středa, 8. srpen 2018

Semjon Byčkov: Kdybych se podruhé narodil, chtěl bych být opět dirigentem?

Napsal(a) 

 , foto Marco Borggreve foto: Marco Borggreve

Nevím. Ať už bych dělal cokoli, chtěl bych to znovu dělat pořádně!

„Dnes jste mou první obětí,“ vítá mě Semjon Byčkov (65) pobaveně v zázemí pražského Rudolfina, kde mu vedení České filharmonie uchystalo tzv. mediální odpoledne. Přijmout po sobě pár novinářů a poskytnout jim rozhovor dirigenta zjevně baví. Rád rozpráví, nahlas přemýšlí, ale také naslouchá otázkám a potěžkává je v mysli, než odpoví. V takřka sportovně laděném oblečení působí mladistvěji než na jevišti. A za jeho úvodní větou, zdánlivě jen úsměvnou, se skrývá empatie citlivého muže. Místo aby obětí nazval sám sebe, protože čelit některým novinářům bývá očistec, překvapí člověka tím, že role obrátí. Místo aby se povyšoval, povzbudí. Je to vlastnost, s níž se narodil, nebo se do něj obtiskla lety s taktovkou před orchestry? Ať tak či onak, než začneme pracovat, má chuť si povídat.

„Cože? Tady byl mezi válkami parlament?“ zajímá se o osud budovy, která jej prý fascinuje. „A říkáte, že tu Gottwald po nástupu ­vykřikoval, že podle sovětského vzoru zakroutí demokratům krkem? To dobře znám… I proto vám tak dobře rozumím, proto se tu cítím jako doma. Vždyť máme za sebou podobné časy.“ Načež se Byčkov rozchechtá nad historkou, kterou spisovatel Jiří Weil popisuje v posmrtně vydaném románu Na střeše je Mendelssohn: „Vážně? Opravdu tady místo něj chtěli na Heydrichův příkaz sundat Wagnera?“ Když vzápětí Weilův tvůrčí rozlet koriguji fakty z dějin Rudolfina, pozastaví se dirigent nad tím, že právě tento židovský autor, zprvu ostře levicový, se knihou Moskva-hranice už roku 1937 opřel do stalinismu, za což se do něj obul Fučík. „K mým přátelům také patří muž, který dlouho podléhal idejím komunismu,“ říká dirigent zamyšleně, „ale k tomu se možná ještě dostaneme...“

Vaše první sezona, v níž stanete oficiálně v čele České filharmonie jako její šéfdirigent a umělecký ředitel, odstartuje 3. října. Koncertem, který v sobě nese poselství, s nímž pak odcestujete za moře, abyste je předali 27. a 28. října newyorské Carnegie Hall. Česká filharmonie se tak připojuje k oslavám století Československa, čemuž je přizpůsoben i repertoár. Smetana, Martinů a na závěr Dvořákova Novosvětská v Praze, Vzkříšení zdejšího rodáka Mahlera v Americe. Bude to pro vás, vnímavého k našim dějinám, mít při těchto koncertech přidanou hodnotu? Počkejte, musím to popsat postupně. Když jsme se – Česká filharmonie a já – rozhodli spojit své kariéry, muselo jít všechno ráz na ráz. Způsobeno, jak dobře víte, situací po náhlém úmrtí přítele Jiřího Bělohlávka. Chtěl jsem už v první sezoně pod mým vedením České filharmonii co nejvíc pomoct. A tak jsme otevřeli diáře a vymýšleli, jak toho od září 2018 do června 2019 co nejvíc skloubit, propojit. Nakonec se ukázalo, že nutně musím odříct jediné. Zkoušky a představení Verdiho opery Simon Boccanegra v londýnské Royal Covent Garden, protože by mi zabraly šest až osm týdnů. Což se ukázalo jako nemožné, neboť termín kolidoval s důležitým americkým turné České filharmonie, které bude po newyorských koncertech pokračovat v dalších městech. Ovšem i počátek října mi dá zabrat. Podívejte se do mého mobilu. Vidíte? Hned 1. října letím do Mnichova, kde 2. října celý den zkouším s Filharmonií. Poté mě naloží do auta a odvezou do Prahy. Tady 3. října oddiriguji veřejnou generální zkoušku a koncert ke století republiky. Načež mě ihned poté odvezou zpět do Mnichova, kde následující den zkoušíme a 5. října máme veřejnou generálku a koncert.

 , foto Marco Borggreve foto: Marco Borggreve

Pane jo. Tak, tak. Nikdy něco takového nedělám. Nemám to zapotřebí. Žít a pracovat tímto způsobem není můj šálek čaje. Ale pokud jste se mě zeptal, jestli ve vztahu k výročí Československa cítím cosi výjimečného, tak jsem vám právě odpověděl. Něco takového si přece nemohu nechat ujít.

Také repertoár vašeho koncertu s Českou filharmonií 17. října je zajímavý a skrývá v sobě pod povrchem dvě výročí. Jedno je jasné. Zazní Sinfonia italského skladatele Luciana Beria, která měla svou premiéru takřka přesně před půlstoletím, 10. října 1968. A to druhé… Promiňte, že vás přerušuji, ale hned u toho prvního se musím zastavit. Bude to ale zastavení trochu obšírné. Nevadí?

Vyprávějte. Začnu fakty a pak přejdu ke vzpomínkám. Dílo si u Beria objednala Newyorská filharmonie k oslavám 125 let od svého založení. Orchestr dirigoval na premiéře sám autor. Zpívalo proslulé pěvecké seskupení The Swingle Singers, i když zpívalo není možná výstižný popis toho, co jim skladatel předepsal. Poměrně často totiž také šeptají nebo vykřikují, ať už zašifrovanou poctu Martinu Lutheru Kingovi nebo slova z textů Becketta či Lévi-Strausse, případně Mahlerovy poznámky k vlastním partiturám… Později Luciano dílo ještě rozšířil a v této podobě zaznělo poprvé v říjnu 1970 pod taktovkou dirigenta, kterému je Sinfonia věnována – Leonarda Bernsteina.

 , foto Marco Borggreve foto: Marco Borggreve

Říkáte Luciano. Vy jste se s ním dobře znal, viďte? Ano, patřil k mým nejdražším přátelům. Poznal jsem jej díky své ženě, Marielle Labèque, která se s ním kdysi seznámila díky mladické bezprostřednosti, kterou by někdo mohl považovat za drzost. Když se sestrou Katiou ještě studovaly na pařížské konzervatoři a vůbec nebyly tím co dnes, tedy globálně respektovaným klavírním duem, dirigoval Berio v Paříži právě svou Sinfonii. Slečny byly jeho hudbou tak uchváceny, že za ním po koncertě napochodovaly do šatny a požádaly jej, aby pro ně zkomponoval concerto.

Co na to Berio? Víte, že jej tak uhranuly, až jim vyhověl? Od té doby se datuje jejich přátelství. A také Beriovo přátelství s jejich maminkou, Italkou, která pocházela z Torre de Lago, kde rodina sousedila s vilou Giacoma Pucciniho. A když pak Marielle, po otci Francouzka, vstoupila do mého života, došlo samozřejmě i na moje seznámení s Lucianem.

Jaké to bylo? Než vám to povím, chci ještě dodat, že s Marielle jsme měli od počátku našeho vztahu co probírat, o čem diskutovat. Zatímco já se totiž k hudbě propracoval přes klasický repertoár, sestry na to šly rovnou přes modernu 20. století. Messiaena, Bouleze. Měli jsme tedy co porovnávat. A v rámci těchto debat došlo také na Beria. Poslechl jsem si nahrávku Concerta, působilo to na mě podivně, vůbec jsem tomu nerozuměl... Víš co, novou hudbu musíš slyšet napřímo, vstřebat ji při živém provedení, hučela do mě Marielle. Příležitost se naskytla nedlouho poté. Sestry vystupovaly v Clevelandu, Berio dirigoval. Psal se rok 1987, já ještě působil v čele filharmoniků v Buffalo. Tak jsem sedl do letadla a navštívil koncert, který byl pro mě zjevením. Něco se ve mně přihodilo, otevřely se mi dveře do nového hudebního světa. Po vystoupení nás Marielle seznámila a šlo se do baru. Diskutovat.

 , foto Marco Borggreve foto: Marco Borggreve

O hudbě? Také. Ale kupodivu především o politice. Jakkoli jsem to těžko chápal a zprvu i složitě vstřebával, Luciano Berio byl tou ­dobou ještě zapáleným komunistou. Začali jsme se přít. Marielle s Katiou vůbec nechápaly, o čem je řeč, jen udiveně mlčely. A já začal Beria postupně utloukat argumenty. Četl jsi Marxe? Lenina? Stalina? Brežněva? Přiznal, že ne. Tak co o tom tedy víš? Nic, zato máš cestovní pas a svobodu. Luciano pomalu, ale jistě ztrácel půdu pod nohama. Závěrem jsem to shrnul. Hele, řekl jsem už dost nahlas, já zkrátka musel v tom, o čem ty sníš, dlouho žít. Takže setsakra dobře vím, jak to ve skutečnosti vypadá! Na to už Luciano nenašel odpověď a vrátili jsme se radši k muzice. Ta nás ovšem spojila až do jeho smrti. A já začal jeho díla dirigovat. Například Sinfonii jsem nastudoval roku 1990 s Orchestre de Paris, kterému jsem tehdy šéfoval. A v mých vzpomínkách to navždy bude propojeno s jistým mystériem...

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 8/2018 (koupit)

Jiří Vejvoda

V mládí uměl dřív noty než písmenka, ale na FF UK vystudoval lingvistiku (Jak říká Cimrman, dřel jsem jazyky a výsledek se dostavil, zkazil jsem si oči...) K publicistice a moderování se propracoval od poloviny 80. let. Pro ČT uváděl např. Hudební arény, od roku 1994 nepřetržitě Novoroční koncerty z Vídně a další přenosy hudebních událostí ze světa. V Českém rozhlase byl spoluautorem a moderátorem Hovorů v Lánech s prezidentem Václavem Havlem či cyklu talk show Káva u Kische. A pro Rádio Classic Praha psal a uváděl cyklus výletů do operních domů či koncertních sálů světa Planetární předplatné. Uplatnil se i jako mediální manažer: řídil MTF Zlatá Praha, byl šéfproducentem uměleckých pořadů a soutěží Českého rozhlasu a ředitelem Českého rozhlasu 2-Praha. Nyní působí jako místopředseda a tiskový mluvčí Rady Českého rozhlasu. Na kontě má tucet původních knížek či překladů od sbírky zpívajících básníků Víc než jen hlas po přehled rozhlasů všech kontinentů Co vysílá svět. A od poloviny 90. let moderoval stovky koncertů či společenských událostí (MHF Český Krumkov, MHF Janáčkův máj, MHF Dvořákova Praha, setkání prezidentů V 4, udělení nejvyšších státních vyznamenání Nihcolasi Wintonovi atd).

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.