sobota, 25. červen 2005

Sigiswald Kuijken

Napsal(a) 

Sigiswald Kuijken Sigiswald Kuijken
Jedna z největších osobností interpretace barokní hudby, belgický dirigent, houslista a pedagog Sigiswald Kuijken oslavil vloni 60. narozeniny. Jeho děti už jsou profesionálními muzikanty, na konzervatoři v Den Haagu a Bruselu vychoval celou řadu dnes špičkových hudebníků, on i jeho barokní orchestr La Petite Bande jsou v hudebním světě na vrcholu a tak by si mohl klidně užívat zasloužené penze. Jenže Sigiswald takový není. Johann Sebastian Bach ho nenechává v klidu. Když jsem se zastavil v jeho domě poblíž Bruselu, měl svůj staronový nástroj violu da spalla již zabalenou pro další koncertní turné. Bach tento dnes již zapomenutý instrument předepsal v některých svých kantátách a právě ty jsou na programu koncertů La Petite Bande, s kterou již navštívil Paříž, Brusel a několik dalších evropských měst. Hledáním violy da spalla, nebo také violoncella da spalla jak se někdy uvádí, začal v minulém roce. Nebylo to jednoduché, nakonec našel dva nástroje v hudebních muzeích v Lipsku a Bruselu. Tento dnes prakticky neznámý nástroj utrpěl záměnou názvů tvrdí Kuijken. V době Bacha nepatřil název violoncello nástroji, který si pod tímto jménem představujeme dnes.

Podle encyklopedií z té doby je violoncello basová verze violy da braccio, kam také patří housle a viola. Nástroje se drží na rameni, kdežto viola da spalla na hrudníku. V 17. století se držela pomocí motouzu kolem krku horizontálně. Existuje několik málo vyobrazení, ale skutečně jen velmi málo, protože viola da spalla se používala jen výjimečně. Bach ji musel znát, existovala již před ním a kromě toho se říká, že znal houslaře Hoffmanna, který ji stavěl.

Dovedl bych si představit, že tak tlustý (vysoký) instrument, který se nedá držet pod bradou jako housle, se držel mezi nohama jako tenorová viola da gamba... Nikoliv, kdybys držel takový malý nástroj mezi nohy, tak nebude skoro slyšet. Lýtky bys znemožnil rezonanci bočních stěn a částečně zadní desky. Umístěním volně na hrudníku je zvuk zhruba dvakrát silnější.

Podařilo se ti najít pouze dva nástroje? Bylo mi známo, že v Lipsku se nalézají dvě violy da spalla. Jedna z nich byla během 2. světové války bohužel zničena, ta druhá přežila. Po zničeném nástroji zůstaly naštěstí stavební plány. Další violu da spalla jsem našel v bruselském muzeu, oba nástroje jsou připisovány houslaři Hoffmannovi. Společně s mým přítelem Dimitrijem Badjarovem, Rusem, který žije v Belgii a v La Petite Bande hrál na housle, jsme se na ně šli podívat. Podle těchto vzorů byl Dimitrij ochoten postavit novou violu da spalla a v únoru 2004, zrovna v době mých 60. narozenin, mně ukázal nový nástroj. Dovedeš si představit, že to byl ideální dárek, lepší jsem si opravdu nemohl přát.

Na první pohled je zřejmé, že nástroj je mnohem menší než normální violoncello, struny jsou mnohem kratší a bude tedy obtížné dosáhnout nízkých tónů. Jak se to vyřešilo? Samozřejmě bylo obtížné zjistit, jaké struny máme používat. Struny obou dochovaných nástrojů se ztratily. Bylo třeba získat nízké violoncellové "C" na nástroji, který má poloviční velikost! Na konci 17. století se v Itálii vyráběly střevové struny, které byly dvakrát omotané stříbrným drátkem. To byla naše záchrana. A i když zhruba po roce práce není vše vyřešeno, tak nás výsledek opravdu pozitivně překvapil. I Gustav Leonhardt byl zvukem tohoto nástroje nadšen.

Uveď prosím trochu čísel, aby si čtenář mohl udělat vlastní představu, jak asi viola da spalla zní. Celý instrument odpovídá ve všech parametrech popisům z časů Bacha. Znějící délka strun je 42 cm, boční stěny jsou asi 9 cm vysoké, korpus je 46 cm dlouhý. Nástroj má, jak bylo tehdy zvykem, pět strun, to znamená čtyři jako u obyčejného cella a ještě vysoké "e". Struny i smyčec jsou vyrobeny speciálně pro tento instrument podle dobových vyobrazení. Já na něj hraju tak, jak je uvedeno ve starých pramenech.

Co se dá na ní vůbec hrát? V kantátách předepisuje Bach violoncello nebo violoncello piccolo, tedy malé violoncello jen sporadicky. To je otázka terminologie. Kromě toho byli i jiní skladatelé, myslím na Corelliho nebo Vivaldiho, kteří violu da spalla používali. Konečně i Bachovy solové cellové suity se dají mnohem jednodušeji hrát na violu da spalla.

Vraťme se ke kantátám. Kde předepisuje Bach tento nástroj konkrétně? Jde o určitý počet, něco přes dvanáct. Když studuji dobové informace, nemám příčinu tomuto počtu nevěřit. To je možná trochu skandální tvrzení, které se nebude líbit violoncellistům. Já mám zvuk violoncella velmi rád, a i když to historicky bylo možná jinak, nechci tím říct, že se má vše hrát na violu da spalla. To by byla velká chyba. Faktem ale je, že spalla se používala jak v šesti Suites pour le violoncello, tak i v Braniborských koncertech a některých kantátách.

Bude Sigiswald Kuijken jediný, kdo na violu da spalla bude hrát, nebo se hlásí další zájemci? Dimitrij Badjarov pracuje na dalších dvou nástrojích. Náš koncertní mistr Ryo Torakado již jeden objednal. V Paříži mám bývalého žáka, který si také jeden objednal. Vím, že v Hamburku je houslař, který chce nástroj z Lipska kopírovat. Je tedy zřetelně něco ve vzduchu.

Příští léta budou mít zájemci dostatek příležitostí poslechnout si violu da spalla. La Petite Bande a Sigiswald Kuijken chtějí do roku 2010 představit všechny Bachovy kantáty liturgického roku, které později vyjdou na kompaktních deskách u firmy Accent.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 700

Novinky emailem

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.