středa, 4. září 2019

Se Simonem Trpčeským o Makedonii, vlastenectví, hledání hudebního porozumění, romantické duši a cestě k radosti

Napsal(a) 

 , foto Simon Fowler/EMI Classics foto: Simon Fowler/EMI Classics

Simon Trpčeski se chystá do Prahy, aby zahájil koncertní sezonu PKF – Prague Philharmonia. Jaký je tenhle makedonský klavírista? Především nesmírně hrdý na svou zemi. Jeho vlastenectví se výmluvně vine celým rozhovorem, až to ve mně vyvolává rozpaky. Asi je to tím, že my Češi jsme možná příliš cyničtí.  Jako národ nejsme žádní extra hrdinové, dějiny nás dost semlely, takže k patriotismu přistupujeme s rezervou. Možná to s námi Čechy není úplně v pořádku, říkám si… Mám ráda svou zem, ale hrdá na ni rozhodně nejsem.

Dalším rysem Simona Trpčeského je jeho nekonečná pozitivita. Čiší z něj každým okamžikem, až si začnu klást otázky, nakolik je možné si pozitivitu tvrdým úsilím vypěstovat, když člověku, jako jsem já, je vlastní spíš lehce truchlivé zadumání? Ač jsem svou povahou i vztahem k vlasti zřejmě pravým opakem Simona Trpčeského, dokážeme spolu probrat spoustu zajímavých věcí.

Jaký máte dnes den? Kde právě jste a čemu se věnujete? Jsem doma v Makedonii ve Skopji a není to vůbec obyčejný den hned z několika důvodů. Před osmnácti lety jsem v tomto čase debutoval v Londýně ve Wigmore Hall. Tam začala moje mezinárodní kariéra. A před třemi lety došlo k velmi důležité události. Narodila se mi dvojčata.

Takže dnes bude oslava? Ano. Jsem doma a chystáme oslavu narozenin. Zároveň dost pracuji, protože v červenci mě čeká několik zajímavých koncertů. Takže se připravuji. Mám za sebou hodně náročnou sezonu, která byla plná různých výzev. Sezona však před pár týdny skončila brazilským turné. Pak jsem si mohl trochu vydechnout, ale ne nadlouho. Naplánoval jsem si však trochu méně hektické léto, než bylo to loňské, což je dobře. Rovnováha je potřeba.

 , foto Simon Fowler/EMI Classics foto: Simon Fowler/EMI Classics

Překvapuje mě, že stále žijete v Makedonii a že jste se při vaší profesi nepřestěhoval do některé světové metropole. Vyrostl jsem tady, vystudoval jsem tu a je to můj domov. Jen Bůh ví, kam to člověka může v budoucnu zavát, ale doma je doma. Jsem pořád obklopen blízkými lidmi. Srdečnost a upřímnost lidí v prostředí, kde žiji, je pro mě strašně důležitá. Také makedonská mentalita a temperament. Při mé profesi trávím každoročně zhruba šest měsíců na cestách. To je hodně, takže když spočinu, chci opravdu cítit, že můj domov je skutečnou základnou. Je to důležité i z hlediska utváření osobnosti umělce. Někteří mí kolegové kočují víceméně pořád. To je pak těžké se ukotvit a zachovat si v životě pevné body, které alespoň já velmi potřebuji, abych mohl dobře pracovat a zůstal sám sebou.

Zůstaly v Makedonii ještě nějaké stopy války? V krajině nebo v lidských srdcích? Víte, my jsme měli v celé té tragédii vlastně obrovské štěstí. Ve chvíli, kdy se Jugoslávie začala rozpadat, udělal náš tehdejší viceprezident několik důležitých kroků k tomu, abychom se oddělili od Jugoslávie bez násilí. Nedá se to srovnat se situací v Chorvatsku nebo v Bosně a Hercegovině. Sice když začal konflikt v Kosovu, tak jsme čelili náporu 400 tisíc uprchlíků, kteří zaplavili naši zemi. To byla velká věc, protože Makedonie je jen malá země se dvěma milióny obyvatel. Na makedonském území tedy násilný vojenský konflikt neprobíhal, ale spíš jen ojedinělé incidenty. Zrovna v roce 2001, když jsem se připravoval na svůj debut ve Wigmore Hall, tak jsem to pocítil na vlastní kůži. Nedaleko našeho domu probíhala střelba. Když slyšíte střelbu v takové blízkosti, tak rozhodně není ideální nálada na cvičení a hudbu obecně. Nicméně teď je politická situace se všemi proběhlými změnami a výzvami taková, jaká je, a musíme to tak prostě brát. Aspoň se můžeme utěšovat tím, že není válka a neslyšíme zbraně. A to je po naší zkušenosti cenné. Řekl bych, že lidé v Makedonii se přes všechny tyhle prožitky snaží udržet si v srdcích vřelost, což bývá často v kontrastu se zeměmi, které se těší mnohem větší prosperitě a moci. Jsme zajímavá země. Ze strategického hlediska máme výbornou pozici, což vždy byl historicky důvod k tomu, aby nás ostatní buď milovali, nebo nenáviděli.

 , foto archiv ST foto: archiv ST

Vy jste velký patriot, že? Naše historie je nesmírně bohatá a já pevně doufám, že se budeme vyvíjet tak, abychom si zachovali hrdost na všechny velké činy z minulosti. Já sám jsem opravdu hrdý Makedonec. Jsem moc rád i za to, že prakticky celé mé studium klavíru probíhalo v Makedonii, i když s velkým vlivem ruské klavírní školy. Přestože jsou nás, Makedonců, jen dva milióny a k tomu zhruba půl druhého miliónu v diaspoře po celém světě, tak jsme toho dost dokázali. S globalizací se situace samozřejmě mění, mix kultur proniká i k nám. Ale ještě zpátky k vaší předchozí otázce ohledně následků války. Vyrostl jsem v období velkých změn způsobených rozpadem bývalé Jugoslávie a vytvářením nových entit. Vlastně toto období změn trvá určitým způsobem dodnes. Platí však, že bojem a různými zkouškami zesílíte.  Naše země nemá tak hlubokou tradici klasické hudby jako ta vaše. Ale už jsme v tomhle směru udělali obrovský kus práce. Před třemi lety byla ve Skopji dokončena nová moderní koncertní síň pro Makedonskou filharmonii. Měl jsem tu čest vystoupit při její slavnostní inauguraci právě s naším domovským orchestrem a s dirigentem Vladimirem Ashkenazym. Máme kvalitní hudební fakultu. Konsolidovaly se rozmanité kulturní instituce a festivaly, například úžasný festival Ohrid. Já chci být toho všeho součástí a mít v dynamickém vývoji posledních desetiletí své místo.

V Praze s PKF zazní Beethovenův pátý klavírní koncert. Navrhl jste jej vy? Nikoliv. Navrhla ho Prague Philhramonia. Zapadá to do mého podzimního plánu, protože si ho zahraji ještě se Stuttgartskou filharmonií a taky v Záhřebu a možná ještě někde jinde. Souvisí to s Beethovenovým rokem. Z jeho klavírních koncertů je pátý ten nejmajestátnější. Jako by se do něj obtisklo mnoho Beethovenových osobnostních rysů. Například určitá autoritativnost, hrdost, či naopak jemnost, jež cítíme ve druhé větě… Osobně mám nejraději Beethovenův čtvrtý, ale pro noblesní zahajovací večer sezony a pro oslavu skladatele se lépe hodí pátý.

Jaký je váš osobní vztah k Beethovenovi? Máte to v životě tak, že ho hrajete průběžně pořád, anebo patří k určitým konkrétním obdobím či fázím vašeho života? To je dost individuální. Já třeba úplně nesouhlasím s názory, že musíte určitého skladatele hrát až v nějaké zralé životní fázi. My všichni, kteří se živíme klavírem na patřičné úrovni, jsme prošli mnoha lety studia, kdy každý z nás poznal Bacha, Mozarta, Beethovena či Haydna. Jsem toho mínění, že tito všichni velikáni patří do každého věku umělce. Sice budu hrát Beethovena jinak ve dvaceti než ve čtyřiceti, ale to je v pořádku. Vůbec neznamená, že čím starší a zralejší budu, tím lepší Beethovenovu hudbu budu schopen zahrát. Může se stát dokonce i naprostý opak...

Toto je pouze ukázka, kompletní rozhovor najdete v HARMONII 9/2019.

Erratum: V tištěné HARMONII je chybně uvedeno místo koncertu, který se tentokrát nekoná ve Dvořákově síni Rudolfina, ale ve Smetanově síni Obecního domu. Za chybu se čtenářům omlouváme.

Magdalena Nováčková

Pochází z Prahy, kde také žije. Vystudovala hudební produkci na HAMU a řízení kultury na Université Bordeaux III ve Francii. Pracuje v managementu jednoho z velkých českých festivalů klasické hudby. Pod vedením muzikologa prof. Petra Daňka si dělá doktorát. Ve svém výzkumu se věnuje fenoménu osobní spirituality hudebníka ve vztahu k jeho uměleckému výkonu. Těžištěm jejího zájmu jsou také hudebně sociologická a hudebně psychologická témata související s dynamikou života člověka na přelomu 20. a 21. století. Ve své novinářské praxi jednoznačně preferuje rozhovor jakožto autentické svědectví o muzikantově životě a duši.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.