úterý, 6. květen 2014

Snažím se vší silou a energií různé projekty přivést na svět

Napsal(a) 

Radek Baborák, foto archiv RB Radek Baborákfoto: archiv RB

Radka Baboráka už mnoho let známe jako hornistu, který v současném hudebním světě nemá konkurenci. Svou popularitu si vydobyl svým jedinečným stylem hry jako sólista i člen souboru Afflatus nebo Baborák  Ensemble, ale také jako sólohornista Berlínských filharmoniků v sezónách 2003-2010. V roce 2009 se ale rozhodl své působení v tomto prestižní orchestru ukončit, aby mohl svůj talent dále rozvíjet novými směry. Především v oblasti sólové kariéry, kterou si ve hře na lesní roh mohou dovolit pouze zcela mimořádní hráči. Od listopadu 2013 ale vnímáme „nového“ Radka Baboráka. Totiž dirigenta Radka Baboráka a jeho Českou Sinfoniettu. Orchestr, který 7. listopadu ve Španělském sále na Pražském hradě zahájil svou první sezonu s nebývalou energií, dokonalou sehraností a především s obrovským úspěchem ze strany publika i odborné kritiky. Radek Baborák - dirigent dokáže ihned po zkoušce s největšími současnými klavíristy odložit taktovku a zcela přirozeně pokračovat ve zkoušce tentokrát jako hornista v komorní hudbě. Prolínání dirigování i hraní na lesní roh je pro něj už zcela běžné. Setkali jsme se den po jeho návratu z jižní Ameriky, kde hrál v džungli. S nadsázkou i doslova. Festival Musica Trancoso má totiž dostatečné finanční zázemí, aby hudbu rozezněl v dokonalém nově postaveném amfiteátru, s prvotřídními světovými umělci a se zhýčkaným publikem, které je sváženo z velkoměst na koncerty v čisté přírodě. To je sen mnoha pořadatelů. Ale hudebníci občas mívají sny jiné …A právě o nich si povídáme v kavárně Galerie pražského Rudolfina.

Když jste v r. 2010 odcházel z Berlína, netajil jste se s tím, že jedním z Vašich snů je mít svůj vlastní orchestr, ve kterém si budete hrát a dirigovat hudbu tak jak cítíte a jak chcete…. Jak dalece Vaše sny splnila právě Česká Sinfonietta? Musím se přiznat, že Česká Sinfonietta nebyla snem, za kterým jsem šel cíleně a vytrvale. Byla to představa, která se začala pomalu naplňovat v roce 2010, kdy jsme debutovali ještě pod názvem Baborák Ensemble na Pražském jaru. Díky koncertu ve Dvořákově síni jsem soubor postupně zvětšoval tak, až z toho byl menší orchestr o 35 hráčích. Dnes je nás pod názvem Česká Sinfonietta celkem sedmdesát. Orchestr začal přirozeně vznikat díky energii samotných muzikantů, mých kamarádů. Nikdo z hráčů nebyl vybrán na základě konkurzu. Česká Sinfonietta takto mohla vzniknout jenom díky tomu, že se všichni dlouho známe. Ať už ze společných studií na Pražské konzervatoři nebo proto, že spolu hrajeme v různých komorních souborech a v nejrůznějších projektech. Neztratili jsme kontakt, přestože jsem dlouho působil v cizině. Takže ten sen se splnil vrchovatou měrou a teprve nyní se vlastně opravdu začínám snažit. Totiž nadále si ho udržet. To je mnohem těžší. Je to ale nyní už úkol nás všech. Musíme se začít opravdu snažit projekt České Sinfonietty vést dál. Úspěchy posledních koncertů nás zavazují pokračovat v započaté cestě a přitom neztratit prvotní nadšení a zápal, který vznikl zcela přirozeně. Musíme také všichni trvat na maximálních požadavcích kvality a intenzity hudebního projevu a nabídnout posluchačům takové provedení slavných skladeb, které nemají možnost tak často živě slyšet. Česká Sinfonietta je sen, který se najednou stal realitou a já sám se ani nestačím divit.

Jinými slovy, Vy jste dal dohromady všechny své hudební přátele, o jejichž kvalitách jste byl přesvědčen, všechny jste znal osobně profesně i lidsky, a je z toho skvělý orchestr. Česká Sinfonietta se nebudovala, ona se prostě stala. Vlastně možná svým duchem existovala ještě před tím, než jste se poprvé posadili na podium… Ano, je to přesně tak. Už dlouho mezi námi existovaly vazby. Všichni víme, že organizovat koncerty není vůbec jednoduché. I kdyby v pravidelnosti našich koncertů vznikla nějaká pauza, Českou Sinfoniettu potom stačí jednoduše svolat, a to, co nás spojuje, ta osobitá atmosféra a radost ze hry, tady zase budou. Právě tyto lidské faktory jsou pro společné muzicírování nejdůležitější.

Je až neuvěřitelné, jak je to ve vaší hře slyšet. Ta radost ze hry pohltí každého, kdo přijde na váš koncert. Máme tu díky Vám nový orchestr, který je jedinečný tím, že je nejen postavený na vrcholné profesionalitě hráčů, ale můžeme říci i společné struně z čistě lidského hlediska. Vše ale vzniklo trochu překotně a Vy vlastně po tom velkém začátku teprve postupně plánujete další kroky, je to tak? Teď chápu, proč říkáte, „teprve nyní začínám pracovat na tom, abych si tento sen udržel…“. To, že vše nepůjde ze dne na den, bylo jasné. A také bohužel víme, že pouze kvalita orchestru úspěch nezaručí. Nešlo nám o to tvořit konkurenci zavedeným orchestrům, ale postupně se na tomto malém prostoru, který tu všichni hudebníci máme, jako zcela nová „značka“ postupně zavést. Svým přístupem a složením se od ostatních orchestrů značně odlišujeme. Navíc i z hlediska financování chceme jít jinou nezavedenou cestou a je nutné vše s předstihem plánovat. První úspěchy nás také zavazují k tomu, stát se maximálně profesionální i po stránce organizační. Mám sice jako umělecký ředitel hlavní slovo, ale pro budoucnost orchestru je například nyní důležité zajistit kapacity do samotné správní i dozorčí rady České Sinfonietty jako o.p.s. 

Radek Baborák, foto Ivan Malý Radek Baborákfoto: Ivan Malý
Ještě než si povíme, jaké další nabídky vaše první koncerty přinesly, měli bychom vůbec vyjasnit, jak vznikl nápad postavit celou letošní sezonu pražských koncertů na hvězdných sólistech klavírního umění? I když se jedná o jednotlivé koncerty, bylo důležité si od počátku budovat určitou image. Je jasné, že hvězdní sólisté jsou ozdobou koncertu a polovinou celkového úspěchu. Pro nás je povzbuzující, že všichni letošní sólisté přijali pozvání. Tedy pozvání od orchestru, který je nový. Samozřejmě, že to je také dáno osobními vazbami a společnými koncerty na mnoha festivalech.

Asi je to tak, že Vás všichni znali jako fenomenálního hornistu. Ostatně nejlepší dirigenti jsou také největší muzikanti, tak možná věděli, co mohou očekávat…Hrál jste opravdu se všemi? No, asi jim stačilo, že umím na hornu…(smích). Je pravda, že jsem hodně hrál s Yefimem Bronfmanem i s Denisem Kozhukhinem. Se Saleem Abboud Ashkarem jsem se poznal v Barenboimově West-Eastern Divan Orchestru (WEDO), kde hrála moje žena a několikrát jsme se tam všichni potkali. Ono je to ve světě hudebního byznysu trochu jinak. Většina koncertů je zprostředkovaná agenturami. Většinou někam jedete, jméno dirigenta nebo spoluhráčů sice možná znáte, ale často se s nimi potkáváte poprvé. Nevíte, co Vás čeká, a nemůžete si nikoho vybrat. Potom zase jedete jinam… Když jedete hrát s někým, koho osobně znáte a navíc jste přátelé, to mění hodně. Ale jsou to spíše výjimky. I velcí sólisté potom přijímají koncerty, které jsou v jejich přeplněném diáři jakoby „pro radost“. Ale vždy očekávají nejvyšší uměleckou úroveň a kvalitu. Dramaturgie postavená na klavíristech rozhodně nebyla náhodná. Vykrystalizovala z našich úvah. Příští rok bude třeba zaměřený na houslisty, poté bude zaostřeno na dechové nástroje, možná časem i pěvce…Zkrátka každý rok jeden nástroj a v tomto duchu plánujeme příští tři až čtyři sezony.  V počtu koncertů, které na sezonu plánujeme, to je ideální.

Jeden z příštích koncertů bude také společně s vynikajícím ruským klavíristou Denisem Kozhukhiem. To je další hvězda v řadě Vašich sólistů. Kde jste se seznámili? Potkali jsme se na festivalu Janine Jansen v Holandsku, kde jsme spolu opravdu hodně hráli. Je to přesně ten typ festivalu, kde se málo zkouší, ale pořád se koncertuje (smích). Vystoupení jsou několikrát za den. Od matiné po koncerty odpolední, večerní a půlnoční…I když jsme se s Denisem neznali, najednou jsme zjistili, že z pětidenního pobytu jsme čtyři dny plné koncertů končili sami u stolu s vínem a ve vášnivých diskusích o všem možném…V naší branži je to tak, že i když se neznáme osobně, prostě o sobě víme. A tehdy to bylo jako kdybych potkal mladšího bráchu. A u něj to bylo asi stejné…Takže mohu snad říci, že se na společný koncert těšíme oba.

Radek Baborák, foto archiv RB Radek Baborákfoto: archiv RB
Ale jak je to vlastně s Vaším dirigováním? Nikde se nedočteme, jestli jste měl nějakého profesora…Přitom když Vás člověk pozoruje při dirigování, má pocit, že se z Vás dosavadním uměleckým působení stal dirigent zcela přirozenou cestou.  Pravda je, že můj první učitel, pan Karel Křenek, mi už ve věku deseti let šikovně podstrkával různé partitury, abych si v nich našel hornový part a hornová sóla. Nemohu říci, že jsem v té době partitury opravdu uměl číst, ale díky němu jsem se ve světě partitur přirozeně pohyboval.  Asi v 17 letech jsem nastoupil do orchestru, kde jsem až do svých 33ti let pozoroval dirigenty při práci. Ale vedle Mnichovské a Berlínské filharmonie jsem také hrával jako host v různých dalších skvělých orchestrech. U nás to na začátku byla PKF a Česká filharmonie. Takže práci dirigentů jsem sledoval z různých úhlů pohledu jako sólista i orchestrální hráč. A když jsem plánoval odchod z Berlínské filharmonie, byl jsem pevně rozhodnut, že musím dirigování opravdu studovat.  Vrátil jsem se s rodinou do Prahy a skutečně jsem se přihlásil na AMU v Praze, udělal zkoušky a odchodil tam jeden semestr.  Tehdy jsem ale zjistil, že studia prakticky vůbec nestíhám skloubit s mým hraním. Navíc jsem v té době už začínal sám dirigovat. Příležitosti přicházely a já jsem spíše potřeboval studovat program na své vlastní koncerty a projekty, které jsem měl před sebou. Škola měla také své nároky. To vše samozřejmě nešlo dohromady. Nakonec jsem se s profesory domluvil, že studium přeruším. A vypadá to, že navždy…

Musíme to ale vzít z jiné stránky. Kdo má tu možnost sedět na první horně v Mnichovské a Berlínské filharmonii a mít před sebou takové slavné dirigenty jako James Lewine, Seiji Ozawa, Daniel Barenboim, Neeme Jarvi, Simon Rattle a další. Nebyla to ta nejlepší škola? Určitě! Ale já jsem si na té první horně převážně uvědomoval, co bych jako dirigent dělat nechtěl. A teprve teď vlastně s odstupem zjišťuji, že některé skvělé dirigenty přirozeně následuji. A také vidím, jak moc jsem se od nich během let mé orchestrální praxe poučil.

Jak je to ale s Vaší dirigentskou technikou? Pomohl Vám někdo nebo jste se vším probíral sám, tak jak šel umělecký život? Z různých souborů, které jsem vedl, jsem byl zvyklý nástupy dávat, skladby uzavírat a s ostatními se na sebe navzájem dívat. Hudba neběží podle metronomu…U dirigenta jde potom o to svou hudební představu přetransformovat do rukou. Myslím, že v mém snažení nejsem jediný. Naopak v dnešní době se stále více instrumentalistů chápe taktovky. A mají určitě stejné problémy, jako jsem měl já. Nejprve dirigují celým tělem, hlavou, nohama, očima, ušima (smích) … Ale podstatné je, že informaci o své představě předávají jakýmkoliv srozumitelným způsobem a nakonec z orchestru dostanou to, co chtějí.  Opravdu není nutné sebou na podiu zmítat. I moje gesta z divokých začátků bylo nutné usměrnit. Výsledek mohou posoudit lidé v sále. Totiž jestli jim tento možná trochu neakademický projev vadí nebo jestli mají rádi spíše profesionálně uhlazený a technicky dokonalý dirigentský přístup. Důležité je to, jak ve finále zní orchestr. Ostatně na mnohé si člověk přijde sám.

Mluvil jste o tom, že první příležitosti k dirigování jste měl už hned po odchodu z Berlínské filharmonie. Kde jste vlastně doposud dirigoval? Určitě jste nezačal až s Českou Sinfoniettou. Začal jsem v Japonsku s Mito Chambre Orchestra v roce 2009. V průběhu zkouškové fáze na koncerty v Japonsku a následné evropské turné s maestrem Seiji Ozawou, kde jsem hrál jako sólista i jako člen orchestru, maestro onemocněl. Nikdo z jeho žáků neměl čas ho nahradit anebo si takto narychlo netroufl. Pokud jsme nechtěli turné zrušit, musel koncerty oddirigovat přímo někdo z orchestru. A tak se obrátili na mne. Já jsem na turné rozhodně jet chtěl, tak jsem to vzal.  Až mnohem později jsem si uvědomil, jaká to byla výjimečná situace - dostat důvěru od muzikantů a být jimi vyzván jen na základě toho, že mě občas viděli koukat se do nějaké partitury… V Japonsku jsem později dirigoval ještě Gunma Symphony Orchestra a Hyogo PAC Orchestra v Ósace, v Německu Das Symphony Orchestra Berlin a v Čechách to byl Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, Pražská komorní filharmonie, Severočeská filharmonie Teplice, Komorní filharmonie Pardubice, Karlovarský symfonický orchestr a další…V květnu se například poprvé čistě jako dirigent představím s Filharmonií Brno.

Radek Baborák, foto Ivan Malý Radek Baborákfoto: Ivan Malý
Troufám si přesto dodat, že nejraději asi dirigujete svojí Českou Sinfoniettu… Možná bychom se měli také zmínit, jaké další projekty Vás čekají. Hned po prvním koncertě pod názvem Česká Sinfonietta na MHF Smetanova Litomyšl 2012 jste získali nabídku stát se rezidenčním souborem tohoto festivalu. A to dokonce na celých pět let. Přitom se jedná o operní festival…Dramaturg, pan Vojtěch Stříteský, se netají tím, že jste dramaturgickou zvláštností festivalu. Tak co Vás vlastně čeká a jaké jsou společné plány? Já to shrnu slovy - budeme hrát přesně to, co po nás bude chtít festival. To hovoří samo za sebe, především o mé důvěře ve spolupráci s panem Stříteským. Nastala totiž dávno před naším prvním festivalovým vystoupením. Samotná dohoda našeho pětiletého angažmá proběhla přesně tak, jak bych si vždy přál. Zkrátka, že mi někdo zavolá a řekne: „My Vás tu chceme a uděláme pro to všechno. Vyberte si, jestli chcete u nás hrát nebo dirigovat…“ Takto mi pan Stříteský nabídl spolupráci už v době, kdy byl ředitelem Komorní filharmonie Pardubice a já jsem tam hrál i dirigoval. A podobně to proběhlo i nyní v Litomyšli. Jsem mu za to velmi vděčný a celému vedení festivalu také. Ze všeho nejdřív ale Česká Sinfonietta musela přesvědčit svou hrou!  Tady je samotný začátek. Už letošní brožura festivalu Vám napoví, že z hlediska struktury tohoto festivalu probíhají určité změny, mimo jiné ve formě spolupráce s dalšími festivaly. Konkrétně v rakouském Grafeneggu. Když to shrnu, když mi někdo, komu profesně i lidsky věřím, udělá takovouto nabídku, je pro mne velkou radostí jí akceptovat a naopak festivalu maximálně vyjít vstříc.

Dovedu si představit, že musí být doslova radost v těchto podmínkách hrát a tvořit hudbu… Máte už na těch pět let plán? Co jste si tedy takto vzájemně už „předem odsouhlasili“? (smích…) Plán je, i když ne na celých pět let. Ale jsou to dramaturgicky docela odvážné počiny. Letos je téma Rok české hudby, to jsme čekali. Příští rok ale bude výročí Bacha a Händela. Když mi pan Stříteský řekne, „my to chceme oslavit s Vámi“, já odpovím „tak skvělé, můžeme udělat tento program s tímto obsazením…“ Pan když Stříteský vidí, že to bude zajímavé, se vším souhlasí… Všechno pak jde velmi snadno a velmi lehce. A je to přitom tak jednoduché. Velmi rychle u pořadatele poznáte, jestli má opravdový zájem nebo je to pouze jakási pořadatelská povinnost - „ten Baborák tu už dlouho nehrál, tak což abychom ho také pozvali?“. A vůbec, chtěl bych dodat podstatnou věc. Nechci se ve svých aktivitách věnovat pouze hlavnímu městu nebo velkoměstům všeobecně. Koncerty v regionech jsou pro mne i pro Českou Sinfoniettu nesmírně důležité.

Česká Sinfonietta tedy bude příštích pět let součástí Smetanovy Litomyšle, co se ale stalo s původním souborem Baborak Ensemble? Teď už soubor nemáte potřebu stále natahovat do „téměř orchestru“ a držíte se komorní tvorby? Nebo jak je to ve skutečnosti? Není to tak úplně pravda, zase trochu natahujeme, ale trochu jiným směrem. (smích…) Nejnovější projekt se jmenuje ORQUESTRINA (malý taneční orchestr) a jak název napovídá, jedná se o skladby inspirované především tancem. Podstatnou část tvoří tanga od Astora Piazzolly v úpravě Tomáše Illeho, dále Chasidská Suita od Lva Kogana, tedy něco jako ,,kletzmer´´ na hornu, a kromě dalších malých bonbonků jsou to úpravy Faurého Pavany a Ravelova Bolera pro 14 hráčů. V tomto případě se jedná o transkripci iniciovanou Vladem Rúričem. Nahrávali jsme v únoru společně s Epoque Quartetem, basklarinetistou Pepinem Valáškem, pro kterého jsou party psány doslova na tělo, a s dalšími hosty. Víte, už na studiích a především v dětství jsem hrál veškeré hudební žánry od dechovky a dechové kvinteto až po úpravy Straussových valčíků. Tehdy to bylo běžné a pro mne je tento přístup dodnes přirozený. Nechci si tuto hudbu hrát jenom někde doma na chalupě… CD ORQUESTRINA vyjde u Animal Music, nezávislého vydavatelství pana Petra Ostrouchova. Samotné natáčení mohlo vzniknout jenom díky podpoře mnoha fanoušků, kdy jsem si poprvé vyzkoušel formu tzv. „crowfundingu“  -tedy hromadné sbírky. Mám z toho velkou radost.

Radek Baborák, foto archiv RB Radek Baborákfoto: archiv RB
Tak na to mohu pouze říci, že se členové ve Vašem Baborák Ensemblu tedy rozhodně nenudí…My Vás 1. června opět uslyšíme na samotný závěr letošního MHF Pražské jaro.  Bude to v původním komorním obsazení, ale s překvapivým programem. Vedle známých českých velikánů uvedete i skladbu Miloše Boka. Autora, jehož kvality mnozí znají, nicméně na koncertních podiích ho přesto slýcháme velmi málo... Miloš Bok, to je opět další případ spolupráce a přátelství už ze školy. Kdysi za mnou přišel se svojí partiturou se slovy: „hele Ty prý zahraješ všechno. Tak jsem Ti napsal part a pojď mi ho zahrát!“ Melodii mi předzpíval a já jí musel zahrát. A od té doby se dobře známe. A musím dodat, že on se skutečně nemění a to v jakékoliv době a za všech okolností. Je stále svůj a to je vlastně jeho deviza, která mně osobně naprosto vyhovuje. Ale zpátky ke koncertu. My ve Dvořákově síni pražského Rudolfina uzavíráme celodenní maraton komorní ch koncertů, které se přes den rozezní v různých pražských sálech. Program měl být zacílený na Rok české hudby a já jsem chtěl nabídnout repertoár od klasiky až po současnost.  Zazní tedy Rejcha, Fibich i Janáček. Chtěl jsem přidat také skladbu, která byla napsaná přímo pro náš soubor. Spolupráce s Milošem Bokem je už tak dlouhá a intenzivní, že zcela přirozeně vyplynulo, že zazní právě jeho hudba. Jsem si vědom toho, že se jeho skladby bohužel opravdu málo hrají a to z určitých důvodů, které naprosto nechápu. Takže jak mohu, Bokovu hudbu natáčím i uvádím na koncertech. Miloš své extrémně náročné party adresuje konkrétním hráčům, které osobně zná. Je si vědom jejich hráčských schopností i technických možností nástroje, které se snaží ještě dále rozšiřovat. Jeho party jsou na hranici únosnosti po technické i výrazové stránce, především z hlediska intenzity a expresivity projevu. Ale to bylo za času Richarda Strausse také a dnes jeho skladby hrajeme jako nic…

Letos je to pět let, co jste odešel z prestižního postu prvního hornisty v Berlínské filharmonii. Jako hornista jste si šel za svou vlastní tvůrčí prací, za hudební svobodou, šel jste si za svým snem vlastního orchestru a dirigování. Přitom to byla velká zodpovědnost. I proto, že máte rodinu a dvě krásné malé dcery. Z dálky to vypadá, že máte po pěti letech zdravý základ, na kterém můžete dále v klidu stavět… Já to ale takto úplně nevnímám. Mám pocit, že jsem na všech úrovních stále ve stádiu rozjezdu. Pořád se budují základy České Sinfonietty i mojí sólové kariéry, Baborak Ensemble se nově krystalizuje... Já jsem samozřejmě žádnou sólovou dráhu v době působení v orchestru nedělal. Měl jsem rodinu a občas jsem sólově hrál. Ale 10 – 20 sólových koncertů za rok nebyla žádná kariéra. Nyní mohu nabídky akceptovat mnohem flexibilněji. Mám možnosti hrát v místech, kde jsem před tím nikdy vystoupil, ať už v Jižní Americe, v různých koutech Asie, v severní Evropě i v Rusku. Teď je úplně nová situace.

Ano, myslím, že i hudbymilovné publikum začíná vnímat „nového Baboráka“. Jenomže často bohužel vynikající čeští hudebníci profesně mizí v zahraničí… Hrozí něco podobného i u Vás? Já už mám profesní zmizení z Čech na sedmnáct let za sebou. Teď jsem zpátky a doufám, že mě různé okolnosti nebudou nutit opět z naší hudební scény zmizet. Teoreticky by ta možnost byla a možná by bylo jednodušší tady žít, užívat si, a kariéru budovat jen venku.  Navíc bych se tak vyhnul některým srážkám, ke kterým tady občas musí dojít. Obzvlášť, když jsem si zvolil určité zásady a snažím se realizovat svoje nápady. Mně by ale bylo líto všechny aktivity směřovat pouze do zahraničí. Cítím vazby na minulost právě tam, kde jsem vyrůstal.  Ať už v podobě tradic české hornové školy, našich profesorů nebo české muzikálnosti všeobecně. Snažím se tedy právě u nás uskutečňovat celou řadu nápadů. Někdy slýchám od manažerů, intendantů nebo ředitelů orchestrů, že toho je až moc…Že jsem pro ně těžko uchopitelný. Ideál by pro ně zřejmě byl, kdybych si hrál ony známé Mozartovy a Straussovy koncerty a možná sem tam něco moderního pro zpestření. To ale není moje hudební podstata.  Snažím se vší silou a energií různé projekty, ať už natáčení nebo samotné koncerty, přivést na svět a zrealizovat.

Psáno pro: HARMONIE 05/2014

Markéta Vejvodová

Působí od roku 2004 jako redaktorka Českého rozhlasu, v letech 2005 – 2009 působila jako redaktorka hudební redakce stanice Vltava. Připravovala hudebně publicistické pořady Telefonotéka, Euphonia, Slovo o hudbě, Studio M a další. Vystudovala hru na klavír na Pražské konzervatoři ve třídě Ilji Hurníka a HAMU v Praze pod vedením Jana Panenky a Petera Toperczera. V roce 1991 získala stipendium k ročnímu studijnímu pobytu v Paříži u předního francouzského klavíristy a pedagoga Dominiqua Merleta. Vedle sólových klavírních recitálů spolupracovala s L. Svárovským, J. Sukem, G. Demeterovou, I. Ženatým, P. Fischerem, aj. Nahrávala nebo koncertně vystoupila rovněž se SOČRem, Sukovým komorním orchestrem, aj. Doma se představila na festivalu Pražské jaro (1989), na Velikonočním festivalu Josefa Suka (1993), na Mladém pódiu (1994) a na festivalu Mladá Praha (1996). Působí zároveň v oblasti pořadatelství a organizace hudebních projektů. V letech 2008 - 2013 byla za Český rozhlas porotkyní rozhlasové hudební soutěže EBU New Talent. V České filharmonii v letech 2009 – 2013 vedla edukativní programy, v letech 2015 – 2017 byla ředitelkou Česko-francouzské akademie Telč, v současnosti působí jako redaktorka na stanici Český rozhlas Region a hudebním projektům se věnuje příležitostně.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.