středa, 31. srpen 2016

Sezona 2016/2017 bude v nejlepším slova smyslu standardní, říká generální ředitel České filharmonie David Mareček

Napsal(a) 

David Mareček, foto Česká filharmonie David Marečekfoto: Česká filharmonie

Tři direktoři o svých orchestrech, část II.

V době Pražského jara mě jeden novinář rozesmál, když v počtu světových hvězd nastavil Pražskému jaru zrcadlo 120. sezonou České filharmonie s dodatkem, že filharmonii se tuto vysokou laťku stěží podaří udržet. Nicméně ze 121. sezony nemám pocit razantního ústupu či menší atraktivnosti. Jak se managementu podařilo přilákat pány Abduraimova, Aimarda, Thibaudeta, Znaidera, Bella, Gautiera Capuçona a dámy Gabettu, Karg, Komsi, Fink, Buniatišvili, Pereťjaťko a sestry Labeque? Podařilo se to celkem snadno. Máme na co navazovat: sezony České filharmonie jsou bohaté na zajímavé hosty, řada sólistů s námi vystupuje na turné a pak nebývá těžké získat je i pro Prahu. Nespornou výhodou je Dvořákova síň, která je pro mnoho světových umělců sálem, kde chtějí někdy v životě vystoupit. Město Praha pořád působí na cizince magicky a orchestr se k sólistům chová nesmírně přátelsky a mile. Když potom vidí, že jsme schopni po tři večery naplnit sál, velmi rádi se do Prahy vracejí. Nejvíce mě však těší, když slyším od sólistů, že jim orchestr poskytl jeden z nejlepších doprovodů, jaké kdy měli. To se pochopitelně nestává pravidelně, ale tuto nebo podobnou větu slýcháme s kolegy poměrně často a není rozhodně míněna jako zdvořilostní fráze! Behzoda Abduraimova jsme pro Prahu objevili jako málo známého pianistu, ale od té doby u nás získal věrné a nadšené publikum. Jean-Yves Thibaudet se s orchestrem spřátelil na turné po USA v roce 2014, Joshua Bell zase při vystoupení v Abu Dhabi o rok dříve. Bernarda Fink, Sol Gabetta i Nikolaj Znaider patří k pravidelným hostům filharmonie už mnoho let a Pierre-Laurent Aimard byl nadšený naším nápadem provést Messiaenovu Turangalilu, která patří k jeho kmenovému repertoáru. Úvahu Jindřicha Bálka o počtu hvězd v sezoně ČF jsem četl také a beru ji jako výzvu pro nás. Uplynulá sezona neměla být výjimkou ale standardem a věřím, že tato slova dokážou i programy příštích sezon.

Troška novinářské provokace. Všechna jména jsou nezpochybnitelná a nejspíš svoje renomé potvrdí, ale přece jen – některá v Praze procházejí různými festivaly a orchestry, dokonce v krátké době, přičemž by se dal vytvořit poměrně dlouhý seznam neméně zajímavých osobností, které tu dosud nebyly. Nemohla by v tom být ČF, i vzhledem k relativně klidnému ekonomickému zázemí, odvážnější a přivézt občas silnou osobnost, kterou známe jen z nahrávek nebo ze satelitní televize? Musím uvést na pravou míru větu o klidném ekonomickém zázemí. To je pravda jen částečně. Platí to pro mzdy orchestru, které se díky ministerstvům kultury a financí podařilo přiblížit zahraničním tělesům. Mám radost, když vidím, že se daří zvedat platy i ve FOKu a k malému navýšení došlo i ve Filharmonii Brno. České orchestry bez diskuze potřebují nápravu platových poměrů a doufám, že k ní postupně dojde. Rozhodně však nemáme klidné ekonomické zázemí pro naše ostatní aktivity. Razantně jsme navýšili počet edukačních akcí, které oproti roku 2011 stouply na sedminásobek! Zahraniční hvězdy, i když si berou od nás výrazně menší honoráře než v Německu nebo v Americe, představují obrovskou finanční zátěž. Klade to na nás nebývalé nároky v oblasti sponzoringu, zahraničních zájezdů a doplňkových finančních zdrojů. Ke klidu máme hodně daleko.

Ale zpět k vaší otázce. Snažíme se, aby každá sezona přinesla několik takových umělců, o nichž mluvíte. Myslím, že v sezoně 2016/2017 k nim patří dirigenti David Robertson a Stephane Deneve, zpěváci Andrew Staples a Derek Welton, klavírista Francesco Piemontesi nebo violoncellista Andrei Ionita. A nesmím zapomenout na dirigentskou přehlídku v sobotním cyklu „O“: Manuel López-Gómez, Michael Sandeling, Daniel Smith a Joshua Weilerstein. Souhlasím s vámi, že by takových umělců mohlo být i více, ale plánování sezony je dost komplexní proces. Často musíme program koncertu spojit s živým nahráváním nebo se zahraničním zájezdem a pak je výběr účinkujícíh jasně daný.

Nutnost zvát proslulá jména stojí hromadu peněz. Honoráře jsou jistě obchodní tajemství, ale aspoň přibližně - jde o tisíce Eur nebo o řád více? Jde skutečně o obchodní tajemství a jakákoli přesnější odpověď nebo náznak u konkrétního umělce by vedly k fatálnímu poškození našich vztahů a pravděpodobně i ke konci jejich spolupráce s Českou filharmonií. Podobně by odpověděl ředitel jakéhokoli orchestru nebo festivalu. Myslím, že není podstatné znát nebo odhadovat výši jednotlivých honorářů. Pro nás je důležité, že kolega Robert Hanč, který honoráře domlouvá, má podrobně zmapované cenové hladiny, v nichž se jednotliví umělci pohybují. Při vyjednávání vždy usiluje o to, aby honorář byl rozumný. Nesmí být přemrštěný, ovšem ani nesmyslně nízký. Pak totiž běžně dochází k tomu, že umělci, kteří jsou zatlačeni za určitou cenovou mez, svůj závazek zprvu potvrdí, ale velmi rychle ho pak zruší. Vycházíme vždy z rozpočtu na konkrétní sezonu, jejímž výsledkem musí být vyvážený poměr umělců s vyššími a nižšími honoráři, abychom nabídli publiku dostatek hvězd a přitom udrželi vyrovnané hospodaření.

Když už jsme u peněz. Jaký je rozpočet České filharmonie? Každoročně hospodaříme cca s 290 miliony korun. Pro rok 2017 vyjednáváme s ministerstvem navýšení o cca 10 procent, které by mělo pokrýt nárůst v oblasti edukativních a komunitních akcí a také bychom rádi zprovoznili tzv. digitální koncertní síň, která by měla především sloužit k přenosům koncertů a edukativních programů České filharmonie do škol.

Vyřešil se pro vás uspokojivě ze strany ministerstva kultury problém s navýšením rozpočtu systému edukačních projektů filharmonie tak, aby nebyla ohrožena jak kvalita, tak kvantita? Tento problém stále řešíme. Ze strany ministerstva kultury cítíme vůli, aby se uspokojivě vyřešil, ale jednání dosud neskončila. Ministerstvo se odhodlalo ke kroku, který je v zásadě pozitivní, a tím je dlouhodobé plánování. Všechny organizace zřizované ministerstvem kultury byly vyzvány, aby předložily rozpočtové požadavky nejen na rok 2017, ale i na roky 2018 – 2021. To je zásadní změna k lepšímu, protože bez toho, abychom znali výši příspěvku od zřizovatele na několik let dopředu, lze jen těžko plánovat další sezony. Stinnou stránkou věci je fakt, že zatím nemáme tušení, do jaké míry bude ministerstvo kultury schopno našim požadavkům vyhovět. Smlouva Jiřího Bělohlávka na dalších šest let v čele České filharmonie tedy stále čeká na podpis, protože jistotu v podobě schválené výše příspěvku alespoň na rok 2017 nemáme. Co bude v roce 2018 a později nám těžko někdo zaručí, rozpočet příštího roku však bude důležitým indikátorem. Bude se schvalovat na podzim tohoto roku a do konce listopadu bychom měli znát odpověď na vaši otázku.

Česká filharmonie ukončila první rok spolupráce s Českou spořitelnou. Podpořila spíše hostování zahraničních umělců obecně nebo konkrétní projekty? Naše generální partnerství s Českou spořitelnou si od svého zrodu klade za cíl zejména rychlejší přiblížení se naplnění vize a strategických cílů ČF. Finanční prostředky z partnerství s Českou spořitelnou nám tak v tuto chvíli pomáhají zejména pokrýt vyšší náklady na reprezentativní sezóny plné hvězdných hostů. Samozřejmě se ale spolupráce nese i ve znamení konkrétních projektů. V září loňského roku jsme společně oslavili 190. narozeniny České spořitelny unikátním koncertem s videomappingem ve Dvořákově síni Rudolfina. V jednání jsou i další projekty, které by zejména podtrhly historickou vazbu České spořitelny k budově Rudolfina. Před několika týdny jsme za finanční podpory České spořitelny instalovali na střechu Rudolfina první včelín, abychom tak společně symbolicky připomněli někdejší logo našeho generálního partnera v podobě pilné včelky, jež se na mnoha místech propsala do výzdoby Rudolfina.

Foto Česká filharmonie Foto Česká filharmonie
Co podpoří Česká spořitelna v nové sezoně? Bude stát i za nějakým zcela novým projektem? S novým předsedou představenstva ČS panem Tomášem Salomonem jsme zajedno, že naše partnerství musí zejména podporovat pozici ČF ve světové extralize. Světové úspěchy samozřejmě zarezonují i v Čechách a náš generální partner si zaslouží být se svou značkou u toho. Společně nyní připravujeme novoroční koncert České spořitelny. Tradici pořádání novoročních koncertů náš generální partner ctí již řadu let, v příštím roce by však poprvé měl být koncert spojen s Českou filharmonií. Nejedná se o náš koncert pořádaný 1. ledna, ale o nový projekt později v průběhu prvního měsíce nového roku.

Média zajímají cizí hvězdy, „domácí“ umělci jsou tak nějak samozřejmostí. Možná to platí u Jakuba Hrůši v roli stálého hosta, ale ne u Pavla Černocha, Jana Martiníka, Adama Plachetky, Radka Baboráka, Jana Mráčka, a to pomíjím například trojici violoncellistů ČF či Janu Bouškovou. Je to škoda, ale zároveň je to dost pochopitelné. Média potřebují stále nová jména, tváře, témata. Myslím si však, že domácí umělci poměrně spolehlivě přitahují české publikum. Moje dosavadní zkušenost z Brna i z Prahy je taková, že české publikum je věrné svým hudebníkům a nepotřebuje k tomu bombastickou televizní reklamu ani fotky na titulních stranách časopisů. Bylo to vidět hned po nástupu Jiřího Bělohlávka, kdy návštěvnost jeho koncertů okamžitě stoupla a byla od začátku vyšší než u řady zahraničních dirigentů. Podobně reaguje české publikum na Jakuba Hrůšu, Adama Plachetku nebo Radka Baboráka. Očekávám, že stejné to bude s Janem Martiníkem po loňském provedení Dvořákových Biblických písní, kterým okouzlil posluchače v sále i odbornou kritiku. Pavel Černoch přichází jako sólista, který se proslavil v zahraničí a české publikum na něj určitě bude zvědavé a Jan Mráček má v Praze pevnou pozici díky působení u SOČRu i díky vítězství ve vídeňské Kreislerově soutěži. Vystoupení sólistů z řad členů orchestru je vždycky pro publikum atraktivní, což jsme si čerstvě ověřili při koncertu na Hradčanském náměstí. Jana Boušková je nezpochybnitelnou hvězdou ve svém oboru a pánové Petr, Vokáč a Šístek mají atraktivní příležitost v podobě Pendereckého skladby, která je nástrojově nesmírně vděčná a hudebně moc dobře napsaná.

Druhým rokem poběží řada O, jíž by slušel přídomek Odpolední Objevy, přičemž odpolední čas a nabídka sólistů a dirigentů se mi zdá při úrodě kvality skoro marnotratná. Neuvažovali jste například koncert zdvojit a přidat matiné? Odpolední řada byla pro nás výletem do neznáma. Publikum bylo zvyklé slýchat v sobotu zkrácený program pátečního koncertu. Věděli jsme tedy, že by neměl být problém Dvořákovu síň naplnit, ale chtěli jsme přijít s novým formátem, který prospěje našemu orchestru i posluchačům. Orchestr získal přístup k mladým dirigentům, z nichž určitě mnozí dosáhnou velkých mezinárodních úspěchů. Po druhé nebo třetí sezoně už budeme schopni říci, kdo z nich se vrátí k České filharmonii v hlavní abonentní řadě a vytvoříme si tak špičkové portfolio střední dirigentské generace, které nám nyní chybí.Těžko jsme však mohli odhadovat, jestli se koncept představující mladé umělce setká s dostatečnou odezvou u publika. Po první sezoně se zdá, že jdeme správným směrem a koncerty se plní velmi dobře. Na to, abychom přidávali reprízu, je však zatím brzy. Chceme dát cyklu šanci, aby se zabydlel v nabídce České filharmonie a teprve pak budeme uvažovat, jak s ním naložit dále. Nesmím také zapomenout na vytížení orchestru, které je v posledních letech skutečně enormní a každý nový projekt představuje mimo jiné velký časový problém.

Zařazení tří Beethovenových symfonií v řadě O je náhoda? Provedení Beethovenových symfonií je dramaturgickým záměrem. Podle Jiřího Bělohlávka i umělecké rady orchestru je Beethoven dobrým „referenčním“ skladatelem, na němž se rychle poznají kvality dirigenta. Proto jsme loni uvedli čtyři jeho symfonie a v následující sezoně zařazujeme další tři. Výjimkou je pouze úvodní program Manuela Lópeze-Gómeze, který je zároveň posledním vystoupením České filharmonie v adventní době. Proto jsme program koncertu ladili více ve vánočním duchu a přidali i nedělní reprízu jako mimořádný adventní koncert.

Když už jsme u vídeňské klasiky, když pominu zářijový speciální zahajovací koncert sezony, ČF vstoupí v říjnu do sezony odvážně Haydnovou Symfonií D dur „Zázrak“. (Mimochodem v zajímavé kontrapozici k Šostakovičově první symfonii.) Bylo záměrem vyslat signál, že orchestr je neprávem charakterizován klišé - rozumí Dvořákovi a neumí hrát stylově hudbu před rokem 1800? To je dlouhodobý záměr Jiřího Bělohlávka. Při tvorbě programu každé sezony dbá na to, abychom zařadili i skladby vídeňského klasicismu. Nedá se říci, že bychom na Haydnovi, Mozartovi či Beethovenovi nějak systematicky pracovali, ale chceme, aby byli přirozenou součástí repertoáru České filharmonie. Když si vypůjčím sportovní příměr, Jiřímu Bělohlávkovi jde o to, aby hudební „strava“ jeho svěřenců byla pestrá a vyvážená. V zahraničí a na nahrávkách se orchestr přirozeně profiluje jako vrcholný reprezentant české hudební tradice. Na „domácí hřiště“ však musí přinášet repertoárovou všestrannost, která hráče udržuje v dobré technické i hudební kondici.

Světová klasika 20. století nepatří mezi dominanty orchestru. Událostí sezony by mohlo být provedení Messiaenovy symfonie Turangalila. Proč jste se rozhodli právě pro tuto skladbu? Novější světová klasika i díla vyloženě soudobá také patří k repertoáru, který můžete v programech České filharmonie očekávat v příštích letech pravidelně. Začali jsme večerem s díly Eötvöse, Ligetiho a Lutoslawského, v prosinci uvedeme zmiňovanou Messiaenovu Turangalilu a v následující sezoně nás čeká Zemlinsky, Schönberg nebo Thomas Adès. Nepočítáme s tím, že by Česká filharmonie změnila svoje repertoárové zaměření. Uvádění novějších děl bude vždycky vzácnější, ale chceme, aby k tomu docházelo v každé sezoně. Při volbě konkrétního repertoáru vycházíme z osobnosti dirigenta. Letošní koncert Petera Eötvöse se ukázal jako velice šťastný, protože mu porozumělo publikum i orchestr a v budoucnu chceme na spolupráci s ním určitě navázat. David Robertson je podobný případ. Messiaenem se zabývá celý život a dokáže jeho hudební jazyk přirozeně tlumočit orchestrálním hudebníkům i publiku.

Foto Česká filharmonie Foto Česká filharmonie

Další dramaturgickou událostí je provedení Martinů Eposu o Gilgamešovi v anglické verzi. Výborný interpretační aparát také vybízí k digitálnímu záznamu. Původně chtěla Epos o Gilgamešovi natočit společnost Decca, která však nakonec dala přednost kompletnímu dílu Josefa Suka. Taková změna nás rozhodně nezarmoutila, protože Sukovo dílo patří ve světě přece jen k méně známým než řada skladeb Bohuslava Martinů. Na CD vyjde Pohádka, Fantastické scherzo, Praga, Pohádka léta, Zrání, Epilog i Asrael. To však nic nemění na našem odhodlání natočit Gilgameše. Obsazení jsme volili s cílem provedení zaznamenat, mimo jiné i proto, že uvedeme nedávno vydanou edici původní anglické verze. Zda nakonec k záznamu dojde, uvidíme během podzimu, kdy nás čekají jednání s dalšími společnostmi, které o nahrávku Gilgameše projevily zájem. Ve hře zůstává i možnost zaznamenat koncert pro vlastní label České filharmonie. Díky rozsáhlému nahrávacímu kontraktu s Deccou jsme zatím nemuseli vlastní vydavatelství spouštět, mimo jiné i proto, abychom sami sobě nevytvářeli konkurenci. Decca bude v dalších letech vydávat jednak nahrávky české hudby s Jiřím Bělohlávkem – Dvořákovy Slovanské tance, Stabat Mater, Requiem, Te Deum nebo Biblické písně, Smetanovu Mou vlast, zmiňovaného Josefa Suka, ale taky Leoše Janáčka a paralelně i Čajkovského symfonie se Semjonem Byčkovem. To je pro mezinárodní hudební trh víc než dost a nemělo by smysl spouštět paralelně vlastní label. Máme však připravenou řadu skvělých záznamů s Jiřím Bělohlávkem, které si schováváme na dobu, kdy smlouva s Deccou vyprší a přijde čas pro uvedení vlastního labelu.

Kromě jmen, která mají speciální postavení, se do Prahy vracejí známé dirigentské osobnosti, ze kterých se musíme radovat – Zinman, Oramo. Nicméně proč nejsou hosty prvního českého orchestru alespoň svátečně velká jména, která hostují leckde kolem nás, například Mariss Jansons, Franz Welser-Möst, Andris Nelsons, Daniel Harding, Vladimír Jurowski ad.? Trefil jste se přesně do oblasti, která je dlouhodobým problémem České filharmonie, jehož odstranění potrvá ještě několik let. V letech 1990 – 2010 se okruh hostujících zahraničních dirigentů příliš neměnil. Do Prahy jezdili pravidelně skvělí dirigenti jako například Manfred Honeck, Christoph Eschenbach nebo Herbert Blomstedt, ale jména, která zmiňujete, se u filharmonie prakticky nevyskytovala. Když už takový dirigent přijel, zůstalo u jednorázového hostování jako v případě Gustavo Dudamela. Nevím, jestli při zvaní hostujících dirigentů měli hlavní slovo šéfdirigenti nebo management, ale výsledkem bylo, že celá jedna generace dirigentů, kam spadá Andris Nelsons, Daniel Harding, Vladimir Jurowski, Gustavo Dudamel, Yannick Nézet-Séguin nebo Kirill Petrenko, se filharmonii vyhnula. Získat je teď ke spolupráci je téměř vyloučeno. Každý z nich má několik významných postů a pomalu přebírají šéfovské otěže ve světové špičce: Kirill Petrenko u Berlínských filharmoniků, Yannick Nézet-Séguin v Metropolitní opeře, Vladimir Jurowski u London Philharmonic, Andris Nelsons v Bostonu a Lipsku, Gustavo Dudamel v Los Angeles. Těžko si najdou čas na vystoupení s orchestrem, s nímž nemají z minulosti vztah. Festivaly mají v tomto směru jednoduchou práci, protože jim stačí pozvat orchestr, kde je dotyčný dirigent šéfem. My naopak hledáme skulinky v jejich kalendářích, což je sisyfovská práce. Nechci však působit příliš pesimisticky. Daří se nám rozšiřovat okruh spolupracujících dirigentů o nové vynikající osobnosti a troufám si říci, že do tří let nebudete mít žádné důvody ke stížnostem. Jednání s několika dirigentskými hvězdami se blíží ke zdárnému konci a nejpozději od sezony 2018/2019 bychom měli být schopni nabídkou umělců konkurovat jakémukoli orchestru z užší světové špičky.

Zastavím se ještě u programu Jakuba Hrůši, jenž vzbuzuje velké očekávání. Pro některé bude magnetem Fantastická, pro jiné Schubertovy písně upravené Regerem a Berliozem ve výkladu Adama Plachetky. Věřím, že nebude málo lidí, kteří se budou těšit na Mysterium času Miloslava Kabeláče. Je to mimořádné dílo, ale vypadá to, jako by tento nejvýraznější český skladatel po Bohuslavu Martinů zkomponoval pouze jednu či dvě skladby. Nebylo by na čase, aby ČF nabídla v budoucnu i jiná velká díla, například Eufemias Mysterion nebo Osmou symfonii? Miloslava Kabeláče zařazujeme po domluvě s Jakubem Hrůšou, protože ho stejně jako vy považujeme za nejvýznamnějšího českého symfonika po Bohuslavu Martinů. Nedovedu teď říci, zda budeme Kabeláče s Jakubem Hrůšou uvádět každý rok, protože jeho programy musí být dostatečně pestré. Rozhodně však Miloslav Kabeláč bude patřit k autorům, které s Českou filharmonií a Jakubem Hrůšou uslyšíte opakovaně. Jakub Hrůša je ve světě považován za velmi všestranného dirigenta a šíře jeho repertoáru je obdivuhodná. Při jeho koncertech s Českou filharmonií chceme, aby program odrážel nejen jeho český původ, ale aby obsahoval také skladby, s nimiž sklízí úspěchy v zahraničí, jako je například Berliozova Fantastická.

Před závěrem se dotknu orchestru. Určitě je pro něj přínosem, že oba koncertní mistři pěstují své sólové kariéry. Zvnějšku to vypadá tak, že na jejich židli sedí občas host nebo často zástupkyně Irena Herajnová, což není systémové. Zvládá to sice báječně, ale četnost jejích služeb budí relevantní otázku, jestli by nebylo účelné angažovat dalšího koncertního mistra prvních houslí. V uplynulé sezoně se sešly dvě komplikace naráz. Jednak zkrácený úvazek Josefa Špačka, se kterým jsme počítali, ale také delší zdravotní indispozice zástupkyně koncertního mistra Magdaleny Mašlaňové, kterou jsme pochopitelně nemohli předvídat. Sólová vystoupení našich koncertních mistrů Josefa Špačka a Jiřího Vodičky jsou jednoznačným přínosem pro umělecký profil filharmonie a sezona byla naplánována tak, aby jimi chod orchestru nebyl nijak narušen. Jiří Vodička má plný úvazek a letos v červnu přesvědčivě získal tak zvanou definitivu, tedy pevné místo v České filharmonii na základě hlasování orchestru, které se koná vždy po ročním působení nového člena. Nyní tedy máme dva stálé koncertní mistry, Josefa Špačka, jehož úvazek je prozatím zkrácen asi na dvě třetiny, a Jiřího Vodičku, který obsáhne celý úvazek. Abychom zajistili hladký průběh zkoušek i koncertů, rozhodli jsme se pro sezonu 2016/2017 angažovat jako hostujícího koncertního mistra houslistu Jana Mráčka. Jan Mráček vedl Českou filharmonii na koncertech ve vídeňském Musikvereinu, kde byl právě Josef Špaček sólistou v Sukově Fantazii. Jsem přesvědčen, že jsme získali tři výrazné a velmi kvalitní umělce, kteří dokáží orchestr vést a inspirovat. O stálém místě pro třetího koncertního mistra zatím neuvažujeme, ale toto řešení považuji umělecky za naprosto nezpochybnitelné.

Nebudu se ptát, na co se ředitel těší v nové sezoně, abych jej neuvedl do rozpaků, ale jaká by měla být první sezona nové dekády České filharmonie? Měla by být v nejlepším slova smyslu standardní. Když jsme uváděli výroční 120. sezonu, vyslovili jsme spolu s Jiřím Bělohlávkem přání, aby to nebyla sezona sváteční, ale aby určila úroveň dalších koncertních sezon České filharmonie. Máme silný a oddaný tým v zázemí orchestru, který spolu se mnou vede Robert Hanč, Ondřej Matyáš a Michal Medek. Každé oddělení pracuje na tom, aby sváteční vnímání koncertů České filharmonie přestalo být výjimkou a stalo se pravidlem. Vede k tomu tvrdá každodenní práce, ale nakonec stejně potřebujeme velký kus štěstí. Proto si dovolím na závěr vyslovit přání, aby naši kmenoví i hostující umělci zůstali zdraví, aby se naplánované programy nemusely měnit, aby zahraniční turné České filharmonie probíhala úspěšně a hladce a aby k nám zřizovatel, sponzoři i publikum byli přiměřeně shovívaví. A kdybyste se přece jen zeptal, na co se těším, řekl bych, že na všechny koncerty. Vždycky když s Jiřím Bělohlávkem a Robertem Hančem stavíme novou sezonu, plánujeme každý koncert tak, abychom na něj sami měli chuť jít. To by mělo zůstat jednoduchým, ale účinným pravidlem i v nadcházející 121. sezoně.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.