Se sirem Colinem Davisem o hudbě, moci a strachu

Po delší době se v Praze objevil sir Colin Davis, aby 23. a 24. února dirigoval Českou filharmonii. Prezident Londýnského symfonického orchestru je jednou z největších žijících a dosud aktivních dirigentských legend.

Ve vaší tvůrčí kariéře je několik významných skladatelů, na jejichž tvorbu jste se celoživotně soustředil: Mozart, Berlioz, Sibelius, abych jmenoval jen některé. Lze tu tušit jakési hlubinné souvislosti. Co podle vás tato jména spojuje? Nahrál jsem za celý život tolik nejrůznější hudby, že je těžko někoho zvlášť vyzdvihovat. Ale jistě, ta jména, co jste uvedl, představují opravdu jakési milníky. Já jsem ovšem nikdy nechtěl být s někým preferenčně spojován. Rozhodně jsem nechtěl být považován za specialistu. To snad mohu připustit jen u Berlioze.

Nahrál jste jeho dílo integrálně a hned několikrát. Ano, bojoval jsem o svého Berlioze celý život a stále usiluji o nalezení ideálního tvaru. Ale dneska už mnoho dirigentů hraje Berlioze. Já jsem to jen celé spustil.

A kterou nahrávku byste považoval za nejzdařilejší? To opravdu nevím. Berlioz pro mne znamená neustále nové a nové podněty. Třeba Trojané, které přede mnou nikdo nikdy nenahrál. Smysl té první nahrávky je asi v tom, že si to lidé mohli konečně poslechnout a nečíst všechny ty nesmysly v encyklopediích.

Na jeho partiturách je poznat, že Berlioz nekomponoval u klavíru. Jeho myšlení je zcela neklavírní, je to ryzí orchestrální řeč. Vy také nejste nejlepší klavírista, že? (smích ) Ne, to skutečně nejsem, hrával jsem jen na klarinet. Ale víte, s klavírem je to těžké. Figarku na klavír prostě nezahrajete, je to také zcela neklavírní sazba. Ale korepetitoři to musejí hrát, do poslední šestnáctinky. A takový se ještě nenarodil, kdo by to svedl. Ta hudba je tak těsně provázaná, je tam všechno tak úžasně scuknuté.

Mozart a Berlioz. Dva autoři vašeho srdce. Máte blízko k jednomu, i k druhému. Přitom mezi nimi samými je obrovská vzdálenost. Víte, že možná ani tolik ne? Mozart je výsostně melodický skladatel, a Berlioz také. Jeho melodie jsou ovšem zcela zvláštního ražení. V tom je možná ta potíž, proč ho dodnes řada lidí nemá v lásce: protože si z jeho melodií nemohou nic zazpívat. Ale je to jedinečná muzika. Vezměte si třeba Faustovo prokletí. Absolutně originální.

A jak je to se Sibeliem, třetím členem vaší „svaté trojice“? Jeho symfoniím jste zasvětil celý svůj život. Víte, Finové jsou strašně zvláštní lidé. Jsou do sebe uzavření, nepříliš komunikativní.

Pořád pijí vodku a babrají se sami v sobě. Ano, jako všichni Skandinávci. Ale Sibelius je jiný. On dokáže hudbou sdělit všechno. Všechno na sebe řekne. Nebojí se ničeho. Dokáže ta chladná severská pouta prolomit. Neznám nic podobného jako jeho Sedmá symfonie, kterou dnes v Praze budeme hrát. Je plna emocionálního napětí. Je to hudba velkého citu. (Rozhovor se uskutečnil 23. 2. )

Trochu ponurého citu… Ano, na jeho paletě jsou samé temné barvy. Rozhodně nic středomořsky slunného. Černá střídá šedou. Jen ty dvě barvy. Ale jaká je to hudba! Já ji zbožňuji. Sibeliův hlas je velmi privátní. Říká věci, kterých se žádný jiný skladatel neodvážil ani dotknout. Jeho problémem byl profesor Adorno.

Ten ho opravdu neměl příliš rád. Když poslal svůj rozbor Sibelia Virgilu Thompsonovi, tak mu známý americký kritik a skladatel poradil, aby to raději nevydával, že to vrhne špatné světlo ne na Sibelia, ale na Adorna. Ale vezměte našeho Josefa Suka. To je v jistém smyslu podobný případ. Ano, je to hudba, která je ukotvena v 19. století. To samé je Edward Elgar.

Další z vašich oblíbenců. Víte, on je mnohem lepší, než si většina lidí myslí. Nemluvím samozřejmě o tom imperiálním braku. Kings and Queens, na to můžete klidně zapomenout. On také dokáže mluvit velmi privátním hlasem a povědět na sebe všechno.

Ale za ty Pomp and Circumstance byl svými kolegy navržen na vyobcování ze Svazu britských skladatelů. (smích) Opravdu? To by ale museli vyobcovat i Beethovena a Mozarta. Všichni velcí skladatelé mají na svém kontě podobné hříchy. Ale já si myslím, že takový Císařský hymnus…

… nebo Die Schlacht bei Vittoria… že i tyhle věci patří k hudbě.

Naštěstí. Jinak bychom museli poslouchat samé Deváté. Řekl byste něco o důležitých setkáních svého života? Setkal jste se s Klempererem? Ano, jednou, když jsem byl mladý. Připravovali jsme v Saddler’s Wells produkci oratoria Oidipus Rex. A tam bylo hrozně málo místa, dirigenta nebylo skoro vidět. Po prvním představení jsem seděl u sebe v šatně a najednou, zaklepání na dveře. Klemperer. A hned spustil: „Já jsem dělal premiéru!“ Stravinskij za mnou taky přišel a ptal se: „Chlapče, proč děláte tu árii Iokasté tak strašně pomalu?“ A já řekl: „No, já jsem se, Mistře, jenom snažil vycházet z vašich metronomických údajů.“ A víte, co mi na to řekl? „Metronom? Mladý muži, to je dobré tak snad pro začátečníky.“ Krása, ne? Chodil jsem později na mnoho Klempererových koncertů, ale nikdy jsme neměli spolu větší rozhovor. On prostě nebyl ten typ. Byl to velký podivín.

Měl své stavy periodických depresí, které mu musely nesmírně ztrpčovat život. A jeho okolí taky. Ale pak si stoupnul před svou Philharmonii, vlastně už sednul, protože byl starý a nemocný, a jen tam před nimi byl a oni na něm viseli očima a hráli jako bozi.

A co Rafael Kubelík? Minule jste mi vyprávěl, jak jste byl u něj na návštěvě ve Švýcarsku a strašně jste se pohádali. To ovšem bylo kvůli Parsifalovi. A to je takové téma, které dokáže člověka hodně vytočit. Ale hádka? To ne. Kubelík byl nesmírně milý člověk a já jsem ho zbožňoval.

Se sirem Colinem Davisem o hudbě, moci a strachu, foto Martin Divíšek/ČFA co jeho památné londýnské uvedení Trojanů? Tehdy jsem se s ním osobně nesetkal, ale byla to velká událost. Nikdo předtím na divadle Trojany neměl možnost vidět. A pro mne to byla velká inspirace.

Pro dirigenty je to nádherný úkol, ale režisérům nezávidím. Jak dostat takový antický kolos na divadlo? Myslím, že Trojané nepředstavují, divadelně vzato, větší problém než většina Wagnerových oper. Letos budou Trojané uvedeni v Covent Garden a já jsem velice zvědav, jak to dopadne. Trojané nejsou delší než Götterdämmerung nebo Meistersingři, ale je v nich víc hudby, takže možná díky tomu připadají člověku delší.

V kompletním znění mají Trojané přes sedm hodin. To ovšem nikdo nedává. Já ano. Dával jsem je v téměř plné verzi, ovšem jen koncertně. Po prvé části následovala dlouhá přestávka, myslím přes hodinu a půl, a pak následovala druhá půle. Je to pořád tak strašně zábavné, příběh i hudba, že vám ty délky ani nepřijdou. Berlioz nikde nepoleví, není tam jediné slabé místo.

Dvořák patří také mezi vaše oblíbené autory. Ceníte si i jeho rané symfonie? No tak Zlonické zvony ani Druhou symfonii opravdu nedávám, ale zamiloval jsem si Šestou symfonii D dur. Každé její provedení je pro mne požitkem. A Sedmá symfonie je také úžasná.

Snad trochu brahmsovská? Ano, forma je německá, ale hudební obsah nemá s Brahmsem nic společného. Dvořák je tu zcela svůj.

Na kterém z mnoha vašich postů, které jste dosud zastával, v Evropě i Americe, jste se cítil nejlépe, jako hudebník i jako šéf? Jako hudebník – protože šéfování mě nikdy nezajímalo – jsem se vždy dobře cítil v Londýně, ať už v Covent Garden, nebo v London Symphony. Jsou zde dlouhodobě asi nejstabilnější podmínky k práci.

A neskutečná konkurence: pět skvělých orchestrů, jeden lepší než druhý, to nemá žádná hudební metropole na světě. To tedy ne. Ale v Drážďanech se mi také dobře pracovalo. Je tam dodnes prostředí velké jednolitosti a specifické tradice.

Vy jste tam působil ovšem ještě dávno před pádem železné opony. Ano, a právě díky ruské okupaci byla Dresdner Staatskapelle vždy výlučně německý orchestr, samozřejmě východoněmecký orchestr. Nemohla přijímat hráče ze zahraničí. A to mělo své výhody.

Stabilní prostředí? Možnost koncepční dlouhodobé práce? Ano, přesně tak. Věděl jsem na léta dopředu, co si s nimi mohu dovolit dělat. A co ne. Ovšem v Drážďanech mají představu jednoho šéfa, který bude svůj čas a energii věnovat jak opeře, tak koncertům, a to už bych asi obojí nezvládl.

Řekl byste něco o své dirigentské filosofii? Vy jste se zřekl, nyní už jako prezident London Symphony Orchestra, všech pravomocí, normálně spojovaných s postem šéfdirigenta. Proč? Vrátil jsem se z Mnichova ke svým londýnským symfonikům, a byl jsem zcela přesvědčen, že dělat šéfdirigenta je totální ztráta času. A tak jsem jim řekl, že je budu velmi rád dirigovat, ale nechci dělat žádnou administrativu. Že chci s nimi dělat hudbu, nic jiného.

Takže žádné konkursy? Nechcete ani přijímat nové hudebníky, ani vyhazovat ty staré? Nechcete mít nad nimi žádnou moc? V tom je právě celé tajemství. Když nemám žádnou moc, nemohou se mě bát. Uznávají mě jako dirigenta, což je velká věc, ale jinak se cítí svobodní, neomezovaní, a můžeme se tudíž společně věnovat hudbě.

A nebojíte se vy? Nechat personální složení hráčů na někom jiném, kdo tomu třeba tak nerozumí? London Symphony Orchestra je samosprávná instituce, která má svou nezávislou politiku. Všechno si řídí hráči sami. I nové hráče si vybírají sami. A dobře, protože je v jejich nejvlastnějším zájmu, aby orchestr hrál co nejlépe.

A jste spokojen s feminizací orchestru, jež proběhla v posledních dvou dekádách? Rozhodně ano. Předtím to byl pánský klub, což byla katastrofa. Teď se všichni nějak zcivilizovali a funguje to výborně.

Zdá se mi, že i zvuk, hlavně ve smyčcích, se trochu zjemnil. Snad i přiblížil charakterem zvuku kontinentálním orchestrům, což je na druhé straně trochu škoda. Vy ovšem tady v kontinentální Praze máte výborné filharmoniky. (po krátké pauze) Nemyslíte?

Kteří už dvacet let systematicky, a bohužel i úspěšně, pracují na zkáze vlastního renomé. Chcete říct, že hráčské kvality se zhoršily?

To ani v nejmenším. Stále jsou to vynikající muzikanti. A když chtějí, což ovšem zdaleka není vždy, umí podat velký výkon. Problém je v tom, že je to společenství rozhádaných, nespokojených lidí, kteří se více než hudbou zabývají politikou. To je tedy velký problém. Rozhádaný orchestr, to žádného dirigenta moc neláká. Ale náš londýnský model by tu asi u vás nebyl možný.

Ne bez zásadní změny statutu, protože Česká filharmonie je státem dotovaná instituce. Také asi těžko hledat subjekt, který by převzal finanční závazky státu na svá bedra.

To je první a nezodpovězená otázka. V každém případě vám, Maestro, přeji, aby Česká filharmonie dnes i zítra hrála pod vaší taktovkou nejlépe, jak umí. Celý život se snažím odvádět jako hudebník nejlepší práci. A dospěl jsem k jedinému poznatku, nebo chcete-li, dirigentské filosofii. Když mohu hráčům vytvořit příjemné, dělné prostředí, ve kterém se cítí přirozeně a sami sebou, odvděčí se mi vždy tím, že hrají, jak nejlépe umí.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější