Sir Charles Mackerras – (17. 11. 1925 – 14. 7. 2010)

V posledních měsících byl už dirigent Charles Mackerras skutečně starým pánem, jeho někdejší vitalita se ztrácela. Bylo tomu tak na jaře, když byl v Praze, aby převzal od ministra kultury Václava Riedlbaucha medaili Artis Bohemiae Amicis. A také už několik týdnů předtím, když jsem měl to privilegium být u něj v londýnském domě a natáčet v předstihu rozhovor, který měl být bilancí k jeho podzimním pětaosmdesátým narozeninám a který HARMONIE uveřejní příští měsíc. Že to může být i poslední velké interview pro česká média, se dalo vzhledem ke zdravotnímu stavu sira Charlese sice tušit, ale kdo by si takovou myšlenku chtěl v té chvíli připustit…? Charakteristické bylo, že ani v životní situaci, kdy sil ubývalo, neopouštěl tento umělec taktovku. Na jaře řídil v londýnské Královské opeře Covent Garden Janáčkovu Lišku Bystroušku , potom ještě, pár týdnů před smrtí, v Glyndebourne Mozartovu operu Così fan tutte . Vlastně se splnila jeho předpověď, že zakončí život s taktovkou v ruce, nikoliv v penzi – nechtěl a nemohl od svého povolání odejít na odpočinek. A příznačně to byli tito dva skladatelé, kteří stojí na konci jeho dráhy, protože právě jim věnoval během desítek let aktivní dráhy asi nejvíce času, umu, pozornosti a sil. U Mozarta ovšem, stejně jako třeba u Wagnera, Brahmse, Händela nebo Brittena, nemusel po světě příliš zdůrazňovat, že to byli dobří skladatelé. Nemusel to ani zdůrazňovat Britům, když jim nabízel Ralpha Vaughana Williamse, Gustava Holsta nebo Arthura Sullivana. Říkal to však jako jeden z prvních po léta s plnou vahou vlastního zážitku a pevného přesvědčení u Janáčka. Hovořil o něm a dirigoval ho tak důrazně, až pomohl přesvědčit mezinárodní publikum o tom, že stojí za to na Janáčka – zejména na jeho opery – chodit, protože nabízejí zcela jedinečné spojení realismu a emocí, silné příběhy a nádhernou hudbu, věci, jaké jiný autor v takové originalitě a síle publiku nedává. Sir Charles se stal neúnavným a hluboce poučeným obdivovatelem, interpretem i advokátem samorostlého brněnského skladatele a brzy i přítelem české hudby obecně – Dvořáka, Martinů i Smetany a dalších autorů. Uváděl a natáčel je u nás i v cizině v míře překonávající jiné umělce a zanechal tím jedinečnou stopu v hudebních dějinách. To vše díky náhodě, jak připomínal, díky níž přišel po válce studovat hudbu do Prahy. Zde se setkal s dirigentem Václavem Talichem a současně rovněž s Janáčkovou hudbou, konkrétně s Káťou Kabanovou. Ovlivnilo ho to na celý život. Jeho odchodu si Česko opravdu všimlo. Jako kdyby odešel skutečný národní umělec.

Sdílet článek: