úterý, 22. březen 2011

Sedmý červenec

Napsal(a) 

Oslavy 150. výročí narození Gustava Mahlera byly kupodivu hudebně zajímavější nežli oslavy Dvořáka v roce 2004 a Mozarta v roce 2006. (Podivnou výjimkou bylo však České muzeum hudby v Praze. Akcí k poctě Gustava Mahlera bude na území České republiky ještě mnoho, ale tam, kde by to mělo být povinné, v době oslav narození kališťského rodáka vesele probíhala podivná a v podstatě zbytečná Beatlemánie.) Přestože Mahlerovu jubilelní dvouletku slaví a bude slavit celý svět, tak den jeho narozenin patřil hlavně nám. V Praze v Rudolfinu se Česká filharmonie vzepnula v Druhé symfonii k málo slýchanému výkonu, navíc v tutéž dobu zazněla v Obecním domě První symfonie v rámci festivalu Prague Proms. Zhmotněným snem byly slavnosti v Kalištích, s rozrůstajícím se rosariem a originální kompilací mahlerovského gala, a v Jihlavě, kde byla odhalena jediná Mahlerova socha na světě. Bohužel zdejšího rodáka, kterého si přivlastnil i pan prezident, hudebně oslavili hvězdní cizinci a Češi jim dělali pouze servis. Z obrazovky České televize pak místo slov některého skutečného mahlerovského odborníka zazněl podivný komentář redaktora, který se choval jako všeználek a který bohorovně mluvil o mahlerovském postromantismu, nepochopení novátorství a slůvka post českými orchestry. Přitom zapomněl, že Schönberg, Berg a další sice navázali na některé tvůrčí principy Mahlera, ale zároveň jeho symfonismus tvrdě negovali, a že nejlepší nahrávky skladatelových symfonií, včetně redaktorem oceněného Leonarda Bernsteina, interpretují imanentní romantický duktus různě, ale rozhodně jej nepotlačují.

Tvrzení České televize, že Gustav Mahler je asi největší skladatel symfonií, který se narodil na našem území, je sice vzhledem ke Dvořákovi zvláštní, ale je dobře, že si hudební obec a politici konečně uvědomili Mahlerovy kořeny a význam. Červenec by v budoucnu nemusel být jen dobou prázdnin a dovolených. Spojené státy americké mají už 234 let svůj čtvrtý červenec, k našemu jakoby ekumenicky propojenému pátému a šestému červenci bych přidal sedmý. Vypadá to sice jako vtip, ale úsměv k létu přece patří... Nebylo by pěkné, kdyby hlavní hudební výročí každý rok tvořila pětice, která připomíná zrození, nikoliv zánik: druhý březen, třetí a sedmý červenec, osmé září a osmý prosinec?

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.