sobota, 11. květen 2013

Sladká doba se špetkou smutku

Napsal(a) 

Sladká doba se špetkou smutku Sladká doba se špetkou smutku

Talichovo kvarteto nedávno změnilo nejen obsazení, když se k Janu Talichovi, Vladimíru Bukačovi a Petru Prausemu připojil houslista Roman Patočka, ale i svou nahrávací firmu. V roce 1972 založil Jacques Le Calvé label Calliope, který vytvořil cenný katalog nahrávek, v roce 2010 však vyhlásil bankrot. Mezi jeho základní komorní soubory patřili i Talichovci. Naštěstí část katalogu i umělců včetně českého špičkového souboru přešla do nové firmy La Dolce Volta. V katalogu francouzského vydavatelského benjamínka mají Talichovci kompletního kvartetního Mozarta a Beethovena, Dvořáka, Mendelssohna, Janáčka, Schulhoffa. Zatím posledním titulem je hudba Debussyho (Smyčcový kvartet g moll) a Ravela (Smyčcový kvartet F dur). Jestli bude budoucnost firmy dle jejího názvu skutečně sladká nevím, každopádně současnost Talichovců vypadá sice ideálně, ba sladce, ale není bez problémů. O kvartetu, učení i o sólové viole jsem si povídal s Vladimírem Bukačem, milovníkem přírody, dobrého vína, cyklistiky, létání a chopper motorky Yamaha.

Proč je první deska Talichova kvarteta u labelu La Dolce Volta francouzská? Pro předchozí firmu Calliope jsme my i původní Talichovci nahráli spoustu desek. Titulů tedy nebylo moc na výběr. Měli jsme velkou chuť natočit Debussyho a Ravela, protože v naší diskografii tyto nahrávky chyběly. Lákalo to i naši firmu, která je koneckonců francouzská, takže jsme rychle našli shodu. Deska má navíc zajímavý design, velmi kvalitní polygrafické zpracování a o marketingových ambicích našeho vydavatele svědčí i to, že je v bookletu mimo jiné japonský text.

Desku jste realizovali už s novým sekundistou. Jak to s ním jde? Každá obměna přináší nové podněty, nový pohled na zažité postupy i pojetí. Pakliže přijmu přirovnání smyčcového kvarteta k „manželství“ nebo k rodině, tak možná působí náš krok zvenčí odvážně, ale byl proveden po hodně zralé úvaze a určité zkoušce. Dosavadní výsledky jsou jednoznačně pozitivní, Roman (Patočka) je pro nás velkým přínosem, hraje se nám s ním dobře a muzikantsky je nám dost blízký. Samozřejmě to obnáší více zkoušení a dostudovávání, ale není v tom žádný problém.

Budou se do budoucna pánové Talich a Patočka střídat na postu primária, když jsou oba renomovaní sólisté? V současné době o tom vůbec neuvažujeme, a co bude v budoucnu, nevím. Každopádně když se sekundista vymění na postu primária, je to vždy rozdíl. V našem případě by to nebylo o technické, ale spíše o jiné zvukové kvalitě i výrazu souboru.

Sladká doba se špetkou smutku Sladká doba se špetkou smutku

Nicméně jste tím získali zajímavou vyrovnanost mezi party primu a sekundu, po hráčské stránce vlastně mezi nimi není rozdíl, což u nás není běžné. Dokonce si myslím, že úloha sekundisty ve smyčcovém kvartetu je jedna z těch stěžejních. Nejenže musí perfektně s primáriem intonovat, ale i vědět, kdy a jakým způsobem ho hudebně podpořit a přitom nestrhávat na sebe víc pozornosti, než je třeba. Musí to tedy být hrozně citlivý muzikant. Všechna špičková kvarteta měla vynikající sekundisty, například naše skvělé původní Vlachovo kvarteto, příkladem je Alban Berg Quartet, kde se mi hra sekundisty pro její neobyčejnou zajímavost občas líbila víc nežli primária. Muzikalita, spontánní hraní spolu s hudební inteligencí u nich pocházely i od středních hlasů. A to je právě pro dnešní dobu zajímavé a „moderní“, na rozdíl od minulosti, kdy v některých souborech byl tahounem kvarteta pouze primárius.

Vaše muzikantské aktivity však nekončí kvartetem. Jste i sólistou. V cizině hrajete relativně často, příležitost se občas objeví i v Česku. Zahrát si sólově je vždy obohacující. Pro violistu možná tím více, čím méně je pro pořadatele a agentury viola zajímavá. Toužím po tom stejně silně jako na počátku své violové kariéry. Nejenom že mě to udržuje na jisté technické úrovni, ale dává mi to jiný rozměr hudebního vyžití a uspokojení. Kvarteto je náročná i nádherná muzikantská platforma, ale když máte možnost hrát s orchestrem, je to jiný svět, jiné zážitky, jiná motivace, jiný „adrenalin“. V nedávné době jsem měl možnost vystoupit například v Berlíně v sále Konzerthausu se Staatskapelle ze Sankt Peterburgu nebo hned záhy jsem zaskakoval za Kim Kashkashian na festivalu v Helsinkách... Myslím, že je pro kvarteto nesmírně cenné, že Honza Talich, Roman Patočka a já hrajeme i sólově. Koneckonců můžeme tím mimo umělecké vyžití i tak trochu kompenzovat menší množství kvartetních koncertů, dané současnou ekonomickou situací ve světě.

Rozsah violového repertoáru pokulhává za houslovým. Co hrajete nejraději? Svým způsobem máte pravdu, ale pokulhává i přijetí violy jako sólového nástroje u pořadatelů, což je smutnější nežli zmíněná kvantita repertoáru. Přetrvává představa, že viola je méně hodnotný nástroj. Přitom od doby, kdy ji prosadil Lionel Tertis na přelomu 19. a 20. století jako sólový nástroj, prošla obrovským vývojem a dnes je rovnocenným partnerem například houslí, které jste zmínil. Bohužel je stále ještě dost pořadatelů, kteří se sólové violy obávají. Často se mi stává, že po koncertě za mnou přijdou a jsou nadšeni zajímavostí a úspěchem recitálu nebo koncertu.

V původním repertoáru víceméně převládají skladby autorů 19. a 20. století, takže se samozřejmě potkávám s ostychem pořadatele vůči třeba Hindemithovi. Nicméně je mnoho sonát i jiných skladeb z období baroka i klasicismu, kterými lze program doplnit tak, aby byl i pro posluchače atraktivní... Mezi skladby, které mám nejraději, patří Rhapsody Concerto Bohuslava Martinů – neobyčejně krásná skladba, svým neoklasickým zakotvením posluchačsky přívětivá a délkou ideální.

Sladká doba se špetkou smutku Sladká doba se špetkou smutku

Třetí částí vašeho života je působení na Vysoké hudební škole Carla Marii von Webera v Drážďanech... Nevím, jestli jsem to někdy zmínil, ale já jsem vlastně na počátku kariéry nechtěl nikoho učit a nikdy jsem nechtěl hrát ve smyčcovém kvartetu (smích). A přesto dělám obě činnosti rád a doufám, že snad dobře. K obému jsem přišel jak slepý k houslím (nebo k viole?), nicméně mi obě tyto aktivity přinášejí příjemné uspokojení, přispívají i zpětně k sebereflexi. Navíc je zde propojení. Přes hraní se dostávám k určitým informacím a zkušenostem, které mohu předat svým studentům, když je to zajímá, a poněkud jiné poznatky nasávám při učení.

Proměnil se nějak váš názor na učení? Byť se snažím dát každému, co mohu, trochu jsem se naučil, jak zacházet vůči žákům se svojí energií. Každý student má nějaké množství zájmu a svoje hranice. Zvláště bych zdůraznil slovo zájem ! Jsou lidé, kteří pouze studují, ale nezajímají se do hloubky o svůj obor. Hudba pro ně není paradigmatem života. Na druhou stranu mám studenty, kteří jsou zapálení, o vše se zajímají, baví je to a to je pro mě nejlepší odměna za energii, kterou jim předávám...

Už řadu let si v létě dopřáváte potěšení, že jste součástí Francouzsko-české hudební akademie v Telči. Tamější mistrovské kurzy mají velmi dobré renomé. Jací se tam hlásí frekventanti? Jsou to mladí lidé přibližně od 18 do 25 let, kteří se chtějí dostat na vysokou školu nebo už tam jsou nebo se chtějí jenom poradit. Jsou ale i sympatické výjimky. Například za mnou přijel vedoucí skupiny viol zlínské Filharmonie Bohuslava Martinů... Všechny spojuje zájem, s čímž souvisí otázka školného. V momentě, když si za něco zaplatíte, koupíte si nějakou „službu“, projevujete tím zájem. Jsou tam jak lidé, kteří se přijeli podívat, zjistit, jak na tom jsou, nasát mimořádnou atmosféru kurzů a historické Telče nebo strávit příjemnou hudební dovolenou, tak lidé, a těch je většina, kteří se chtějí něco dozvědět, slyšet jiné názory, poučit se, posunout se někam dál.

Odradil jste už někoho od nástroje? Jéžíšmarjá, doufám, že ne...! (smích). Vědomě se však někdy zamýšlím nad některými adepty. Před lety třeba za mnou přijela do Telče violistka, která byla zoufalá, že jí to nejde. Prostě neměla dle mého názoru pro violu technické ani fyziognomické předpoklady. Při dlouhých rozhovorech jsem jí naznačil, že jsou i jiné oblasti, kde se dá v hudební oblasti uplatnit. Po dvou letech mi děkovala, že viola skutečně nebylo to pravé, že studuje muzikologii, je nesmírně šťastná a hudba ji baví víc než kdykoli předtím. Myslím, že i toto může být pozitivní výsledek letního kurzu...

Čím to je, že taková renomovaná akce stojí na hraně bytí, či nebytí? Souvisí to samozřejmě s obecnou hospodářskou krizí. Získávat peníze na ušlechtilé projekty je stále těžší. Kurzů je u nás hodně, peněz je spíše méně.

Jestliže Telč byla a snad i bude pravidelnou odbočkou ve vašem kalendáři, soutěž ARD Music Competition, jíž jste se v roce 2012 účastnil v roli porotce, je exkluzivní výjimkou. Jaká byla? Měla tři obory – klarinet, zpěv a smyčcové kvarteto. Je to soutěž, která je bezpochyby jednou z nejrespektovanějších na světě, a tomu odpovídá i vysoká náročnost. V minulosti byly vítězi třeba Tokyo String Quartet, Quatuor Ébène nebo Havlákovo kvarteto. Soutěže, jež je čtyřkolová, se zúčastnilo deset kvartet – soubory musí nastudovat 16 skladeb včetně těch nejtěžších – Bartók, Berg, Dutilleux, velký Beethoven. Za deset dnů jsem vyslechnul 64 kvartetů a bylo to velmi poučné. Práce poroty byla překvapivě korektní a výsledky jednoznačné. Dost mě překvapilo, že se nepřihlásil ani jeden český soubor. Vítězi se stali Němci – Armida Quartett, intonačně i zvukově byl perfektní jihokorejský Novus String Quartet. (Třetí pozici obsadil americko kanadský Calidore String Quartet – pozn. red.) .

Stíhá ekonomická a finanční krize i Talichovo kvarteto? Hrajete teď méně? Nechci to dramatizovat, ale obecný úbytek pro všechny tady je. Nicméně jsou i chvíle, ze kterých máme velkou radost, což bude například koncert kvarteta ve Wigmore Hall v červenci 2013. Někdy se ruší již naplánované koncerty. V roce 2013 budeme mít kolem 50 koncertů, což je méně než minulé sezony, ale není to zatím kritické. Nedávno jsme přešli k jedné švýcarské agentuře, od které si slibujeme výrazné zlepšení její aktivity směrem k prodeji našich koncertů. Kromě toho máme agenturu v USA, ve Francii, Itálii a Skandinávii.

Před třemi lety byli Talichovci rezidenčním souborem Českého spolku pro komorní hudbu, ale jinak nemám pocit, že byste doma pravidelně hráli. V říjnu jsme byli hosty severomoravského Svatováclavského festivalu, v prosinci jsme měli koncert v Sukově síni Rudolfina, takže občas tu hrajeme, ale máte pravdu, že sporadicky. Nevím, kde je chyba, ale rozhodně bychom se většímu počtu koncertů v Česku nebránili...

Luboš Stehlík

Narodil se 20. dubna 1957 v Pardubicích. Housle a zpěv studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolvoval obor Hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupil ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení hudební vědy, kde jeho diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil coby redakční benjamínek v roce 1984 v nakladatelství Editio Supraphon – oddělení knih o hudbě,  kde redigoval ledacos, od Encyklopedie jazzu a moderní populární hudby až po Cimrmana v říši hudby. Po roce 1989 působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho  vymazání z českého hudebního života se stal v roce 1994  nejdříve redaktorem a poté šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Je partnerem nejlepší manželky ze všech, otcem tří dětí a dědečkem raději nespecifikovaného počtu vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.