úterý, 26. duben 2011

Sir Simon Rattle - berlínští filharmonikové jsou jako těžké víno

Napsal(a) 

Sir Simon Rattle - berlínští filharmonikové jsou jako těžké víno, foto EMI Classics Sir Simon Rattle - berlínští filharmonikové jsou jako těžké vínofoto: EMI Classics

Byl hvězdou Pražského jara v roce 1994. Přijel tehdy v čele Symfonického orchestru města Birmingham v rámci turné rovnou z Vídně a před koncertem měli jen půlhodinovou zkoušku. Na programu byla Brucknerova 7. symfonie a 4. symfonie nestora britských skladatelů Michaela Tippetta. Brit Simon Rattle , muž s věčně rozcuchanou kšticí a velkým elánem, tehdy osmatřicetiletý, byl v Praze hostem poprvé. Je označován za „fenomenální zjev a záhadu“, jak se tehdy psalo, a ve své již světové proslulosti i za „nástupce legendárního Herberta von Karajana“. Šla s ním pověst, že odmítá šéfování jiných orchestrů – svému tělesu byl tehdy věrný už čtrnáct let, a všeobecně se uznávalo, že ho rychle pozvedl na mezinárodní úroveň. Zasloužil se také o otevření moderní koncertní síně v Birminghamu a o to, že o koncerty s velkým podílem současné hudby projevovalo značný zájem mladé publikum. A říkalo se o něm, že má schopnost dostat ze všech spolupracovníků to nejlepší – a přitom je přinutit, aby z toho sami měli radost. Ve vzpomínce na jeho přítomnost na společenském setkání ve dvoraně Rudolfina po koncertě je obsažena jeho nevysoká postava a jeho sympatická nenápadnost.

Na Pražské jaro 2011 přijíždí šestapadesátiletý sir Simon Rattle jako světová hvězda, která v čele Berlínských filharmoniků, patrně nejlepšího orchestru na světě, festival uzavře vytouženým, jak se očekává bezkonkurenčně špičkovým způsobem. Těleso vede od roku 2002. Poprvé s ním ovšem vystoupil už roku 1988, ještě za Karajana, a do nástupu do funkce, v níž vystřídal Claudia Abbada, řídil orchestr více než padesátkrát, takže obě strany dobře věděly, do čeho jdou. Od svého prvního a dosud jediného hostování v Praze sir Simon dosáhl mnoha různých met, věnoval se také staré hudbě s Orchestrem doby osvícenství, stal se životním partnerem Magdaleny Kožené, s níž loni navíc debutoval v Metropolitní opeře, a oslavil také tři desetiletí u gramofonové firmy EMI. Jeho kštice za léta prošedivěla, ale sympatické vystupování zůstalo. V německé metropoli půl hodiny odpovídal na otázky letošní první jarní den. Bylo to v sále Filharmonie bezprostředně po zkoušce na chystané koncertní provedení Straussovy Salome, se kterou později společně odcestovali ještě do Salcburku, aby ji připravili pro scénické uvedení na tamním Velikonočním festivalu.

Na festival Pražské jaro pojedete začátkem června s Berlínskými filharmoniky s Mahlerovou Šestou symfonií, kterou jste s nimi shodou okolností kdysi hrál při vůbec prvním společném koncertě. Je snad Mahler vaším osudem? Víte, že jsem vyrůstal v Liverpoolu...

...stejně jako Beatles... ano, stejně jako Beatles. Ale současně, v úplně stejné době, v šedesátých letech, byl Liverpool prvním městem v Evropě, kde jeden orchestr s jedním stejným dirigentem – byl jím sir Charles Groves – uvedl postupně celý, zdůrazňuji celý komplet Mahlerových symfonií. Zdá se to neuvěřitelné, ale dokonce ani Mengelbergův cyklus neobsahoval úplně všechno. A jak jsem vyrůstal, a se mnou i moji mnozí kamarádi, byli jsme vystaveni těmto výjimečným a neobyčejným symfoniím. Pochopitelně to naše životy poznamenalo a změnilo. Řekl bych, že jsme takřka vůbec nebyli připraveni na to, co přišlo, ale dodnes si pamatuji na ten ohromující dojem z tehdejších prvních setkání s řadou Mahlerových děl a z jejich poslouchání.

Byla mezi nimi i Šestá? Pamatuji si zejména na dojem ze Druhé symfonie, která mě tehdy dokonce ovlivnila tak, že jsem se rozhodl stát dirigentem. Ovlivnila mě tak silně, že už nebylo cesty zpět. Ale stejně tak si pamatuji své první setkání s Šestou symfonií. Pamatuji si, kde jsem tehdy seděl, ve které lóži v liverpoolském sále. Byl jsem schopen utratit všechny peníze za nahrávky s Bernsteinem, Bruno Walterem nebo s Klempererem. Za cokoli, co bych našel.

Kolik vám bylo? Patnáct? Myslím, že když cyklus začal, tak mně bylo ještě méně, tak dvanáct... Stali jsme se první generací, pro kterou už byl Mahler „selbstverständlich“ – tedy naprostou samozřejmostí.

Pro starší generaci ne? Pro tehdejší hráče, stejně jako pro mé učitele, byl Mahler ještě trvalým bojem. Přišel jim příšerně těžký a dlouhý, obtížný a divný. Ale nám připadal, jako by to byl soundtrack našeho života. A to zůstává. Jestliže Mahler řekl, že čas jeho hudby teprve přijde, tak myslel právě tohle. A jako rozhodujícího bych jmenoval Leonarda Bernsteina. On to byl, kdo vrátil Mahlera Evropě, speciálně Vídni.

A jak je to teď s Mahlerem v Berlíně? Je zde také selbstverständlich, tedy samozřejmostí? Naprosto. Povím vám ale zajímavou věc. Když jsem sem přišel, tak zejména pro starší členy orchestru byl ještě Richard Strauss větší skladatel než Mahler. To už dnes vypadá zvláštně, protože naopak Strauss se dostává do nebezpečí, že bude nedoceňován, podhodnocován. Postoj to ale byl pochopitelný, vždyť Mahler nikdy nepatřil k zamilovaným Karajanovým autorům. Těmi byli spíš Bruckner a Strauss. Nicméně mezitím zde ještě byl jeden z vůbec největších mahlerovských interpretů – Claudio Abbado. A ještě stále jím je.

Byl pro Berlín opravdu tak klíčovým? Čím? Abbado do hloubky na jeho hudbě pracoval a doslova orchestru Mahlera dal. Za jeho působení se například uskutečnilo dvaapadesát provedení Deváté...! Takže dnes skutečně Mahler patří k té hudbě, kterou má orchestr opravdu v krvi. A nezapomeňte, že s Berlínem je spjata dlouhá historie uvádění Mahlerových symfonií sahající až k samým počátkům, vždyť v tomto městě měla premiéru Třetí a nebo tu byla premiéra prvních tří vět z Druhé symfonie, s Richardem Straussem za dirigentským pultem...! Dnes je to pro nás všechny „lingua franca“, něco, co tomuto mimořádnému orchestru sedí velmi dobře.

Sir Simon Rattle - berlínští filharmonikové jsou jako těžké víno, foto © Monika Rittershaus Sir Simon Rattle - berlínští filharmonikové jsou jako těžké vínofoto: © Monika Rittershaus
Vy sám v této sezoně postupně uvádíte celý mahlerovský cyklus... Přesněji řečeno ho uvádíme ve dvou sezonách, až do konce tohoto roku. A přidáváme k tomu další skladby – takové, které byly Mahlerem ovlivněny nebo které naopak ovlivnily jeho hudbu. I jiné. Neřekl bych, že třeba Mahler znal čtyřicetihlasé moteto Thomase Tallise, ale je to přesně ta hudba, z níž vzešla Mahlerova Osmá symfonie! Nebo hrajeme Bergovy Tři orchestrální kusy, což je zjevně takový bonsaj Mahlerovy Šesté, včetně úderu kladiva... A v hudbě dvacátého století je tolik skladeb, které mohou za něco děkovat Mahlerovi...!

Třeba i Šostakovič, že? Ano, rozhodně. Zejména jeho Čtvrtá je „mahlerovská“. A pak znovu hudba na konci jeho života... Nebo hrajeme také například Helmuta Lachenmanna... Je to hudba, která jde na ta nejpodivnější místa, na jaká se kdy hudba dostala.

Vaše éra v Birminghamu, to byla dlouhá a úspěšná doba. Co tam bylo z vašeho dnešního pohledu nejcharakterističtější? To, že se orchestr dostal do centra pozornosti světové veřejnosti, nebo třeba to, že jste získali nový sál...? Podívejte, bylo nám všem necelých třicet, vyrostli jsme společně... Dodnes mám v birminghamském orchestru řadu blízkých lidí, svých vrstevníků a známých. Stal jsem se jeho dirigentem v okamžiku, kdy se orchestr prostě a jednoduše rozhodl zlepšit. A nic je nemohlo zastavit, chtěli to tak. A ve stejný okamžik také městská správa přišla s touhou něco změnit, učinit Birmingham něčím jiným, novým. Podobně, jako tomu bylo v některých amerických městech – vezměte si Detroit, míval obraz města vyrábějícího auta, obraz industriálního centra. Když zmizelo, snahou bylo dát mu jiný smysl – spojit město s uměním, kulturou. A stalo se! V Birminghamu tomu bylo podobně a navíc v době, kdy všichni táhli za jeden provaz. Zároveň řada hudebníků byla zrovna zklamaných z londýnských pracovních podmínek a poměrů a toužili po zásadní proměně svých životů.

Právě to asi bylo pro vás zásadní podporou. Ano. Všichni jsme tehdy chtěli stejnou věc a chtěli jsme jí dosáhnout společnými silami. Byla taková atmosféra, že jsme chtěli hrát všechno od Monteverdiho po Yesterday. A tak jsme tehdy mohutně rozšířili repertoár orchestru, vznikly soubory pro soudobou hudbu, dětské sbory, objednali jsme tehdy stovky nových skladeb. A kdybych měl orchestr přirovnat k vínu, bylo to fantastické bílé – Sauvignon Blanc. Mimochodem, teď mám v Berlíně něco úplně jiného. Těžké Bordeaux nebo Chardonnay – úplně jiný typ orchestru, jiný zvuk, jiný přístup... Ale myslím, že určitě je dost prostoru pro nejrůznější typy skvělých vín. Mimochodem, když poslouchám Českou filharmonii, tak taky myslím na neuvěřitelně skvělé bílé víno...

Bylo těžké přejít z Birminghamu do Berlína? Jde o dost odlišnou kulturu. V Evropě jsem předtím hostoval hodně, i když možná víc ve Vídni. V Berlíně jsem se ale poprvé v životě stal skutečným přistěhovalcem. Ztracen v překladech. Pamatuji si, že jsem seděl tady, ve vedlejší místnosti, u Karajana a on mi říkal, že prvních pět let se cítil jako v přechodném období. Tehdy jsem nevěděl, co tím přesně myslí, ale teď už to vím. Orchestry, a zvláště takové jako tenhle, se proměňují a hýbou velmi, velmi pomalu. Protože potřebují znát každý krok, když ze sebe dávají tolik. Myslím, že jsme už ale nějaký způsob našli. Udělali jsme spoustu pěkné hudby a mnohé už se změnilo a pohnulo. A mně se ještě stále naštěstí nepodařilo zničit ten jejich nádherný zvuk. Díkybohu.

Je tu ještě přítomen Karajanův duch? Ach! Dokonce ještě Nikischův a Furtwänglerův! Všichni tu dýchají ze stěn. Abych to řekl přesněji – myslím, že duch Karajana jako člověka přítomen není. Když přijdu do Bavorského rozhlasu, je tam ještě cítit něco z Kubelíkova orchestru, duch jakési měkké lidskosti. Tady je spíš dosud cítit něco z Karajanovy demonstrace moci. Ale je tu přítomen i Furtwängler, protože to nebyl Karajan, kdo vytvořil orchestru zvuk; Karajan pracoval spíš na jeho precizaci. A jsou tu i všechny další osobnosti... Claudio! I když se vrátí jen jednou do roka, tak je Abbado dosud přítomen v DNA orchestru. To je fantastická, mysteriózní věc...!

Sir Simon Rattle - berlínští filharmonikové jsou jako těžké víno, foto © Sheila Rock/DG Sir Simon Rattle - berlínští filharmonikové jsou jako těžké vínofoto: © Sheila Rock/DG
Jak vidíte Berlínské filharmoniky vy sám? Ze všech orchestrů, s nimiž jsem kdy pracoval, je tenhle jediný, kde nemusíte nikoho povzbuzovat, aby přišel do práce. Dosud mají v orchestru většinu Němci, ale jinak je v něm celkem čtyřiadvacet národností. Nově teď máme Slovince a také prvního tureckého člena. Je to svým způsobem divoká skupina hudebníků. Sami říkají: kdyby přišel třeba Bernard Haitink, bylo by to fajn, mohl by nás zcivilizovat... Lidé, které tenhle orchestr přitahuje, patří ke zvláštnímu typu. O členství se asi prostě nemohou ucházet žádné nenápadné osobnosti.

Máte po odchodu sólohornisty Radka Baboráka v orchestru ještě nějakého Čecha? Teď bohužel ne. Pokud se týká Radka, litujeme, že odešel. Má nicméně před sebou další možnosti a sledujeme ho s obdivem. Je to velký muzikant. Jen si nejsem jistý, jestli se tu někdy trochu nenudil... Možná, že se mu těžko daří být opravdu šťastný.

A cítíte se vy jako Angličan či Brit šťastný „na kontinentu“? Jsem především Liverpoolan, tedy více méně Brit. Jak už jsem řekl, ještě stále se cítím jako imigrant. Ačkoli jsem v Německu velmi šťasten, jsem dalek toho, stát se Němcem. Přicházím z jiných tradic. Ale na druhou stranu tolik hudby pochází odsud, ze střední Evropy, z Německa, Rakouska, Maďarska a z Čech... Víte, že jednou z mých prvních hudebních lásek byl Janáček? To jsem ještě nevěděl nic o tom, kam mě život jednou zanese.

Přes rodinu do blízkosti české kultury? Ano. Mahlerovu Třetí jsem vždycky měl hrozně rád. A teď teprve chápu, že to, co mi bylo tak milé, je to „české“ v jeho osobnosti a zázemí. Je to mimořádně silné. Vždyť mnoho v jeho hudbě se tak moc podobá i tomu, co teď v posledních letech slýchám od Magdaleny, když zpívá dětem ukolébavky... Je to pro mě nesmírně zajímavé, kruh se uzavírá.

Těžko si nevšimnout vaší neuvěřitelné repertoárové šíře sahající od Orchestru doby osvícenství po Bartóka a Stravinského... Vždycky jsem cítil, že potřebuji mnoho hudby, všechnu hudbu... Každý mluví o tom, že Bruckner byl ovlivněn Bachem, ale proč nezdůraznit kontinuitu, to, že Bach může být také ovlivněn Brucknerem? To si musíme uvědomovat. Ještě výstřednější je, když dám do podobné souvislosti Rameaua a Berlioze, ale je to tak. A když máte rád Haydna, tak není divu, že budete také rád dirigovat Stravinského... Pocházím z prostředí, kde se předpokládá, že dirigent bude dělat většinu věcí. Možná některé lépe a některé hůř, ale je to zdravé i pro orchestr. Je potřeba pracovat na různých typech hudby. Zůstává otevřena možnost zažít dobrodružství.

A co vy a opera? V zimě jste debutoval v Metropolitní opeře v New Yorku, ale nevracíte se do divadel k operním úkolům tak často... Tak to záleží na úhlu pohledu. Když to sečtu, tak už jsem nastudoval nějakých padesát nebo šedesát operních titulů, to přece není tak málo....! Ale pravda je, že jsem nikdy nevedl operní divadlo. I když – každé jaro na Velikonočním festivalu v Salcburku musíme de facto vytvořit operní soubor, a to více méně „od nuly“... Já bych bez divadla nemohl být. Miluji ho. A co mě drželo stranou od Metropolitní opery, byly píše rodinné důvody.

Máte na mysli děti? Ano. A Debussyho Pelléas a Mélisanda byl teď pro mě a Magdalenu, která zpívala titulní roli, poslední společnou šancí. Starší syn půjde na podzim do školy a už něco podobného nebudeme hned tak moci udělat. Po mnoho let. Jeden z nás už bude vždy muset zůstat doma. Když máte malé děti, dostáváte se před důležité volby. A my nemáme rozhodně v úmyslu vláčet děti sem tam po světě. Dva hudebníci mají život dost složitý... Ale být takhle spolu v Met, to bylo úžasné.

Jak byste tohle slavné divadlo charakterizoval? Výjimečný dům, výjimečný orchestr. Není sice nejmenšího důvodu, aby tak obrovský dům měl tak dobrou akustiku – ale má ji.

A máte už nějaké plány, které by se týkaly Metropolitní opery? Máme nějakou představu, máme pěkný plán, ale nebude to dřív než za šest let. Tak dlouho se plánuje v Met dopředu a tak dlouho dopředu jsem i já sám zamluven a obsazen. Možná by bylo lepší, pokud bych se chtěl zabývat operou, abych dirigoval ve Státní opeře zde v Berlíně.

Berlínští filharmonikové jsou spojováni především s autory, jako je Brahms, ale to asi není přesné, vždyť se věnujete hodně i soudobé hudbě, že? Ano, dělali jsme a děláme hodně soudobé hudby, ale i hodně barokní hudby. Nebo i francouzské hudby. Je pravda, že když tento orchestr hraje Brahmse, Brucknera, Mahlera, Wagnera, tak že to je „něco“. Cítíte, že jsou doma. Ale ve skutečnosti jsou nesmírně flexibilní. Dělali jsme třeba i Matoušovy pašije.... Jsou schopni hrát víceméně cokoli. Ale důležité je, abychom jen neukazovali svou sílu a nehráli Schumanna stejně jako Brahmse. Například. Jde o nacházení různých odstínů pro každého skladatele. A je fakt, že právě to tenhle orchestr skutečně umí.

Cítíte jako povinnost dávat lidem tak širokou repertoárovou nabídku? Ano. V takovémhle městě musíte nabídnout plný stůl. Možná jsme v Anglii dělali ještě víc současné hudby, ale věřím, že i zde její podíl ještě poroste. Budeme například pořádat pozdní večerní koncerty s menšími ansámbly a podobně. Ještě se někam pohneme, budeme se vyvíjet!

Je v Berlíně velká konkurence? Je tu hodně dobrých orchestrů. Čím lepší každý z nich je, tím šťastnější můžeme být. K tomu patří i dirigent Donald Runnicles v Německé opeře a dirigent Daniel Barenboim ve Státní opeře. Máme přátelské vztahy. Nedávno jsem dirigoval koncert s orchestrem Státní opery a naplánovali jsme společný koncert obou orchestrů, operního a filharmoniků, ve prospěch Japonska postiženého přírodní katastrofou.

Sir Simon Rattle - berlínští filharmonikové jsou jako těžké víno, foto © Monika Rittershaus Sir Simon Rattle - berlínští filharmonikové jsou jako těžké vínofoto: © Monika Rittershaus
Berlín je obrovská kulturní metropole. Přesně tak. Mimochodem – víc orchestrů mají asi už jen v Tokiu.

Je jich snad v Berlíně příliš mnoho? Je to také pozůstatek po léta rozděleného města, ale nezdá se, že by jich bylo moc. Jsou různé, mají své publikum. A je to tak správně. V Berlíně nemáme žádný těžký průmysl. Jezdí sem ovšem turisté. A jezdí za kulturou. Kvůli výtvarnému umění, do divadla, za hudbou. Město si je toho díky bohu vědomo. Ale na nás je, abychom bojovali za kvalitu

Co jsou vaše největší kvality? Umím dobré děkovací proslovy. – Ne. Vážně. To se raději zeptejte někoho jiného. Sám budu zvědavý!

A uvědomujete si, že váš post je asi ten nejvyšší v hudebním světě? Musím říci, že v těchto pojmech neuvažuji. Rozhodně to není nejlehčí práce na světě. Ale mohla by to být dost dobře ta nejlepší práce. A když se daří a jde to, tak neexistují žádná omezení.

Dáváte přednost přípravě na nejméně sto procent při zkouškách, nebo spíš potom improvizaci při koncertě? Odpovím ano – pro oba příklady. Nedával bych to do protikladu. Úplně všechno se připravit nedá. Ale je dobré připravit se co nejlépe, protože pak letadlo může letět bez omezení skutečně kamkoliv. Také nelze jen a jen improvizovat, ale bez improvizace je na druhou stranu hudba smutná... Na vystoupeních je fantastické, že se vyvíjejí a vylepšují a že se mohou ubírat neočekávanými směry.

Máte nějaké zásadní okamžiky ve svém životě, nebo je to spíše dlouhá linie? Asi nejsem ten správný na takovou otázku. Mohu jen říci, že ve svém životě cítím, že mám štěstí a požehnání – a cítím se proto šťastný.

V Praze jste byl zatím jen s orchestrem z Birminghamu. Skutečně, s Berlínskými filharmoniky jsme společně v Praze ještě nebyli. Také jsem neřídil české orchestry. Ale dirigoval jsem v životě docela dost české hudby. A znovu musím zopakovat, jak je úžasné uvědomovat si české kořeny Gustava Mahlera, fyzické i psychologické. A vědět, že jeho Sedmá symfonie měla premiéru v Praze. Je to pro mě čím dál důležitější.

Simon Rattle se narodil v lednu 1955 v Liverpoolu do hudební rodiny, kde k preferovaným hodnotám patřil jazz a moderní hudba. Studoval bicí, klavír a dirigování na Královské hudební akademii v Londýně. V roce 1974 jako vítěz mezinárodní dirigentské soutěže nastoupil k symfonickému orchestru v Bournemouthu a hostoval postupně u všech předních britských orchestrů. V roce 1980 se stal hlavním dirigentem Symfonického orchestru města Birmingham. Pod jeho vedením se z něj stalo špičkové těleso; mladý dirigent proslavil soubor, sebe i město a k soudobé hudbě dokázal přitáhnout mladé lidi. Orchestru zůstal věrný až do roku 1998. Mezitím se vedle Evropy prosadil i v USA, kde řídil ty nejlepší ansámbly a v letech 1981 až 1994 pravidelně spolupracoval zejména s Filharmonií v Los Angeles. Od roku 1977 spolupracuje s operním festivalem v Glyndebourne, pravidelně se vrací k Vídeňským filharmonikům a roku 2005 debutoval ve Vídeňské státní opeře. V roce 2002 se stal šéfdirigentem Berlínských filharmoniků. O svém tamním působení hovoří jako o „výbušné, ale ne destruktivní atmosféře“. V roce 2004 převzal v německé metropoli Komenského cenu, a to za „příkladnou a zaujatou angažovanost“, s níž umožňuje dětem a dospívající mládeži objevovat hudbu. „Nemyslím si, že by jiný světový orchestr měl hráče na tak excelentní úrovni,“ prohlásil o filharmonii.

Z diskografie:

Americká hudba (7 CD) • Bartók (4 CD) • Beethoven: Symfonie č. 1 – 9 • Berlioz: Fantastická symfonie • Brahms: Německé rekviem. Symfonie • Britská hudba (11 CD) • Britten: Válečné rekviem. Písně • Bruckner: Symfonie č. 4 • Čajkovskij: Louskáček • Debussy a Ravel (5 CD) • Druhá vídeňská škola (5 CD) • Dvořák: Symfonické básně • Elgar: Koncert pro violoncello. Koncert pro housle • Gershwin: Porgy a Bess • Haydn: Stvoření • Holst: Planety • Janáček: Glagolská mše. Sinfonietta • Mahler: Symfonie č. 1 – 10 (14 CD) • Messiaen: Turangalila. Kvartet na konec času. Eclairs sur l’au-delà • Musorgskij: Obrázky z výstavy • Orff: Carmina burana • Ravel: Dítě a kouzla • Ruská hudba (8 CD) • Sibelius: Symfonie (5 CD). Koncert pro housle • Schönberg: Písně z Gurre • Strauss: Život hrdiny. Metamorfózy • Stravinskij: Svěcení jara. Žalmová symfonie. Balety • Szymanowski (4 CD) • Šostakovič: Symfonie č. 1, 4 a 14.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.