neděle, 3. duben 2005

Skromný triumf Milana Slavického

Napsal(a) 

Requiem , které napsal před několika málo lety po úmrtí svého otce Milan Slavický a které mělo (27. a 28. 1.) premiéru v abonmá České filharmonie , je mimořádně zdařilou, přes náročnost vyjadřovacích prostředků přístupnou a především skutečně hlubokou skladbou. Slavický není tradicionalista a cestou k maximálním účinku se nevyhýbá disonantním a strmě expresivním řešením, komplikované struktuře a zároveň pádnému a stručnému rozvrhu. Nevyhrocuje však naléhavost donekonečna, krásně cítí a také ctí proporce a nechá posluchače odpočinout na místě, kde ho chce potěšit nadějí. Jeho hudba je invenční motivicky, formově i instrumentačně. Při zhudebnění textu katolické mše za zemřelé se v jistém směru drží tradice, například ve výraze části Die irae (Den hněvu), která nemůže nepřipomenout způsob zvolený Verdim. Našel řadu neotřelých zvukových možností a potěšil i mnoha opravdu delikátními detaily - různými zámlkami, nezvyklou sborovou sazbou, sólovými nástroji, zvukovými kombinacemi, dynamickými proměnami či například při dosažení tonálního centra přes poměrně překvapivý, i když logicky umístěný citlivý tón rozvedený do jednoho jediného úderu zvonu, jak tomu je ve střední části prvního dílu; z toho rodu je ostatně i samotný závěr skladby, nezadržitelně a nadějeplně směřující k toužebně očekávanému a nakonec nádherně cudnému "dur". Přes všechnu naléhavost (i s vyhrocenými "výkřiky") jde o střídmou a uměřenou půlhodinovou kompozici, která má v sobě i krásnou niternost a která má přehlednou stavbu a průběh, definitivnost a zralost a jednoznačné vyznění. Filharmonici měli úkoly spíše v sólech a sekcích, Pražský filharmonický sbor však má ve skladbě úlohu klíčovou jako nositel převážné části textu, poselství díla i hudebního výrazu. Zhostil se jí víc než dobře i se všemi ne zcela běžnými interpretačními požadavky. To, co autor svěřil v nelehkých partech sólovým hlasům - počáteční rozvíjení skladby, úzkostné úvahy, zvolání i prosby - s až překvapivým ponorem a s velkou hlasovou kulturou předala mladá mezzosopranistka Jana Štefáčková , stejně jako všech poloh suverénně využívající barytonista Ivan Kusnjer . Vklad dirigenta Jiřího Bělohlávka spočíval nejen v přesném a záměr osvětlujícím nastudování díla, ale i v dodání fluida, náboje a garance nejvyšší kvality. Jestliže přispěl úspěchu novinky precizností kombinovanou s nadhledem, pak obdobné atributy dal už v první polovině koncertu do vínku Beethovenově Druhé symfonii - hlavně přesnost a ohromnou propracovanost, s ní ovšem také jasný interpretační názor dotýkající se beze stopy akademismu ideálu ušlechtilé dokonalosti.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.