čtvrtek, 23. listopad 2017

Sestry v tempu baroka

Napsal(a) 

Markéta a Jana Semerádovy, foto Petr Dyrc Markéta a Jana Semerádovyfoto: Petr Dyrc

Soubor Collegium Marianum vznikl před dvaceti lety v samém centru Starého Města pražského, v prostorách Týnské školy. Od počátku je spojen se sestrami Semerádovými. O něco mladší Jana, umělecká vedoucí souboru, patří mezi špičkové evropské hráčky na flauto traverso, tedy na barokní příčnou flétnu. Markéta (nyní už provdaná Kahoferová), vystudovaná sbormistryně a ředitelka stejnojmenné kulturní a vzdělávací instituce, zaštiťuje provoz ansámblu, festival Letní slavnosti staré hudby a koncertní řadu Barokní podvečery. Náš dvojrozhovor probíhal v kanceláři souboru ve Vodičkově ulici. V družné náladě, obklopeni historickými fotkami, jsme vzpomínali na časy, kdy se utvářela česká scéna poučeného provozování staré hudby a pokoušeli jsme se zachytit, odkud kam vlastně jejich soubor směřuje a co je jeho podstatou.

Není úplně běžné, aby na podobné úrovni spolupracovaly dvě sestry. Markéto, ty jsi o něco starší. Projevuje se to na té vaší spolupráci? Máš takříkajíc hlavní slovo starší sestry? MK: Myslím, že ano, ale je to možná dáno i povahou. Já jsem odjakživa taková „přezodpovědnělá“, takže moje pečovatelské sklony se projevují bohužel asi i tady. JS: … naštěstí, co bych si já bez toho počala. Ale myslím, že roli toho opečovávaného dítěte má u nás nejvíc bratr Vojtěch. Ten je sice mladší o deset let, ale tím spíš si tu roli benjamínka užil. (smích)

Collegium Marianum se chystá oslavit dvacet let své existence. Vzpomenete si ještě, za jakých okolností jste soubor zakládaly? Jaké byly hlavní motivace? Jak zpočátku soubor vypadal? JS: Měla jsem absolvovanou konzervatoř a Týnskou školu a začínala jsem studovat flétnu v Haagu. Naše motivace spočívala především v kvalitním provozování známé barokní hudby, navíc jsme měli k dispozici zázemí Týnské školy. A na konci devadesátých let se tu objevovaly výrazné osobnosti. První absolventi zahraničních specializovaných škol se vraceli domů, třeba Václav Luks. A Marek Štryncl už sklízel první velké úspěchy s Musicou Floreou. Ale náš soubor vznikl spíše spontánně jako parta mladých nadšenců, kteří si chtějí zahrát co nejvíce známé muziky. Měli jsme své vzory, jako Nikolause Harnoncourta či Reinharda Goebela a chtěli jsme se jim přiblížit. MK: Já si pamatuji, že se na Týnské škole pořád hrálo. Jednak zde probíhala výuka, pořádaly se kvalitní workshopy s cizími umělci, třeba díky podpoře Velvyslanectví Nizozemského království pravidelné s Mariusem van Altenou. Do toho se také vmísila skupina pedagogů-muzikologů, jako třeba Jaromír Černý – pamatuji si, jak vždy před výukou v kuchyňce téměř obřadně popíjel kávu a kouřil. A lidé jako on nám dodávali muzikologické zázemí, ke kterému bychom se jen těžko dostávaly. Přidal se také mladý a zapálený znalec české hudby Václav Kapsa, nebo třeba slavný mozartolog docent Tomislav Volek. Později nám pomáhali také Michaela Freemanová, Jan Baťa, Milada Jonášo­vá, Marc Niubó či Marc Vanscheeuwijck, profesor muzikologie na Univerzitě v Oregonu. Zkrátka se zde vytvořilo inspirativní prostředí, jehož logickým vyústěním bylo provozování staré hudby.

Když soubor začínal, tzv. poučená interpretace barokní hudby byla u nás doslova v plenách. Její první protagonisté byli hanlivě označování za „pazourkáře v černých košilích“, jejichž housle skřípají, přirozené lesní rohy nešetří kanáry a naladit ansámbl je téměř neřešitelný úkol. Vnímaly jste i tenhle rozměr barokního muzicírování? MK: S tímhle problémem jsme se samozřejmě setkávaly, klasičtí muzikanti naše masterclassy neuznávali a vlastně dodnes, zejména v oblasti profesionálních umělců, se setkáme s názorem, že muzikant nepotřebuje studovat všechny ty poučky a traktáty. Pokud je přece opravdu hudebník, prostě to zahraje. Ale já už si nedovedu představit, že bych poslouchala třeba Bacha na moderní nástroje. Uznávám, že to někteří dovedou zahrát s vkusem, ale ten návyk na barokní zvuk třeba střevových strun, nebo barokních hobojů a fléten, se nedá prostě při poslechu zapomenout.

Jana a Markéta Semerádovy, foto Petr Dyrc Jana a Markéta Semerádovyfoto: Petr Dyrc

Teď se dostáváme k věčnému sporu. Lze opravdu zahrát partituru staré hudby bez studia či zkušenosti s její poučenou interpretací? JS: Já si po pravdě řečeno nedovedu představit, že by takové provedení bylo konkurenceschopné. Třeba u francouzské hudby přelomu 17. a 18. století (Lully, Charpentier atd.) najdete v partituře tolik značek ohledně artikulace, zdobení a agogiky, že bez jejich znalosti budete vždycky trochu mimo autorův záměr. Nebo třeba v pomalé větě italské skladby z téže doby není zase napsáno téměř nic. Máte tam třeba dlouhou notu na celý takt a pokud nevíte, jak s ní naložit, zbude z toho šedivá a nudná parodie na italský styl.

Může ještě hudebník, který hraje s vědomím všech těch pouček a řídí se všemi těmi předpisy, zažít onen pocit spontánního muzicírování? Není příliš sešněrován pravidly a dogmaty? Může si to vůbec užít? JS: Mně se zdá, že je to právě naopak. Člověk přece vždycky potřebuje nějaké mantinely. A právě uvnitř těch mantinelů, při respektování těch správných pravidel, vzniká opravdové tvoření. Forma člověka neomezuje, spíš myslím, že mu poskytuje oporu a inspiraci. Ale zase nechceme působit, že provozování staré hudby je jakýsi elitní klub, do kterého mají přístup jen vyvolení. I ta naše produkce vznikala jako veliká touha hudbě porozumět. A ukázalo se, že za dodržení těch pravidel stará hudba rozkvete.

Pokud si dobře pamatuji, právě ve vašem souboru se krátce po roku 2000 objevily výrazné osobnosti současné barokní hudební scény. Začínali u vás například Hana Blažíková, Markéta Cukrová, Bára Sojková (dnes Kabátková), nebo třeba Marián Krejčík. Je to náhoda, nebo výsledek nějakého hudebního skautingu? MK: Asi nejdéle u nás působí Markéta Cukrová, tu jsme znali už z letních kurzů ve Valticích. A Bára Sojková tady u nás studovala sbormistrovství chrámové hudby. A třeba dnes už velmi známý Tomáš Král se zde objevil v době, kdy mu bylo 21 let. Krásný baryton, talent na barokní gestiku. JS: Ráda bych dodala, že to z mého pohledu není náhoda. Já jsem už od počátků sledovala tu nejlepší dostupnou kvalitu. Třeba Hana Blažíková se tu objevila díky bratrovi, ten nás varoval, ať se nelekneme, že ta šikovná sopranistka má červené vlasy a celkově poněkud rockové vzezření, ale andělský hlas. Hanu jsem tehdy oslovila, ale rok mi trvalo, než jsem se strefila do jejího diáře. Pak už jsme se ale setkávaly pořád. Hanka vynikala už tehdy poctivostí a jakousi loajalitou k souborům, kterým slíbí účast. Objevil ji Robert Hugo a ona mu zůstávala věrná. A Marián Krejčík s námi začal spolupracovat současně s Martinem Prokešem v době, kdy už oba zpívali v souboru Schola Gregoriana Pragensis pod vedením Davida Ebena. Asi by se oba dnes vážení pánové smáli, kdybych jim ukázala fotky z pradávného představení, ve kterém hráli pastýře. Dnes je jeden z nich ředitelem festivalu Lípa Musica a druhý slovutným barytonem v jednom německém operním domě. Ty se jako zpěvák ptáš hlavně na zpěváky. Ale to platí i o instrumentalistech. Obecně myslím, že pokud člověk dlouhodobě sleduje co nejlepší kvalitu, začnou se k němu stahovat lidé, kteří to mají nastavené podobně. Krásným příkladem může být třeba spolupráce s Lenkou Torgersen, která patří mezi naše nejlepší hráče na barokní housle. Nejenže si hudebně báječně rozumíme, ale její vliv na krásu zvuku smyčcového ansámblu je zcela zásadní.

České barokní soubory ve většině případů stojí na charismatickém vůdci mužského pohlaví. V čem je, Markéto, podle tebe Collegium Marianum odlišné vzhledem k ženské (a navíc elegantní a jemné) ruce, která ho vede? MK: Pro mě je podstatné, jestli to funguje. Jana totiž od flétny dovede soubor strhnout k přirozené muzikalitě. A pokud se už musí postavit před větší ansámbl, přestože preferuji spíše mužskou dirigentskou ruku, musím uznat, že se obvykle dostaví skvělý výsledek. Ale přiznávám, že jsem v tomhle ohledu trochu zaujatá starší sestra a Janě dost fandím...

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 11/2017 (koupit)

Čeněk Svoboda

Pochází z Liberce, kde vystudoval Gymnázium F.X. Šaldy, vede od roku 2001 gymnaziální sbor Cum decore, vedl smíšený sbor Ještěd (2007–2013) a od jara do zimy obdivuje krásy Jizerských hor. Zde také potkal prof. Svatavu Šubrtovou, která se ho laskavě ujala jakožto soukromá učitelka zpěvu. V Praze vystudoval obor Sbormistrovství na Pedagogické fakultě ve třídě Marka Valáška. Mezi lety 2004–2016 zde vedl ansámbl staré hudby Collegium 419. V roce 2015 založil vokální ansámbl I Dilettanti. Jako zpěvák se specializuje na interpretaci staré hudby. Je jedním ze zakládajících členů Collegia vocale 1704, v němž působí dodnes. Spolupracuje se soubory Musica Florea, Collegium Marianum, Dresdner Kammerchor, Doulce memoire a dalšími. V současné době také přednáší na Ped. Fakultě estetiku sborového zpěvu a připravuje pořady pro Český rozhlas 3.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.