středa, 16. březen 2005

Silvestrovské znamení barbarské fikce

Napsal(a) 

Jak úporně se snaží několik institucí prosadit do vědomí lidí, že právě jejich tradiční akce je top koncertem přelomu roku. Nakonec vždy zvítězí novoroční televizní Vídeňská filharmonie. Nic proti tomu zatím není schopná dělat ani naše vlajková loď - Česká filharmonie . Její silvestrovský podvečer v Rudolfinu měl tentokrát větší lesk, neboť šéfdirigent Zdeněk Mácal správně pochopil, jak je poslední koncert v roce pro prestiž důležitý. Program v českém kontextu překvapil, neboť po Sukově smyčcové Serenádě , jež je už od doby Václava Talicha a Josefa Vlacha spjata se závěrem roku, zazněla Orffova kantáta Carmina burana . V Sukovi Mácal povýšil romantičnost jako by na druhou, dynamické vzdechy a zvolnění byly ještě větší než u jiných dirigentů, tanečnost druhé věty měla vídeňské valčíkové dimenze. Provedení Orffa bylo výjimečné ani ne tak výsledkem, jako faktem, že do Prahy přijelo velké zahraniční sborové těleso. Jestliže při kantátových večerech s účastí Pražského filharmonického sboru je většinou lepší sbor, pak v případě Sboru Bamberských symfoniků to byl jednoznačně orchestr. Hodna obdivu totiž byla pouze skvělá artikulace a frázování, se zpěvem, intonací a homogenností to už bylo horší. Kühnův dětský sbor byl na tom mnohem lépe. Ze sólistů byl nejlepší Ivan Kusnjer , například Estuans interius jsem od něho takto zpívat ještě neslyšel. Hlasově i komikou potěšil tenorista Michael Elliscasis a k dobrému výkonu se nakonec dozpívala i sopranistka Heide Elisabeth Meier . Škoda, že provedení, jež patřilo k nejlepším v Praze, chyběla větší dávka zemitosti, barbarství.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.