pátek, 11. srpen 2006

Sedm odpovědí Zdeňka Mácala

Napsal(a) 

Zdeněk Mácal Zdeněk Mácal

Pane šéfdirigente, váš příchod k České filharmonii znamenal i změnu ve vašem osobním životě. Byl jste zakotven na newyorském Manhattanu a najednou se stal vaší základnou pražský hotel Intercontinental, v jehož Clubu spolu mluvíme, a váš nový byt v srdci Starého Města. Domovem je nyní i Švýcarsko a domek na španělském pobřeží. Nestýská se vám po Americe?

Po Americe se mi nestýská, protože naše přestěhování bylo vědomé. Ostatně veškeré nabídky z Ameriky na hostování odmítám. Trochu se mi stýská jen po přátelích na Manhattanu. Kousek od nás bydlel Gil Shaham, ve vedlejší ulici zase jiný můj známý, takže na čtverečním kilometru byla spousta přátel, samí špičkoví muzikanti. Buďto jsme se potkávali na ulici, na různých párty nebo pracovně na koncertních pódiích. Teď ty svoje umělecké přátele nevidím a pomalu ztrácím kontakt. Naštěstí v Praze vznikla nová přátelství a seznamuji se s nesmírně zajímavými lidmi.

Vaše angažmá u České filharmonie objemem spíše roste, roste počet úspěšných, leč vysilujících turné. Uvádíte světovou klasiku, což je ve vaší kariéře normální, ale po příchodu do Prahy dirigujete mnohem více české hudby nežli v Americe. Co ještě chcete uvést z české hudby?

Můj zájem o českou hudbu byl šťastně podpořen zvenčí – rokem české hudby, 110. výročím orchestru. Venku není lehké prosadit z české tvorby něco nového, neběžného – například Suka. Tady je situace lepší. Dělal jsem Asraela, nedávno Pohádku léta a v dalších sezonách Zrání a Epilog. Sice je někdy zapotřebí „kolo dějin“ popostrčit, ale i když tomu orchestr zpočátku nevěří, tak nakonec k tomu získá vztah. To byl případ Vycpálka a Krejčího. Zvláštním případem jsou premiéry skladeb soudobých českých skladatelů. Pánové z orchestru tomu nevěří, ale já se snažím vykřesat i z málo efektních míst maximum, pochopit autora a pomoct mu. Často totiž není problém v tom, že by hudba byla špatná, ale ve špatné interpretaci.

V této sezoně budete opět dělat Slováckou suitu. Jaký je váš názor na Vítězslava Nováka?

Novák je neprávem opomíjen. Ale nevím proč. Jeho hudba je racionálně strukturovaná, ale je v ní hodně emocí. Na nás pak je, aby vytryskly ven. Opět záleží především na interpretaci. Novák je skutečně neobyčejně zajímavý skladatel a já myslím už na rok 2010, kdy bude stoleté výročí premiéry Bouře a rád bych ji koncertně uvedl v Praze i v Brně. Co se týká Slovácké suity, tak půjde zásluhou České filharmonie do světa. Japonská firma Octavia Records udělala z mého vůbec prvního koncertu s filharmonií nahrávku Nováka a chce ji doplnit reedici Dvořákovy Novosvětské. Slovácká suita je výborná muzika a měla by být pro filharmonii repertoárovým číslem, což kupodivu nebyla. Proto jsme ji znovu nasadili na program.

V podzimním vydání Rudolfinum revue odpověděl fagotista Jiří Seidl, dlouholetý člen České filharmonie, na otázku, jakou věc by zrušil z každodenního života: „Pondělní zkoušky orchestru, protože to ještě moc neumíme.“ O čem to svědčí?

Že by party měli hráči umět už v pondělí. Party nastudovat doma a být technicky perfektně připraven už na první zkoušce, jako je tomu u jiných špičkových světových orchestrů. Samozřejmě během týdne dostanu orchestr zvukově tam, kam chci. Jistě, například Mahlerovy nebo Dvořákovy symfonie jsou zažité a není s tím problém a zcela naplňují moji představu. Pak jsou díla, jako třeba Má vlast, která jsou interpretačně „zajetá“ a pohnout s tím někam jinam je těžké. Dále jsou nerepertoárová díla (sem patří i Slovácká suita a jinde běžná repertoárová díla), která se musejí intenzivně zkoušet, protože řada lidí není patřičně připravena.

Jak to vypadá s nahrávkami České filharmonie v České republice?

V tom jsem optimista. Je třeba už jenom vstřícný postoj japonského vydavatele v otázce cen, aby odpovídala zdejší koupěschopnosti a běžnému rabatu prodejce, a cédečka si budou moci koupit i naši posluchači. Příští rok budu mít v katalogu Octavia Records kolem čtyřiceti titulů s Českou filharmonií a všechny tu budou k dostání. Mahlerovy symfonie, které brzy dokončíme, z Dvořáka nám chybí už jenom První symfonie, ze šesti Čajkovského symfonií máme čtyři, přičemž První, Druhá a Šestá byly v Japonsku deskami měsíce, z Brahmsových symfonií nám chybějí dvě; v sezoně 2007/2008 mám natáčet Mou vlast. K Šeherezádě přidáme Musorgského Kartinky, které nahrajeme v této sezoně. Uvažujeme o Orffově kantátě Carmina Burana. V této chvíli, kdy spolu mluvíme (počátek října – pozn. red.), ještě naše nahrávky v českých obchodech nejsou, ale věřím, že se to brzy změní.

Všiml jsem si, že jubilanti Mozart a Šostakovič se do programu České filharmonie v minulé i v této sezoně masivně nepromítli. Bude to stejné příští rok i s jubilantem Beethovenem?

Vědomě jsme prezentaci obou skladatelů nepřehnali. Já osobně jsem to neforzíroval už kvůli nahrávacím plánům, neboť musím upřednostňovat to, co natáčíme pro Japonce. Nemohu donekonečna natahovat realizaci cyklických projektů, proto to musíme uzavřít a Mahlera, Dvořáka a další dokončit, i když to provozně není jednoduché. Jenom si představte obrovitý kolos Mahlerovy Osmé symfonie... Co se týká Beethovena, tak toho hrajeme kompletně ve Wiesbadenu. Ještě cyklus neskončil a už po nás chtějí kompletního symfonického Dvořáka. Ale nevím nevím...

S nástupem do České filharmonie jste omezil svoje hostování u jiných orchestrů a věnoval se plně práci v Praze. Slyšel jsem o vaší spolupráci se Slovenskou filharmonií. Nastává ve vaší exkluzivitě pro Českou filharmonii změna?

Nabídky přicházejí stále. Rozhodl jsem se občasná hostování opět přijímat. Je tedy možné, že se objevím třeba ve Frankfurtu, Paříži, Hamburku, Budapešti, Bratislavě, v Praze u FOK. Mám i hodně nabídek z Ameriky, ale i z rodinných důvodů je to už pro mě daleko, proto svoje mimopražská hostování omezím na Evropu. S Českou filharmonií budu dělat stále, možná jen v menším rozsahu. Problémem jsou turné, která jsou namáhavá. Ne že bych to fyzicky nezvládl, říkám si ale, co budu dělat za pět deset roků? Musím si to všechno z praktického a zdravotního hlediska důkladně promyslet. I za deset let chci dirigovat v plné, nebo relativně plné síle a nemít problémy třeba s ramenem jako kolega Mackerras. Myslím však, že turné s orchestrem rozhodně omezím, něco jiného jsou koncerty v Praze, v tom velká změna nebude.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.