pondělí, 10. září 2018

Sharon Kam: Komorní hudba je nastavení zrcadla

Napsal(a) 

Píše-li se o vynikajících muzikantech, většinou se užívají přívlastky jako uznávaný, oceňovaný, renomovaný, proslulý… V případě izraelské klarinetistky Sharon Kam jsou tato hodnocení spíše otřepaná klišé. Tahle muzikantka je natolik jedinečná – jako instrumentalistka i jako člověk –, že mě napadá jediné hodnocení: Sharon je prostě nenapodobitelný živel. Mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha ji pozval, aby se stala kurátorkou jeho letošní komorní řady. A šestačtyřicetiletá matka tří dětí, nejrespektovanější světová klarinetistka, vítězka prestižní soutěže ARD v Mnichově v roce 1992 a absolventka Juilliard School of Music toto pozvání s nadšením přijala. Během týdne od 13. do 17. září představí v Praze své umění jako komorní hráčka i jako sólistka, v repertoáru od Mozarta přes Brahmse a Regera po Bartóka, Schönberga či Messiaena, s umělci, s nimiž si v komorní souhře nejvíc rozumí. Chybět nebudou ani čeští hráči – Josef Špaček, Roman Patočka či Michal Kaňka. Českým novinářům poskytla v Praze rozhovory na konci dubna. Obavy, že ji už budou odpolední otázky kolegů nudit, protože se všichni budeme ptát na totéž, energicky vyvrátila: „Protože jste každý jiná osobnost, nemůžete se ptát na totéž. Baví mě to s vámi.“ Taková je Sharon Kam: vstřícná, plná energie a s kulometnou palbou slov…

Narodila jste se v Izraeli, vaše matka byla violistka v Izraelské filharmoni. Před dvěma roky odešla do důchodu. Jaké jsou vaše rodinné kořeny? Odkud vaše rodina do Izraele přišla? Má rodina je ze tří čtvrtin polská (dnes to území, z kterého mí předci pocházeli, patří Ukrajině), z jedné čtvrtiny ruská. Můj dědeček, otec mého otce, přijel před válkou do Izraele studovat architekturu. Během války přišel o celou rodinu, nepřežil ani jeho otec, ovšem matka mého otce se v Izraeli narodila, protože už její maminka se do Izraele přistěhovala. Dědeček z otcovy strany měl ruské kořeny, babička z otcovy strany polské. Tato větev mé rodiny byla válkou velmi poznamenaná, nikdo nepřežil. Ovšem v rodině z matčiny strany – to jsou mé polské kořeny – dva členové přežili: byli to matčina maminka a její otec. Babičce se podařilo získat pas a odešla do Německa za prací jako Polka s nežidovskými kořeny. Bylo jí šestnáct let! Pracovala kdesi u Stuttgartu, ale záhy bylo odhaleno, že je Židovka. Žila pak pod obrovským stresem, byla velmi vystrašená, byly to pro ni těžké doby…

Váš dědeček z matčiny strany prý bojoval na straně Rusů jako partyzán. Ano, to je pravda. To pro něj byla jediná možnost, jak uniknout z Polska. Aktivně se v Rusku zapojil do bojů s Němci. Ale také musel tajit, že je Žid, protože se pohyboval v antisemitském prostředí. Ale mohl žít a něco dělat! Oba vaši prarodiče válku přežili, hezky to nazýváte, že se znovu narodili. Oba se po válce vydali do Itálie, tam čekali rok na možnost odplout do Izraele. Potkali se, vzali se, a poté co dopluli do Izraele, založili tam rodinu. Tak vidíte, moje kořeny jsou spíše evropské než izraelské. I má mentalita se nejvíce blíží té polské.

Zajímavé je, že váš bratr Ori se narodil v USA. Na to moje matka nebyla příliš pyšná. Do Ameriky jeli s mým otcem na studijní pobyt – otec je fyzik a v San Diegu studoval doktorský program. Zůstali déle, než původně zamýšleli, a má matka se nestihla vrátit do Izraele, aby tam porodila chlapce. Prostě se to stalo náhodou. Byla pro vás a pro vašeho bratra, violistu, přirozená volba, že budete hrát na nějaký nástroj? Nebo tam bylo trochu rodinného tlaku? Bylo to naše svobodné rozhodnutí.

 , foto Maike Helbig foto: Maike Helbig

I váš klarinet? To je dlouhá historie. V Americe má matka objevila pedagogickou metodu japonského pedagoga Shinichi Suzukiho. Ta spočívá v tom, že děti hrají ve skupině a podle sluchu. To je velmi dobrý způsob, jak začít hrát na housle. Děti se učí, jak rozeznít strunu, jak hrát na dvou strunách, co dělat s prsty a podobně, aniž by si uvědomovaly záludnosti hry. Vždy hrají ve skupinách s klavírem. A moje matka se rozhodla – když se s touto metodou setkala –, že se stane učitelkou Suzukiho metody, aby ji mohla propagovat v Izraeli. A tak začala v Americe tyto kurzy navštěvovat. Mně byly tři roky, dostala jsem malé housličky a stala jsem se součástí jedné skupiny. Musím přiznat, že si z té doby mnoho nepamatuji, snad mi jen utkvělo, že to byla taková zábavná hra.

Takže váš první nástroj byly housle? Ano. Když jsme se vrátili do Izraele, to mi bylo čtyři a půl, mí rodiče pořídili Yamahu. A tak jsem začala hrát na piano. Měla jsem hodně učitelů, mezi nimi i jednoho Rusa, ovšem stále jsem nehrála na piano tak dobře, jak bych si představovala. A začala jsem být vůči hudbě až agresivní. Tehdy mi bylo asi sedm. Hrála jsem na klavír dva roky, a žádná sláva. Učitelé mi pořád radili, jak na to, a výsledek žádný. Jako bych se octla před zavřenými dveřmi. Matka mě dovedla ke staršímu, velmi známému učiteli Gershonu Prenskému, který jí řekl: „Nebojte se, já ji u muziky přidržím.“ Myslím, že jsme pojedli pár sendvičů a pak mi strčil do ruky zobcovou flétnu se slovy: „Pojď, zahraj si taky. Jen to zkus!“ A v tu chvíli si mě získal. Byl to velmi dobrý učitel a milý člověk.

Bylo vám dvanáct a přišla důležitá chvíle: mikve. A také setkání s klarinetem… Já tam měla hrát před hosty. Zahradní slavnost, naši přátelé, a já najednou nevěděla, co mám hrát. Ta zobcová flétna mi v tu chvíli připadala tak směšná, taková hračka, nástroj pro děti. Vystupovali tam hráči symfonického orchestru, hráli nádherné klasické skladby, vzpomínám, jak jim obecenstvo nadšeně aplaudovalo. A já jsem měla vystoupit se svou hračkou! Vybavuji si, že právě v tom okamžiku jsem si uvědomila, že budu-li se chtít skutečně vážně věnovat hudbě, jako moje matka, můj otec a jejich přátelé, nemohu mít v ruce ten dětský nástroj. Že ho musím vyměnit. To byl pro mě okamžik prozření. A začala jsem se porozhlížet, které nástroje jsou k dispozici. Velmi rychle jsem se rozhodla pro klarinet. Moje matka totiž v té době hrála Brahmsův kvintet, v celém našem domě se ta muzika rozléhala a já jí byla okouzlena...

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 9/2018 (koupit)

Alena Sojková

Publicistka, redaktorka Týdeníku Rozhlas. Po studiu psychologie a bohemistiky na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy pracovala v Ústavu pro jazyk český v oddělení historické lexikografie. Poté několik let působila v časopise Naše rodina. Pedagogickou epizodu prožila na Univerzitě Jana Amose Komenského, kde učila stylistiku, sociální psychologii a psychologii komunikace. S Týdeníkem Rozhlas je spjata od roku 2010. Základní hudební dovednosti získala v LŠU Kolín (klavír) a posléze u Bohumíra Rabase (varhany). Významný vliv na rozvoj jejího hudebního vnímání měl i kolínský Kruh přátel hudby. Specializuje se na rozhovory s muzikanty, zajímá se o mladé interprety. Myslí si totiž, že mladé, šikovné a zapálené hudebníky je třeba soustavně uvádět do povědomí publika. Vedle klasické hudby potřebuje k životu i rock a jazz, spolehlivé lidi a hory všech výšek.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.