sobota, 21. duben 2012

Sir Willard White - šlechtic z Jamajky

Napsal(a) 

Sir Willard White - šlechtic z Jamajky, foto MHF Struny podzimu Sir Willard White - šlechtic z Jamajkyfoto: MHF Struny podzimu

Kdyby o sobě sir Willard White napsal knihu, mohla by nést podtitul Pohádkový příběh o tom, kterak se z malého chlapce stal velký pan zpěvák. White se narodil na Jamajce, kde hudební vzdělávání nepatří mezi priority, a základ zpěvu mu neposkytl učitel, ale napodobování písní, které slyšel z rádia. Přesto ho jeho talent a podmanivý basbaryton dovedly na nejvýznamnější operní scény a umožnily mu získat například cenu Grammy nebo šlechtický titul. Pražské publikum jej mělo možnost slyšet na Strunách podzimu 2011, kde uvedl program složený z černošských tradicionálů a raných jazzových písní.

Mnoho lidí vás vnímá především jako Porgyho z Gershwinovy opery Porgy and Bess. Je i pro vás samotného tato role něčím výjimečná? Ano, léta strávená společně s Porgym mi dala hodně. V první řadě mě ale nikdy nepřestane fascinovat příběh, kterým Porgy prochází. Velice málo oper je srovnatelných s touto, ve které podle mého názoru vytvořil Gershwin excelentní drama. Pamatuji si přesně na den, kdy jsem si to poprvé uvědomil. Seděl jsem v hledišti, pozoroval jsem zkoušku a došlo mi, že celá opera je koncipována jako výborný film. V úvodní části představuje Gershwin různé charaktery a snad každou minutu odkrývá nové téma, které by stačilo na celou operu! A najednou se objeví Porgy, který rozehraje hluboké lidské drama plné emocí. Role Porgyho pro mě byla skvělou příležitostí prozkoumat sebe samotného.

Skvělou příležitostí pro vás musely být také mistrovské kursy u Marie Callas, které jste navštěvoval na začátku své kariéry. Ano, měl jsem to obrovské štěstí potkat se s touto velkou dámou. Byla to nádherná, charismatická a velice autoritativní žena a zanechala ve mně nesmazatelný dojem. Avšak ne každý s ní zažíval příjemné chvilky, byla hodně náročná. Mnoho zpěváků, kteří navštěvují mistrovské kursy si myslí, že jsou skvělí, a taky to chtějí slyšet. Je potom těžké přijmout opak. Začnete být nervózní, cítíte se bezbranný a zoufalý, ale i tohle patří do krásy té zkušenosti. Zjistíte, že jsou i jiné varianty a že se můžete posunout dál. Kouzlo osobnosti ale samozřejmě nebylo to jediné, čím na mě Callas zapůsobila. Dala mi spoustu užitečných rad, ze kterých čerpám dodnes.

Vy sám jste někdy vedl mistrovské kursy? Ano. A vždy jsem se snažil, aby se při nich nikdo psychicky nehroutil. Chci studentům dodávat odvahu, ne je odrazovat.

Zpíváte barokní hudbu, romantické skladby, hudbu 20. století, tradicionály... Které období nebo skladatel vyhovuje nejlépe vašemu hlasu? Musím říct, že se velmi dobře cítím v Monteverdiho Korunovaci Poppaey. Když ale zpívám Berlioze, Faustovo prokletí, také si to užívám. Wagner je pro mě úžasná výzva a v Mozartově hudbě se cítím jako doma. Janáček je pohlazení pro duši i pro hlasivky, a když zpívám Šostakoviče... (smích ). Nějak mi to nejde vybrat konkrétněji. Všechno, co dělám, je pro mě a pro můj hlas dobré, i když mě to někdy vede až na hranici možností. Zároveň si tak lépe uvědomím, kde ty hranice mám. Můžu zkoumat sám sebe, ale nikdy ne tak, abych si ublížil. Je to něco jako atletika. Když dostatečně trénujete, stanete se technicky připravenými pro určitou roli. Potom se oženíte se svými sny, svými strachy, s láskou, kterou v sobě máte, a najednou vám všechny tyto emoce pomohou k tomu, abyste mohli zazpívat jedinou frázi. Proto každá role, kterou dělám, je pro mě nejlepší. Zachraňuje mě, zachovává moje duševní zdraví a podporuje můj růst.

Jakou hudbu máte rád jako posluchač? Hudbu zdravé konverzace, hudbu smíchu. Ale abych odpověděl na vaši otázku přímo, přiznám se, že jsem velkým milovníkem španělské klasické kytary, flamenca a také jazzu.

Zpíval jste se všemi významnými orchestry. Máte některý oblíbený? Vnímáte při zpěvu specifika jejich zvuku? Ne, soustředím se jenom na svůj part, na to, abych měl zdravý a připravený hlas a abych doručil posluchačům emoce, které cítím. Nezáleží mi na tom, se kterým orchestrem zpívám. Kdybych čekal na to, až budu zpívat s mým oblíbeným orchestrem, měl bych prázdniny skoro celý rok! Ať zpívám za jakýchkoli podmínek, chci podávat ten nejlepší možný výkon. Víte, fascinuje mě a zároveň frustruje, že člověk není schopný zopakovat tu samou věc dvakrát. Můžete zazpívat jednu frázi dvakrát, ale nikdy to nebude stejné. A přesto každá vaše fráze je to nejlepší, co můžete v daný okamžik předvést.

V roce 1990 jste dostal příležitost předvést i umění herecké a ztvárnil jste titulní roli Othella v inscenaci Královské shakespearovské společnosti. Jaká to pro vás byla zkušenost, stát se na chvíli hercem? Považoval jsem se vlastně vždycky z velké části za herce. Když jsem zpíval Porgyho v Glyndebourne s režisérem Trevorem Nunnem, řekl mi jednou: „Willarde, ty děláš všechno jako herec! Umíš reagovat na dění na scéně úplně jiným způsobem než většina zpěváků. Myslím, že bych s tebou měl udělat jeden projekt.“ Ale už mi vůbec neřekl, čeho by se jeho plán týkal. Po třech letech od tohoto rozhovoru mi zavolal a řekl, že by chtěl, abych hrál Othella. Já jsem souhlasil, zrušil jsem šest měsíců naplánované práce a začal jsem zkoušet Othella. Ze začátku jsem byl hodně naivní, vůbec jsem si nedokázal představit, co ta práce bude obnášet. A musím říct, že jsem byl nesvůj ze svobody, kterou mi najednou činohra nabízela. Žádné noty, žádná přednesová označení, žádný dirigent, jenom já a text. Trvalo mi dlouho, než jsem si na tento styl práce zvykl a začal si jej užívat. O to větší kouzlo a potěšení mi ale tento projekt přinesl.

Jak byste popsal sám sebe? Vidíte, zrovna dnes ráno jsem nad sebou přemýšlel. Možná to byla předzvěst vaší otázky. Viděl jsem sám sebe jako medvěda. Velkého, milujícího, jemného, pokud je třeba, a silného, pokud je třeba. Vážného a zároveň smějícího se medvěda.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se několik dobrodružných let učila, jak hudbu slyšet a jak o ní psát.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.