pátek, 23. září 2005

Slezský klenot stavil třicátiny

Napsal(a) 

Zoltán Kocsis Zoltán Kocsis

Praha je naštěstí matkou měst pouze podle legendy. I regiony dokážou chrlit gejzíry nových nápadů a entuziasmu. Praha má jistě nejvíc hudebních festivalů, mimo jiné i proto, že sídla sponzorů jsou právě zde, zajímavé velké festivaly jsou v Brně, Českém Krumlově nebo v Litomyšli. Ostravský kraj už třicet let krášlí Janáčkův máj. O festivalu se zajímavou identitou jsem si povídal v jednom pražském (!) hotelu s jeho ředitelem Jaromírem Javůrkem.

Jaký máte pocit z letošního jubilejního ročníku? Festival vedu už řadu let, ale s blížícím se zahájením jsem stále více neklidnější, protože si kladu řadu otázek: Jestli je program zajímavý, zda-li umělci, kteří budou hostovat, ostravské publikum osloví a jestli se náš záměr podaří? Jsem tedy vždy plný očekávání a napětí. Velkou satisfakcí je pak po skončení vědomí, že to dobře dopadlo. Kromě jiného jsem rád, že jubilejní ročník měl mimořádně vysokou návštěvnost - 95%. Kromě stálých posluchačů jsme přivedli i jiné publikum, a tím nemyslím jen mladé lidi. Určitě tomu napomohl větší počet lokalit, hrálo se na devíti místech Ostravy, a malý počet změn. Onemocněli pouze Gerd Albrecht a Ivan Klánský. Festival tedy probíhal v neuvěřitelném klidu a s úsměvem.

Zastavil bych se u atypických prostor, které jste poprvé využili. Jaké byly reakce publika? Poprvé v historii se konal koncert Janáčkova máje ve Stodolní ulici, proslulé vinárnami, kavárnami a diskotékami, v hudebním klubu Boomerang, který má svou tradici a své návštěvníky. Na téměř výlučně autorský, experimentální večer Dana Dlouhého se znějícími sochami, v jehož bicím instrumentáři byla asi jediným klasickým nástrojem marimba, přišli v drtivé většině mladí lidé v džínách s baťůžky. Pro mě to byl nezapomenutelný večer. Jiný typ lidí přišel na Melody Makers Ondřeje Havelky. Byl to mix, který přišel na písničky George Gershwina a Jaroslava Ježka. (Pro mě je verze Rapsodie v modrém, v které exceloval Karel Košárek, pro klavír a jazzový orchestr ve svém dopadu na posluchače silnější.) Třetí typ publika přišel na Slezskoostravský hrad, kde byly dva koncerty. Německé vrcholné baroko zahrál orchestr Leopoldinum z Wroclawi a večer završil ohňostroj a "hradní vytrubování" od renesance po jazz a filmovou hudbu obstarali Pražští žesťoví sólisté. Jedním z vrcholů byl Laco Déczi a jeho Jazz Celula. Hráli v narvané kompresorovně bývalého dolu pod Landekem, kde je dnes Hornické muzeum. Lidi ho nechtěli pustit z pódia, a tak se koncert o hodinu prodloužil.

Kdo zastoupil Gerda Albrechta v závěru festivalu? Vědomě jsem chtěli, aby Beethovenovu Devátou dirigoval německý dirigent. Mrzelo mě, že nemohl nakonec přijet, nicméně německá stopa byla dodržena berlínským dirigentem Hansem-Peterem Frankem. Zkouškový týden s Janáčkovou filharmonií a ostatními umělci byl pěkný, ale samotnému provedení pak trochu scházelo napětí a větší jiskra. Provedení bylo moc hezké, ale dovedu si představit ještě větší dynamičnost.

Zaujal mě váš projekt, do kterého jste zapojili nemocné děti. Bylo to něco mimořádného a jsem rád, že jsme to uskutečnili, i když se

Rondellus Rondellus
projekt rodil těžce. Ostravští skladatelé - Milan Báchorek, Leon Juřica, Edvard Schiffauer a další - napsali nebo aranžovali pro tento koncert původní skladby. Propojením dětí z Janáčkovy konzervatoře v Ostravě, iniciátora akce, a Múzické (základní) školy pro zdravotně postižené děti a mládež v Mariánských Horách, která je součástí Lidové konzervatoře, jsme chtěli proklamovat, že všechny děti jsou naše, že mezi nimi není rozdíl. Ten večer byl úžasný a ještě teď jsem při vzpomínce na něj dojatý. Chtěli jsme také dát najevo, že umělé oddělování zdravých od postižených za minulého režimu bylo zcestné. Výkony, které podávaly děti omezené mozkovým nebo pohybovým handicapem byly úžasné. Mnozí posluchači českých konzervatoří by jim to mohli závidět. Děly se tam nesdělitelné věci. Například když holčička na vozíčku nastudovala baletní číslo nebo její přítelkyně malovala při produkci svůj pocit z hudby.

Doufám, že to nebyla jednorázová akce? Ne. Chceme v tom pokračovat, určitě ne každoročně, ale spíše formou bienále ve dvouleté periodě. Takže v roce 2007.

Povídáme si nikoliv v Ostravě, ale v Praze. Neodpustím si tedy provokující dotaz. Když už se píše v celostátním tisku o festivalu klasické hudby, tak je to Pražské jaro jako top akce. Jak se žije řediteli mimopražského festivalu? Při vší úctě k přátelům na Pražském jaru, jejichž práce si vážím, tak řediteli mimopražského festivalu se objektivně žije daleko hůř, protože většina firem má svoje ústředí v Praze, ne-li v zahraničí. Na druhé straně mám dnes lepší pocit než před třemi lety. Tehdy mi potenciální sponzoři říkávali: "Vždyť se nic nestane, když festival nebude. Zaniklo přeci už několik souborů, festivalů, divadel." Protože nemám defenzivní povahu, tak jsem to nevzdal a přes velké problémy se podařilo dovést festival do třicátého ročníku. Dnes je pohled na Janáčkův máj jiný a mnozí představitelé města a regionu a vedoucí manažeři velkých firem vědí, že je chloubou Ostravy a že se vyplatí jej podporovat. Pro mimopražský festival je nutné, aby nebyl pouhou přehlídkou toho nejlepšího, aby měl dobrý program, svou tvář, aby posluchači věděli, že odněkud vychází a někam směřuje. Také je to otázka důvěry, že na festivalu nezazní nekvalitní hudba a interpretace. Co se týká koncepce, tak využíváme kooperace s jinými festivaly, například s Pražským jarem, a ještě důležitější je výjimečnost, kdy mnohé programy jsou tvořeny speciálně pro nás a kdy sólisté přilétají pouze kvůli nám. Samozřejmě všechno se dá zlepšovat včetně oné finanční podpory. Každý mezinárodní festival je během na dlouhou trať. Snažíme se tedy, abychom s minimem prostředků dosáhli maximum.

Jaký byl váš letošní rozpočet? Na 19 koncertů, čtyři výstavy a několik filmových projekcí kolem 13 milionů.

Z toho asi vyplývá i koncepční směr do dalších let? Ano, nejsem zastáncem revolučních kroků a kotrmelců. Janáčkův máj je silný ve své tradici, ve své postupně se vyvíjející linii. Festival je spjat s Leošem Janáčkem a Sinfonietta jej pravidelně otevírá. Uvádíme však i díla méně hraná. Mimochodem hudební výročí, jakkoliv významná, jsou jen jedním z inspirujících momentů. Není možná tak obecně známé, že festival zastřešuje i muzikologické konference s názvem Janáčkiana a dává prostor vítězům skladatelské soutěže Generace, jejichž díla uvádíme v konfrontaci s klasickým repertoárem.

Z rozpočtu vyplývá, že Janáčkův máj není festivalem hvězd. To je pravda, nicméně na každém ročníku uvítáme jednu nebo dvě slavné osobnosti. Například letos to byl maďarský dirigent a pianista Zoltán Kocsis nebo soubor Rondellus.

Dovedete si představit, že by Janáčkův máj pořádal nějakou mimořádnou akci i mimo obvyklý termínový rámec? Ano. Dokonce jsme s tím už začali, když jsme uspořádali dva open air koncerty před ostravskou radnicí; ty však neměli s klasickou hudbou nic společného. S jednou vynikající zpěvačkou jsme nenašli termín pro její vystoupení v roce 2006, a tak se koncert uskuteční mimo festival. Myslím, že to bude jedna z pozitivních cest Janáčkova máje. Kromě řádných tří týdnů by se jeden koncert tedy konal s příchodem jara a druhý na podzim nebo před Vánoci. Museli by to však být vždy umělecky výjimečné akce.

Prozraďte, kdo bude tou výjimečnou zpěvačkou a ještě něco z příštího ročníku. Je to Martina Janková a v Ostravě zazpívá v březnu 2006... Co se týká roku 2006, tak ani my nemůžeme pominout Mozartovo výročí. Nechceme však hrát jenom Requiem, které mimochodem není uváděno v Ostravě příliš často, ale uvedeme také projekt o Mozartovi a jeho současnících a pokusíme se najít stopu v dalším hudebním vývoji. Koneckonců Mozarta bude na svém recitálu s Barbarou Marií Willi zpívat i Martina Janková.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.