když hlava nechce, tak vás nohy nebolí.“ Někteří herci ho za takovou posedlost kritizují. Jejich škoda...

Improvizace v určitých žánrech podle vás nemá co dělat? Nemá, pro mne na prvním místě stojí služba dílu. To je dnes přežitek, já vím.

A v momentě, kdy se jí někdo odváží? Proč je to špatně? To je, myslím si, taková nejistota, ten člověk si nevěří a musí „kašpárkovat“. Anebo nechat kašpárkovat. Ale jeviště je přece něco vyvýšeného, něco posvátného.

Co když ale pod tím jevištěm sedí nepříznivé publikum. Stalo se vám to někdy? Ten krásný pocit přece jen tvoří ti lidé, a když tam sedí lidé, kteří vysílají negativní emoce, pak to místo ztrácí kouzlo… Já se na jevišti cítím bezpečná, chráněná. Pokud obecenstvo něčemu nerozumí, ať se nad tím zamyslí, ať vzbudí svoji fantazii.

Takže negativní ohlas publika se vás nedotýká? Samozřejmě že dotýká, ale víte, když je někdo ke mně nespravedlivý, nebo dokonce zlý, tak ho spíš lituji. Je to jeho problém, ne můj.

Soňa Červená, foto Anna Mrázek Kovačič Soňa Červenáfoto: Anna Mrázek Kovačič
Vy jste známá svým perfekcionismem a svým absolutním přístupem ke všemu… Nesnesitelná jsem! (smích)

Nedovedu si vás představit v momentě, kdy jste nesnesitelná. Například když zkoušíme, jsme na jevišti, režisér přeruší zkoušku kvůli opravě osvětlení a někdo se začne na jevišti bavit. To je k neuvěření. Vždyť pořád pokračuje tvůrčí proces, který se potom rozpadne kvůli kecům!

Vás musí režiséři zbožňovat. Snad. Občas.

Máte v sobě disciplínu odmalička? Ne, „oddivadla“.

Původně jsem ale chtěla říct, že díky svému perfekcionismu jste během práce na Zítra se bude podstoupila i soud s ministerstvem vnitra kvůli vyškrtnutí vašeho jména ze seznamů StB. Ano, pan Rejžek mě v novinách napadl, že jsem v „seznamech STB“. Ač jsem měla naprosto čisté svědomí, přesto jsem to nařčení nesla těžce. To už jsme začali pracovat na Miladě Horákové. Krásná rakouská věta „Nicht einmal ignorieren“ u mne nefungovala. Musela jsem se bránit, očistit. Proces trval asi dva roky. Dva roky mého života. Co jsem se nasháněla důkazů, svědků, podpisů, to bylo zoufalé! Pamatuji se přesně na chvíli, kdy probíhalo poslední soudní líčení, seděla jsem v kostele svatého Ignáce a čekala na zavolání svého advokáta. Na tu úlevu, když mi řekl, že je vše v pořádku...

Co vám v tu chvíli šlo hlavou? Já jsem se modlila.

Co pro vás znamená víra? Nedílnou součást života.

Můžete říct životní situaci, kdy vám víra nejvíc pomohla? Já myslím, že víra je ve mně natolik pevně zakotvená, že bylo jen málo okamžiků, kdy se mnou život zalomcoval. Ano, víra a pokora.

Je na umělci poznat, když má víru? To nevím, ale myslím, že je na člověku poznat, když má v sobě lhostejnost. To je ta největší metla na světě. Lhostejnost. Myslím, že tu na lidech dovedu poznat. Protože pokora se taky snoubí se soucitem, což je velice důležitý aspekt v umění. Sou-cit. To jsou dvě slova.

Témata komunismu jsou v české hudbě a v českém umění stále aktuální. Je dobře, že se neustále zpracovávají a omílají, nebo bychom už měli jít dál a neohlížet se na staré rány? Toto téma se nesmí zapo­menout; tady nejde o omílání, ale o to, co 20. století udělalo s naším národem… Byli jsme porobeni, nejdřív nacisty, pak komunisty. Zkřivili nám páteř a my se musíme vynasnažit ji znovu napřímit. Tím, že nezapomeneme.

Můžeme najít v dnešní době hrdiny, jakými byli Toufar a Horáková? Dokud funguje mír a demokracie, nepotřebujeme hrdiny. Potřebujeme slušnost a sebevědomí. Potřebujeme se dostat z ponížení, které nám přineslo 20. století. Německý nacionalismus je viníkem obou válek i vstupu komunismu do Evropy.

Myslíte, že nepotřebujeme vzory? Promiňte, vaši otázku nedokážu dost dobře „vnímnout“. (smích) Víte, já mám ráda tahle česká slova. Vždycky si říkám, jsou voli, nebo volové? (smích) Já mám svého Higginse, pana doktora Králíka z univerzity jazyka českého, který mě také kdysi ponoukl, abych napsala svou biografii. Je to můj velký rádce, se kterým často řeším záludnosti své milované češtiny. Anebo s Pavlem Eisnerem.

Vy máte skvělou jazykovou výbavu nejen v češtině, ale i v několika světových jazycích a přeložila jste několik oper… Ano, do němčiny jsem přeložila Martinů Vojáka a tanečnici, Janáčkovu Věc Makropulos a taky Zápisník zmizelého, který sice už přeložený byl, ale špatně. Zpívá se tam například „táhne vůně z lesů, z rozkvetlé pohanky“ a pohanka tam byla přeložená jako divoška, žena od pohana. Rozkvetlá pohanka! (smích)

Soňa Červená, foto Benedikt Renč Soňa Červenáfoto: Benedikt Renč

Zažila jste přerod, kdy se opery začaly uvádět v původních jazycích, a díky tomu jste zpívala Carmen ve třech jazycích. Zpívala se vám v originále opravdu nejlíp? Ano, určitě. V San Franciscu jsme hráli Pastorkyňu anglicky. Byl to úspěch, ale průměrný. Když jsme ji měli v příštích sezonách znovu uvádět, šla jsem za intendantem Herbertem Adlerem a prosila ho, abychom Janáčka dávali v češtině, že mu zaručuji, že celý mezinárodní ansámbl naučím české výslovnosti. Jak vysvětlíte, že po di, ti, ni se i změkčí a jinde ne? Jak naučíte vyslovovat Ř, aby z toho nevzniklo RŽ? Na všecko jsem měla své triky. Ale v Pastorkyni se Laca ptá: Kdy vy budete mít veselí? a Števa odpovídá: Zrovna za čtrnáct dní. Č T R N á C T.

Víte, jak dlouho jsem toho francouzského tenora mořila? Když se blížila premiéra, řekla jsem mu vlídně, poslouchejte, takhle to nejde, vy budete zpívat: „Zrovna za patnáct dní!“, však ve franštině se čtrnácti dnům říká quinze jours, n’est ce pas? On se tak strašně urazil, že ho podceňuji, zabral a nakonec se to naučil. To bylo něco na mužskou ješitnost! Navíc tenor a vlasy od přírody jak slunéčko! Sena Jurinac byla Jenůfa, zpívala a vyslovovala nádherně! Její pastorkyňa v češtině měla ohromný úspěch, viděly a tleskaly jí celkem asi tři tisíce diváků.

Každoročně vystupujete na Mezinárodním festivalu koncertního melodramu. Můžeme se těšit na něco nového i letos? Letos budu dělat Kuchyňskou revue, je to hudba plná života a humoru. Vůbec melodram jako takový je moje životní láska, spojení hudby a mluveného slova. Taky se moc těším na Karneval zvířat Camille Saint-Saënse, který budu premiérovat teď v září v Hradci Králové. Znala jsem to dosud jen v němčině a teď jsme se s hradeckou filharmonií domluvili, že bychom to rádi spolu uvedli. Ptali se mě, jestli na to mají sehnat nějakého překladatele, protože to do češtiny zatím nikdo nepřeložil. Ale já jsem řekla, to je zbytečné, já si to vezmu do letadla, až poletím osm hodin do New Yorku!

Interpretuje se vám text snáz, když ho překládáte sama? Určitě. Ale hlavně ho mám rychleji. O to dřív se ho mohu začít učit. A zkoušet. Já miluji zkoušky, tvořivost... Představení a koncert – to už pak je dokončené dílo.

Vracíte se do Hradce ráda? Ač do Prahy zamilovaná Pražačka, v Hradci cítím své kořeny. A jestli to smím bez rouhání říct, já tam mám hrobku. Je to hrobka mého pradědečka Václava Červeného. Byl vynálezcem hudebních nástrojů a čestným občanem Hradce Králové. A já jsem, prosím, první ženskou čestnou občankou.

Připravujete nějaký narozeninový koncert? Budu dělat jako že nic. Mrtvého brouka. Odjedu na Měsíc. Koncert v Hradci je až 22. září.

Já si myslím, že zástupu gratulantů asi neutečete. Víte, co mi jde nejvíc na nervy? Když se v programech a v novinách uvádí ročníky narození… SOŇA ČERVENÁ /1925/. Co je komu do toho? Ročník nemá s člověkem nic společného, s jeho duší, jeho sou-citem, jeho názory, jeho vírou, nadějí a láskou. Indiskrétnost ovládla svět. Který vy jste ročník???

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.