Soňa Červená se vrátila do Čech po sametové revoluci a teprve tehdy se většina lidí dovídala, jak úspěšnou kariéru po celém světě má tato operní pěvkyně za sebou. Pokud totiž zůstala v povědomí Čechů, tak „jen“ jako Káča Maršálková z Divotvorného hrnce, v němž hrála v roce 1948 po boku Jana Wericha. Po muzikálovém startu však zamířila k vytoužené opeře a odešla nejprve do Brna, odtud do východního Berlína a po emigraci v roce 1962 se jí otevřely dveře do všech významných operních domů světa. Uznání v Čechách se úspěšná operní pěvkyně dočkala vlastně až po ukončení pěvecké dráhy, mimo jiné byla oceněna divadelní Cenou Thálie. Ale díky tomu, že Soňa Červená nepřestává být ani dnes činnou, nejsou jedinou možností, kde se s ní setkat, vzpomínkové televizní pořady. Pravidelně interpretuje melodramy, v činoherních rolích vystoupila v Národním divadle, v Klicperově divadle v Hradci Králové a naposledy na scéně Stavovského divadla v opeře Slzy Alexandra Velikého.
V uplynulé sezoně jste ztvárnila roli Vypravěče v opeře Tomáše Hanzlíka Slzy Alexandra Velikého. Jak došlo ke spolupráci s mladým tvůrčím týmem opery?
Tato spolupráce začala vlastně před pěti lety Janáčkovým Osudem v režii Roberta Wilsona, v němž jsem vystoupila v Národním divadle. Tehdy to byla naprosto nová režijní kreace. Hudební skladatel Tomáš Hanzlík i režisér Rocc představení viděli, a když teď připravovali operu Slzy Alexandra Velikého , nabídli mi roli Historika, který také jako Osud v Janáčkově opeře provází celým dějem. V Osudu jsem ovšem na jevišti ovlivňovala nenávratnost děje, v Slzách pozoruji, komentuji.
Jak hodnotíte práci na této opeře?
Režisér Rocc je nadaný mladý umělec s velkou fantazií a ve světě operní režie se určitě uplatní. Také představitel hlavní role, německý kontratenor Steve Wächter byl po všech stránkách skvělý. Celé obsazení bylo prvotřídní, nechápu, proč tato opera neměla větší návštěvnost. Snad nedostatek public relations, zveřejňování; v té době mělo Národní divadlo důležitější problémy. Ale poloprázdné hlediště je vlastně poloplné hlediště, ne? A pro soudobou operu je i to potěšitelné.
Co pro vás bylo motivem, že jste kývla na spolupráci na Slzách Alexandra Velikého se skladatelem Hanzlíkem a režisérem Roccem? Líbila se vám hudba či role?
Zaprvé jsem už spolupracovala s Tomášem Hanzlíkem na velkém melodramu a padli jsme si „do noty“. Jeho hudba k Slzám Alexandra Velikého mě přesvědčila. Znám i Hanzlíkův výborný olomoucký soubor Damián. A role Historika, kterou mi oba tvůrci nabídli, mě samozřejmě také zaujala.
V této roli jste diváky udivovala zřejmě i tím, že po celé představení (s výjimkou pasáží, v nichž recitujete) stojíte bez pohnutí na scéně. Není to namáhavé?
To se mě ptá každý, ale já nestojím na jevišti nohama, já tam stojím hlavou. Mě nohy nemají co bolet, když to hlava nechce. Tato postava musí být všudypřítomná a role by ztrácela smysl, kdybych sešla z jeviště.
Zaujala vás tvorba nejmladších českých skladatelů?
V posledních letech jsem se začala zabývat také melodramem. Fascinuje mě spojení mluveného slova s hudbou. Měla jsem štěstí, že jsem se sešla s několika výbornými skladateli, kteří dokonce pro mne melodramy píší: Otomar Kvěch mi napsal melodram na milostné básně Emy Destinnové, které z němčiny přeložil Jan Králík. Tomáš Hanzlík mi věnoval melodram na pohádku Boženy Němcové Jirka s Kozou, Aleš Březina melodram A-ha! na text z Červené sedmy a Miloš Štědroň zhudebnil texty Pavla Eisnera.
Kde lze melodramy ve vašem podání zhlédnout?
Každý podzim se v Praze uskuteční Mezinárodní festival melodramů, tam pokaždé vystoupím s novým melodramem. Některé jsme natočili i pro rozhlas.
Vraťme se ještě k vaší roli v Janáčkově opeře Osud, což byla po mnoha letech vaše první role v České republice.
S americkým režisérem Robertem Wilsonem jsem pracovala v mnoha produkcích za hranicemi, projezdila jsem s ním pět světadílů. Před několika lety byl pozván pražským Národním divadlem k režii Janáčkova Osudu . V Americe se mnou o této nabídce hovořil. Řekla jsem mu tehdy, že Osud je problematická opera a že pokud ji někdo může zvládnout, pak jedině on se svou obrazovou abstraktní režií. Za půl roku se mi zase ozval, že poslouchá nahrávky Osudu a že v hudbě našel jednu skrytou postavu. Pořád jsem ještě nechápala, až když mi volalo vedení Národního divadla, že si Robert Wilson přeje, abych převzala alegorickou postavu Osudu, která v původní předloze není. Odjakživa jsem toužila stát na jevišti Národního divadla. Tak se mi to pozdě, ale přece splnilo.
Čím vás zaujala soudobá hudba, ať ta nejnovější, nebo šířeji hudba 20. století?
Ve Státní opeře v Berlíně mě nejdřív „vychovali“ Händlem, Gluckem, Monteverdim. Pak jsem samozřejmě přešla k Verdimu, Puccinimu, atd. Ale dost brzy jsem poznala, že nejvíc mě přitahuje 20. století, Mahler, Richard Strauss, Berg, Stravinsky, Prokofjev až po Nona, Henzeho a Ligetiho, ale úplně především Janáček a Martinů. Tady jsem našla to hluboké inspirativní uspokojení, jak ve zpěvu, tak v tvořivosti.
Ze skladatelů 20. století jste se tedy zřejmě nejvíce věnovala Janáčkovi.
Janáčka jsem samozřejmě znala už před svou emigrací – Zefku ze Zápisníku zmizelého , Varvaru v Kátě Kabanové , Stařenku v Pastorkyni jsem zpívala už v Československu. Ale říká se, že teprve v cizině si člověk uvědomí svou příslušnost, a já jsem si tam opravdu ujasnila, odkud se táhnou moje hudební kořeny. V San Franciscu jsme uváděli Pastorkyni v angličtině, ohlas byl vlažný. Tehdy ještě nebylo běžné zpívat opery v originálním jazyce. Ale příště jsem přesvědčila intendanta Kurta Herberta Adlera, že Janáček se musí zpívat česky, protože čeština je od Janáčka neoddělitelná. Teprve tehdy tam měla Pastorkyňa obrovský úspěch a zhlédlo ji několik tisíc nadšených diváků. Od té doby jsem se všude, kde jsem mohla, zasazovala o uvádění Janáčka v češtině.
Z jiných rozhovorů i z vaší autobiografické knihy Stýskání zakázáno je patrné, že jste na český jazyk ani v cizině nedala dopustit.
Ano, třicet let jsem neměla možnost mluvit česky, ale tím víc jsem dbala na to, abych si jazyk uchovala. Četla jsem české knihy, psala dopisy a také jsem překládala. Překládání je vzrušující duševní atletika, když překládáme autorovy myšlenky, nikoliv slova. Je to umění, které obohacuje nejen čtenáře, ale i překladatele. Pustila jsem se i do překladů z češtiny do cizích jazyků. Pěvcům, kteří studovali Janáčka a jiné české opery, jsem pomáhala s českou výslovností a abych jim práci usnadnila, pořizovala jsem doslovné překlady libret do jejich mateřštiny, tedy do angličtiny, francouzštiny a němčiny. Mimochodem, svůj životopis Stýskání zakázáno jsem také přeložila do němčiny sama.
Líbí se vám spojování vážné hudby s hudbou populární? Mohly by se kdesi daleko v budoucnosti spojit v jeden proud?
Ne, to by se mi nelíbilo. Vkus publika je – naštěstí – natolik různý, že se spojit nesmí. Někomu se líbí hudba populární, někomu hudba klasická. Ale ať se proboha tyto „proudy“ nesnoubí!
Myslíte si, že soudobá hudba by se měla ubírat směrem k srozumitelnosti širšímu publiku?
Určitě ne. Naopak, publikum by se mělo přibližovat soudobé hudbě. Ta hudba srozumitelná je. Nelze vepsat do moderní opery muzikálovou vložku jen proto, aby na ni chodilo muzikálové obecenstvo. Kuplet nebo song tam může mít své místo, ale nemůže tvořit koncepci. Soudobá hudba si určitě najde své širší publikum sama, i když to třeba bude delší cesta. Svého času posluchači odmítali Stravinského či Debussyho a dnes je to klasika. Dobrá současná hudba bude jednou taky klasikou.
Kterého současného interpreta nebo kterou interpretku operní hudby považujete za špičkové?
Například Rolanda Villazóna, má nádherný hlas od Pánaboha, dokonale vypracovanou techniku a navíc ví, co zpívá. Všechno prožívá do hloubky. Nebo Magdalenu Koženou. Má kulturu zpěvu i výrazu.
Pozorujete nějaký rozdíl mezi českými pěvci a jejich školou a školami zahraničních pěvců?
Pozoruji, ale nerada bych se k tomu vyjadřovala. Což, prosím, neberte jako kritiku jedněch nebo druhých, nemyslím to nijak zle.
Jistě jste během svého života dostala nabídku učit operní zpěv. Využila jste jí?
Měla jsem takové nabídky, ale vždycky jsem odmítla. Jsem nadmíru netrpělivá, tedy nejvíc sama k sobě, ale i od žáků bych asi vyžadovala nad-optimum.
Chodíte na opery?
Teď chodím hlavně na činohru, protože v Praze je obrovská nabídka.
Podstatnou část své jevištní kariéry jste věnovala zpívání v opeře. Máte dnes raději role v operních inscenacích, byť jsou to role činoherní?
Nikde nejsem šťastnější než na jevišti. Nerozhoduje, zda je to role zpívaná, či mluvená nebo dokonce osudově němá.
Vždy zdůrazňujete, že jste se velmi pečlivě připravovala na každé vystoupení. Kdo vás k tomu vedl?
Asi ta Panna ve mně, ta důkladná, důsledná, až protivná Panna.
Není to tak dávno, co v Čechách vyšlo CD s vašimi nahrávkami pořízenými před emigrací. Ovšem podstatnou část své kariéry jste působila v zahraničí. Jak je to s nahrávkami v cizině?
V té době, co já byla činná, ještě nebylo zvykem nahrávat každé představení, moc se toho tedy nedochovalo. Hodně jsem natáčela pro rozhlas a pro televizi, ale ani tam neuchovávali všechno a navěky. Tím spíš mám z toho CD radost; je na něm jen česká hudba 20. století: Ostrčil, Vycpálek, Janáček, Eben.
Žijete dnes víc v Německu nebo v České republice?
Teď víc tady v Praze.
Máte před sebou další projekty?
Pro příští sezonu jsem byla pozvána Českou filharmonií přednést krásný melodram Viktora Ullmanna Láska a smrt Korneta Rilkeho na Rilkovy básně. S Alešem Březinou a Jiřím Nekvasilem chystáme komorní operu o procesu Milady Horákové. Já vím, že se o tomto tématu už leccos uvádělo, ale musí se o tom mluvit znova a znova. V Hamburku a předtím v Brémách jsem dokončila lektorování české výslovnosti Pastorkyně . Je to radost i starost, protože, jak jinak, nic neodevzdám polovičatě. Za rok na mě čeká ve Frankfurtu Pan Brouček .
Na konci prvního vydání své knížky Stýskání zakázáno jste napsala, že okamžitě po revoluci jste se chystala jet do Prahy, pak jste si ale uvědomila, že tu možná budete cizinkou. Stále si tu připadáte jako cizinka?
Ale ne! Byl to šťastný návrat. Náruče se pomalu otevíraly, až se rozevřely dokořán. Ostatně, teď vyšlo druhé vydání mé knížky Stýskání zakázáno, kde v předmluvě své tehdejší pochybnosti vyvracím.
[block background=“#e5e5e5″]Soňa Červená
Narozena 9. 9. 1925 v Praze, dcera advokáta a zakladatele kabaretu Červená sedma dr. Jiřího Červeného * Studium zpěvu u Roberta Rosnera a herectví u Lydie Wegenerové-Salmonové v Praze * 1947?-?1951 muzikálové angažmá v Divadle Voskovce a Wericha, poté v Hudebním divadle v Karlíně * 1952-1958 operní angažmá v opeře Státního divadla v Brně * 1958?-?1961 operní angažmá ve Státní opeře Pod lipami v Berlíně * 1961 v Berlíně titul Komorní pěvkyně * 4. ledna 1962 – emigrace na Západ do Spolkové republiky Německo * 1962?-?1964 operní angažmá v Německé opeře v Západním Berlíně * 1964?-?1989 operní angažmá v opeře ve Frankfurtu nad Mohanem * 1987 ve Frankfurtu titul Komorní pěvkyně * Od 1989 divadelní angažmá v Divadle Thalia v Hamburku * 1991 – návrat z emigrace do Prahy * 2002 první vystoupení na scéně Národního divadla v Praze * V průběhu pěvecké dráhy hostování na festivalech v Bayreuthu, v Salcburku, v Edinburghu, USA ad., divadelní hostování v Hongkongu, Riu de Janeiro, Sydney ad. [/block]
