„Sice to vůbec neruší […], ale pro mne je to velmi nešikovné.“ – nové souborné vydání Dvořákových děl podněcuje nový výzkum

Na jednoduchou otázku, který z českých skladatelů je ve světě nejznámější, nejhranější atp., by, myslím, většina dotázaných odpověděla – Dvořák! A pokud bychom otázku rozšířili na světové skladatele, ani tam by se Dvořák neztratil. Vždyť se pravidelně umisťuje na nejvyšších příčkách světových skladatelských hitparád, ať už jimi míníme četnost provádění jeho nejznámějších děl, nebo doslova hitparády, žebříčky popularity nahrávacích nebo rozhlasových společností. Samozřejmě, v hitparádách se objevují především díla jako Novosvětská , Violoncellový koncert h moll , sedmá Humoreska , Americký kvartet atp., zatímco valná většina tvorby nikoli. Ale v tomto ohledu se Dvořák od světově známých velikánů neliší. Ti jsou rovněž známí především několika svými hity. A v čem se tedy Dvořák od největších a nejhranějších skladatelů všech dob liší? Víme toho o něm mnohem méně.

Odborná literatura o Bachovi, Mozartovi, Beethovenovi, Schumannovi, Brahmsovi a dalších je ve srovnání s literaturou o Dvořákovi nejen obsáhlejší, ale především tematicky bohatší. Současný stav dvořákovského bádání vykazuje ve srovnání s výzkumem děl jiných, významem srovnatelných skladatelů jisté opoždění, což se projevuje jak v celé řadě dosud neřešených témat, tak i v určité metodologické zastaralosti, způsobené v minulosti mnoha faktory. Toto opoždění je ostatně zřetelné i v samotných předpokladech výzkumu, počínaje pramennou evidencí (některé důležité fondy jsou nezpracované) až po digitalizaci, která se dvořákovským pramenům bohužel zatím vyhýbá – tento neblahý stav se (až na několik málo výjimek) týká i skladatelových autografních partitur, natož pak tisků, opisů a tak podobně.

Projekt Nového souborného vydání Dvořákových děl (The New Dvořák Edition , NDE), jehož koncepce se začala utvářet v Praze roku 1999 na základě široce pojaté mezinárodní diskuse, je tímto stavem pochopitelně značně determinován – mnohem více, než si ve svých počátcích hodlal připustit.1 Na druhou stranu inicioval řadu dílčích výzkumů, které v dlouhodobém horizontu přinášejí nové poznatky k Dvořákovu dílu, tvořící základní předpoklady pro vznik nového souborného vydání, které má to „staré“ a nevyhovující souborné vydání nahradit. Počet a rozsah dosud neřešených nebo nedostatečně řešených témat však ostře kontrastuje s malým počtem odborníků, kteří se daným tématům na patřičné úrovni věnovali a věnují.

„Sice to vůbec neruší [...], ale pro mne je to velmi nešikovné.“ - nové souborné vydání Dvořákových děl podněcuje nový výzkumPoznámka o jisté opožděnosti výzkumu rozhodně není určena předchozím generacím dvořákovských badatelů, kteří si naopak zasluhují velkou úctu. Bez Boleslava Schnabela Kalenského (1867 – 1913), Otakara Šourka (1883 – 1956), Jarmila Burghausera (1921 – 1997) a řady dalších osobností, které se zasloužily o počátky a rozvoj dvořákovského výzkumu, bychom na tom dnes byli mnohem hůře. A nelze nezmínit též významné zahraniční badatele, kteří přispěli cennou heuristickou prací v zahraničních fondech i svým pohledem na Dvořáka zvenčí. Za všechny připomeňme Johna Claphama (1908 – 1992) nebo alespoň některé současné pokračovatele, k nimž patří i takové osobnosti jako Michael Beckerman, Klaus Döge, Hartmut Schick, Jan Smaczny a další.

Dvořákova hudba je s výjimkou většiny oper a několika dalších jednotlivých kompozic poměrně dobře dostupná. Dílo bylo nahráno téměř souborně, mnohé skladby existují v desítkách různých nahrávek, pořízených z nejrůznějších notových materiálů od prvních tisků až po novodobá urtextová vydání, která se s větší či menší úspěšností snaží napravit chyby a jiné nedostatky předchozích vydání. Většina nahrávek vznikla na základě Souborného kritického vydání. To začalo vycházet roku 1955 a na konci devadesátých let bylo rozhodnuto, že namísto jeho dokončení nebo revidování (zbývalo vydat přibližně desetinu děl) bude rovnou zahájeno nové souborné vydání.

Díla skladatelů „z čelních pozic hitparád“ jsou dnes většinou dostupná již v druhém, novém souborném vydání, které podává ve srovnání s tím prvním, „starým“ (vždy záslužným, ale zároveň překonaným), autentičtější obraz skladatelovy tvorby. Mezi koncem starého a počátkem nového vydání bývá obvykle několik desítek let, v některých případech i celé století. V celém tomto mezidobí probíhala badatelská činnost, z níž pak každá nová edice vydatně čerpala. Specifičnost Dvořákova případu a úskalí nové, téměř bezprostředně navazující edice spočívají mimo jiné právě v absenci tohoto mezidobí.

Srovnatelné ediční projekty zpřístupňující díla jiných skladatelů většinou začínaly od základů, tedy pilotních projektů zaměřených na heuristiku, soupisy a databáze vybraných pramenných celků, dobovou recepci díla atp. Teprve na těchto základech se započalo s vlastní ediční přípravou a postupným vydáváním jednotlivých svazků. V tomto duchu projekt Nového souborného vydání Dvořákových děl zakládán nebyl. Už jen proto, že otázku dalšího postupu ve vydávání Dvořákova díla nenastolili na konci devadesátých let 20. století muzikologové, nýbrž nakladatel. Ale přiznejme si též, že muzikologové v počátečních fázích projektu podcenili závažnost a rozsah výše naznačených mezer a bolestí dvořákovského výzkumu. Teprve v průběhu příprav prvních svazků se stále jasněji ukazovalo, že nezbytný výzkum nelze pragmaticky urychlit, omezit jen na některé kroky, ne-li přeskočit a věnovat se rovnou vydávání bez patřičné opory o nové poznatky.

Spolu s nadále probíhající ediční přípravou vybraných děl a svazků se projekt NDE proto věnuje stále systematičtěji základnímu výzkumu. Pracovní postup ve stylu work in progress je sice po všech stránkách náročný, přináší však i jisté výhody. Otázky vzešlé z právě probíhající ediční práce rovnou podněcují k systematickému výzkumu toho kterého problému. Důležitých aktuálních pracovních otázek lze k dnešnímu dni napočítat mnoho, uveďme z nich alespoň pár příkladů:

„Sice to vůbec neruší [...], ale pro mne je to velmi nešikovné.“ - nové souborné vydání Dvořákových děl podněcuje nový výzkumProč Dvořák ve svých autografech používal některé specifické notační symboly? Jaký byl jejich smysl? Proč se v tištěných vydáních mnohé z individuálních zvláštností vytrácejí? Co lze v autografu považovat za ledabylost zápisu a co za záměr? Kdo byli opisovači Dvořákova díla? Kdo rozepisoval hlasy pro orchestrální hráče, operní pěvce? Kdo se skrývá za tou kterou šifrou? Je ten či onen opis spolehlivý? Byl skladatelem autorizován? Lze v něm hledat autentickou podobu skladatelova díla, nebo nikoli? Kdo pořizoval klavírní výtahy Dvořákových oper, symfonií a dalších skladeb? V jaké kvalitě? Autorství více než třiceti výtahů a čtyřručních úprav je připisováno přímo skladateli. Téměř u poloviny z nich však neumíme Dvořákovo autorství přesvědčivě doložit. Proč je téma Dvořákových úprav dosud tak málo probádané? Které knihy a partitury Dvořák četl? Jak vypadala jeho knihovna? Kolikrát vyšlo za Dvořákova života to které dílo tiskem? Provedl změny při přípravě dalšího vydání či během korektur skladatel, nebo jsou dílem lektora v nakladatelství?

Specializované studie na tato a podobná témata zatím v dvořákovském výzkumu nevznikaly. Projekt NDE se proto výzkumům tohoto typu začal systematicky věnovat. Kromě publikovaných výstupů (srov. www.antonindvorak.org) vznikají rovněž interní databáze apod. Na řešení některých témat se podílejí rovněž naši zahraniční kolegové. Příkladem takovéto přínosné spolupráce bylo konání mezinárodního symposia Das Schaffen Antonín Dvořáks aus der Perspektive der heutigen Musikphilologie – Werk, Aufführung, Überlieferung v červnu 2008 na půdě Akademie der Wissenschaften und der Literatur v německé Mohuči, z něhož má vyjít v letošním roce sborník.

Samostatnou kapitolu pramenného dvořákovského výzkumu tvoří evidence a vyhodnocování prvních a raných tisků, které spolu s autografy reprezentují nejdůležitější prameny ke skladatelovu dílu.2 Ukazuje se, že historie vydávání jednotlivých děl je mnohdy neméně bohatá jako historie samotného vzniku díla. Nejen, že v průběhu tiskového procesu došlo po vzájemných diskusích zejména mezi skladatelem a lektorem ještě k četným změnám, ale také se nejednou přišlo na chyby až po vydání díla tiskem.

„Simrock vydlužil si od nás hlasy G dur kvarteta a nechal podle toho opravit všechny tiskové chyby ve všech hlasech, které měl na skladě“, napsali Dvořákovi v dopisu z Berlína (24. 10. 1896) Josef Suk s Oskarem Nedbalem. Najít opravené vydání, o němž se píše v dopise, a porovnat ho s tím, které obsahuje „tiskové chyby“, není vůbec snadné a je to spíše úkol pro detektiva. Bylo by totiž naivní předpokládat, že opravené vydání Dvořákův berlínský nakladatel Simrock zřetelně označil a odlišil tak od vydání předchozího. Přiznal by chybu a dělal by si tím špatnou reklamu. Nutno konstatovat, že Simrockova strategie byla úspěšná – na odlišnosti zdánlivě totožných vydání se začalo přicházet až díky systematickému výzkumu prvních a raných tisků, který byl započat více než sto let po Simrockově i Dvořákově smrti.

Na podzim roku 1883 vydal Simrock tiskem Dvořákovo Klavírní trio f moll op. 65 . Skladatel potvrdil přijetí autorského výtisku se slovy: „Vřelý dík za trio. Škoda jen, že v zakončení Adagia, ve 4. taktu od konce, v 1. čtvrtce v levé ruce klavíru, stojí As namísto C . „Sice to vůbec neruší [...], ale pro mne je to velmi nešikovné.“ - nové souborné vydání Dvořákových děl podněcuje nový výzkumSice to vůbec neruší, neboť je to harmonická nota, ale pro mne je to velmi nešikovné. Prosím, podívejte se do rukopisu nebo korekturního listu. Nešlo by to změnit?“ Simrock obratem (17. 10. 1883) reagoval: […] proč se nepodíváte lépe na revize? Člověk musí takový kus vždycky přehrát, než se vytiskne! V exemplářích ze skladu hodlám vymazat as a vysadit c a také plotny nechat opravit.“

V historii vydávání jednotlivých Dvořákových skladeb lze najít celou řadu takovýchto i jiných podnětů. Editoři starého souborného vydání se historií vydávání a podobnými tématy nezabývali. Zvolili přímější a praktičtější postup, jehož výsledkem byla nejen řada „nešikovných As “ namísto správných C , ale především celkově poněkud zkreslený, upravený obraz skladatelova díla.

Představíme-li si Dvořákovo souborné dílo jako horský masiv, vypadá to, jako by editoři starého souborného vydání při zpřístupňování masivu vybudovali sice krásné, ale přeci jen poněkud umělé turistické vyhlídky. Výhled na vlastní masiv navíc podle svých estetických kritérií na mnoha místech zkultivovali moderní technikou: přesadili nelogicky zasazené stromy, přemístili některé neuspořádané balvany, vysadili chybějící porost, upravili terénní nerovnosti a doplnili chybějící značky a názvy. Nová fáze poznávání masivu se neubírá po turisticky vyznačených cestách. O všech záhadách se vedou pečlivé deníkové záznamy. Věřme, že následné postupné zpřístupňování autentické podoby „Národního parku Dvořák“ bude pro návštěvníky z celého světa obdobným nebo alespoň zčásti tak divokým a dobrodružným zážitkem jako pro badatele, kteří se objevováním jeho skrytých krás v současnosti zabývají.

1 Z dřívějších zpráv o tomto projektu, realizovaném v Kabinetu hudební historie Etnologického ústavu AV ČR, v. v. i., srov. alespoň J. Gabrielová: Nové souborné vydání děl Antonína Dvořáka , in: Harmonie 1/2007, s. 16 – 17. Právě na citovaný text nyní navazujeme, řadu základních a nadále platných údajů k projektu NDE proto v tomto článku pomíjíme.

2 Srov. např. P. Kolátorová: Antonín Dvořák: Dumka a Furiant op. 12/1, 2. Studie k ediční problematice Dvořákových klavírních děl , in: Hudební věda 1/2007, s. 61–74 nebo J. Kachlík: Hledání autenticity: Dvořákovy Moravské dvojzpěvy a historie jejich vydávání , Praha 2009.

Sdílet článek: