Ve Španělském sále na Pražském hradě začíná v sobotu 16. prosince hudební festival České doteky hudby. Do 6. ledna se uskuteční dvanáct koncertů. Festival klade důraz na prezentaci mladé generace interpretů a skladatelů, akcentuje provádění hudby 20. i 21. století v sousedství hudby starších historických období. Prioritou jsou skladby českých autorů v podání českých interpretů. Festival systematicky propojuje umění a cestovní ruch, upozorňuje na historii i architekturu prostor, ve kterých se koncerty konají… Mezi neopomenutelné události letošního ročníku patří připomínka tří set let od narození Jana Václava Stamice. Povšimnuto je rovněž 135. výročí narození Igora Stravinského. Na České doteky hudby z Moskvy přijede dirigent Vladimir Fedosejev s Velkým rozhlasovým symfonickým orchestrem P. I. Čajkovského. Jan Simon s nimi zahraje Čajkovského Klavírní koncert b moll a Pražský filharmonický sbor se připojí k provedení Stravinského Žalmové symfonie. Připraven je galakoncert Evy Urbanové, pěvecký koncert Aleše Brisceina a Barbory Poláškové… Jedním z vrcholů festivalu bude soirée Ivy Bittové s Jihočeskou filharmonií v Rudolfinu, kde zazní světová premiéra skladby Pavla Fischera. Koncerty se uskuteční i na Vánoce. Sólistkou zahajovacího koncertu je německá houslistka Sophia Jaffé. Zahraje s orchestrem PKF – Prague Philharmonia s Petrem Vronským. Na programu je také Beethovenova Symfonie Eroica a Symfonie D dur Jana Václava Stamice.
Přivítáme vás jako sólistku Mozartova Houslového koncertu A dur K 219. Patří takováto klasika do centra Vašeho repertoáru? Je Vaší láskou? Dalo by se říci, že ano. Cítím, že je v Mozartově hudbě ještě mnohé založeno na barokních prvcích – mám na mysli figurace, rytmy, ale i harmonii. Jsem přesvědčena, že bohatství jeho hudby je tak velké, jaké je, díky barokní minulosti. Když jsem dospívala, nebylo pro mě tak snadné objevovat čistotu a eleganci jeho hudby, viděla jsem jakoby jen „korzet“ stylistické definice. Ale později jsem v téhle hudbě, ve vyjadřování jejího živého obsahu, našla zálibu. A ještě něco – jsem přesvědčena, že Mozartova instrumentální hudba je tak velmi výrazně inspirována operními výjevy, až je to neuvěřitelné…!
Je hudba klasiků základem pro každého, pro všechny houslisty? Řekla bych, že pro ty, kdo chtějí pracovat profesionálně, ano. Ostatně, je i součástí předepsaných děl při konkurzech do orchestrů. A stejně tak jsou Mozartovy houslové koncerty povinným repertoárem v mnoha interpretačních soutěžích.
Vy sama však na druhou stranu často hrajete – a také nahráváte – modernější nebo dokonce zcela moderní hudbu. Počítáte tohle mezi povinnosti každého hudebníka? Je pro vás taková hudba i radostí? Šíře hudby, kterou dnes máme k dispozici a kterou můžeme hrát, je obrovským bohatstvím. Hrát hudbu dnešní doby je pro mě samotnou velice důležité. Ale každé období má svůj hudební jazyk a v každé epoše je k objevování spousta věcí.
Co oceňujete na současné hudbě, když ji vnímáte: Propojení s tradicemi? Nebo novátorství? Poslouchání hudby obecně vyžaduje od toho, kdo ji vnímá, otevřenost novým zkušenostem. A takovou otevřenost pochopitelně potřebuje zejména soudobá hudba. Musíme se vzdávat svých zaužívaných zvyklostí. A občas je to pěkná pobídka a výzva. Ale když ji vyslyšíte, otevřou se vám nové obzory. Zjistíte, že cesty, jak zvukem vytvořit atmosféru, jsou velmi rozdílné. Je totiž pokaždé skutečným dobrodružstvím vstoupit do skladatelova světa a pozorovat, zda ve vás něco promění, nebo ne. Jestli se vám otevřou další dimenze, ať už nějakou konstrukcí, nebo skvělým zvukem či motivy…
A oceňujete na současné hudbě experimenty? Rozhodně ano.
I krásu? To je hodně relativní věc a záleží na našich zvycích…
Tak hloubku? Samozřejmě.
Hledáte jen takovou hudbu, která rezonuje s vaší duší? To by samozřejmě ve výsledku přinášelo tu nejhlubší zkušenost. Ale jsou i jiné způsoby, jak poslouchat hudbu a jak si při tom užívat…
Co považujete za nejdůležitější ve hře na housle, všeobecně? Starat se o hudbu a překonávat výzvy a překážky, které dává nástroj. Tak, aby lidé zapomněli, co za nástroj slyší.
A co byste dodala k pojmu „hrát na housle“ jako špičkový hudebník? Vždy pamatovat na to, co je nejdůležitější – a do toho patří i láska, zdravá porce pokory ve smyslu respektu… a také vděk za neuvěřitelné bohatství hudby, které nám tu zanechali velcí tvůrci.
Objevila jste něco mimořádně zajímavého, když jste pro své CD procházela pozůstalost Clary Schumannové? Byla skvělou skladatelkou. Vyvstává to jasně, když zkombinujete její tři romance s Brahmsovými houslovými sonátami. S Brahmsovými i proto, že byli celoživotní přátelé.
Na vašem CD je také Josef Suk. Jak jste na něj přišla? Hrát jeho hudbu je potěšení – díky krásné melodice, barevnosti a výrazovosti jeho harmonií.
Jste častým hostem českých orchestrů. Máte nějaké pěkné vzpomínky? Živé kontakty? Srdečnost a temperament muzikantů, které v České republice potkávám, jsou inspirující a dávají mi spoustu pěkných a šťastných vzpomínek – na dirigenty Zdeňka Mácala, Vladimíra Válka, Leoše Svárovského, Petra Vronského, Jakuba Hrůšu… abych jmenovala alespoň některé…
Koncert 16. prosince je připsán třístému výročí skladatele a houslisty Jana Václava Stamice, narozeného v Čechách, ale jinak vůdčí osobnosti takzvané mannheimské školy v polovině 18. století. Spolupodílel se na vytvoření a etablování nového klasického univerzálního slohu. Je tato část hudební historie v Německu známá? Já sama jsem s jeho hudbou do styku tak moc nepřišla, ale známý je zejména německým violistům, protože hrají u konkurzů do orchestrů jeho Violový koncert.
Sophia Jaffé poprvé vystoupila v sedmi letech v Komorním sále Filharmonie v Berlíně, a to za klavírního doprovodu Gerda Albrechta. Jako čtrnáctiletá získala v roce 1994 první cenu v celoněmecké soutěži Jugend Musiziert. Do roku 1998 studovala u Hermana Krebberse v Amsterdamu, poté se stala studentkou berlínské Hudební akademie Hannse Eislera ve třídě Stephana Picarda. Od roku 2011 sama vyučuje, a to na Hochschule für Musik und Darstellende Kunst ve Frankfurtu nad Mohanem.
