Máte něco společného s darmstadtskou školou? Neřekl bych. Nikdy jsem tam nebyl. Nepatřím k darmstadtské škole. Kdybych to tvrdil a četli to ti, kteří k ní patří, nesouhlasili by. Obecně nevylučuji nic. Zajímá mě sbírání zkušeností, ale nemám rád dogmatické cesty, kdy se říká, tohle a tohle je jediný možný způsob, jak psát hudbu. Myslím, že jsem docela otevřený, ale nemusí to znamenat, že jím všechno, pokud to tak mohu říci. Mám své filtry.
Kde vidíte hranici mezi psaním hudby pro lidi a postojem, kdy o tomhle skladatel nepřemýšlí? Myslím, že jediný člověk, s nímž mohu opravdu počítat, jsem já sám, protože přemýšlet o publiku… to je uvažování o stovkách individualit, z nichž každý je jedinečný člověk. Samozřejmě v našem vnímání hudby je vždy něco společného, třeba proto, že existuje nějaké kulturní dědictví a podobně. Ale stejně mohu brát v úvahu jen svou vlastní intuici. Jen když tvořím hudbu, která mně samostnému něco říká a která mně samotnému něco dává, může něco přinášet i dalším či ostatním lidem. Vím samozřejmě, že hudba je pro lidi, ale nekalkuluji s tím.
Myslel jsem spíše trochu na skladatele, kteří třeba tvrdili, že je nezajímá, jestli jejich hudbu bude někdo poslouchat. Aha, to je samozřejmě arogantní a nadělalo to mnoho škody.
Psal jste svůj houslový koncert pro Gidona Kremera? Ano. Požádal mě, abych takovou skladbu napsal, a plánoval, že ji uvede ve světové premiéře. Nakonec ale neměl bohužel dost času. Jeho rozvrh je skutečně velice plný. Našel jsem Isabellu van Keulen. Hrála koncert v premiéře ve Frankfurtu a pak i na dalších místech – v Concertgebouw v Amsterdamu, V Cincinnatti, v Kodani, v Estonsku a loni na BBC Proms. Řekl bych, že tahle skladba má docela dobrý osud! Pražské provedení bylo zvláštní příležitostí, protože to bylo poprvé, co dílo nastudoval a uvedl jiný houslista, respektive houslistka. (Pozn. red. – 8. 4. 2004, G. Demeterová, P. Järvi, ČF .)
Když ještě připomenu Gidona Kremera, máte pocit nějakého společného kulturního prostoru pobaltských zemí? Gidon Kremer dělá strašně moc se svým souborem Kremerata Baltica, je to skutečná misie. Naše jazyky jsou ale přece jen rozdílné, kulturní zázemí také. My Estonci cítíme spíše spojitost se severskými národy, se severskou mentalitou. Zejména s Finskem. Náš jazyk i tradice nebo folklorní kořeny jsou podobné. S okolními zeměmi jsme velmi mnoho spolupracovali, když se bojovalo proti sovětské okupaci, ale v normálním každodenním životě je to trochu jiné. Snažím se být informován o tom, co se děje v Lotyšsku. Jeden můj přítel je tam dirigentem, takže to jde docela snadno.
Napsal jste Poctu Sibeliovi… Ano, to byla jedna z objednávek Helsinské filharmonie, když slavila 125. výročí. Řekl bych, že Sibelius hovoří způsobem, který je velmi charakteristický v tom, jak přijímáme přírodu, světlo… A možná, že jde i o národní charakter.
Ale vaše hudba je přece jen odlišná od Sibeliovy? Ano, slovo romantismus není zrovna moje, ale když vezmete má poslední díla, i houslový koncert, klíčovým slovem by mohlo být kontinuální rozvíjení – a to je princip velmi charakteristický i pro Sibelia, to bude v té nejobecnější rovině aspekt, který mě s ním spojuje. A nejsem ve své generaci zdaleka sám, v jehož hudbě můžete takové úsilí o rozvíjení hudebního materiálu vysledovat.
Jaký význam má pro vás hudební parametr nazvaný barva? To je pro mě velmi důležitý aspekt. Stále důležitější a důležitější během uplynulých roků. Počátkem devadesátých let jsem se víc soustřeďoval na různé polarity. Ale i různé materiály vždy měly také různé barvy. Řekl bych, že jsem se vystavět různé barvy naučil spíš intuitivně. Nyní hodně přemýšlím v termínech témbrové harmonie, kdy určité barvy patří k určitým harmonickým strukturám.
A kontrast? Ano, i to je důležitý pojem, ale mnohem víc se zabývám hladkými přechody než náhlými protiklady. Cesta by neměla skákat, ale měla by klidně plynout, téci jako kapalina. V hudební textuře mě tedy zajímají spíše podob-nosti.
Mám pro vás ještě další pojmy. Co inovace? Pokud by to byl jediný cíl, nevěřím tomu. To by nebylo celé, nefungovalo by to. Na druhou stranu samozřejmě v každém novém díle je něco nového, jinak by to i pro mě bylo nudné. Vždycky ze sebe vydávám odpověď na novou výzvu, ale nikdy si neříkám, že musím být jedinečný. Věřím, že individualita a osobitost jsou věci, které buď máte, nebo ne.
A improvizace? Ano, to dělám. Rád improvizuji nad klávesami, ale většinou to nezapisuji. Někdy mě to ovšem někam přivede. Jindy se jen tak procházím po mořském břehu, poslouchám hudbu v sobě, ťukám si do rytmu, diriguji si pro sebe… To je taková vnitřní sluchová improvizace.
Ale vaše zapsaná hudba už neobsahuje improvizace. Ne. Bývaly sice doby, kdy jsem se docela zajímal o aleatoriku, i když omezenou, podobně jako improvizaci v tomto smyslu používal třeba Lutoslawski, ale dospěl jsem nakonec k názoru a vyzkoušel jsem si, že lepší je všechno fixovat velmi jasně v zápise, i když to třeba zní velmi uvolněně. Chci prostě proměny mít pod kontrolou. Píšu skladbu pro velký symfonický orchestr, bigband a elektrickou kytaru, je to objednávka stuttgartského rozhlasu. Je tam velká sekce určená pro improvizujícího kytaristu. Ale to je skutečný experiment: pro hudebníky, jejichž zázemí je velice rozdílné – symfonické, jazzové a rockové. V takovém díle má improvizace určitě své místo. Ale v takzvaně obyčejné kompozici podle mého ne.
A poslední pojem – melodie? Ano, ale někdy se objevuje až později, během vývoje. Rád začínám s krátkými motivy, ne s melodiemi v tradičním slova smyslu. Rád nechám posluchače sledovat, jak melodie z toho kousku materiálu vzniká. Užít na nějakém určitém místě melodii pro mě tabu není. A může to být klidně dlouhá melodická linka. Ale opakuji – není tradiční, může mít jiný základ a navíc zvukový prostor, který ji obklopuje, není jejím doprovodem, je s ní spojen jiným způsobem.
Kdy a jak se mimochodem stalo, že jste změnil rockovou kapelu za poněkud jinou hudbu? Nešlo o nějaký okamžik, spíše o vývoj. Ale musím vám říci, že ta rocková skupina nebyla běžnou kapelou, ale něčím mnohem náročnějším. Nebyl to art-rock, ale něco, co sám pro sebe nazývám komorní rock. Užívali jsme zobcové a příčné flétny, housle a violoncello, troje klávesy, kytary, kombo… Sedmdesát procent naší hudby bylo zapsáno v notách. Byla to vlastně polyfonie s přidaným rytmickým základem. Hudební materiál měl blízko k minimalismu a na druhé straně ke středověké hudbě. Nebylo těžké přestoupit na jinou loď, protože tu byla příbuznost s tím, co jsem komponoval na konzervatoři. Sovětské úřady nám samozřejmě nedovolily žádné zahraniční turné, i když jsme byli pozváni do Finska a do Švédska. Nemohu říci, že bychom měli nějak moc publika, nebyla to žádná zábavná hudba. Takže jsme udělali dva koncerty v Tallinnu, jeden v nějakém dalším estonském městě – a už byl čas, abych zase napsal další program. Byla to taková laboratoř, v níž jsem mohl testovat své nápady a myšlenky. Bylo to nicméně trochu omezující, psát stále pro jedno nástrojové složení.
Inspirujete se spíše intelektuálně, v literatuře a podobně, nebo z podstaty nástrojů a hudebního materiálu? To se nedá oddělovat. Vnitřní logika, vnitřní struktura, ladění a podobně jsou velmi důležité věci. Hledím také na to, co muzikanti opravdu chtějí hrát. Snažím se organizovat hudební materiál tak, aby hraní hudby bylo pro muzikanty zajímavé – a nejen to: aby ji mohli hrát se skutečnou vášní.
Je ve vaší hudbě přítomen i duchovní, nebo jen neutrální svět? Přál bych si, aby se moje hudba dotýkala i míst a bodů v posluchači, které jsou nějak spojeny s duchovní, metafyzickou či náboženskou kvalitou. Hudba je natolik éterické umění, že je velice přirozené, že je často spirituální. Rád bych předal posluchači zkušenost z věčnosti, z bezčasového bytí… Ale samozřejmě nekážu žádné konkrétní věci. Doufám, že jsou takové kvality v mé hudbě přítomny.
I v instrumentální? Ano.
Byl jste nějak ovlivněn Arvo Pärtem? Pärtova hudba se mi velmi líbila. Měl jsem ohromný zážitek, když jsem slyšel jeho skladbu Tabula rasa, byl jsem na premiéře, to bylo v roce 1977. Něco absolutně úžasného. Spiritualita čistě instrumentální hudby! Objevil jsem, kolik hudby může být v soudobé kompozici. Ale neměl jsem v úmyslu ubírat se směrem, který by to napodoboval. Je to tak unikátní, že by to ani nešlo.
On ovšem emigroval… Ano, a jeho hudba byla zakázána až do získání svobody. Setkali jsme se až někdy v roce 1989, když už bylo možné cestovat, v Helsinkách. Na soupisu mých oblíbených skladatelů jsou ovšem mimochodem velice rozdílné osobnosti.
Jak se bude podle vás ve 21. století vyvíjet klasická soudobá hudba, hudba, kterou reprezentujete? Kdybych to dokázal říci, nazval byste mě prorokem. Mohu říci jen, co dělám já. A kdokoli jiný to může vidět jinak. Já hovořím o vektorálním psaní. Moje díla jsou koherentnější, už tolik nepreferuji protiklady. Ale nemohu o tom příliš hovořit, teprve ve mně tato technika zraje. Doba je zajímavá tím, že nejsou žádná dogmata. Je řada lidí, kteří píšou podobně jako američtí minimalisté, uplatňuje se seriální a spektrální hudba… Některé zajímá skutečná hloubka vlastní cesty, je tu hudba různých kultur a částí světa, ne však její pouhé užívání, ale vejití do ní; mnoho zajímavého může přijít od asijských skladatelů… Je doba syntézy. Jsme mnohem lépe informováni, než – řekněme – před desti lety. Je snadné sdílet ideje. Pro skladatele je teď zajímavý čas. A nikdo neříká, pište takhle a takhle, jinak nedostanete stipendium!
Jak vidíte vstup do Evropské unie? Osobně nemyslím, že se pro mě tolik změnilo – mám mnohé kontakty a jsem vděčen hudebníkům, kteří moji hudbu hrají, dá se říci, po celém světě. Ale pro mladší generaci to je určitě příležitost pro větší podporu ve studiu, více možností poslouchat, rozvíjet zkušenosti, jezdit na festivaly a tak dále – a hlavně realizovat různé spolupráce v hudebním divadle, multimédiích… Kulturní život bude bohatší a lépe financovatelný.
Narodil jste se u moře. Je pro vás důležité? Ano, narodil jsem a žiju polovinu každého roku na venkově na ostrově Hiiumaa. Tam hodně komponuji. Získávám tam hodně síly. Miluji prostor, kde se moře setkává s pevnou zemí.
Jak velký je váš ostrov? Od západu na východ asi šedesát kilometrů.
Takže tam nejste jako Robinson… Kdepak. Ale ve vesnici, kde žiju, bydlí jen dvě další rodiny.
