Původ chorálu
První křesťané byli Židé a převzali do nově vznikající liturgie prvky z židovských obřadů, zároveň se však chtěli od židovství odlišit. Ke svým bohoslužbám se Židé scházeli v synagogách, kde se společně modlili, a především četli a vykládali Zákon. Chrám, který stál v Jeruzalémě (byl zničen Římany v roce 70 po Kr.), sloužil zejména k obětování zvířat. Kromě velekněze, správců a dalších služebníků zde působilo i téměř deset tisíc zpěváků a hudebníků. Střídali se podle předepsaných denních služeb, vždy však zpíval nejméně dvanáctičlenný sbor za doprovodu strunných nástrojů, o svátcích se přidávali hráči na nástroje dechové. Z hudební složky přejali první křesťané zřejmě zpěv žalmů, odmítali ale používání hudebních nástrojů. Hudba při jejich bohoslužbě měla v prvé řadě pozvedat a otevírat mysl pro rozjímání o věcech duchovních, zpívané melodie byly prostředkem k dosažení tohoto cíle. Prvotní tedy nebyla hudba sama o sobě jako estetický požitek, který se tím ovšem nevylučoval, neměla fungovat ani jako ozdoba bohoslužby, zato však především sloužit a tvořit její nedílnou součást. Jak konkrétně vypadal onen raně křesťanský zpěv bohužel nevíme, melodie se tradovaly pouze ústně a první zmínky o setkáních křesťanů – bohoslužba se teprve postupně utvářela – se k hudbě téměř nevyjadřují. Křesťanské melodie pravděpodobně ovlivnila i okolní pohanská hudba a její prvky jako například zpěv většího počtu tónů na jednu slabiku, stupňovitý chod melodie a improvizační obměňování melodických modelů.
Ilegalita
Zpočátku se křesťanství šířilo tajně, jeho příslušníci byli často pronásledováni a mučeni. Koncem prvního století po Kristu už byl nový duchovní proud rozšířen ve většině oblastí Římského impéria a používal jazyk, kterým se zde běžně hovořilo, tedy řečtinu. První křesťanskou obcí nežidovského původu byla Antiochie, ostatní misie byly konány na Kypr a do Malé Asie, odtud do Evropy. Apoštol Petr založil podle tradice obec v Římě, ve městě, které se stalo sídlem papežů a sehrálo i ve vývoji křesťanského jednohlasu důležitou roli. Také zde se hovořilo běžně řecky a podle dochovaných zpráv prvních obhájců – apologetů – křesťanství se tu lidé scházeli každou neděli ke společné modlitbě, čtení Písma a připomínání Kristovy oběti, jak o tom píše například svatý Justin kolem roku 150: „V den zvaný neděle se lidé z města i okolí shromáždili na jednom místě a četli ze spisů apoštolů či proroků tak dlouho, jak čas dovolil. […] Všichni povstali a společně se modlili, poté se přinesl chléb a víno. Předsedající shromáždění přednesl modlitby a díkůčinění podle svých schopností a lid se přidával souhlasným Amen…“ Od poloviny třetího století začala pozvolna pronikat do liturgie latina, a to nejprve v římských provinciích v severní Africe a později i v Římě.
Rozkvět
Roku 306 se stal římským císařem Konstantin, který se začal o několik let později veřejně hlásit ke křesťanskému vyznání a podporovat jej. V roce 313 byl vydán milánský toleranční program, který zrovnoprávnil křesťanství s ostatními náboženstvími, čímž se pochopitelně mnohé změnilo. V prvé řadě se křesťanství přesunulo z privátní až podzemní sféry na veřejnost a stalo se zcela legálním duchovním proudem. Začaly se stavět budovy určené k uctívání Boha, které v mnohém připomínaly židovské synagogy a římské baziliky, což byly velké kryté síně s řadami sloupů určené původně ke schůzkám či k projednávání soudních záležitostí. Bohoslužba se mohla více rozvinout a spolu s ní i hudba, o níž jsou však v dobových spisech stále jen sporadické údaje. Přesto již ze čtvrtého století pocházejí nejstarší doklady křesťanské hudby, obě psány v řečtině. Jedná se o hymnus Klementa z Alexandrie a o hymnus k Nejsvětější Trojici, jehož část se dochovala na papyru v egyptském městě Oxyrrhyncus.
Křesťanské obce si postupem času vytvořily místní podobu ustáleného liturgického základu a doplňovaly jej o speciální modlitby a další lokální prvky. Existoval tak vedle sebe západní ritus ambroziánský, mozarabský, galikánský, římský a ve východní části říše například antiochijský či koptský. Do obřadu se začaly také promítat důležité body víry jako je narození Krista, Vzkříšení, Seslání Ducha svatého a připomínala se smrt mučedníků, ovšem jako „zrození“ k věčnému životu. Z toho vyplynula i potřeba spojit daný svátek s příslušným zpěvem a textem modliteb. Z této doby úsvitu křesťanství pocházejí též první latinské texty, například Gloria in excelsis Deo a Te Deum laudamus . Přestože toho stále mnoho nevíme o podobě melodií, které byly v raně křesťanských církvích tradovány, máme zprávy alespoň o tom, jakým způsobem se některé zpívaly. Jednou z možností bylo antifonální provedení, v němž se při zpěvu jednotlivých veršů střídaly dvě skupiny zpěváků. Běžně se tak modlili Židé v synagogách žalmy. Druhou bylo provedení responsoriální, kdy sólista – nebo sbor – zpíval verše a po každém z nich následovala sborová odpověď.
Různé liturgie
Hlavním městem Římského impéria se stala roku 330 Konstantinopol, po rozdělení říše roku 395 zůstala hlavním městem východní části až do poloviny 15. století. Konstantinopol byla důležitým kulturním střediskem a vzhledem k tomu, že se křesťanství šířilo na Západ přes Východ, určité místní hudební projevy zanechaly v západní tradici své stopy. Charakteristickou formou byzantské hudby byl strofický hymnus, původně antická řecká oslavná báseň, obvykle ve strofické podobě. Nejstarší strofické hymny pocházejí ze syrského chrámového zpěvu ve čtvrtém století. V byzantské liturgii se vyskytovaly například kratší typy zvané troparia , strofický kontakion i rozsáhlé devítidílné kánony (texty kánonů byly části bible mimo knihu žalmů, jež mají poetický či lyrický charakter, například Mojžíšova píseň z knihy Exodus Starého Zákona). Ambroziánský neboli milánský zpěv je pojmenován podle milánského biskupa Ambrože (333-397), který zřejmě uvedl do západní tradice antifonální způsob zpěvu. Narodil se v Trevíru a jeho otec byl velitelem císařské gardy. Ve chvíli, kdy byl Ambrož zvolen biskupem, nebyl dokonce ani pokřtěn, stal se ale jedním ze čtyř velkých západních církevních učitelů (spolu s Augustinem, Jeronýmem a Řehořem Velikým). Milán bylo po Římu druhé nejvýznamnější místo křesťanského západu, od 6. století hlavní město Langobardského království. Ambrož vystupoval proti arianismu, jenž byl později postaven mimo křesťanství a označen za herezi. Zastánci tohoto směru způsobili ve své době mimo jiné několik nepříjemných pouličních potyček a demonstrací. Při jedné z podobných událostí shromáždil Ambrož podle Augustinova svědectví věřící v katedrále obléhané ariány, zůstal s nimi uvnitř noc a den a shromáždění zde zpívalo hymny, které údajně sám vytvořil: Deus creator omnium, Aeterne rerum conditor, Iam surgit hora tertia, Veni creator gentium . Milánská bohoslužba obsahovala speciální mešní zpěvy, například vstupní zpěv se nazýval ingressa a zpěv k přijímání transitorium . Termín mozarabský poukazuje na křesťany žijící na Pyrenejském poloostrově, který od roku 711 ovládali Arabové (křesťanská liturgie této oblasti se někdy nazývá také visigotská podle germánského kmene, který zde vládl před Araby). Hispánský ritus získal ustálenou podobu na koncilu v Toledu roku 633. Přestože se dochovalo několik zápisů melodií této liturgie, noty nejsou umístěny na linkách, a tak lze tuto hudbu jen stěží rekonstruovat. Galikánská liturgie – jak už název napovídá – příslušela k území římské Galie, jež postupně dobyli Frankové a po přijetí křesťanství přejali i její typ bohoslužby. Přesný původ této liturgie je dnes velice těžké určit vzhledem k rozsáhlému území, na němž se používala a jejím mnoha podobám. Římský zpěv se rozvíjel v období od čtvrtého do osmého století a názvy jednotlivých částí bohoslužby, jakož i její označení missa – mše, byly později převzaty pro všechny oblasti křesťanského Západu.
Změny a novinky
Zpočátku se v liturgii používala pouze bible, nicméně z ústní tradice postupem času vykrystalizovaly texty modliteb, které se ujaly a dále tradovaly v ustálené podobě. Texty se začaly zapisovat a knihou, která obsahovala sbírku modliteb určených ke slavení Eucharistie, byl sakramentář. Sakramentářů se dochovalo několik, nejstarší je zřejmě Leonianum z počátku 7. století (rukopis je pojmenován podle papeže Lva Velikého), ze šestého století pochází rukopisy zvané Sacramentaria Gregoriana , v nichž je zachycena mešní reforma připisovaná dříve slavnému papeži Řehořovi Velikému. Řehoř nastoupil na papežský stolec roku 590 a svou čtrnáctiletou službou si vysloužil jednak jméno „Veliký“, jednak se jeho osoba začala spojovat s chorálem. Přestože se chtěl stát mnichem, tichého života si příliš neužil. Pocházel z bohaté rodiny a ve svých dvaatřiceti letech se stal římským městským prefektem. Po smrti svého otce Gordiana se vzdal nemalého rodinného majetku, přeměnil palác v Římě na klášter a později ještě založil dalších šest klášterů na Sicílii. Nejprve byl poslán jako velvyslanec papeže Pelagia II. do Konstantinopole, po návratu byl jeho rádcem a nakonec i nástupcem. Podle zpráv životopisců byl Řehoř pozoruhodnou a činorodou osobností. Říkalo se o něm, že nikdy neodpočívá, žil velice skromně, každý den zval k sobě na večeři dvanáct chudých mužů, při hladomoru rozdával lidem obilí, mírovým jednáním se mu podařilo zabránit vojenskému konfliktu s Langobardy, reformoval kněžský život a jeho spis Moralia in Job se stal důležitou příručkou morální teologie a asketiky. Založil také ve spojitosti se sirotčincem chrámový sbor Schola cantorum. Není tedy divu, že se již od 9. století tradovalo, že právě Řehoř upravoval veškeré bohoslužebné zpěvy, nebo dokonce inspirací Ducha svatého všechny sám složil. Proto byl pak často zobrazován s holubicí – symbolem Ducha svatého -, jak mu do ucha šeptá melodie, které Řehoř zapisoval. Křesťanskému jednohlasu, jenž byl skutečně přibližně v devátém století revidován a přetvořen do podoby, která se posléze stala závaznou pro všechny západní liturgie, tak dodnes díky charismatickému papeži zůstalo pojmenování „gregoriánský“.
