středa, 25. červenec 2012

Se Smetanovým triem mezi Brahmsem a Brazílií

Napsal(a) 

Se Smetanovým triem mezi Brahmsem a Brazílií Se Smetanovým triem mezi Brahmsem a Brazílií

Smetanovo trio je dnes bezpochyby jedním z našich nejúspěšnějších komorních souborů. Vystupuje na nejvýznamnějších tuzemských i zahraničních koncertních pódiích, spolupracuje s předními orchestry a dirigenty a jeho nahrávky získaly řadu vysoce prestižních ocenění. Všichni tři členové souboru – klavíristka Jitka Čechová, houslistka Jana Vonášková-Nováková a violoncellista Jan Páleníček, manžel Jitky Čechové – jsou navíc také vynikajícími sólisty. Své mnohostranné hudební aktivity zvládají se záviděníhodnou vitalitou, kterou se ostatně vyznačují jak jejich koncertní vystoupení, tak i všechny dosavadní nahrávky. Plni energie byli všichni tři také při našem rozhovoru, přestože je čekaly zkoušky před náročným natáčením Brahmsových klavírních trií, za nímž mělo bezprostředně následovat čtrnáctidenní koncertní turné po Brazílii.

Název Smetanovo trio je sám o sobě určitě velmi zavazující. A vy jste si jej navíc nevybrali náhodou. Jan Páleníček (JP): Název má opravdu zajímavou historii. Klavírní trio, které neslo Smetanovo jméno, vzniklo už roku 1934 a jeho zakladateli byli houslista Alexandr Plocek, violoncellista František Smetana a můj otec, klavírista Josef Páleníček. Františka Smetanu vystřídal později u violoncellového pultu Miloš Sádlo. S ním procestovalo Smetanovo trio za války celou republiku. A k nám se dodnes při našich koncertech hlásí pamětníci, kteří vzpomínají na legendární trojici Páleníček – Plocek – Sádlo. Po válce změnil tento soubor svůj název na České trio. Název Smetanovo převzali potom někdy v polovině šedesátých let tři jiní výborní muzikanti – houslista Václav Snítil, violoncellista Stanislav Apolín a klavírista Josef Hála. S jejich souhlasem a symbolicky přímo z jejich rukou jsme pak v roce 1998 převzali název Smetanovo trio my.

Jádrem dnešního Smetanova tria je pochopitelně manželská dvojice Jitka Čechová – Jan Páleníček. Jak to bylo s obsazením u houslového pultu? JP: U houslového pultu se v prvních pěti letech vystřídaly dvě vynikající houslistky: nejprve Gabriela Demeterová, po ní Hana Kotková. Od rolu 2003 s námi hraje – už devátou sezonu – Jana Vonášková-Nováková.

Proč jste si vybrali právě Janu Vonáškovou-Novákovou? Jitka Čechová (JČ): Byla to jedna z náhod, ze kterých se skládá život. V době, kdy jsme hledali náhradu za Hanu Kotkovou, jsme měli koncert v Londýně, kam se pravidelně vracíme. A tamní pořadatel se nás ptal: „Poslyšte, znáte Janu Novákovou? To je vynikající mladá houslistka. Pravidelně k nám zajíždí, měli jsme ji tady zrovna před vámi.“ Po návratu do Prahy jsme se bavili s Antonínem Matznerem, dramaturgem Pražského jara, a mezi řečí se ptáme: „Co říkáš jménu Jana Nováková, už jsi ho někdy slyšel?“ A on: „Samozřejmě. Jako ,Talent roku‘ hrála na Pražském jaru v roce 2002 a krátce nato na koncertě pro přátele Pražského jara v kostele sv. Vavřince. Skvělá houslistka.“ Antonín Matzner o Janě úplně básnil, no a tak jsme zvedli telefon...

Vy jste, paní Vonášková, vstoupila do zaběhnutého souboru, v němž navíc dvě třetiny tvoří manželská dvojice. Jak jste tu situaci vnímala? Jana Vonášková-Nováková (JV): V roce 2003, kdy mne kontaktovali manželé Páleníčkovi, jsem byla přesně uprostřed svého pětiletého studijního pobytu na Royal College of Music v Londýně a zvažovala jsem, co dál. Věděla jsem jistě, že nechci zůstat v Anglii, a přemýšlela jsem o svém budoucím uplatnění. To, že jsem právě v té době dostala od Páleníčkových nabídku hrát s nimi v triu, považuji za obrovský dar. A protože jsem studia na Royal College dokončila až v roce 2005, tak jsem po dva roky pendlovala mezi Londýnem a Prahou. Navíc jsem v té době poznala svého budoucího manžela, fagotistu Václava Vonáška, který po londýnském studijním pobytu dokončoval svá studia v Praze na HAMU. Byly to pro mě tedy moc krásné návraty domů, protože jsem si do Čech jednak „odskakovala“ zahrát koncerty se Smetanovým triem a zároveň jsem také zajížděla za svým budoucím mužem.

Jak jste tenkrát stíhala zkoušky v souboru? A jak je stíháte dneska, když máte svou vlastní rodinu? JV:  Studentská léta jsou sladká léta, kdy člověk má čas jenom sám pro sebe. Teď je to se cvičením samozřejmě čím dál těžší. Tím spíš, že můj manžel je také hudebník, hraje v České filharmonii. Ale člověk si musí udělat priority. Jsem si vědoma, že jsme obdrželi nějaký dar, o který musíme pečovat. Takže se pokouším pečovat jak o rodinu, tak o ten dar. Ale opravdu to není snadné skloubit. Máme tříletého chlapečka Matouše a další dítě je na cestě.

Se Smetanovým triem mezi Brahmsem a Brazílií, foto Pražské jaro 2012/Zdeněk Chrapek Se Smetanovým triem mezi Brahmsem a Brazíliífoto: Pražské jaro 2012/Zdeněk Chrapek

Se Smetanovým triem mezi Brahmsem a Brazílií Se Smetanovým triem mezi Brahmsem a Brazílií

A jak se daří organizovat koncertní a rodinný život u Páleníčkových? JČ: My máme devítiletého Alexe a pětiletého Oskara. A vy sám víte, že jak maminkovská, tak muzikantská profese je sama o sobě krásná, ale taky hodně náročná. Je velice obtížné je propojit. Ale ony se na druhé straně samy vzájemně krásně prolínají, obojí člověka obohacuje, takže si na ten dennodenní kolotoč člověk nakonec zvykne. I když někdy musíme mít program opravdu vypracovaný doslova na minuty. Ale život bez dětí by byl prázdný. A já si ho už ani jinak nedovedu představit.

Všichni tři nejen hrajete v triu, ale máte i svou vlastní sólovou koncertní kariéru. Není jedno druhému na překážku? JP: Vůbec ne. Dokonce bych řekl, že sólová kariéra je pro kvalitní činnost klavírního tria jedním z hlavních předpokladů. Když si vezmete slavná česká i světová klavírní tria, tak všichni jejich členové byli zároveň také vynikající sólisté. Jednotlivé party v klavírních triích jsou povětšinou tak náročné, že by je interpreti, kteří za sebou nemají sólistický dril, sotva zvládli. Proto vedle působení v klavírním triu vystupujeme všichni tři také jako sólisté.

Váš soubor má obdivuhodně rozsáhlý repertoár. Pokud jsem dobře počítal, figurují v něm více než dvě desítky klavírních trií. Podle čeho si vybíráte skladby? JP: Repertoár je částečně určen požadavky pořadatelů. Většinou nás žádají o romantickou hudbu, která nám asi nejvíc sedí a kterou máme skutečně rádi. Neméně rádi hrajeme ale také autory klasicismu – Mozarta a Beethovena. A nevyhýbáme se ani dílům současným. I když se přiznám, že jsem v našem triu trochu brzdou, protože v soudobé tvorbě je jen málo toho, co mě zaujme a o čem si myslím, že má nějakou budoucnost. Spoustu současných děl považuji za konstruktivistické módní úlety. Rád hraji skutečnou hudbu, a ne nějaké hudební experimenty. Takže repertoár soudobé hudby nemáme příliš široký. Dvacáté století v něm ale reprezentují opravdu významná jména: Ravel, Šostakovič, Martinů a Messiaen.

Co byste do svého repertoáru ještě rádi doplnili? JČ: Určitě bychom se rádi víc věnovali Beethovenovi, kterého všichni milujeme. A pochopitelně se těšíme, že ve 20. a 21. století objevíme něco, co zaujme i mého muže. Letos jsme například hráli na Pražském jaru rozkošné jazzové trio Chicka Correy. Asi bude docela zajímavé hledat dál v jazzové oblasti, a to tím spíš, že crossovery jsou dneska módní trend a posluchači je mají v oblibě. To je důvod, proč máme na svých pultech připraveno trio soudobého slovenského skladatele Petera Breinera i tria současných českých autorů: Lukáše Hurníka, Adama Skoumala a Juraje Filase.

JV: Naprosto souhlasím s Jitkou v tom, že máme velký dluh vůči Beethovenovi. A jakožto odchovanec ruské houslové školy si myslím, že nemenší dluh máme vůči ruské hudbě. Z ní máme na repertoáru zatím jenom Čajkovského a Šostakoviče.

JP: I já musím začít Beethovenem. Jeho tria patří k vrcholům triové literatury. Jsou to vyzrálá díla, která vyžadují neméně vyzrálé interprety. A to je vlastně taky jeden z důvodů, proč jsme je doposud částečně odsouvali. Byli jsme si vědomi toho, že k jejich interpretaci musí mít soubor dostatečné zkušenosti, že zkrátka musí dozrát.

Se Smetanovým triem mezi Brahmsem a Brazílií Se Smetanovým triem mezi Brahmsem a Brazílií

Realizovali jste velké množství nahrávek a získali jste za ně řadu významných ocenění. Kterých si vy sami vážíte nejvíc? JČ: V naší současné sestavě jsme od roku 2004 natočili celkem sedm CD. Naším hlavním vydavatelem je Supraphon, u něho nám doposud vyšlo pět CD. Hned naše nejstarší supraphonské CD, na kterém hrajeme Smetanovo Klavírní trio g moll, Sukovo Klavírní trio c moll a Novákovo Trio d moll quasi una ballata, dostalo prestižní ocenění od francouzských časopisů Diapason a Le Monde de la musique a britský BBC Music Magazine ho vybral jako „nahrávku měsíce“ v oblasti komorní hudby. Další CD, dvořákovské, s Dumkami a s Klavírním triem č. 3 f moll, bylo zatím asi vůbec nejúspěšnější. Nejenže bylo opět vybráno BBC Music Magazine jako „nahrávka měsíce“, ale posléze získalo dokonce BBC Music Magazine Chamber Award v oblasti komorní hudby a k tomu nejprestižnější francouzské ocenění CD nahrávek Diapason d’Or. Také naše další CD, na němž hrajeme Čajkovského Klavírní trio a moll a Dvořákovo Klavírní trio č. 2 g moll, bylo – stejně jako předchozí dvě – oceněno BBC Music Magazine jako „CD měsíce“.

JV: Z českého repertoáru jsme u Supraphonu natočili ještě Dvořákovo Klavírní trio č. 1 B dur, Fibichovo Trio f moll a Martinů Trio č. 2. Tím jsme vlastně vyčerpali všechna nejvýznamnější romantická klavírní tria české literatury. Na našem posledním CD, které vydal Supraphon roku 2009, jsme už museli sáhnout do světového repertoáru – hrajeme Mendelssohnovo Trio č. 1 d moll a Schubertovo Trio Es dur op. 100.

JČ: A pak máme v naší diskografii ještě dva projekty, které jsou tak trochu raritami. Pro vydavatelství CUBE BOHEMIA jsme v roce 2004 natočili s Moravskou filharmonií a dirigentem Stanislavem Vavřínkem Trojkoncert L. van Beethovena a Velké rondo pro klavírní trio a orchestr J. V. H. Voříška. Se stejným orchestrem, stejným dirigentem a ve stejném vydavatelství jsme o tři roky dříve vydali ještě dvojcédéčko, na kterém sice vystupujeme také všichni tři, tentokrát však ne jako trio, ale jako sólisté tří slavných Dvořákových koncertů: klavírního, houslového a violoncellového.

Teď dokončujete u Supraphonu soubornou nahrávku klavírních trií Johannesa Brahmse. Proč jste si vybrali právě Brahmse? JP: Brahmsova klavírní tria máme na svém repertoáru od samého začátku. Patří k našim nejoblíbenějším skladbám vůbec. Považujeme je za jeden z vrcholů triové literatury. JV: Vedle Dvořáka a Smetany je Brahms náš nejmilejší autor. I po tolika letech nacházíme v jeho hudbě pořád něco nového a zajímavého.

JČ: Když hrajeme Brahmse, neustále se navzájem inspirujeme, neustále objevujeme nové a nové nádherné detaily. Tahle práce je nekonečná a přitom úžasná!

Paní Čechová, vy máte u Supraphonu rozpracovaný ještě jeden velký projekt – soubornou nahrávku klavírního díla Bedřicha Smetany. Doposud jste natočila pět CD. Kdy se můžeme těšit na další? JČ: Na podzim budu natáčet šestý, předposlední disk. Zazní na něm Šest charakteristických skladeb op. 1 a díla, která vznikla v jejich bezprostředním okolí. A když zdraví a sponzoři dají, tak bych měla celý projekt v příštím roce uzavřít sedmým cédéčkem. Budou na něm Smetanovy skladby ze studijního období.

A další nahrávací plány tria? JČ: Jak už jsme tu všichni říkali, naším miláčkem je Brahms. A tak máme ještě sen, že bychom kromě všech jeho klavírních trií natočili – podobně jako jsme to udělali u Dvořáka – kompletně jeho nástrojové koncerty v podání členů našeho tria.

JP: Pokud všechno dobře dopadne, mělo by příští rok vyjít CD s jeho Klavírním koncertem č. 1 d moll a s dvojkoncertem pro housle a violoncello. Nahrávat by s námi měla královéhradecká filharmonie s dirigentem Ondřejem Kukalem.

Se Smetanovým triem mezi Brahmsem a Brazílií, foto archiv ST Se Smetanovým triem mezi Brahmsem a Brazíliífoto: archiv ST

Pane Páleníčku, vy kromě své koncertní činnosti vedete ještě také uměleckou agenturu Triart Management a hudební vydavatelství Triart Recording. Jak to všechno stíháte? JP: K tomu výčtu musím ještě doplnit, že jsem předsedou občanského sdružení Česká kultura, které je spoluorganizátorem velkého festivalového cyklu České kulturní slavnosti. Ten čítá deset festivalů v různých místech naší republiky. Jsou to v podstatě multižánrové festivaly s převahou komorní muziky. Ale objevují se v nich také přední čeští výtvarníci – a tak festivaly často zahajujeme vernisáží výstavy obrazů. Vedle toho se pak naše koncertní agentura Triart Management stará o několik českých interpretů a komorních souborů. Ale současná situace v českém koncertním životě je zdrcující a někdy připomíná boj o holé přežití.

Jaké je to vlastně dneska u nás s koncertním uplatněním komorního souboru? JP: Kdysi jsme byli zemí, která oplývala hudbou – co Čech, to muzikant. A dneska jsme se dostali na úplný chvost evropských kulturních národů. Realita je tristní. Český hudebník dnes – bez ohledu na kvalitu – nenalezne ve své zemi v podstatě žádné uplatnění. Naše trio kupříkladu donedávna odehrálo ročně v Čechách kolem padesáti koncertů. Dneska odehrajeme v průměru pět deset koncertů. Těžiště naší koncertní činnosti se přeneslo do zahraničí. Z ekonomického pohledu je to samozřejmě sen každého českého muzikanta. Ale my bychom nesmírně rádi hráli v Čechách, pro české posluchače. A skutečně nás velice tíží, že jsme o české publikum přišli.

V kolika státech jste už jako trio koncertovali? A jak reaguje na vaše vystoupení zahraniční publikum? JČ: Státy spočtené nemáme. Ale zcestovali jsme bezmála celou Evropu. A čím dál tím častěji zajíždíme také do vzdálenějších zemí. Za čtrnáct dní vyjíždíme kupříkladu už potřetí do Brazílie. A v příští sezoně nás čeká Jižní Korea, Mexiko, USA, Čína a Japonsko. Pravidelně samozřejmě jezdíme na evropské cesty. V Evropě naštěstí přetrvává zájem o komorní hudbu, publikum je vzdělané, do koncertních sálů přicházejí lidé s velkým zájmem. Co se týče spontaneity publika, tak asi největším zážitkem pro nás zatím byla vystoupení v Brazílii. Tamní publikum v sobě opravdu nezapře jižanskou krev. Už po prvních skladbách tam vybuchují nadšením, že to občas připomíná fotbalový zápas. Až si říkáme, že to snad ani není možné, že vůbec takovéhle reakce existují. Na klasiku! Další nesmírně zajímavé publikum je v Japonsku. Japonci, jak známo, milují českou hudbu. A přestože působí na první pohled velmi uzavřeně, tak na našich koncertech reagují nesmírně emotivně – se slzičkami... Takovéhle zážitky opravdu člověka posouvají a povzbuzují.

A ještě než odletíte na koncertní turné do Brazílie – jaký program jste připravili pro brazilské posluchače? JP: Do Brazílie odlétáme 26. června. Vystoupíme tam tentokrát jako sólisté v Beethovenově slavném Trojkoncertu, za doprovodu Orquestra Sinfônica do Teatro Nacional Claudio Santoro pod řízením Claudia Cohena. Hrát budeme v nejprestižnějších brazilských koncertních síních – v sále Národního divadla v hlavním městě Brasília, v Sala São Paulo ve městě São Paulo a na závěr na festivalu Campos do Jordao v Auditorio Claudio Santoro. V rámci tohoto festivalu pak povedeme ještě dvoudenní mistrovský kurz pro mladé brazilské hudebníky.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.