Jak úporně se snaží několik institucí prosadit do vědomí lidí, že právě jejich tradiční akce je top koncertem přelomu roku. Nakonec vždy zvítězí novoroční televizní Vídeňská filharmonie. Nic proti tomu zatím není schopná dělat ani naše vlajková loď – Česká filharmonie . Její silvestrovský podvečer v Rudolfinu měl tentokrát větší lesk, neboť šéfdirigent Zdeněk Mácal správně pochopil, jak je poslední koncert v roce pro prestiž důležitý. Program v českém kontextu překvapil, neboť po Sukově smyčcové Serenádě , jež je už od doby Václava Talicha a Josefa Vlacha spjata se závěrem roku, zazněla Orffova kantáta Carmina burana . V Sukovi Mácal povýšil romantičnost jako by na druhou, dynamické vzdechy a zvolnění byly ještě větší než u jiných dirigentů, tanečnost druhé věty měla vídeňské valčíkové dimenze. Provedení Orffa bylo výjimečné ani ne tak výsledkem, jako faktem, že do Prahy přijelo velké zahraniční sborové těleso. Jestliže při kantátových večerech s účastí Pražského filharmonického sboru je většinou lepší sbor, pak v případě Sboru Bamberských symfoniků to byl jednoznačně orchestr. Hodna obdivu totiž byla pouze skvělá artikulace a frázování, se zpěvem, intonací a homogenností to už bylo horší. Kühnův dětský sbor byl na tom mnohem lépe. Ze sólistů byl nejlepší Ivan Kusnjer , například Estuans interius jsem od něho takto zpívat ještě neslyšel. Hlasově i komikou potěšil tenorista Michael Elliscasis a k dobrému výkonu se nakonec dozpívala i sopranistka Heide Elisabeth Meier . Škoda, že provedení, jež patřilo k nejlepším v Praze, chyběla větší dávka zemitosti, barbarství.
