Když byl letos počátkem března zahájen předprodej vstupenek na jubilejní padesátý ročník Smetanovy Litomyšle , počítačový systém záhy pod náporem zájemců na čas zkolaboval. Později, na konci prvního dne, nicméně pořadatelé mohli konstatovat, že bylo rezervováno či prodáno přes 87 procent všech lístků. Na téměř třítýdenní festival ve skladatelově rodišti přijíždí v posledních letech patnáct až dvacet tisíc diváků a řada programů bývá beznadějně vyprodaných.
Historické záznamy prozrazují, že smetanovské tradice se ve východočeské Litomyšli manifestačně udržují od sedmdesátých let devatenáctého století. Rozvíjely se zvláště zásluhou vysokoškolských studentů a jejich spolku Akademikové. Už v roce 1876 tak místní lidé – ochotničtí zpěváci a muzikanti – spojili síly k vlastnímu provedení Prodané nevěsty a v roce 1880 se konaly velké oslavy uspořádané při příležitosti návštěvy Bedřicha Smetany v rodném městě a zároveň k padesátému výročí jeho prvního koncertního vystoupení. To se uskutečnilo v barokním zámeckém divadélku, když bylo budoucímu skvělému pianistovi šest. K narozeninám připadajícím na 2. března 1880 Akademikové jmenovali Smetanu čestným členem svého spolku.
Rádci pro oslavy uspořádané v září 1880 se stali estetik Otakar Hostinský a vídeňský docent T. G. Masaryk. Neslyšící Smetana město skutečně navštívil. Odhalena byla pamětní deska, a to na domě, který kdysi patřil jeho rodičům. Umístění na rodný dům, pivovar, kde je deska dnes, neschválili tehdejší bavorští majitelé zámku. Národní listy i tak psaly o nezapomenutelných dnech a o události patřící „k nejkrásnějším slavnostem v Čechách konaným“. Sbormistr pěveckého spolku ve Vídni Jan Buchta složil pro tuto příležitost kantátu a Jaroslav Vrchlický napsal báseň.
První březnový den roku 1884 byl Smetana, těsně před svou smrtí, jmenován čestným měšťanem Litomyšle a 20. května zde za něho sloužila katolická církev rekviem.
Smetana je ve městě dnes přítomen na mnoha místech. Když přijedete na festival, nemůžete si nevšimnout muzea v jeho rodném bytu v areálu zámku, přístupného i během přestávek při večerních 
programech. V roce 1905 byl v Litomyšli otevřen výtvarně cenný Smetanův dům, do dnešních dnů poskytující příjemný koncertní a divadelní sál. Břetislav Šťastný posléze uvedl s ochotníky Dalibora a začaly se konat pravidelné populární koncerty, na nichž pochopitelně nechyběly úryvky z dalších Smetanových oper. Některé brzy Litomyšl poznala postupně celé. Činnost zahájila také Litomyšlská filharmonie.
Město je památkovou rezervací, což oceníte jak při procházce podloubími, tak u zámku nebo v klášterních zahradách. Na hlavním náměstí, které nese od roku 1990 Smetanovo jméno, nemůžete minout skladatelův pomník z roku 1924. Právě v tom roce, při stém výročí jeho narození, v Litomyšli mimochodem poprvé vystoupil kompletní soubor opery pražského Národního divadla; zazpívala tam i Ema Destinnová .
Jak se lze dočíst na internetových stránkách festivalu, již tehdy se prý rýsoval plán pořádání smetanovských hudebních slavností, podobných bonnským, konaným k poctě tamního rodáka Ludwiga van Beethovena, či salcburským, věnovaným Mozartovi. Záměr však došel naplnění až po druhé světové válce. První ročník přehlídky nazvané Smetanova Litomyšl se konal v roce 1949.
Je zajímavé sledovat, jak se v souladu s dobou a po čtyři desetiletí i v souladu s tehdejší vládnoucí ideologií vyvíjelo organizační a posluchačské zázemí i dramaturgie. Začínalo se totiž výhradně s hudbou Bedřicha Smetany a stálým hostujícím souborem bylo jen Národní divadlo – umělci z Prahy. Další interpreti začali být zváni až později a tvorba jiného skladatele zazněla na festivalu poprvé až v roce 1965 – šlo o Suchoňovu operu Svatopluk , tehdy pouhých pět let starou.
Dějištěm operních představení býval amfiteátr v zámecké zahradě. Poskytoval by hodně přes dva tisíce míst, ale v posledních letech už není využíván. Kdo z diváků zažil při sledování mraků na obloze nejistotu, zda se představení uskuteční, nebo ne, kdo seděl v hledišti v dešti a kdo musel kvůli počasí oželet poslední dějství opery, chápe asi současné pořadatele, kteří musí hledět nejen na atmosféru, na genia loci, ale čím dále více i na pohodlí posluchačů a umělců a ještě víc i na ekonomickou stránku věci. Doba se změnila, nadšení nestačí – a možná, že i proměny klimatu skutečně přinášejí častější a prudší letní deště.
„Od zapsání areálu zámku na seznam UNESCO nás památkáři varují, že amfiteátr narušil původní ráz historických zahrad, a proto zde nadále nemůže být. Neinvestovali jsme tedy dále do jeho údržby a přestali jsme jej i používat,“ uvedl letos ředitel festivalu Jan Pikna. Nyní je podle něj zpracován projekt na rekultivaci zahrad, v němž se s amfiteátrem opravdu nepočítá – ani ve zmenšené podobě, jak byla uvedena ještě v prvních návrzích projektu. „Pro příští ročník, kdy budeme slavit šedesát let od vzniku festivalu a tedy od prvního představení právě v amfiteátru, chystáme jeho jakousi derniéru, poslední představení před zbouráním…,“ dodal.
Letos se lze těšit – převážně na nádvoří zámku, ale i na dalších místech – mimo jiné na Libuši , Prodanou nevěstu a Mou vlast , na opery Lazebník sevillský a Nabucco , na pucciniovský operní recitál a Prokofjevův balet Romeo a Julie , na Dvořákovo Requiem a koncertní verzi Griegovy scénické hudby k dramatu Peer Gynt Henrika Ibsena, na Ebenova varhanního Joba , na Smetanovo trio a klavíristku Jitku Čechovou , Bostonský mládežnický orchestr , na Gershwinovu Rhapsody in Blue a Symfonii Kaddish Leonarda Bernsteina nebo na světovou premiéru oratoria Mojžíš od Sylvie Bodorové, napsaného na objednávku festivalu.
Festival se koná od roku 1949 každoročně – výjimkou byly roky 1951, 1966 až 1973 a 1975. Jako „Smetanova Litomyšl I“ byl již dokonce označen koncert České filharmonie a Rafaela Kubelíka v roce 1946.
S nápadem uspořádat „něco“ ke 125. výročí Smetanova narození a založit skutečnou tradici přišli nicméně litomyšlští definitivně až o dva roky později – v létě 1948 po zhlédnutí představení opery Dvě vdovy v Jabkenicích. Oslovili ministra kultury Zdeňka Nejedlého, litomyšlského rodáka, kterého jejich myšlenka natolik zaujala, že sám vypracoval program oslav. Původní představu zahrát na louce u Černé hory Dvě vdovy rozšířil o dvojí uvedení Dalibora na zámeckém nádvoří, o koncert Východočeské župy Fibichovy za doprovodu orchestru Národního divadla a o ochotnické představení Jiráskovy veselohry Magdalena Dobromila Rettigová . Přibylo nakonec ještě slavnostní otevření nově zařízeného Smetanova rodného bytu a sálů prvního poschodí státního zámku.
Litomyšl žila rušnými přípravami a očekáváním vzácných hostů. Patřil k nim nejen Nejedlý, ale také zástupci Smetanovy rodiny, včetně prapravnuka Mariana Kořána. V sobotu 4. června přijel soubor Národního divadla – osmnáct sólistů, stočlenný sbor, osmdesát hráčů orchestru, balet, třicet techniků, nápověda. Nadšení z hostování, zřetelné už po představení Dalibora , které skončilo v sobotu 4. června až po půlnoci, se projevovalo i při odjezdu Marie Podvalové , Václava Bednáře , Beno Blachuta a dalších známých a uctívaných umělců – Národní divadlo přišly při odjezdu na nádraží vyprovodit v úterý stovky lidí.
Zdeněk Nejedlý, o němž je dnes už všem jasné, že byl jako exponent komunistického režimu velmi kontroverzní osobou, se vyjádřil o průběhu oslav velmi pochvalně. Smetanova Litomyšl 1949 se měla stát základem „soustavné péče o zpřístupňování Smetanova díla v nejkrásnějším provedení co nejširšímu okruhu posluchačů“.
Plakáty tehdy navrhl Karel Svolinský. Námětem k figurální části, znázorňující dívku s květinovým věncem, mu prý byla první a poslední část písně Věno Bedřicha Smetany. Plakát se pak používal až do roku 1992.
(pokračování v příštím čísle)
