Akcí soudobé hudby většího rozsahu je na našem území poskrovnu. Z těch, co mají už mnohaletou tradici jmenujme alespoň Maraton soudobé hudby v Praze, Expozici Nové hudby v Brně a nedávno vzniklé Ostravské dny Nové hudby. FORFEST – Mezinárodní festival současného umění s duchovním zaměřením je mezi nimi ojedinělým zjevem jak svým zaměřením na duchovní hudbu, tak propojením hudební stránky s výtvarnou. Festival vznikl před čtrnácti lety z podnětu manželů Vaculovičových, neoficiálně existoval již od roku 1980. Najít sponzora a pochopení ze strany města pro soudobé umění a ještě ke všemu duchovně orientované nebylo jistě v začátcích lehké. Zdenka a Václav Vaculovičovi však ve svém úsilí nepovolili a dnes patří FORFEST mezi významné a ojedinělé akce s mezinárodním dosahem na území České republiky, byť se mu neprávem nedostává u nás takové publicity, jakou by si zasloužil. Malebná Kroměříž nabízí řadu krásných historických prostor, ve kterých dostává soudobá hudba nový rozměr a město samo i hostitelé festivalu jsou natolik bezprostřední a milí, že stojí zato „obětovat“ akci týden dovolené a strávit je v prostředí bývalého arcibiskupského města s krásnými zahradami a okolím. Upřímně řečeno si FORFEST nedovedu představit v jiném městě, ale hlavně bez manželů Vaculovičových, kteří svoji kreativitu, duchovní sílu, čistotu, přirozenost a klid přenášejí na všechny zúčastněné.
Co je však na festivalu nejzajímavější je jeho orientace na soudobou duchovní tvorbu jak českých, tak světových autorů a to jak hudební, tak výtvarnou. Letošní ročník zahájila Filharmonie Bohuslava Martinů Zlín a sólisté pod taktovkou Milana Kaňáka. Zazněly díla amerických autorů W. Toutanta, D. Kessnera, Rumuna L. Marinescu a zkrácená verze druhé symfonie „Pašijové“ brněnského skladatele Pavla Zemka, jejíž provedení patřilo k nejsilnějším hudebně-duchovním zážitkům festivalu. Současně s tím byla zahájena výstava prací kalifornských výtvarníků s názvem MIND TRIPS (Výlety ducha – zkoumání vnitřního prostoru) na chropyňském zámku. Mimo to na festivalu vystoupila celá řada renomovaných umělců a komorních souborů – za všechny jmenujme alespoň Wernera Taubeho (Německo), který představil originální repertoár převážně německých autorů pro sólové violoncello, pianistu Richarda Descalza (překvapil brilantní interpretací nové tvorby ze Španělska), či britský ansámbl Fibonacci Sequence, který přijel z Londýna spolu se skladatelem Davidem Matthewsem realizovat jeho dílo The Flaying of Marsyas inspirované nejslavnějším Tizianovým obrazem na území České republiky, který je ozdobou kroměřížské obrazárny. Tradičně dává festival prostor mladým skladatelům, letos to byla například tvorba brněnského Františka Fialy nebo pražské skladatelské sdružení Ensemble CORONA – Tomáš Pálka, Ondřej Štochl, Roman Pallas. Před dvěma lety byla mimo jiné provedena barokně-minimalistická opera Víta Zouhara Coronide. Ze světové hudby vzpomeňme namátkou premiéru oratorní kantáty In the Centre Daniela Kessnera (Los Angeles) nebo Apologetica pro orchestr a sbor Daniela Lentze (Arizona).
Jak vznikla myšlenka vytvořit festival zaměřený na soudobou duchovní tvorbu hudební i výtvarnou? Začátky se datují skutečně od počátku osmdesátých let, kdy neoficiální scéna tehdejšího Československa byla přirozeně víceoborová, dnes bychom řekli multikulturní. Samozřejmě těm co to zažili bude znít každá dnešní definice trochu mlhavě, latentně však v tom bylo již vše obsaženo. V osmdesátých letech to byly tedy neoficiální „Sedánky“, skutečný festival mohl vzniknout pochopitelně až v roce 1990. Vznikl i ze specifika historie kroměřížského uměleckého klimatu. V baroku zde kroměřížská biskupská kapela pod vedením Vejvanovského hrála soudobou hudbu duchovní orientace a biskup Karel Liechtenstein-Castelcorn založil kroměřížskou obrazovou galerii. Přetrženou vývojovou kontinuitu jsme zkusili navázat a zdá se, že se to podařilo.
Co byly největší těžkosti v začátcích festivalu? Nedůvěra okolí a finanční nejistota. Takto položená otázka téměř vypadá, jakoby se nám dnes těžkosti již vyhýbaly. Primárním problémem ovšem stále zůstává, jak obhájit existenci soudobé spirituálně orientované tvorby jako trvalého fenoménu ve světové kultuře. Nejedná se o přechodnou módní záležitost, jde o výrazný rys celé dosavadní historie umění.
Jakým způsobem získáváte peníze? Školy managementu by teď zbystřily pozornost a jistě by zdůraznily, že rozlišují dva základní zdroje „fundraisingu“ – státní sektor a soukromý. Který je silnější není v současnosti zcela jasné. Zatímco v USA je možné, aby například Metropolitní opera v New Yorku byla dotována státem pouze 2%, u nás by se za takových podmínek veškerá takzvaná vysoká kultura okamžitě zhroutila. Naše „podnikatelské baroko“ zkrátka nic nevyplodilo, a že by masově sponzorovalo něco jiného než fotbal nebo rodeo se věru očekávat nedá. Vzpomínáte si na to přihlouplé předvolební heslo z počátku devadesátých let: dobrá kultura si na sebe vydělá? Je prostě jasné, že na nekomerční akce se shánějí finance těžko.
Jaké je poslání festivalu? Sama v tuto chvíli potvrzujete, že je stále třeba znovu myšlenku festivalu promýšlet. Prezentace českého soudobého umění na pozadí světové tvorby – jak bylo míněno na začátku – se postupem let mění na cosi obecněji širšího. Už to není jen jednoduchá spojnice: my (Češi) a svět. Ostatně svět kolem nás se také rapidně mění. Američan ruského původu se svou havajskou ženou s německými předky přijede na festival představit skladby českého autora, protože je zaujat duchovním světem starých Řeků, na který se řečené dílo odvolává. Skutečné umění za všech dob stálo vždy nad hranicemi času i prostoru – jen je třeba odkrýt kořeny, které nás všechny propojují. Posláním festivalu je tedy rozpomínat se na tisícileté duchovní kořeny současné civilizace.
Přestože mně samotné se jeví Kroměříž ideálním místem pro pořádání podobné akce, nabízí se otázka, zda se necítíte trošku handicapováni oproti větším městům? Dosud přežívá legrační představa umělce jako věčně potulného (a z toho titulu samozřejmě značně zcestovalého) nomáda, který je všude (nebo naopak nikde) doma. Přiznat, že dotyčný žije v nějakém zcela konkrétním místě, regionu (třeba region Praha 10) nebo že se mu tam dokonce líbí, je skoro podpásovka. Jestliže globalizace z nás všech zakrátko udělá občany jedné vesnice, proč se přít na které návsi je to lepší? Dál půjde s námi duchovní odkaz skladatelů Studánek a malířů Mlýnů na Otavě.
Má každý z ročníků nějaké speciální zaměření a dramaturgii? Ano – i když to nenese v názvu ani podtitulu. Odlišnosti dramaturgie jednotlivých ročníků jsou zřejmé teprve z velmi podrobné analýzy. Uchováváme je jako své malé tajemství.
Jak lze popsat, pokud je to vůbec možné, spiritualitu v umění? Duch je živoucí síla. Tvorba, která sílí lidský život, je spirituální. Z úst některých teoretiků můžeme slyšet občas vágní soudy typu, že umění je vlastně celé duchovní (rozumějte intelektuální) a spekulace vytěsňující z umění jakýkoliv spirituální rozměr. Je potom smutné sledovat snahy „ozvláštnit“ například výtvarné umění nějakým „šamanstvím“ – rituálem. Co jiného je to než podvědomá nepřiznaná touha po ztracené spiritualitě? Ke smyslu umění se stále přibližujeme aniž bychom měli nárok něco definitivně jednou pro vždy uchopit.
Které významné skladatelské osobnosti se dosud na festivalu prezentovali a kteří interpreti? Byl by to – věřte – dlouhý seznam, který nelze obsáhnout v jednom rozhovoru. Uveďme alespoň některé: skladatelé – Nicolas Zourabichvili (Francie), John Tavener (Anglie), Arvo Pärt (Estonsko), Daniel Lentz (USA), Max Stern (Izrael), Sára Torquati (Itálie), Matthias Drude (Německo), Wolfgang Mitterer, Kurt A. Hueber (Rakousko), Krzysztof Knittel (Polsko), Roman Berger, Ilja Zelenka (Slovensko). Na více než třiceti koncertech se představili současní čeští komponisté. Z výborných cizích interpretů angličtí klavíristé – Elena Riu, Andrew Zolinsky, John Lenehan, houslisté – fenomenální Kazach Marat Bisengaliev, Rakušan Dimitrios Polyzoides, Slovinec Voloďa Balžalorsky, němečtí violloncelisté – Friedrich Gauwerky, Matthias Breutigham, Ital John Antony Calabrese hrající na violu d'amore, kytaristé – Rafael Catalá (Španělsko), Arnoldo Moreno (Venezuela), William Feasley (USA), rakouský varhaník Franz Haselböck a barytonista Guido Ebi, z perkusionistů alespoň dvě ženy: Amy Lyn Barber (USA) a Mutsuko Aizawa (Japonsko).
Víte o existenci podobně zaměřeného festivalu v zahraničí? Evropských festivalů současné hudby je několik desítek, festivalů orientovaných na duchovní hudbu – samozřejmě historických period baroka až romantismu – je již také dost. Schází ovšem propojení těchto dvou aspektů – to znamená specializace na současné duchovní umění . Nemít srovnání může znít třeba i lichotivě – je to však často těžký zápas o formu i obsah.
Kromě koncertů a výstav patří k FORFESTU i kolokvium, pořádané každé dva roky v době festivalu. Podle čeho a jak vybíráte jeho témata a účastníky? Kolokvium vzniklo neseno myšlenkou svolat myslící lidi ke společnému uvažování nad ohroženou spiritualitou, která je dnes – nemylme se – vytlačována z našich životů krok za krokem. Umění bylo po staletí jedním z nepostradatelných rezervoárů duchovního života lidstva. Založením festivalu jsme nezaložili novou církev, tím méně nový směr umění. Upozorňujeme pouze na existující vývojovou linku, která byla v umění zdánlivě přerušena – ale v tvorbě jedinců žije dál. Téma je tedy dané a účastníci přicházejí sami. Nikomu nechceme nic vnucovat, čekáme až se tvar nosného oblouku vyloupne sám.
Všimla jsem si, že na koncertech je publikum všeho druhu a všech věkových kategorií. Jaké máte ohlasy na festival z řad „neodborné“ veřejnosti? Velmi potěšitelné. Současné umění – zejména tedy to, které bere v potaz lidskou duši – si nachází stále nové příznivce i z řad neodborníků, neboť jeho výraz je velmi bohatý, rozrůzněný, překvapující, životný.
Pořadatelem festivalu je Umělecká iniciativa Kroměříž, kterou jste založili. Připravujete i další akce během roku? Nejsme běžná agentura, která si musí vydělat řekněme na akce, které stojí za to dělat, podbízivým programem, který za to nestojí. Požíváme v tomto smyslu značnou míru nezávislosti. Za tu se ovšem platí – jako konečně za všechno. Proto vás asi nepřekvapí, že vyprodukovat festival těchto rozměrů a dosahu nás stojí tolik sil, že sotva stíháme vlastní tvorbu. Nechceme-li se utopit v úředničině, není možné dělat něco podobného po celý rok.
FORFESTU se pravidelně interpretačně účastní i Kojetínská industriální filharmonie. Můžete nám přiblížit její vznik, zaměření a koncertní činnost? KIF je originální orchestr sestavený z hudebních laiků. Jediným profesionálem je dirigent, violista a skladatel Petr Samlík. Vznikla spontánně v roce 1998 jako soubor integrující v sobě prvky jak hudebně inovativní, tak sociální (členové pocházejí z extrémně různých sociálních prostředí). Hráči hrají na podomácku vyrobené nástroje nebo k hudbě přizpůsobené mimohudební objekty. Na rozdíl od jiných neimprovizují, koncepce jejich projevu je odvozena z vážné hudby. Věkový rozsah: 12 – 26 let, používají zvláštní notaci. Podle Jaroslava Šťastného je na hudbě kojetínského seskupení nejzajímavější fakt „že určitý typ hudebního projevu, který byl zatím spojován pouze s intelektuálskými enklávami Ameriky a snad několika dalších zemí se náhle vynořil ve velmi svérázné podobě u nás jako projev v nejčistším smyslu slova lidový“.
Paní Zdenko, vy sama jste aktivní skladatelka. Kde čerpáte inspiraci a energii pro svou tvorbu? V běžném životě a vztazích…
Co chystáte na příští rok? Moudré české přísloví praví: „Neříkej hop, dokud nepřeskočíš.“ Neradi příliš dopředu prozrazujeme, čím chceme překvapit. Prvek překvapení je v hudebně-organizační práci těžko postradatelný a publikum jej celkem právem vyžaduje. Proto ho raději respektujeme.
