pondělí, 31. srpen 2009

Schumann a Mendelssohnova skotská inspirace

Napsal(a) 

Steven Isserlis, foto Tom Miller Steven Isserlisfoto: Tom Miller

Se stejným programem jako v Praze projíždí orchestr s Herreweghem již nějaký čas Evropu. Dramaturgie koncertu na Pražském jaru je celkem nasnadě. Třetí symfonie Felixe Mendelssohna Bartholdyho byla inspirována návštěvou mladého Felixe v ruinách Holyrood Palace v Edinburghu, jde o jakýsi hudební cestovní deník nebo přinejmenším o vzpomínku na cestu, která na skladatele v létě roku 1829 udělala velký dojem. Dnes mluvíme o Skotské symfonii, ačkoliv Mendelssohn sám ji tak nenazýval. Rovněž předehra Die Hebriden , která otevírá koncert pařížského orchestru, byla inspirována Skotskem. Orchestre des Champs-Elysées nemá zvuk velkých orchestrů, to nelze od Herrewegheho ani očekávat. Ve štíhlejším zvuku autentických nástrojů jsou o trochu více slyšet jednotlivé nástroje a přesto působí celek homogenně. Síla orchestru a jeho dirigenta je jednoznačně v transparentním zvuku.

Robertu Schumannovi se Mendelssohnova symfonie velmi zamlouvala, koneckonců má s Violoncellovým koncertem a moll mnoho společného, zejména silně lyrický podklad. V době, kdy dílo vznikalo (1850), byla virtuozita nezbytným předpokladem úspěchu, připomeňme si jeho vrstevníky jako Paganini nebo Liszt. I když na první poslech cellový koncert tak nevypadá, je technicky neobyčejně obtížný, a to je hlavní důvod, proč není tak často uváděn, jak by si zasloužil.

Anglický cellista Steven Isserlis je hvězda na sólistickém nebi. Stal se známým hlavně svým důrazem na autenticitu interpretace a tím má mnoho společného právě s Herreweghem. Isserlis má hřejivý tón a získá si rychle kontakt s posluchačem. Na rozdíl například od Mishy Maiského, který Schumannův koncert také hraje, je Isserlisův projev decentně laděný, avšak stejně působivý. Nutno dodat – slyšel jsem Isserlise v únoru tohoto roku v Brugách – že i on měl v závěrečné větě (Sehr lebhaft) malé nedostatky technického rázu.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.